Diskuze

V předchozí kapitole jsme porovnali několik aspektů techniky našeho figuranta s vrcholovými oštěpaři, kteří svoji výkonnost dlouhodobě dokazují výkony atakujícími devadesátimetrovou hranici. Nejeden výsledek našeho rozboru byl zajímavý. Můžeme konstatovat, že v mnoha parametrech sportovního výkonu a pojetí techniky se figurant naprosto vyrovnává oštěpařské elitě a v některých faktorech je dokonce schopný ji předčít.

Hod oštěpem však představuje velmi komplexní a náročný pohybový úkol a sladění všech faktorů technického provedení je pro dosažení špičkového výkonu nezbytné. Slabiny, které se v našem porovnávání objevily, mají velký vliv na výkonnost oštěpaře, přestože jsme označili řadu parametrů jako nadprůměrné.

Největší figurantovou předností je velký fyzický potenciál a pohybový rozsah. Je velmi dobře silově a rychlostně vybaven a má veškeré předpoklady k dosažení vrcholných výkonů.

Nezbytné však bude odstranit několik technických chyb, které celkový výkon velice sráží. Nejpodstatnějšími nedostatky jsou velké rezervy ve využívání „pákových“ principů přenosu kinetické energie z horizontální formy tvořené rozběhem do kinetické energie oštěpu. Snaha o protažení posledního kroku a příliš dlouhý postoj v dvouoporovém postavení zabraňuje oštěpaři zaujmout výhodnou pozici přední oporné nohy s maximální možnou extenzí v koleni. Naopak zde dochází k výrazné flexi, která způsobuje ztrátu horizontální rychlosti kumulované rozběhem a znemožňuje plynulý pohyb vpřed z dvouoporového postavení. Pokrčené koleno nepouští zbytek těla vpřed, kyčel tak nemůže přes napnuté koleno urychlovat tělo v horizontálním směru. Z pokrčeného kolena, které se postupně napíná, se velká část energie transformuje především v energii vertikální, což není při hodu oštěpem žádoucí. V návaznosti na tuto skutečnost pak oštěpař v odhodové fázi příliš ohýbá loket a tato flexe odhodové paže se opět negativně promítá do celkového zrychlení, které má paže oštěpu udělit. V konečném důsledku tak přebytek vertikální složky odhodové rychlosti působí nepříznivě na položení oštěpu při odhodu. Dochází k přílišnému podtržení oštěpu v odhodové fázi. Oštěp tak při letu opisuje neefektivní dráhu, stoupá příliš vysoko a pak prudce klesá. Vzhledem k položení náčiní při odhodu na něj působí velký odpor vnějšího prostředí a zpomaluje jej. Je třeba si uvědomit, že při takto položeném oštěpu, působí značná část horizontální složky odhodové rychlosti do vinutí oštěpu, ovšem téměř kolmo na směr odhodu. V takovém případě dochází ke známému „rozvibrování“ obou konců oštěpu, zhoršují se letové charakteristiky náčiní a značná část odhodového úsilí se míjí účinkem.

Menším nedostatkem je pak příliš velká vzdálenost od odhodového břevna v okamžiku vypuštění oštěpu, resp. při zaujetí dvouoporového postavení. Pohyb těla vzhůru způsobený napínáním kolene přední nohy z původně výrazné flexe působí jako výskok z podřepu a znesnadňuje oštěpaři zvládnout doznění horizontální energie na kratším prostoru.

Vyřešení problému s nedostatečnou extenzí v levém koleni by tak mělo vyřešit i problém zbytečné rezervy určené k přeskoku a doznění odhodu.