Otroci představovali nejnižší vrstvu. Nejstarším zdrojem otroctví bylo válečné zajetí. Původně byli zajatci zabíjeni, stále větší potřeba pracovních sil však vedla k tomu, že zajatci museli pracovat na veřejných stavbách a zavodňovacích zařízení. Vznikaly zvláštní tábory, v nichž byli zajatci i se svými rodinami.
Dalším pramenem otroctví byla nouze a zadlužení plnoprávných osob, jež přišly o výrobní prostředky, zejména o půdu. Často rodiče prodávali své syny a dcery, aby mohli uspokojit své věřitele. Z asyrských pramenů je doložen prodej sester jejich bratry. Plnoprávný občan, který se ocitl v bídě, prodával dokonce sám sebe. Docházelo k zotročování i formou adopce dítěte, které jeho vlastní otec postoupil cizí osobě za smluvenou úplatu.
Kdo nemohl zaplatit svému věřiteli dluh s úroky, stával se jeho rukojmím, pokud nemohl dát za sebe manželku nebo děti. Věřitel dlužníka využil jako pracovní síly nebo jej prodal dále do otroctví. Chammurapi omezil dlužní otroctví rodinných příslušníků dlužníka na tři roky.
Dále se otroky mohly stát osoby, jež byly odsouzeny pro trestné činy nebo ručily za pachatele osobní svobodou. Zloději byli přisouzeni poškozenému jako otroci, při loupežném přepadení byly manželka a dcera pachatele dány přepadenému jako otrokyně. V případě vraždy připadl dědicům zavražděného majetek pachatele odsouzeného k smrti spolu s jeho ženou a dětmi jako otroky.
Podle sumerských předpisů mohl být adoptovaný syn prodán do otroctví, popřel-li adoptivního otce nebo matku. Stejně mohl naložit i manžel s manželkou, ne však již opačně. Prodejem do otroctví se trestalo i nevraživé chování dětí vůči matce nebo mladšího bratra vůči staršímu.
Byla-li matka otrokyní a otec plnoprávný občan, byly jejich děti svobodné, ovšem rovnoprávnosti s dětmi plnoprávné ženy nabyly pouze tehdy, pokud je otec výslovně legitimoval. Byla-li matka plnoprávná a otec otrokem (palácovým nebo muškénovým), byly děti svobodné a zajišťovalo se jim určité majetkové zabezpečení.
Mezopotamský otrok mohl být prodán, darován, pronajat, tvořil součást věna nebo pozůstalosti, mohl být dán jako zástava apod. Jestliže někdo zranil nebo usmrtil cizího otroka, nebo znásilnil cizí otrokyni, nebyl trestán pro ublížení na těle, vraždu nebo násilnictví, nýbrž pouze pro poškození cizí věci.
Otrok mohl mít v omezené míře majetkoprávní způsobilost, mohl mít i vlastní majetek nevelkého rozsahu. Otroci mohli uzavírat manželství mezi sebou a výjimečně i s osobami plnoprávnými. Za novobabylónské doby měli otroci možnost z majetku získat prostředky na přechod do třídy plnoprávných osob.
Rozlišovalo se mezi otroky v soukromých nebo veřejných službách. První patřili pod moc plnoprávných občanů. Jejich počet nebyl z počátku příliš značný, šlo o první fázi otroctví, tzv. patrimoniální. Teprve v asyrské a novobabylónské době dochází k rozvoji zemědělství a řemeslné výroby, která umožnila soukromé vlastnictví většího počtu otroků.
Veřejní otroci byli ve vlastnictví paláce nebo chrámů. Zvláštní postavení měli otroci muškénů, kteří byli pod ochranou zákona. „Původ otroka ovlivňoval jeho postavení, tak nejlépe na tom byli otroci, kteří se již narodili v domě svého pána a postavení otroka-domorodce bylo lepší než postavení otroka-cizince. … Obvyklá byla praxe, kdy starší majitelé adoptovali svého otroka, aby o ně pečoval až do jejich smrti, po které získal svobodu.“ (Prosecký 1999, str.296)
Otrok se poznal podle tabulky zavěšené na šíji, při propuštění otroka na svobodu byla tato tabulka rozbita. Stejný účel mělo také vpálení otrocké značky. V novobabylónské době měli otroci vypáleno jméno majitele na hřbetu ruky. Obvyklým označením otroků bylo také oholení přední poloviny hlavy, v Asýrii se otrokům propichovaly uši.
Obvyklým způsobem, jakým otrok mohl získat svobodu, bylo propuštění. Chammurapi upravil výkup babylónských občanů, kteří upadli za vojenského tažení do zajetí a stali se v něm otroky. Pokud neměli vlastních prostředků na výkupné, zaplatil je za ně chrám jejich města, popř. vladař. Rodinní příslušníci, kteří se dostali do dlužního otroctví, museli být po třech letech propuštěni, bez ohledu zda dluh byl odpracován.
Způsob propuštění byl různý. Mělo úřední charakter, takže nebylo napadnutelné dřívějším pánem či jeho dědici. Mohlo se uskutečnit trhovou smlouvou mezi pánem a otrokem. V mnohých případech navazovala na propuštění adopce otroka dřívějším pánem nebo uzavření manželství s bývalou otrokyní.
S propuštěním na svobodu byl spojen určitý ceremoniál – umývání hlavy otroka obráceného tváří k východu, snímala se otroku pouta a odebíraly se otrocké značky.
Síla plnoprávných občanů spočívala v zemědělství nebo řemeslné výrobě a provozování obchodu. Tvořili převážnou část vládnoucí třídy, tzv. avílu. „Na nejvyšším stupni společenského žebříčku stál král, který byl nejvyšším velitelem vojska, nejvyšším soudcem, nejvyšším představitelem administrativního aparátu a hrál rovněž důležitou úlohu v kultu. Velmi významné postavení zastávala rovněž úzká vrstva vysokých vojenských, palácových a chrámových hodnostářů … Příslušníci těchto vyšších vrstev byli často spojeni vzájemnými sňatky.“ (Nováková a kol. 1998, str.88) Mezi vysoké vrstvy patřili též tzv. tamkaři, kteří kromě vlastního obchodu poskytovali i úvěr.
Mezi avíly se postupem doby začala projevovat nerovnost, pramenící z jejich úspěchů v zemědělské či řemeslné výrobě. Také se od této třídy oddělila skupina obchodníků, kteří, aniž vlastnili prostředky, získávali ze zprostředkování mezi výrobci koupí a prodejem zboží.
Mezi muškény se řadí osoby, které nelze zařadit do žádné z předchozích tříd. Byli podřízeni vyšším orgánům, v zákonech stály před otroky ale za plnoprávnými občany. Zákonodárce chránil nemovitý i movitý majetek muškéna. Muškénové zpravidla hospodařili na půdě, jež jim byla za určitých podmínek svěřena palácem nebo chrámem. Museli svěřenou půdu obdělávat, odevzdávat určenou část výtěžků a nesměli ji opustit mimo dobu války, kdy byli povinni se účastnit válečných tažení. Svěřené nemovitosti mohly přecházet se všemi povinnosti na muškénovi dědice, mušlínové mohli též vlastnit otroky.
Muškény lze považovat za osoby stojící mimo občinu a později spjaté s provozem palácového, popřípadě chrámového hospodářství. Dle I. M. Ďjankonova je muškén osoba spjatá s palácem, usazená na jeho pozemcích a společensky stojící níže než avílu. Dle Spensera je muškén osoba v bezprostředním vztahu k paláci, jemuž služebně podléhá a jehož ochrany užívá.