Slovo funguje v promluvě jako jednotka významová. Zvukově je buď součástí taktu (viz dále), nebo tvoří takt samostatný. V jazycích, které mají člen, vstupuje slovo do textu většinou s tímto členem, často se obě složky i vážou natolik, že pojmenovávací jednotka (běžný význam termínu ´slovo´) se se zvukovou jednotkou nekryje. Nicméně v mateřském jazyce poznáváme slovo na základě komplexu vlastností významových, formálních i zvukových. Jednoznačné zvukové kritérium hranice slova neexistuje, a to ani v češtině, která má obvykle přízvuk na první slabice - mnoho slov jej totiž v textu nemá.
Hranice slova se mohou v jednotlivých jazycích signalizovat i dík jistému omezení ve využití hlásek nebo jejich skupin na počátku nebo na konci slova nebo dík omezení v přizpůsobování hlásek (jevy koartikulace, např. splývání hlásek patřících různým slabikám, se mnohdy v ortoepické výslovnosti realizují jen v rámci slova). V tomto smyslu však jde jen o poměrně slabé zvukové signály. Slovo je zvukově vydělováno také na základě jeho potenciální schopnosti být samostatným taktem. Jeho slabičný sklad je v jazyce ustálený.
Podívejte se do běžného výkladového slovníku jazyka, který studujete. Poznáte tak, které začátky slov jsou v daném jazyce běžné a které jsou vzácné. Pozor, musíte ale oddělit slova přejatá od domácích! Porovnejte stav v mateřském jazyce a jazyce cizím - jak je např. běžné začínat slova samohláskou? A jak velké souhláskové skupiny bývají na začátku domácích slov?
Takt je skupina slabik patřících k jednomu slovnímu přízvuku (k přízvuku 7.2). Jde o jednotku shodnou se slovem, může však být i větší. K jediné slabice charakterizované přízvukem se přičleňuje několik slabik, které přízvuk nemají. Podle toho, na kterém místě skupiny je přízvučná slabika umístěna, rozdělují se takty na tři skupiny: takt sestupný začínající přízvučnou slabikou, za niž se řadí slabiky nepřízvučné (např. české ['donese], ['zdaːlo se mɪ], ['za pjet 'korun], takt vzestupný, kde nepřízvučné slabiky předcházejí poslední slabiku přízvučnou ([ale 'viːʃ] = ´ale víš´, odpověď na sdělení 'to nevím'); takt obstupný, v němž je přízvučná slabika umístěna mezi nepřízvučnými ([aʒ 'ziːtra] = ´až zítra´; [a 'maːm se 'zastavɪt] – ‚a mám se zastavit‘).
Typ taktu obvyklý v jazyce je základem pro realizaci sylabotonického a tonického verše a jeho metra - u jazyků, kde takt začíná obvykle přízvučnou slabikou, je běžný trochej a daktyl, u jazyků s přízvukem jinde jamb. Srov. i výklad o přízvuku - 7.2.
V jazycích se stálým místem přízvuku je i typ taktů poměrně ustálený (francouzština s přízvukem na konci má takty hlavně vzestupné, v polštině, která má přízvuk na penultimě - slabice předposlední -, jsou nejběžnější takty obstupné nebo dvouslabičné sestupné, v češtině s přízvukem na počátku jsou většinou takty sestupné). V jazycích s volným a pohyblivým přízvukem jako je ruština se typy taktů střídají. Hranice taktu je totožná s hranicí některého slova, které takt tvoří. V jazycích se stálým přízvukem ji lze poznat i podle umístění přízvuku, v jazycích s přízvukem pohyblivým napomáhá identifikaci zkušenost mluvčích, tj. znalost soustavy jazyka. Hranice taktů je (navíc) signalizována potenciální pauzou, kromě toho se v některých jazycích na hranici taktů při neutrální a pečlivé výslovnosti neprovádějí hláskové změny, jež jsou uvnitř taktů pravidlem (vzájemné přizpůsobování konsonantů a vokálů, asimilační změny). Jiné jazyky však slova vážou (např. francouzština) a tento signál hranice se pak vytrácí. V ruštině, která redukuje vokály v nepřízvučných slabikách, je signálem hranice taktu i míra redukce.
Takt je základní zvukovou jednotkou přirozeně vyslovované řeči; proto je označován i jako fonetické slovo. Toto označení naznačuje, že mezi taktem a slovem ve významu lexikálním a morfologickém může být korespondence: plnovýznamové slovo může být vždy samostatným taktem (pomocná slova mají tuto schopnost jen potenciálně, jsou-li samostatně vyslovena nebo jsou-li jádrem sdělení, jinak bývají bez přízvuku). Slovo je minimálním taktem.
V proudu řeči je takt často tvořen více slabikami než slovo. Výrazy, které se po zvukové stránce přičleňují k jiným, jsou souhrnně označovány jako klitika. K následujícímu slovu s vlastním přízvukem se připojí proklitikon (česky předklonka, např. [a'ziːtra ] = 'a zítra' ....; proklitikem je obvykle tzv. člen). K předcházejícímu výrazu se přičleňuje do jediného taktu tzv. enklitikon (česky příklonka, např. ['baːlɪbɪse] = ´báli by se´). V každém nám známém jazyce jsou některé výrazy, které mohou v takové pozici stát. V češtině jsou enklitické např. krátké tvary zájmen, proklitické jsou často spojky.
Ověřte si, zda v jazyce, který studujete, existují proklitika a enklitika. Jsou stálá, nebo mohou v některých případech nést přízvuk? Vyhledejte si několik takových slov a podívejte se, jak se chovají v souvislé řeči. Umísťují se za slovo, k němuž významově patří, nebo je jejich pozice ve spontánním mluveném textu řízena jinak?
Délka taktu je dána jazykovou zvyklostí a souvisí i s obvyklou délkou slova. Obecně lze říci, že takty nejsou nikdy příliš dlouhé, v češtině mají často např. 2-3 slabiky. Délka taktu odpovídá délce metrického celku poezie daného jazyka. Nejlépe je poznatelná z poezie lidové, jejíž forma se řídí přirozeným rytmem jazyka, umělá poezie je v tom formována i literárností textu a s ní související dobou představou o estetice uměleckého vyjadřování. Takt jako jednotka je důležitý i pro rytmus mluvené řeči neveršované.
Zjistěte si, jaká je průměrná délka slova v jazyce, který studujete. Kde získáte takový údaj (poradí vám učitel)? Ověřte si v textu, zda délka taktu odpovídá délce slova, pokuste se v souvislém textu označit místa přízvuku. Pamatujte na to, že sice máte před sebou text psaný, ale myslet musíme na text pokud možno spontánně vyslovený.
Podívejte se na text lidové poezie jazyka, který studujete. Jak dlouhé takty v něm jsou?