V mezopotamské mytologii „království sestoupilo z nebes“, království dali lidstvu bohové a bůh si mezi lidmi zvolil smrtelníka jako svého zástupce. A tak byl král zodpovědný pouze bohu. Osobnost panovníka byla považována za posvátnou a chránila ji řada rituálů a magických obřadů.
V čele byl vladař nazývaný en. I nejvyšší kněz se nazýval en – původně tyto dvě funkce splývaly. Již na počátku 27. stol. byl v Kiši postaven palác vladaře odděleně od chrámu - sídla velekněze. Vládce Mebaragezi se začal titulovat lugal, tzn. „velký člověk“, tedy vladař nebo král. Brzy nato začínají vladaři užívat titulu ensi, tj. „pán, jenž klade základ“.
Chrámy tedy měly původně funkci paláce, odtud jejich název égal, tj. „velký dům“. Nejvyšší kněz byl také vladařem. Po odluce církve od vlády však velekněz představoval politického rivala.
Uvnitř občiny časem vznikaly rozdíly, převahu získaly hlavně osoby, jimž se podařilo získat více a lepší výrobní prostředky. Tak se vytvářela vrstva předáků, jakási rodová aristokracie, jež se seskupovala v radu starších. Ta rozhodovala o všech důležitějších správních, hospodářských, kultovních i vojenských záležitostech celé občiny.
Také obyčejní členové občiny se seskupovali do shromáždění, které někdy silou svého počtu změnilo nebo zrušilo rozhodnutí starších. Toto shromáždění se projevovalo jako sněm mužů ve zbrani, a proto je tato vládní forma označována jako vojenská demokracie.
Veliký nemovitý majetek, který se podařilo chrámům soustředit, z nich učinil významnou hospodářskou a politickou sílu. Měly za povinnost stavět hradby a opevňovací zařízení a opatřovat hmotné potřeby pro případ války.
Rostoucí význam sumerských chrámů vedl i k větší moci jejich nejvyššího představitele. Již v předsargonovské době využili někteří panovníci svého postavení nejvyšších chrámových představitelů k vlastnímu obohacení na úkor chrámu. Za sargonovské doby si panovník podřizuje členy chrámové hierarchie, ale podlamuje i postavení rodové aristokracie v občinách. Rodoví předáci ztrácejí svůj vliv a stávají se součástí vladařova byrokratického aparátu.
Panovník byl nucen přiznávat určitou samosprávu i některým městům (např. Babylónu, Nippuru, Sipparu aj.), jejichž obyvatelé byli osvobozeni od dávek a povinných prací, města byla vyňata ze soudní moci panovníka a zproštěna vojenské povinnosti. To vedlo k oslabení panovníkovi moci.
Starobabylónský stát byl absolutní monarchií, v osobě panovníka se spojovala moc zákonodárná, výkonná i soudní. Vladařova moc nebyla nijak omezena, musel se však řídit nepsanými zvyklostmi, které určovaly, jak by měl vystupovat vůči bohům a vůči svým poddaným. Specifický vztah mezi králem a božstvem se projevoval také tím, že někteří panovníci mohli být ještě za svého života zbožštěni.
Asyrští vladaři byli vázáni na souhlas předáků jednotlivých měst, kteří patřili k nejbohatším obyvatelům. Zvláštní postavení měli hodnostáři, zvaní limu, jež byli voleni na jeden rok. Mezi jejich povinnosti spadaly nejdůležitější správní záležitosti.
Asyrští despotičtí vladaři (od 14. stol. př. n. l) museli počítat s vrstvou vysokého kněžstva a s vojenskou aristokracií. Poté, co se tyto dvě vrstvy dostaly do vzájemných rozporů, přiblížil se konec asyrské říše. Despotický vladař mu nedokázal zabránit.
Novobabylónští panovníci již nevystupují jako zástupci boha své metropole, čímž se přesunuje větší moc do rukou kněžstva, jež se několikrát pokusilo panovníka svrhnout.
Korunní princ byl jmenován za života svého otce. Panovník mohl jmenovat svým nástupcem kteréhokoliv se svých synů, ale tradice vyžadovala, aby to byl syn nejstarší. Jmenování mladšího syna muselo mít zvláštní zdůvodnění a mohlo často vést k dynastické válce.
Pro trůnní posloupnost však nebyla vždy rozhodující příslušnost nástupce k vládnoucí dynastii, ale roli hrály i zásahy kněžstva nebo příslušníků aristokracie, zvláště vysokých vojenských hodnostářů. Bohové udělovali legitimitu vždy pouze jedinci, nikoli celé dynastii. Tak se dostávali na trůn uzurpátoři, kteří odměňovali své příznivce různými výsadami.
Např. Kug-Baba, šenkýřka v Kiši, byla za pomoci kněžstva dosazena na trůn a založila novou dynastii, Sargon Akkadský byl dle pověsti synem velekněžky vázané slibem bezdětnosti, a tak byl vychován pěstounem.
Mnozí z babylónských vladařů se označovali za „syna nikoho“, taktéž někteří z velkých asyrských despotů byli rovněž samozvanci (např. Aššurnasirpal I. dosazený kněžstvem bohyně Ištary, nebo Sargon II., který za odměnu osvobodil chrám od daní a uvolnil samosprávu velkých měst).
V Mezopotámii někdy vládla i žena, buď jako manželka vladaře, kterého překonávala svou energií nebo podnikavostí, anebo také zcela samostatně. V polovině 3. tis. je to již zmiňovaná Kug-Baba z Isinu. Značnou podnikavostí prosluly Baranamtarra, žena Lugalandova, a Šag-Šag, žena Urukaginova. První vlastnila a spravovala značné nemovitosti, opatřovala doklady vlastní pečetí, stejně tak Šag-šag byla velmi hospodářsky podnikavá.
Další významnou osobností byla asyrská vladařka-vdova Sammu-ramát z 9. stol. př. n. l., zvaná též Semiramis. „Po smrti svého manžela vládla pět let za svého nedospělého syna Adad-nárárího III. V asyrských dějinách je osobností zcela výjimečnou, neboť jako jediná žena v celých asyrských dějinách je doložena vlastním nápisem.“ (Prosecký 1999, str.333) Když se její syn ujal vlády, udržela si i nadále velký vliv.
Diplomatickou obratností proslula Naqi´a, zvaná též Zakútu, žena Sancheribova, jež dosadila na trůn mladšího syna Asarhaddona. Svůj vliv uplatnila i na posloupnost po Asarhaddonovi. Působila na administrativní rozdělení říše na Asýrii a Babylónii. Její mladší vnuk získal Asýrii, starší vnuk se musel spokojit s Babylónií. Tímto rozdělením dala podnět k bratrovražedné válce, která byla jedním z hlavních důvodů oslabení a posléze i rozpadu asyrské říše. „Vedle Semírámis (Sammu-ramát) byla jedinou ženou, jejíž politický vliv je doložen asyrskými prameny.“ (Prosecký 1999, str.262)