Žena byla brána jako pracovní síla v domácnosti, jejímž úkolem bylo opatřit potomstvo. Z dětí měli větší význam synové, kteří hospodařili po otcově smrti v jeho domě, dcery jej po provdání opouštěly. Synové navíc byli povinni dbát o posmrtný kult zemřelého otce. Neměl-li syny, připadal tento úkol dcerám, které se zároveň staly dědičkami. Někdy se stávalo, že do rodiny, v níž byly pouze dcery, se přiženil muž, který se dostal pod moc tchána stejně jako děti, které se v tomto domě zrodily. Tento sňatek se nazýval erebu.
Ve starobabylónské době je žena spjata s manželem a jeho rodinou, teprve když mu porodila dítě. Mateřství vytvořilo z ženy sice ne rovnoprávného, ale více právně zajištěného člena rodiny, než byla žena bezdětná.
Za určitých okolností směl mít muž vedle manželky také vedlejší ženu nebo otrokyni, ovšem žádná z nich nebyla rovnoprávná s legitimní ženou. Otec i matka měli vůči dětem stejná oprávnění. Babylónská žena mohla uzavírat smlouvy, vystupovat před soudem jako strana nebo svědkyně, zastávat různé funkce ve veřejných orgánech, např. jako písař nebo člen soudního sboru. Byla zákonem chráněna před násilím, nactiutrháním apod. Manžel však mohl dát svému věřiteli manželku do dlužního otroctví k odpracování dluhu. Závazky vzniklé za manželství nesli oba manželé společně. Pro cizoložství mohla být trestána pouze manželka, nikdy manžel. Také rozvod byl snazší pro manžela než pro manželku. Vdově s nedospělými dětmi nebylo dovoleno uzavřít nové manželství bez soudního souhlasu.
Dle nejstarších pramenů je manželství vlastně kupem ženy, neboť ženich poskytoval svému budoucímu tchánu určitou částku, zvanou tirchatum. Zpravidla šlo o částku, za kterou se pořizovala otrokyně. Otec nevěsty poskytoval ženichovi věno, které bylo vyšší než tirchatum. Po smrti manželky připadlo věno jejím dětem.
Ustoupil-li ženich od svatby, neměl nárok na vrácení zaplacené částky, zrušil-li dohodu otec, musel vrátit tirchatum ve dvojnásobné výši. Byla-li vypuzena manželka pro svou neplodnost, byl manžel povinen dát jí odbytné ve výši tirchata.
Vedle tirchata poskytoval ženich nebo jeho otec rodině nevěsty zásnubní dar, který rodině zůstával, odstoupil-li ženich od manželství, anebo platil dvojnásobek, zrušil-li manželství otec nevěsty. Dary, které muž poskytl za manželství své ženě písemnou formou, ji měly zabezpečit v případě vdovství.
„Manželství vznikalo ústním prohlášením muže před svědky a nabývalo platnosti odchodem nevěsty do ženichova domu, někdy i do příbytku ženichových rodičů.“ (Prosecký 1999, str. 224) Zákony z Ešnunny podmiňovaly manželství uzavřením písemné smlouvy s rodiči manželky, také Chammurapiho zákony vyžadovaly, aby manželství bylo uzavřeno písemnou formou. V Babylónii byla uzavírána manželství i s chrámovými kněžkami.
Manželství končilo smrtí některého z manželů nebo rozvodem. Zvláštním případem je válečné zajetí manžela a jeho svévolný odchod z občiny.
Vdova směla bez soudního příkazu uzavřít manželství jen tehdy, neměla-li děti, jinak soud pořídil inventář pozůstalosti, jež byla svěřena do opatrování nového manžela s podmínkou nezcizitelnosti a s povinností pečovat o děti z prvního manželství své ženy. Vdovec mohl uzavřít nové manželství bez omezení, pouze věno jeho ženy patřilo jejím dětem.
Zvláštní postavení měla vdova v Asýrii, kdy za určitých povinností musela uzavřít manželství se svým švagrem – jde o tzv. levirát. Podle staroasyrského práva si vdovec bral švagrovou – tzv. sororát, středoasyrské zákony jej však již neznají.
Rozvodu se zpravidla mohl domáhat jen manžel. Jestliže se chtěl rozvést, byl povinen vyplatit ženě odbytné, za předpokladu, že rozvod sama nezavinila. Dle Chammurapiho zákonu byl rozvod zapříčiněn hlavně neplodností manželky, kdy manžel musel ženě vrátit věno a zaplatit odbytné. Při vážné chorobě manželky musel muž vrátit věno, pokud žena s rozvodem souhlasila, jestliže byla proti němu, dal jí muž zvláštní příbytek a dával jí doživotní zaopatření.
Jestliže byla manželka usvědčena ze zpronevěry nebo utrácení majetku určeného k hospodaření, mohl ji manžel bez odbytného vypudit nebo si ji ponechat jako otrokyni. Manželka, jež urážela manželka a odpírala mu manželské spolužití, byla potrestána utopením. Za cizoložství byla trestána jen manželka.
Manželství mohlo také skončit válečným zajetím manžela, kdy se žena mohla znovu provdat a porodit novému manželovi děti. Vrátil-li se muž ze zajetí, byla povinna s ním znovu obnovit manželství. Děti z druhého manželství zůstávaly pod mocí jejich otce.
Adopce měla hlavně hospodářský význam, kdy v rodině chyběla pracovní síla, byly ohroženy budoucí příjmy plynoucí z věna anebo nebylo osoby, která by o otce pečovala ve stáří a zajistila jeho posmrtný kult. Adoptovali se nalezenci nebo děti z rodiny, kde bylo potomků nadbytek. V Asýrii se adoptovaly dívky, jež se měly provdat do rodiny jež ji adoptovala. Uplatňovalo se to zvláště mezi rodinami, které si vzájemně adoptovaly dcery, takže odpadla výplata tirchata.
Dle Chammurapiho zákonů muselo být adoptované dítě, jehož rodiče jsou známi, vráceno jeho rodině, pokud o něj zažádala a zaplatila odbytné. „Bezdětný adoptující mohl adopci zrušit, pokud se mu později narodilo vlastní dítě, musel ovšem adoptovanému vyplatit jako odbytné jednu třetinu jeho podílu na movitém a nemovitém majetku.“ (Prosecký 1999, str.13)
Pokud bylo adoptováno dítě za účelem vyučení se nějakému řemeslu, mohl se vrátit ke svým rodičům jen v případě, jestliže nebyl od adoptivního otce v řemesle náležitě vyučen.
„Synové byli přirozenými pokračovateli otcova rodu a samozřejmými dědici s povinností udržovat posmrtný kult. Dcery nastoupily místo dědiců, když nebylo synů.“ (Prosecký 1999, str.324) Dcerám tedy dědický nárok nepříslušel. Dcera opouštěla dům provdáním nebo vstupem mezi chrámové kněžky, dostávala odbytné ve formě věna, jež mělo do jisté míry nahradit dědický podíl.
Původně míval privilegované postavení nejstarší syn, jež nastupoval v hospodářství po svém otci. Později toto postavení rozhodovalo o podílu nejstaršího nebo také nejoblíbenějšího syna, neboť mužští sourozenci hospodařili rovným dílem na otcově pozůstalosti. Chammurapiho zákony také ustanovují, že děti zrozené otrokyní, jestliže je otec uznal za vlastní, se mohly dělit rovným dílem s dětmi zákonné manželky.
Synové mohli být otcem vyloučeni z dědictví jen pro vážné důvody, jež posoudil soud. Za bezdůvodné vyloučení byli rodiče potrestáni. Chrámové kněžky, jimž otec neudělil písemně dispoziční právo k věnu, mohly věna doživotně užívat, avšak po smrti připadlo jejich bratřím. Ti byli ovšem povinni o sestru za jejího života pečovat, spravovat řádně nemovitosti, jež tvořily její věno, a odvádět z nich sestře náležitý výtěžek. Bratři neměli na věno nárok, pokud otec zanechal chrámové kněžce k věnu volnou dispozici. Chrámové kněžky, jež nedostaly od otce věno, se po jeho smrti dělily s bratry o jeho pozůstalosti, po jejich smrti připadl jejich podíl zpět bratřím. Pouze kněžka privilegovaného Mardukova chrámu v Babylóně, která nedostala věno, měla po otcově smrti nárok na jednu třetinu dědictví a s tímto podílem mohla zcela volně nakládat.
Vdova neměla po svém muži dědické právo. Chammurapi jí zajistil právo na bydlení v domě zemřelého manžela, stejně jako požívací právo k věnu a k darům, které jí manžel písemně věnoval za svého života. Tyto věci připadly po její smrti dětem. Nebylo-li takových darů, měla vdova nárok na podíl, jaký dostával jednotlivý dědic. Dětem bylo zakázáno vypudit matku z domu, pokud ovšem sama neodešla i s věnem, když její děti dospěly.