Ve školách se učili budoucí písaři klínovému písmu a základům počtů. Protože písaři byli zapotřebí hlavně v chrámech a palácích, vyskytovaly se školy právě v jejich blízkosti. V lavicích z hlíny a vápence se učili synové z vyšších vrstev obyvatelstva, jejichž otcové byli vysokými palácovými nebo chrámovými zaměstnanci, městští starší, účetní nebo písaři. Až do Chammurapiho doby se nevyskytovaly mezi písaři ženy. Otrok se objevoval jen ojediněle, a to pokud jej dal do školy jeho pán, aby mu poté vedl účetnictví a hospodářství.
Sumersky se škola nazývala é-dud-ba, „dům tabulek“. Školu vedl ummia, což byl jakýsi ředitel, jemuž podléhali učitelé, kteří připravovali tabulky k opisování a prohlíželi texty, které žáci napsali. Vyskytovali se i učitelé pro kreslení a v pozdějších dobách, kdy sumerština byla mrtvou řečí, také učitelé sumerštiny. Vyskytovali se i zaměstnanci, kteří dohlíželi na řádnou docházku, a jiní, kteří udržovali kázeň.
Vedle základních škol byla ve velkých městech také řada vyšších a odborných škol, kam chodili žáci, jež dosáhli základních vědomostí ve čtení, psaní a počítání. Zde se vyučovalo tehdejším vědám, jež sloužily především vladařům a chrámům. Učili se o stvoření světa, věštění, zaříkávání, astrologii a astronomii, různým přírodním vědám, fyzice, chemii, ranhojičství, přípravě léčiv. Vzdělávali se též v právnictví, hospodářství a vedení účetnictví.
Vedle archívů chrámových a státních, kde se zakládaly hlavně tabulky, jež se týkaly správy a hospodářství, existovaly také archívy obchodní a rodinné, kde byly uvedeny různé společenské a hospodářské vztahy v průběhu několika generací.
„Velké archivy bývaly uloženy ve zvláštních, jen pro ně určených prostorách a bývaly obvykle i tematicky členěny. Dokumenty zde spočívaly – seskupeny podle souvislostí v akta – v kožených vacích, koších, truhlách, nádobách, ve schránkách ve zdi, ponejvíce však volně na dřevěných policích, uspořádány mnohdy i podle velikosti a typu nosiče.“ (Prosecký 1999, str.36) Proslulý byl archív v Šuruppaku s četnými školními a hospodářskými texty.
„Předpokládá se, že se zrodily (knihovny, pozn. autora) jako původní jev školní výuky, ze souborů naučných, kultovních a literárních textů, které zaznamenali a užívali písaři v době svého studia a pozdějšího působení …“ (Prosecký 1999, str.36) Zde se shromažďovala literární díla sumerská, později přepisovaná do akkadštiny. Šlo též o díla odborná.
Knihovníci shromažďovali díla krásné a odborné literatury, sumerské a akkadské. Knihovny měly svoje katalogy, v nichž byla díla seřazena podle začátečních slov. Nejstarší knihovna byla zřízena Tiglatpilesarem I. Aššurbanipal zvaný „Osvícený“ založil ve své metropoli knihovnu, která obsahovala přes pět tisíc titulů.
Složitost klínového písma vedla k sestavení seznamů jednotlivých znaků. Vedle čtení znaku se uváděl i jeho speciální název. Tyto sbírky sloužily sumerským a akkadským školám jako slabikáře a zároveň i slovníky.
Od dob, kdy se sumerština stala mrtvou řečí, sloužily tyto sbírky akkadským písařům v palácích a chrámech jako mluvnické pomůcky. Vedle slovníků sumersko-akkadských se dochovaly i akkadsko-kasitské, akkadsko-chetitské, sumersko-akkadsko-chetitské. Je známa i klínopisná učebnice egyptštiny.