Biogeografie

Jedle bělokorá (Abies alba Mill.)

Čeleď: Pinaceae - borovicovité

4-6 B~ 3

Areál: mediteránní – temperátní se suboceánickou tendencí

Strom dorůstající výšky 55–60 m s průběžným přímým kmenem až 2m v průměru a s pravidelným přeslenitým větvením. Koruna je zpočátku kuželovitá, později válcovitá, ve stáří s vrcholem nezřetelným, jakoby uťatým („čapí hnízdo“). Větve odstávají rovnovážně téměř v pravém úhlu. Větvení druhého řádu bývá úplně ploché. Borka je hladká, bělošedá, ve stáří podélně rozpukaná. Jedle má výrazný kůlový kořen a také z postranních kořenů vysílá hluboko sahající upevňovací kořeny („panohy“), proto je dobře zakotvena v půdě. Letorosty světle šedé, tmavošedě chlupaté, pupeny vejcovité, světle hnědé, nepryskyřičnaté. Jehlice jsou ploché, 2–3 cm dlouhé, na líci tmavě zelené, lesklé, na rubu se 2 bílými proužky. Samčí šištice jsou žlutavé, samičí zelené, později nafialovělé, při dozrávání dřevnatí. Šišky jsou vzpřímené, válcovité, až 25 cm dlouhé, rozpadavé.

Ekologie: Jedle bělokorá je dřevinou převážně oceanického středně chladného a vlhkého klimatu s mírnými zimami. V oblastech s teplejším klimatem je vázána na hory. Snese dlouhotrvající hluboký stín, aniž by ztratila na vitalitě. má značné nároky na vláhu a její rozložení během roku. Neroste na suchých stanovištích. Vyžaduje stejnoměrnou, přiměřenou půdní vlhkost po celou vegetační dobu, snese i podmáčené půdy. Má vyšší nároky na obsah živin v půdě než smrk a vyžaduje také půdy hlubší. Mnohde je její optimum na vápencích a naproti tomu chybí na hlubokých rašelinných půdách. Nejlépe se jí daří na hlubokých čerstvých půdách.

Spolu s bukem lesním a smrkem ztepilým tvoří tzv. hercynskou směs. Směs buku s jedlí bývala nejobvyklejší skladbou přirozených porostů našich středních a horských poloh, výše to byla směs smrku a jedle. V roklinách a na sutích se vytvářely směsi jedle např. s javory, v teplejších polohách i s habrem, na chudších stanovištích také s borovicí lesní. Jako vedlejší dřeviny se objevují také lípy, dub zimní, jeřáb ptačí nebo líska. V Pyrenejích doprovází na horní hranici borovici pyrenejskou (Pinus uncinata). Patří mezi nejproduktivnější evropské dřeviny.

Rozšíření: Jedle bělokorá je evropská dřevina s poměrně malým rozšířením. V Českých zemích roste ve všech okrajových i vnitrozemských pohořích. Bez jedle jsou jen teplé pahorkatiny a úvaly Labe, Vltavy, Ohře, Moravy, Odry a Dyje. Z podhorských a horských poloh v Čechách místy sestupuje až do oblasti pahorkatin; na Křivoklátsku např. až na 300 m. Na druhé straně nikde nedosahuje horní hranice lesa a přesahuje málokdy výšku 1100 m n.m. Na Moravě se vyskytuje také v Moravském krasu a roste ve Chřibech; ve Ždánickém lese však již zastoupena není. V oblasti Moravy její spodní hranice rozšíření leží v rozmezí 400–500 m. V Karpatech je rozšířena počínaje Bílými Karpaty přes Beskydy do centrální oblasti masivu.

V posledních 200 letech chřadne a ustupuje, rekonstruované přirozené zastoupení by činilo 18 %, v současnosti je to bohužel pouhých 0,9 % v lesích. Odumírání je spojováno především s činností člověka – s nástupem holosečného hospodaření, krátkou obnovní dobou. Mezi další příčiny patří také její malá odolnost vůči náhlým stanovištním změnám, znečištěné ovzduší, celkové oteplování, klimatické extrémy, vysušování krajiny, odvodňování porostů, hmyzí kalamity, houbové choroby, přezvěření, ale i fylogenetické a genetické příčiny. Z těchto důvodů je jedle bělokorá z hlediska ohrožení zařazena mezi vzácnější druhy vyžadující další pozornost (C4).

Mapa převzata z: www.florabase.cz

Mapa převzata z: http://www.euforgen.org ke stažení jako *pdf zde.

Zdroje:

AMBROS, Z. & ŠTYKAR, J. (1999): Geobiocenologie I. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, Brno. 63 s. ISBN 8071573973

BUČEK, A. & LACINA, J. (1999): Geobiocenologie II. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická universita, Brno. 240 s., 5 s. obr. příl. + 1 tabulka. ISBN 8071574171

KUBÁT, K., HROUDA, L., CHRTEK, J. JUN., KAPLAN, Z., KIRSCHNER, J. & ŠTĚPÁNEK, J. eds. (2002): Klíč ke květeně České republiky. [Key to the Flora of the Czech Republic.], Academia, Praha. 928 p. ISBN 8020008365

ÚRADNÍČEK,L. & MADĚRA, P. a kol. (2001): Dřeviny České republiky. Matice lesnická, Písek. 334 str. ISBN  8086271099

http://botany.cz/cs/abies-alba/

http://www.florabase.cz

http://www.euforgen.org/distribution_maps.html