Mezopotámie

Obsah

Náboženství

Již předsumerský člověk věřil v něco, co bylo nad jeho chápání, čeho se někdy i bál. Obklopovala jej nedotčená příroda a nezkrocené živly. Země a vesmír musel být podle nich řízen stejně jako jejich organizovaná sídliště, ovšem bytostmi daleko mocnějšími nežli jsou lidé.

Sumerové měli tisíce bohů, padesát z nich ale bylo hlavních a sedm z nich velkých. Zosobňovali přírodní a společenské síly, které si nedokázali Sumerové vysvětlit, a spravovali celý svět a vesmír. Lidé byli na zemi jen k tomu, aby jim sloužili.

Ve svých představách jim dávali lidskou podobu a vlastnosti. Bohové tedy jedli a pili, bojovali, uzavírali manželství, mohli onemocnět a zemřít, ačkoliv jinak byli nesmrtelní. Mohli lidem pomáhat i škodit, dali se obměkčit modlitbami, oslavami a oběťmi. Zjevovali se jen zřídka, a to pouze králům, kněžím a některým hrdinům.

Mnohé prvky ze sumerského náboženství v pozdější době převzali Babylóňané a po nich Židé a křesťané.

V čele stála trojice bohů, kterou tvořil bůh nebe An, bůh vzduchu a země Enlil a bůh vod a moudrosti Enki. Každý z nich byl ženatý, bůh An s bohyní Antumou, Enlil s bohyní Ninlilou a Enki s bohyní Damgalnunnou.

Sedmero velkých bohů doplňovali bůh slunce Utu (Šamaš), bůh měsíce Nannar (Sín), bohyně lásky Inanna (Ištara) a matka bohů Ninchursag. Někdy se k nim ještě připojoval bůh války a lovu Zabab (pozdější Ninurta, v bibli nazýván Nimrod).

Většina bohů sídlila v nebi, které bylo od země odděleno měděnou klenbou a nebeským mořem. Podsvětní bohové v čele s bohyní Ereškigal sídlili pod zemí. Sama země plula ve světovém moři, od něhož byla oddělena hradbami.

Nebe a země byli osudově spojeny, což znamená, že co se odehrálo na nebi, odrazilo se i na zemi. Lidé proto mohli poznat svůj osud z hvězd, a tak se Sumerové velmi začali zajímat o astrologii, kde učinili velmi mnoho objevů.

Matriarchální zemědělský kult

Na vytvoření náboženských představ působily především plodivé síly přírody, vznik a zánik všeho živého, ale i ničící přírodní živly. Tak vznikl kult věčně plodící a rodící síly zosobněný v postavě bohyně-matky. Na uctívání bohyně-matky navazoval kult jejího podřízeného mužského boha plodivé přírody, jehož kořeny sahají k obřadům, jež pořádali lovci při páření zvěře.

Vznik mezopotamského panteonu

Živelné přírodní síly blahodárné i ničící byly zosobňovány v božské bytosti. Ve 3. tis. jich Sumerové znali již na sta, z nichž v čele stála trojice An, Enlil a Enki. Čtvrté místo bylo určeno bohyni Ninchursag, matce všeho živého.

Božstva se dále dělila na dvě skupiny: Igigi – nadpozemské a pozemské a Anunnaky – podsvětní. Jednotlivá mezopotamská města měla své ochránce. Některá božstva zanikla, jiná se dostala na přední místo společně se vzrůstajícím významem města, ve kterém byla uctívána.

Hlavní božstva

Hlavní trojice

Enlil (akkadsky Bél), „pán ovzduší“. Jeho kult se soustřeďoval převážně v Nippuru, kde byl hlavní chrám zvaný E-kur (tj. „svatá hora“) . Byl to hlavní bůh Mezopotámie, na kterého se často lidé odvolávali. Byl pokládán za blahodárné božstvo, jemuž se přikládalo stvoření hlavních plodivých sil kosmu, zřízení měst, vznik rostlinstva i vynález motyky a pluhu, stal se bohem, jenž určuje „osudy“. Občas byl ale považován i za krutého, který např. nezabránil zkáze města Uru.

Enki (akkadsky Ea), „pán země“, zosobňoval vodu a byl pokládán za boha moudrosti. Byl vynálezcem řemesel, písma, věd a umění, které daroval lidem. Je považován za nejstarší sumerské božstvo. Byl vládcem v Abzu (sladkovodní oceán pod zemskou kůrou). Byl to dobrotivý bůh, který vlastnil „vodu života“, jež léčila nemocné a zaháněla zlé démony. Hlavní chrám zvaný E-abzu (tj. „palác hlubin“) stál v Eridu.

An (akkadsky Anu) podle Sumerů bůh, který byl „otcem bohů“ nebo „vládcem bohů“, měl k prostým lidem příliš daleko a nestaral se o ně. Byl bohem nebe a ostatních bohů. Neměl žádnou zvláštní funkci a jen málokdy se objevoval v modlitbách. Byl to bůh nepřátelský k lidem. Jeho hlavní svatyně zvaná Eanna (tj. „dům nebes“) stála v Uruku.

Někdy se k těmto hlavním bohům ještě přiřazovala bohyně Ninchursag, „paní horstva“, znázorňovaná jako bohyně s dítětem v náručí, která byla oslavována jako matka bohů a všech dětí. Také četní vladaři ji označovali jako svou matku.

Astrální božstva

Tvořila další trojici, k nimž se ještě někdy přiřazovala bohyně Inanna.

Nannar (akkadsky Sín) byl bohem Měsíce. Jeho kult byl významný hlavně za dob asyrských Sargonovců a za novobabylónských vladařů. Byl to syn Enlila, jenž byl pradávným ochráncem pastýřů a se svou manželkou Ningalou zplodil boha Slunce Utua

Bůh Slunce Utu (akkadsky Šamaš) byl vševidoucí a vševědoucí, a proto mu patřila funkce nejvyššího soudce. Největší moc získal za babylónských vládců.

Bůh přírodních živlů Iškur (akkadsky Adad) pochází ze Sýrie a Malé Asie a jeho kult byl značně rozšířen.

Inanna (akkadsky Ištar) byla velmi uctívána v celé Mezopotámii, kde získala několik podob. Bývala znázorňována jako žena, k jejíž postavě narůstají větve. Byla bohyní lásky a rozkoše, ale byla též uctívána jako „paní bitev a bojů“. Jako patronka válečníků je mužatkou. V astronomii představovala Venuši, v níž viděli „hořící pochodeň nebe a země“. Inanna se stala Anovou oblíbenkyní a nakonec postoupila na místo Ninchursag. Její uctívání se rozšířilo po Předním východě pod rozličnými jmény (např. foinická Aštarta).

Další bohové

Dalším Enlilovým synem byl Ninurta, bůh válečnictví a honby, jenž je znám pod biblickým jménem Nimrod. Obdobnou funkci měli i další Enlilovi synové, Zababa a Ningirsu, který se stal později i bohem zemědělství.

Významné postavení získal i Marduk, syn Ey a bohyně Damkiny. Stejně jako jeho otec byl bohem moudrosti a pečoval o lidi. Po vzestupu Babylónu postoupil na první místo v panteonu. Se svou manželkou Sarpanitou zplodil boha Nabu, jenž byl bohem písařů.

Z podsvětních bohů stál včele Nergal, původní vládkyní však byla Ereškigal. Nergal byl bohem smrtelných nemocí a válek.

Každému bohu bylo přisuzováno některé nebeské těleso. Kromě bohů Slunce a Měsíce, byla Ištaře přiřčena Venuše, Anu byl dosazen na nebeský Rovník, po jeho bocích stáli Ea a Enlil. Nergalovi byl určen Mars, Ereškigale Hydra, Mardukovi Jupiter, Ninurtovou planetou byl Saturn, Nabu měl Merkur atd.

Démoni

Vedle kultu božstev bylo rozšířeno i uctívání démonů dobra a zla. Nejobávanější byli příslušníci „Zlé sedmy“, proti nimž stálo „Sedm moudrých“, kteří byli prospěšní a dobří. Dobří démoni byli často zobrazováni jako okřídlení pětinozí býci s lidskou hlavou nebo v lidské podobě s ptačí hlavou a křídly. U zlých démonů bylo lidské tělo spojeno se zvířecím a měli pitvorně rozšklebené obličeje.

Zlí démoni představovali původce nemocí, katastrof a mnohých neštěstí. V zaříkáváních se objevují podzemní démoni Uttukuové a Galluové, noční démoni Lillú a Lillítú, démoni nemoci Asakkú, poslové smrti boha Namtara, umrlec Etemmu aj.

Chrámy a kněžstvo

Chrám byl největší stavbou každého sídliště. V jeho středu bylo božiště, obětní oltář, původně přístupný každému, kdo přinášel bohům oběť. Se vznikem prostředníka ve spojení s bohy sílí moc kněžstva, v jehož čele stál nejvyšší představitel světské moci. Chrám tedy s palácem tvořil středisko politické, hospodářské a kultovní moci pro celé město. Na vrcholek zikkuratu směl vystoupit jen ten, kdo byl oprávněn tlumočit „vůli bohů“. Na vrcholu zikkuratu byla též svatyně pro posvátnou svatbu mezi nejvyšším veleknězem (en) a nejvyšší velekněžkou (entum).

Zikkurat byl také pozorovatelnou nebeských těles a jejich pohybu, a tak v chrámech vznikaly první poznatky z astronomie a astrologie, ale i základy matematiky, geometrie a fyziky.

Zikkuraty se stavěly od sumerské doby na přelomu 4. a 3. tis. př. n. l. až zhruba do r. 500 př. n. l.

Jednou z největších reforem Chammurapiho bylo odloučení chrámu od paláce. Veřejná správa a soudnictví byly převedeny do rukou státních osob a kněžstvo se zaměřilo na ryze náboženské a kultovní úkony. Hospodářské postavení chrámů však zůstalo nedotčeno a stejně tak výchova a vzdělání příslušníků horní vrstvy vládnoucí třídy. Kněžstvo tedy neztratilo vliv ani v politice. Prostřednictvím svých rituálních obřadů, věštěním, zaříkáváním a vykládáním různých znamení mělo vliv na široké vrstvy obyvatelstva. Kněz a panovník byl pokládán za prostředníka mezi lidmi a bohy a vykonavatele jejich vůle.

Kněžstvo tvořilo hierarchicky uspořádanou vrstvu, jejíž příslušníci bydleli buď přímo v chrámu nebo v jeho bezprostřední blízkosti. Kněz se sumersky nazýval šanga (akkadsky šangu). Rozlišovaly se různé stupně spojené s různými úkoly. Nejvýše stál en – pán, v chrámu byl nejvyšším prosebníkem a obětníkem, mimo chrám se staral o důchody, které mu plynuly z nemovitostí, darů a obětí. Podle jmen nejvyšších kněží, jež se po roce střídali, bylo zvykem datovat.

Nižší hodnost měl šanga-mach, kněz urigallu v sumerských chrámech následoval hned za nejvyšším knězem. Původně to byl strážce chrámu, později jeho představený a hlavní vykonavatel ritu. Býval často z královského rodu.

Od Chammurapiho doby se objevují chrámoví hodnostáři zvaní erib biti, podléhající přímo urigallovi. Tito hodnostáři měli přístup do chrámových prostor, které byly pro obyčejný lid uzavřeny, při slavnostních průvodech nosili sochy bohů, měli dozor nad chodem chrámového hospodářství. Dále zde byli obětníci, vykladači snů, zaklínači, žalmisté, pěvci aj.

Důležitou roli měli věštci zvaní bárú. Stáli pod ochranou Šamaše a Hadada a svůj původ odvozovali od bájného Enmedurankiho, krále Sipparu.

Chrámy zaměstnávali též nekněžský personál, který zastával hlavně hospodářské úkoly. Byli to různí řemeslníci, kteří pod dozorem kněží vyššího stupně nebo přímo pod urigallovým dozorem vytvářeli různé chrámové náčiní.

Kněžky většinou bydlely v budově při chrámu, některé mohly bydlet i mimo chrám. V čele stála velekněžka sumersky zvaná nin-dingirra (akkadsky entu), která měla vysoké společenské postavení i důchody. Proto toto postavení často získávaly dcery králů. Velekněžka dala slib bezdětnosti, mohla však uzavřít manželství.

Na nižším stupni byla kněžka naditu, jež složila obdobný slib. Tyto kněžky ovšem mohly přivést manželu, pokud chtěl mít děti, kněžku nižšího řádu zvanou šugitu, nebo otrokyni. Jimi zrozené děti byly pokládány za manželské.

Kněžky kadištum a kulmašítum obstarávaly funkci chrámové prostituce, stejně jako kněžky zikrum. Žily v uzavřené části chrámu nebo paláce – v harému. Kadištum se směla i vdát a po provdání směla nosit závoj, jejž obyčejná prostitutka nebo otrokyně nesměla na sebe vzít pod těžkými tresty. Kadištum někdy zastávala funkci kojné. Chrámová prostituce byla v Mezopotámii vždy počestným zaměstnáním, byla součástí náboženských svátků a slavností, především v čase podzimní a jarní rovnodennosti.

Mezi chrámový personál byli zařazováni i eunuchové zvaní kurgaru. Měli místo především v kultu Ištary, neboť podle legendy se právě Ištara změnila z muže v ženu. Hráli na flétny při novoročním procesí.

Smrt, pohřeb a představy o záhrobí

Sumerové ani Babyloňané nevěřili na vykoupení. Podsvětí bylo „Zemí, odkud není návratu“. Říše mrtvých byla nazývána sumersky kur „horská země, cizí země“, kigal „velké místo“, eden „step“, irigal, arali, kurnugi „země bez návratu“; akkadsky ersetu „země“ či séru „step“. Zásadou Mezopotamců bylo dosáhnout svých tužeb na tomto světě, nikoliv až v záhrobí. Proto přáním člověka bylo, aby žil co nejdéle, poněvadž se obával smrti. Jen zřídka se vyskytují doklady o sebevraždě.

Příchozí do podsvětí sestupuje. Je chráněno sedmi branami a hranici se světem živých tvoří podsvětní řeka sumersky zvaná Ilurugu „řeka, jež člověku teče vstříc“, akkadsky Chubur. Přes řeku převáží převozník Uršanabi nebo démon Cumut-tabal. Do podsvětí se dostává každý smrtelník, dokonce ani příchozí bohové jej nesmí opustit bez poskytnutí náhrady.

Záhrobí bylo říší stínů a temnoty, kde se pojídá pouze hlína a prach, a kde se žízní po vodě. Jeho obyvatelé jsou oblečeni v peří a do ticha zaznívá jejich sténání. Proto přikládají úlitbě a ostatním obětem pro mrtvé veliký význam, neboť jen tehdy je pobyt zde alespoň trochu snesitelný. Dědic byl povinován k uctívání zemřelých předků. Proto si každý Babylóňan přál, aby měl vlastního, nebo alespoň adoptovaného syna, neboť pouze v takovém případě byl pobyt v říši mrtvých poněkud snesitelný. Výjimku tvořily ti, kdož padli v bitvě. Nepočítalo se ani se spravedlivým rozhodnutím záhrobního soudu.

Hlavními božstvy záhrobí byli Nergal a Ereškigala. Nesmrtelnost byla výsadou pouze bohů. Bůh slunce Utu představuje nejvyššího soudce a na své noční pouti podsvětím přináší mrtvým světlo, bůh Měsíce Nannar sestupuje vždy 30. den své pouti do podsvětí, kde určuje osudy zemřelých. I legendární panovníci (Etana, Gilgameš, Lugalbanda) jsou považováni za podsvětní bohy.

Mezopotamský pohřeb, ať již do země nebo žehem, byl velmi prostý. I při něm se vyskytují sociální rozdíly. Mrtvola byla spálena nebo vložena do hliněné rakve. Chuďas byl pohřben v rákosové rohoži nebo ve zvířecí kůži. Pouze nejurozenějším se dostávalo při pohřbu pokrmů pro mrtvé s číší na nápoje a různými věcmi, jež měl nebožtík v oblibě. Vladař byl pohřbíván se zbrojí, zbraněmi, oblíbenými šperky, s pokrmy a číšemi. Někteří vladaři byli uloženi do hliněných hrobek.

Je známa i tradice pohřbívání v domech a pod místnostmi či dvory některých městských domů, kam se mrtví ukládali do doby, než se rozpadly organické tkáně, kosterní pozůstatky se poté odstranily. Pod královskými paláci se také nachází krypty, kam se ukládali panovníci a členové jejich rodin, často s bohatou a přepychovou výbavou.