Dyslálie + fonetika
Zásady pro komunikaci s dětmi školního věku s diagnózou dyslálie (Metodický portál RVP)
Zásady pro komunikaci s dětmi školního věku s diagnózou dyslalie lze shrnout do několika bodů:
•
Je třeba, aby pedagog, jenž se podílí na edukaci dítěte s dyslalií, měl alespoň základní informace o druzích, symptomech a důsledcích přetrvávajícího daného NKS, v tomto případě dyslalie, a dostatečné informace o tom, jak s dítětem komunikovat, jak k němu přistupovat.
•
Je důležité, aby si pedagogové uvědomili, že vývoj výslovnosti dítěte je závislý na jeho vrozených jazykových schopnostech, na kvalitě motoriky mluvidel, jakož i na řečovém vzoru a sociálním prostředí, v němž dítě vyrůstá.
•
Vždy je nutné v kontextu fyziologického vývoje artikulace dítěte respektovat jeho motorickou zralost (artikulační orgány – oblast jemné motoriky).
•
Pedagog by měl (zvláště na prvním stupni základní školy) poskytovat dítěti školního věku s dyslalií kvalitní mluvní vzor.
•
Pedagog by si měl uvědomit, že na dítě s dyslalií jsou kladeny s ohledem na přetrvávající komunikační obtíže a realizaci logopedické intervence vyšší nároky než na děti bez NKS.
•
Nutné je zajistit informovanost pedagoga o průběhu logopedické intervence, pokud na ni dítě školního věku s diagnózou dyslalie dochází – v rámci edukačního procesu je v návaznosti na to třeba brát v potaz, v jaké fázi
nácviku hlásky se dítě nachází. Zda je ve fázi přípravné (vyvozovací), ve fázi upevňovací (tj. ve fázi fixace hlásky) či ve fázi automatizace hlásky v řeči a dle toho také k dítěti s dyslalií přistupovat, tzn. dle toho například zohledňovat výběr textů při hlasitém čtení před třídou, neboť řada dětí školního věku si intenzivně uvědomuje deficit, jež v komunikaci mají, a posměch ze strany spolužáků může vést nejen k jejich sociální stigmatizaci, ale v konečném důsledku i ke vzniku psychických bloků při komunikaci.
•
Pedagog by měl přiměřeným způsobem působit i na spolužáky dítěte s NKS – vysvětlit jim, že znevýhodněným se může stát každý a že přestože lze dyslalii považovat za nejlehčí druh NKS, nelze ji odstranit ze dne na
den. Jedná se v podstatě o preventivní opatření pro to, aby se dítě s dyslalií nestalo terčem posměchu spolužáků, popřípadě objektem šikany.
•
Pedagog by měl dítěti s dyslalií zajistit v rámci fungování ve třídě rovný přístup, zacházet s ním jako s kterýmkoli jiným žákem ve třídě, nedat mu pocítit, že je jiné!
•
Pedagog by měl dítě s dyslalií (popř. i jeho zákonné zástupce) motivovat k terapii NKS, jakož i ke školním výkonům, být jim oporou při řešení problémů, jež se v průběhu výchovně-vzdělávacího procesu v důsledku NKS
objevují. Pokud se dyslalické problémy začnou promítat kromě komunikace i do psaní a čtení (viz kapitolu 1), je vhodné tuto skutečnost dále konzultovat se speciálním pedagogem, popřípadě i psychologem ze speciálně pedagogického centra pro žáky s vadami řeči, popřípadě s pracovníky pedagogicko--psychologické poradny.
•
Pedagog by nikdy neměl dítě školního věku s dyslalií při jeho mluvním projevu, popřípadě při čtení opravovat tak, že mu například sdělí „Neříkej//nečti čeuvánky – ale červánky.“, a požadovat po něm, aby slovo zopakoval korektně! Takový přístup může vést až k tzv. logofóbii, kdy dítě nechce komunikovat buď vůbec, nebo se například snaží v řeči vyhýbat slovům, jež obsahují hlásky, které nedokáže vyslovit, popřípadě je vyslovuje nesprávně či vadně.
•
Pokud se v mluvním projevu (např. při ústním zkoušení nebo při čtení) dítěte školního věku objevují obtíže s výslovností některých hlásek, hláskových spojení atp., je vhodné, aby poté, co žák „dyslalicky“ odpoví, učitel zopakoval jeho odpověď korektně. Například na otázku „Na kterou horu vystoupil praotec Čech po příchodu na naše území?“ a odpověď dítěte s dyslalií zní „Žíp“, učitel by měl pohotově zareagovat a říci: „Ano, správně, byl to Říp.“
•
U dětí s diagnózou dyslalia universalis je možné podpořit sdělení a následně i porozumění řeči ze strany komunikanta (příjemce informace) prostředky alternativní komunikace, například fotografiemi, obrázky, piktogramy.
