2D a 3D analýza pohybu
Sportovní fakulta Masarykovy univerzity
Mgr. Martin Sebera, Ph.D.

Práce s kamerou

Výběr kamery

Pokud jsme se rozhodli pro zakoupení nové videokamery, měli bychom při výběru zaměřit svou pozornost na několik důležitých bodů, které je třeba při nákupu zohlednit a to i přesto, že požadavky uživatelů kamkordérů se značně rozcházejí.

Dnes už analogovým kamerám odzvonilo. Do popředí se dere technika digitální a všechno mluví ve prospěch digitálního videa (DV). Digitální kamkordéry mohou prostřednictvím CCD s vysokým rozlišením částečně konkurovat digitálním fotoaparátům. Problémem není ani připojení k PC. V současné době je FireWire rozhraní u nových počítačů standardem a jako dodatečná výbava stojí pakatel. Vše tedy mluví pro kameru digitální. V současnosti se asi nejvíce prodávají kamkordéry firmy Sony. Výrobky firem Panasonic, Canon a JVC si mezi sebe dělí zbytek trhu téměř rovnoměrně.

Pokud budeme vybírat videokameru, rozhodně budeme zohledňovat ergonomii. Pod pojmem ergonomie rozumíme především dobrou možnost ovládání. Kamkordér by měl dobře sedět v ruce. Pokud kameru můžeme pohodlně držet a současně snadno ovládat (a to malé i velké ruce), tak je vhodná pro praktické použití. Malá neznamená bezpodmínečně lepší. Ovládání jednotlivých funkcí nesmí být problematické. Zoomování by mělo spouštět bez cukání a mělo by být plynulé (dobře dávkovatelné). Těžce nastavitelný zoom, např. kvůli rychlosti posuvu, je zřetelný při spouštění, a proto nevhodný. Nízká hmotnost je sice předností při cestování, ale nízká setrvačnosti je příčinou kývání a trhavých pohybů. Na druhé straně dobrá kamera nemůže být ani příliš těžká. U hmotnosti kamery je dobré držet se zlatého středu, musí být tak těžká, aby dobře seděla v ruce, a tak lehká, aby nás filmování neunavilo. Tvar přístroje a pozice držadla (úchytu) jsou rozhodující. Důležité součásti obsluhy musí být prsty lehce dosažitelné.

Dalším důležitým rozhodovacím prvkem je kvalita obrazu (rozlišení CCD). A to rozlišení, věrnost barev, kontrast, jas. Je třeba si uvědomit, že kvalitu snímaného obrazu nejlépe poznáme na obrázcích statických, protože při snímání pohyblivých obrazů drobné chyby nepostřehneme. Důležitá je také věrnost zobrazení, kontrast a jas snímků za různých světelných podmínek, kvalitní digitální stabilizátor obrazu a třeba i rychlost autofokusu.

Neméně důležitá je výbava videokamery. To znamená možnosti připojení, kabeláž a software, nahrávání z analogových zdrojů apod. Kamery, které mohou pracovat i jako videorekordéry, jsou žádoucí. Do výbavy se počítají také speciální efekty, např. prolínání při přechodu scén a podobně, včetně digitální fotografické funkce. Dálkové kabelové ovládání ve výbavě také uvítáme. Zajímáme se i o cenu náhradních akumulátorů.

Velmi důležitá je provozní doba kamery, tzn. doba po kterou můžeme s kamerou pracovat, aniž bychom museli vyměnit nebo dobít baterie. Všimneme si také jaká doba uplyne od zapnutí videokamery po připravenost k provozu a náročnosti výměny akumulátoru.

I když kamkordér a zvuk nejsou ideální partneři, přesto je nutné obezřetně vybrat kameru s dobrým snímáním zvuku. Bohužel u DV kamer není samozřejmostí kvalitní snímání zvuku s kvalitním mikrofonem, jenž by měl dobrou kmitočtovou charakteristiku, odstup signálu od šumu a dobré směrové vlastnosti. Nesměrovostí mikrofonu dochází totiž k míchání zvuku a veškerého hluku. U kamer, jejichž mikrofon je umístěn na přední straně krytu, to není tak hrozné. Zezadu přicházející zvuk je utlumen a nahráván s poloviční hlasitostí. Dalším problémem pro integrované mikrofony je provozní hluk kamery který vychází z mechaniky a pohonu autofokusu, případně zoomu. Pokud však vyžadujete kvalitní zvuk, vybírejte pouze přístroje se vstupem pro externí mikrofon.

Při nákupu videokamery se také budeme zajímat o to, na jaké média kamera provádí záznam. Ne všechny kamkordéry nahrávají na nejvíce rozšířená MiniDV média. Vedle těchto médií sází výrobci také na MicroMV, nebo i na DVD-RAM a ukládají digitální proud dat ve formátu MPEG-2. Předností proti DV technice je větší komprese při zachování téměř stejné kvality – média jsou menší, ale import do PC není vždy bez problémů.

V neposlední řadě nás bude zajímat dokumentace a servis. Samozřejmostí je podrobný český návod a záruční a pozáruční autorizovaný servis.

I v případě nákupu videokamery je vhodné vyhledat si recenze a porovnávací testy videokamer v odborných časopisech a při koupi kamkordéru výsledky testů zohledňovat.

Akumulátory

Když je potřeba koupit k videokameře, přídavnému osvětlení, nebo i k jinému přístroji nové nabíjecí baterie či akumulátory, jedná se obvykle o nemalou položku a určitě se vyplatí věnovat jak bateriím, tak i akumulátorům správnou péči.

I když akumulátory nejsou citlivá zařízení, je možné neuváženým používáním výrazně zkrátit jejich životnost. Správnou péčí lze jejich životnost i o něco prodloužit. Proto je dobré dodržovat základní provozní podmínky daného typu baterií, abychom dokonale využili možnosti a kapacitu těchto zdrojů. V běžných současných elektrických zařízeních se můžete setkat s těmito typy nabíjecích baterií: Nikl metal hydridovými (NiMH), nikl kadmiovými (NiCd), lionovými (Li-ion), lipolovými (Li-pol) a v některých případech také s hermeticky uzavřenými olověnými.

Baterie s označením NiCd jsou z moderních typů nejstarší a nemusí být při dlouhodobém skladování nabité. Skladovat je můžeme dlouhou dobu. Uchovávání v suchém prostředí s teplotami v rozmezí 0-20 °C nejlépe v nějakém obalu je samozřejmostí. Pokud začneme novou, nebo dlouho skladovanou baterii používat, musíme s ní provést tři až pět nabíjecích cyklů, aby dosáhla plné kapacity. Jeden cyklus znamená, že ji musíme správně nabít a úplně vybít. K vybíjení můžeme použít inteligentní nabíječku, která umí cyklus udělat sama, nebo baterii vybít normální prací. Nikdy nepoužíváme jiné způsoby vybití, neboť napětí NiCd baterie nesmí klesnou pod hodnotu 0,9 voltu! Baterie se sice nezničí, ale zkrátí se její životnost. Baterie NiCd mají, kromě starších mobilů, stále uplatnění například v levnějších svítilnách, ale najdete je také ve svítilnách výkonných. Vyskytují se v zařízeních, která pracují s vysokými odběrovými proudy. Můžete se s nimi setkat i v různých záložních zdrojích světla. Jsou schopné pracovat od –40 °C do +70 °C. NiCd baterie snesou velké přebíjení a vydrží až 1000 nabíjecích cyklů. Jejich velkou nevýhodou je, že jsou značně nešetrné k životnímu prostředí, a proto od nich řada výrobců ustoupila nebo omezila jejich používání.

Baterie NiMH do značné míry nahradily výše uvedený typ NiCd. Hlavně proto, že jsou ekologičtější. Jejich provozní teploty se ovšem pohybují pouze v rozpětí –10 °C až +40 °C, při minusových teplotách se jejich výkon rychle snižuje. Kapacita se však nesníží, po návratu do teplejšího prostředí se výkon baterie obnoví. NiMH baterie vydrží až 500 nabíjecích cyklů. A i když původně nebyly tyto baterie schopny pracovat s vysokými vybíjecím proudy, postupně se na trhu objevují typy (například tužkové), které si s takovými proudy již poradí. Baterie NiMH se skladují v nabitém stavu a po čtyřech měsících by se měly znovu nabít. Po zařazení do provozu pro dosažení plné kapacity je tyto baterie také nutno tři- až pětkrát nabít stejně jako typ NiCd. Při jejich používání je potřeba zvolit správnou nabíječku, která může nabíjet i baterie NiMH. Pro vybíjení platí stejná mezní hodnota jako u předchozího typu, tedy 0,9 voltu. Pokud dojde k příliš hlubokému vybití, hrozí nebezpečí, že se baterie přepóluje. Při vybití baterie pod 0,5 V články rychle ztrácí svou kapacitu. S těmito bateriemi se můžeme setkat v běžné elektronice, starších typech mobilních telefonů nebo ve starších noteboocích.

Bateriím NiCd a NiMH prospěje jednou za rok důsledné provedení tří až pěti nabíjecích cyklů. Baterie typů NiCd a NiMH se při nabíjení vždy zahřívají. Pokud teplota nepřesáhne zhruba 40 °C, je vše v pořádku. Při použití nesprávné nabíječky může teplota vystoupit nad 40 °C a baterie se ničí. Pro ochlazení baterie je možné použít i obyčejný stolní větrák. Při použití příliš vysokého nabíjecího proudu se nabíjení baterie ukončí dříve a baterie se nenabije naplno. Pro baterie NiCd a NiMH je dobré použít takzvané inteligentní nabíječky. Tato nabíječka by měla mít, kromě měření poklesu proudu (což je signál plného nabití), ještě časový spínač a možnost nastavení nabíjecího proudu, případně by měla pracovat s takzvaným pulsním nabíjením. To dovoluje nabíjet vysokým proudem, tzn. rychleji, ale bez negativních účinků na baterii. Při používání rychlonabíječek je dobré znát mezní nabíjecí proud konkrétních článků a ověřit, že jej nabíječka nepřekračuje.

S bateriemi Li-ion se u videokamer setkáme nejčastěji. Jde o zcela jiný druh baterie, než NiCd a NiMH. Jiné jsou i rozměry, jeden článek baterie má obvykle napětí 3,6 voltu. Součástí baterie je řídící elektronika, která se stará o správné nabíjení. Pokud není elektronika v baterii, je součástí zařízení, které pohání. Vyšší nabíjecí napětí může poškodit tyto baterie pouze tehdy, pokud je řídící elektronika poškozena. Provozní teploty pro Li-ion jsou doporučené v rozmezí –10 °C až +40 °C a baterie jsou konstruované na 500 nabíjecích cyklů. Skutečný počet cyklů však může ovlivnit nastavení řídící elektroniky. Levné baterie tohoto typu však mohou patřit mezi ty, jejichž nastavení může mít k ideálu 500 nabíjecích cyklů hodně daleko. Zárukou je nákup originálního nebo značkového příslušenství a baterií. Baterie Li-ion najdeme ve fotoaparátech, kamerách, noteboocích i mobilních telefonech.

Pro baterie Li-pol platí to samé, co pro typ Li-ion. Konstruovány jsou na 500 nabíjecích cyklů, napětí článku je 3,6 voltu. Mají stejný výkon jako Li-ion, ale k stejnému výkonu jim stačí menší rozměry a nižší váha. Provozní teploty jsou od –20 °C do +60 °C.

Článkům Li-ion i Li-pol škodí, když se použijí i po tom, co ohlásily, že nemají dostatek energie. Např. u kamkordérů nebo u mobilních telefonů pokud se zapnou chvíli po tom, co se přístroj kvůli nedostatku energie vypnul. Snižuje se tím kapacita baterie. Baterie Li-pol u Li-ion se skladují nabité, není však třeba na dosažení plné kapacity provést několik nabíjecích cyklů.

Několik rad na závěr:

• Nekombinujte v jednom přístroji několik typů článků. Vkládejte vždy do jednoho přístroje články stejné značky, stejné kapacity a stejného stáří. Při nedodržení tohoto pravidla se články vždy svými parametry přiblíží tomu nejhoršímu.
• Nevybírejte baterie podle největší kapacity nebo ceny, ale podle zamýšleného použití.
• Nepodceňujte ani údaje o provozních teplotách a odběrových proudech.
• Nenechávejte baterie ani články na přímém slunci nebo za sklem auta. Stejně tak neskladujte baterie ve vlhku.
• Nabíjejte a případně vybíjejte předepsaným způsobem opakované nesprávné provádění těchto kroků vede ke snižování kapacity u baterií NiCd a NiMH (nesprávně se mluví o „paměťovém efektu“).
• Po půl roce používání, nebo po cca 100 nabíjecích cyklech udělejte tři až pět předpisových nabití a vybití. Odstraníte tím téměř úplně důsledky předcházejícího nesprávného zacházení.
• Pozor na vysoký nabíjecí proud nebo zkrat, baterie se může nafouknout a i vybuchnout.

Další funkce kamer ovlivňující kvalitu záznamu

Během natáčení často dochází k situacím, kdy je zapotřebí se přizpůsobit měnícím se podmínkám (počasí, pravidla soutěží, diváci atd.), ve kterých pohyb probíhá. Většina kamer má některé automatické funkce, které umožňují vytvořit kvalitní obraz i ve ztížených podmínkách. Tyto funkce jsou nastavitelné i ručně. Patří mezi ně např. snímání za nízkého osvětlení a automatická expozice. Mnoho přístrojů má dolní hranici světelné citlivosti při osvětlení nižším než 1 lux. Některé z nich používají pro snímání za nízkého osvětlení vlastní nastavovací prvek. Tyto kamery tak umožňují kvalitní záznam obrazu s nízkou úrovní iluminace způsobené špatným osvětlením, nevhodnou pozicí kamery nebo krátkou expozicí.

Další funkce, důležité pro získání kvalitního obrazu, jsou např. automatické ostření (autojocus), nastavení úrovně bílé (white ba/ance) a eliminace protisvětla (backlight). Většina kamer používá pro automatické ostření infračervené paprsky směřující do středu snímaného pole. Často však mohou nastat situace, kdy je nezbytné mít možnost přepnutí funkce autofokus do funkce manuálního ostření. To je např. případ, kdy subjekt není ve středu snímaného pole z důvodu zachycení dalších částí obrazu, nebo když nějaký objekt před nebo za snímaným subjektem zasahuje do obrazového pole a autofokus by mohl ostřit na tento objekt. Při manuálním ostření je nejlepší si snímaný subjekt přiblížit pomocí funkce zoom, poté zaostřit a následně oddálením zvolit vybrané obrazové pole.

Kamery často automaticky nastavují barevnou citlivost pro získání stejných barev v rozdílných světelných podmínkách. Funkce backlight se používá v situaci, kdy nelze natáčet snímaný objekt po světle tak, aby slunce „bylo za kamerou“. Touto funkcí se potlačí protisvětlo a sledovaný objekt se v obraze lépe vykreslí. Některé kamery jsou vybaveny funkcí pro stabilizaci obrazu, která umožňuje i při roztřesení kamery udržet stabilní obrazové pole. Jedná se samozřejmě o utlumení pouze některých záchvěvů a otřesů, a to v relativně malém rozsahu. Princip stabilizátoru je založen na tom, že plocha snímacího CCD čipu je o něco větší, než je zachycovaný obraz. Při vzniklém otřesu ovládací elektronika spustí proces kompenzace, kdy se ze získaných obrazových informací vybírají jen ty, které snímaný motiv zobrazují staticky. Tak může dojít například k tomu, že se hodně „roztřesené“ snímky nahradí již sejmutým snímkem, který se vlastně zopakuje. Na elektronický stabilizátor se samozřejmě nedá spolehnout v tom smyslu, že zachrání náš nepovedený záběr.

Pro použití videokamer při analýze pohybu je důležitou součástí kvalitní objektiv s proměnnou ohniskovou vzdáleností. V současné době již všechny dostupné videokamery disponují jak optickým objektivem s proměnnou ohniskovou vzdáleností, tak i funkcí digitálního zoomu, kdy je zvětšování snímaného objektu prováděno elektronicky. Velmi často se stává, že vzhledem ke špatné dostupnosti požadovaného umístění, způsobené např. průběhem soutěže, není možné postavit videokameru na libovolné místo. Objektiv s proměnnou ohniskovou vzdáleností umožní přiblížení různě vzdálených subjektů a objektů. Ohnisková vzdálenost objektivu se obvykle udává v milimetrech, ale rozsah objektivu s proměnnou ohniskovou vzdáleností se značí jako poměr. Současné objektivy mají obvykle tento poměr okolo 12:1. To znamená, že se objekt při maximálním přiblížení zobrazí 12× větší než při maximálním oddálení, tedy při záběru s maximální šířkou záběru. Kamery vybavené objektivem s proměnnou ohniskovou vzdáleností proto umožní snímat objekty ze vzdálených míst nebo z míst bez možnosti se připojit na elektrickou síť. Jelikož potřeba nezávislosti na elektrické síti je velmi častá, je nezbytnou výbavou kamery také kvalitní baterie spolu s dalším náhradním zdrojem.

Snímání obrazu

Proces snímání obrazu začíná otevřením závěrky, které umožní vstup světla. To prochází přes objektiv a dopadá na optoelektronický měnič (CCD). Buňky citlivé na světlo detekují optický signál a po jeho změně dochází k emitování elektrického signálu. Jeho amplituda odpovídá intenzitě světla. Po uzavření závěrky zůstávají tyto buňky po určitou dobu v činnosti. Pomocí multiplexního systému (integrovaný obvod), který prochází každou buňkou, je signál zaznamenán. Vytvořený obrazový signál je dále zesílen a doplněn synchronizačními a zatemňovacími impulsy.

Pro kvalitní přenos obrazu je rozhodující počet pixelů, které vytvářejí mechanickou strukturu optoelektronického měniče. Základní CCD čip je zpravidla tvořen 596 × 532 = 317 072 pixely (zaokrouhleně se udává 320 000 bodů; běžně jsou používány čipy s 570 000 body, v profesionálních přístrojích 1 000000 a více). Při použití 3 CCD čipů je obraz promítán přes soustavu barevných filtrů tak, že každý čip slouží k zachycení jedné ze tří základních barev – červené, zelené, modré. Tento princip zobrazování barevného spektra se označuje zkratkou RGB podle jeho jednotlivých složek (Red, Green, Blue).

Snímkovací norma (časová rozlišitelnost)

V Evropě je v elektrické síti používán střídavý proud s napětím 220 V a s frekvencí 50 Hz (z této frekvence byl odvozen standard půlsnímkové frekvence videosignálu PAL). Běžná filmová norma je 24 snímků za sekundu. To je rychlost, kdy lidské oko nestačí vnímat jednotlivé obrázky jdoucí za sebou odděleně, ale jako celek. Při srovnání s pozorováním v reálném čase zvyšuje zastavení nebo zpomalení videa výrazně možnosti pozorovat detaily lidského pohybu, které lze při normální přehrávací rychlosti sledovat pouze v rámci plynulého pohybu.

Pochopení vzorkovací normy běžného videa pro lidské pozorování je důležité, protože pomáhá určovat, které aspekty pohybu lze sledovat. Pro velice rychlé pohyby, jako je např. tenisové podání nebo golfový úder, může normální video zachytit pouze některé detaily našeho zájmu. Dobrý příklad zkreslení vzniklého neadekvátním vzorkováním je pohyb kol dostavníku nebo vagónu zaznamenaný běžnou snímkovací frekvencí. Při sledování filmu se zdá, že se kola vagónu točí zpět, protože snímkovací frekvence je příliš pomalá, než aby dokázala reprezentovat skutečnou rotaci. Kola se otáčejí příliš rychle, pozice paprsku kola se objevují v sekvenci obrázků zpět oproti původní poloze, zatímco ve skutečnosti paprsky kola rotují směrem vpřed.

Zvýšení časové rozlišitelnosti umožňuje prokládané řádkování, kdy jsou přenášeny nejprve liché řádky a po nich sudé řádky obrazového rastru. Jeden snímek (jrame) je tak rozdělen na dva půlsnímky (jield). Tento způsob přenosu zvyšuje časovou rozlišitelnost na 50 Hz (pro NTSC normu analogicky dochází ke zvýšení z 30 Hz na 60 Hz).

Existují speciální vysokorychlostní kamery, které jsou přizpůsobené pro výzkum a vybrané úkoly při sledování velmi rychlých změn. Video kamery a podpůrná zařízení určená pro snímání od stovek do tisíců snímků za sekundu jsou sice pro mnohá měření a analýzy lidského pohybu potřebné, ale jejich pořizovací cena je tak vysoká, že se používají omezeně, a to pouze ve vybraných případech a na specializovaných pracovištích. Je také zapotřebí zdůraznit, že spolu se zvyšující se snímací frekvencí významně narůstá i potřeba dodatečného osvětlení a kapacity na záznamovém médiu.

Poznámka: Některé spotřební videokamery jsou inzerovány jako „vysokorychlostní“, ale nejsou to tyto kamery v pravém slova smyslu. Ve skutečnosti používají vzorkovací frekvenci 25 snímků za sekundu, ale s velmi krátkou expoziční dobou pro každý snímek (např. 1/1000 s). Termín „vysoce rychlostní závěrka“ může být pro některé majitele zavádějící, protože zapnutím funkce se sice získá ostrý obraz, ale použití závěrky nezajistí zachycení více snímků v jedné sekundě. Jinými slovy, stejný počet 25 nebo 30 snímků rychlého pohybu s ostrým obrazem neudělá z normální videokamery kameru rychloběžnou. Je potřeba zdůraznit, že hovoříme o ostrém zastaveném obraze. Ostrost získaná zkrácenou závěrkou se týká jednotlivých snímků. Uživatel, který si promítá videozáznam běžnou rychlostí, žádný rozdíl při zkrácené závěrce nepozná.

Kompozice obrazu

Důležitý předpoklad koukatelného videa je dobrá kompozice obrazu. Určující motiv umísťujeme v obraze vždy asymetricky, vyhýbáme se umístění motivu do středu hledáčku. Při snímání detailu hlavy člověka umístíme oči do horní třetiny obrazu, snímáme-li polodetail člověka, umístíme celou hlavu do horní třetiny obrazu a „posuneme ji“ mírně vlevo či vpravo k okraji obrazu. Neopomeneme provést dorovnání záběru, otočí-li se člověk v polodetailu či detailu například vpravo, umístíme hlavu v záběru k levému okraji obrazu a tím vytvoříme před člověkem aktivní prostor.

Častým problémem při natáčení je dodržení svislých a vodorovných čar. Videokameru se snažíme vždy držet rovně. Vyvarujeme se nepřirozených postavení osob i budov. Při natáčení si hlídáme levý svislý okraj hledáčku se svislými částmi obrazu (například okraj budovy). Pokud jsme nuceni naklonit videokameru nahoru nebo dolů, v tom okamžiku se vždy svislé linie zobrazí jako šikmé. Toto zobrazení může být záměrem, ale většinou působí rušivě. Je-li to možné, takovýmto záběrům se vyhýbáme. Lze říci, že vertikální linie mohou vyvolávat dojem jisté stability, horizontální linie přidávají do obrazu pocit uklidnění či vyrovnanosti. Diagonální linie v záběru vyvolávají dojem akce a aktivizují obraz. Každá linie má v kompozici jakéhokoliv záběru svoje konkrétní místo. Bližší předměty vždy vnímáme jako větší a vzdálenější jako menší. Této skutečnosti lze využívat v lineární perspektivě.

V kompozici celkových záběrů velmi dobře působí, když do celkového záběru nenápadně zasahuje mírně rozostřený obraz blízkého předmětu. Abychom takovéto kompozice dosáhli, je nezbytné vypnout zaostřovací automatiku. Tu je dobré vyřadit vždy, když víme, že se do záběru mohou dostat předměty či osoby, na které by objektiv kamery zaostřil i tehdy, kdy to není záměrem. Zaostřovací automatiku raději vypínáme i za špatných světelných podmínek. Problémem spotřebních videokamer však je, že ostřící kolečko nemá žádný údaj o zaostřené vzdálenosti a zaostřovat s kolečkem, jehož otáčení nemá vždy stejnou a přesnou vazbu na zaostřování není jednoduché. Abychom proměnlivost tvarů a linií využili v dobře nakomponovaném obrazu, je dobré vědět, že divák obraz nesleduje zleva doprava, ale po diagonále, tedy zleva doprava a dolů. Potom se oči vrací ke středu obrazu.

Barva je také významným prostředkem při natáčení. Obraz ve videu by neměl být příliš strakatý, ale barevný. Čím jsou barvy sytější, tím jsou pro videozáznam vhodnější. Barevnost pořadu můžeme vždy zvýraznit natočením vhodného barevného detailu.

Komponování záběrů

Komponování záběrů patří mezi důležité povinnosti kameramana. Při komponování postav v záběru se vyvarujme toho, aby byl za postavou umístěn předmět, který by působil tak, jako by vyrůstal z hlavy postavy. Při polodetailu mluvícího člověka (záběr na ramena a hlavu mluvící osoby) ponecháme více prostoru tam, kam se osoba dívá. Při kompozici je nutné vždy ve směru pohledu ponechat aktivní volný prostor. Malou skupinu lidí, kteří jsou obráceni čelem ke kameře, komponujeme tak, aby osoby stojící na kraji skupiny lidí byly zcela v záběru. Řezání postav bočními okraji záběru nepůsobí nejlépe. Toto pravidlo porušujeme tam, kde chceme dosáhnout pocitu, že jde o větší skupinu lidí nebo davu, který po obou stranách záběru pokračuje dále. Vyvarujme se toho, aby se děj odehrával těsně u stěny. Postavy i předměty ztratí svou trojrozměrnost. Snímání u stěny nemá u filmového záznamu příliš velké opodstatnění. Divák by měl co nejméně cítit dvojrozměrnost obrazu. Pokud to není naším záměrem, nebudeme snímat záběr s prázdným prostředím. Prázdné prostředí má nízkou vypovídací hodnotu. Toto platí především u celkových záběrů. Pokud jste nuceni filmovat nějaký prázdný prostor, je vhodné si natočit dostatek detailů na prostřihy, kterými můžete při střihu záběry prázdného prostředí doplnit a oživit. Snažíme se komponovat skupinu lidí do hloubky záběru. K tomu nás vede snaha po větší plastice záběrů. Kompozice postav do hloubky záběru dovoluje odlišit podstatné od méně podstatného. Dále takováto sestava pomáhá aktivovat pozornost diváka.

Vedení kamery

Velkým omylem mnoha začátečníků je přesvědčení, že stačí držet spoušť kamery a dokonalý videozáznam je na světě. Základem kvalitního obrazu je klidné držení kamery. S videokamerou natáčíme běžně bez stativu, dovoluje to její nízká hmotnost a malé rozměry. Čím však je kamera menší a lehčí, tím je těžší udržet ji v klidu. Čím větší hmotnost kamera má, tím klidnější záběr „z ruky“ je kameraman schopen natočit. Profesionální kamera má v průměru hmotnost okolo 7 kg. Kameraman ji má položenou většinou na pravém rameni, pravou ruku zasunutou ve třmenu z pravé strany objektivu, levou drží ostřicí kroužek objektivu a očnici hledáčku má přiloženou k oku. Hledáček je posuvný, lze se do něj dívat pravým nebo levým okem. „Dotykových“ míst mezi kameramanem a kamerou je tedy několik.

Důležitým pravidlem je, že kameru vždy držíme oběma rukama. Ve většině případů videokameru o hmotnosti asi 1200 až 1300 gramů a méně držíme pravou rukou pod třmenem. Levou rukou přidržujeme videokameru za objektiv nebo ze strany a ovládáme důležitá tlačítka a funkční prvky. Pokud natáčíme, je-li to možné, stojíme vždy pevně na obou nohou. Když se můžeme při natáčení o něco opřít a mít tak tělo v klidu, vždy se opřeme. Videokamera tak zůstane v potřebném klidu. Ruce i paže se snažme mít pevné, nikoliv však křečovité nebo zatnuté. Mějme na paměti, že stabilizátor obrazu odstraní pouze jemný třes videokamery. Čím je výsledný obraz klidnější, tím působí profesionálněji a neodvádí pozornost diváka od děje. A ještě jedna rada: Nechme si čas na vydýchání, nemá smysl točit záběry ihned po rychlé chůzi nebo běhu. Záběry budou roztřesenější a možná i nepoužitelné k dalšímu zpracování.

Pohyb kamery

Při natáčení se budeme snažit, aby nejvíce záběrů patřilo do skupiny statických a „klidných“, ve kterých se pohybuje objekt a kamera stojí. Dynamických a pohyblivých záběrů točíme obvykle méně. Málo kdy se nám podaří při pohyblivých záběrech udržet stabilní a klidný obraz, narozdíl od profesionální filmové techniky, kde speciální zařízení (různá zdvihová zařízení, plošiny, zařízení pro stabilizaci kamery při snímáni s kameramanem v pohybu) umožňují tuto dynamiku provést se stabilním a klidným obrazem. To s amatérskou videokamerou není většinou možné, a tak musíme najít vhodný kompromis mezi potřebnou dynamikou záběru a pohybem kamery.

Základním pohybem kamery je panoráma. Tento pohyb kamery – panoráma – může být volen zleva doprava nebo zprava doleva, pohyb lze provádět i shora dolů nebo zdola nahoru. Důležitým pravidlem při natáčení panorámou je to, že bychom měli vycházet vždy ze statického záběru a to o délce cca 1-3 sekundy. Při ukončení panorámy opět necháme kameru ještě krátkou dobu zaznamenávat. Statické obrázky můžeme využít při následném střihu, nebo na prolínačku. Panorámu vedeme rozhodně, ale pomalu, aby divák mohl záběr dobře sledovat. Takovýto záběr si vždy naplánujme a zkusíme s vypnutou kamerou třeba i několikrát za sebou, aby nám při natáčení „vyšel“.

I když se dá dobrá panoráma nafilmovat i z ruky je lepší použit stativ. Při panorámě sledujeme jedním okem obraz v hledáčku a druhým snímanou scénu, připravíme se tak na okamžik, kdy lze panorámu klidně ukončit. Při kombinovaném vedení panorámy provádíme panoramovaní za současného použití zoomu se současnou transfokací. Pohyb panorámy a rychlost zoomovaní musí být však navzájem vyvážené, což vyžaduje určitou zkušenost. Pomocí této kombinace lze otevírat nebo uzavírat obrazovou sekvenci, kde záběry tvořící jeden celek.

Pokud budeme panorámování provádět z ruky bez stativu na objektivu videokamery nastavíme nejkratší ohniskovou vzdálenost (zoom do polohy W – wide). Určíme si počáteční a koncový bod, začátek a konec panorámy, postavíme se pevně tak, aby osa našeho pohledu směřovala do středu, tedy mezi tyto dva body. Vytočíme se od osy, nalezneme začínající motiv panorámy, zklidníme se, zahájíme záznam, asi po jedné sekundě začínáme pomalu otáčet celým tělem, druhým okem sledujeme scénu. Dostane-li se nám do hledáčku konečný bod panorámy, pomalu ukončíme otáčení. Krátkou dobu zůstaneme v klidu a teprve potom zastavíme záznam. Pohyb musí být klidný, nikoliv příliš pomalý.

Dorovnání je obvykle krátká panoráma, která vyrovnává kompozici záběru při nevelkém pohybu snímaného objektu. To znamená že kamera sleduje například sedající si osobu a podobně.

Strhnutí nebo smyk kamery nám dovoluje spojení dvou rozličných motivů. Obrazový motiv přejde v rychlý (rozmazaný) smyk stranou. Druhý záběr pak smykem začíná a zastaví se až na dobře sledovatelném snímku. Smyk kamery je prudký pohyb kamerou, který se využívá při střihu sportovních záběrů, záběrů tanečních skupin nebo tam, kde dochází k rychlým, prudkým pohybům snímaných osob.

Transfokátor (zoom)

Minimální používání tansfokátoru (zoomu) není nikdy na škodu. Jste-li v práci s videokamerou začátečníky, používejte zoom (transfokátor) minimálně. Zoom používejte jen když chcete snímat vzdálený detail, na který chcete diváka upozornit. Není smyslem záběrů, aby obraz „jezdil“ stále tam a zpět. Záběry na nastavený širokoúhlý objektiv (objektiv v krajní poloze W – wide) mnohdy podstatně lépe vypadají než zoomování na detail a zpět.

Při zoomování se mění pouze ohnisková vzdálenost objektivu, zužuje se úhel záběru – dochází k jeho zvětšení, ale kamera nemění svoji pozici vůči natáčenému objektu. Mnohem většího účinku docílíme změnou postavení kamery (pohybem celé kamery směrem ke snímanému objektu nebo od něj), protože v tomto případě se mění i úhel záběru a tím i obsah obrazu během nájezdu. Při tomto přibližování kamera v krajích záběru míjí spoustu předmětů, které díky pohybu kamery mění nejen svoji velikost, ale i tvar a stín. Obrázky se stávají zajímavějšími.

Na druhé straně k mnoha objektům se člověk bez přiblížení zoomem nemůže dostat a na používání pohybu kamery při nájezdu nebo odjezdu by bylo zapotřebí mít dostatečně stabilní kameru nebo používat pojezd. Nebo by bylo nutné mít k dispozici stabilizační zařízení – steadicam, což není levná záležitost. Zoomování se používá k přibližování objektu, upozornění na něj, nebo naopak, při odjezdu transfokací z místa objektu, k ukončení sekvence. Větší účinek na diváka vyvolá odjezd z detailu, protože postupně odkrývá celou scénu a tím je udržována divákova pozornost. Využití transfokátoru musí být účelné a vlastní transfokace by se neměla v záběrech objevovat příliš často, ale pouze tehdy, má-li diváka skutečně na něco upozornit!

Jízda kamery a transfokace není jedno a totéž. Při jízdě se mění úhel záběru, což působí daleko účinněji než zoomování. Mění se prostor před kamerou, tedy i perspektiva. Videokamera může být připevněna na vozíku a nájezd na objekt se děje bez změny ohniskové vzdálenosti. K jízdě kamery se využívá auto, motocykl nebo i dětský kočárek. Jízda by měla být plynulá a bez nárazů. Jízda nebo nájezdy kamery nemusí být jenom přímé. Je-li potřeba daný záběr silně zvýraznit, provádí se takzvaná kruhová jízda (kamera objíždí objekt v kruzích). Jakákoliv jízda nebo nájezd kamery spojuje podobně jako panoráma dva obrazové motivy. Je nutné, aby začátek i konec záběru zůstal dostatečně dlouhou dobu v klidu. Využití nájezdu je velmi emotivně účinné a záběry obohatí. Rozhodně se vyplatí si nájezd kamery vyzkoušet.

Prostor a čas

Práce s filmovým prostorem a časem, význam osy záběru a jednoty směru. Osa záběru je jedno ze základních pravidel výroby videopořadů. Při nedodržení práce s osou jsou diváci zmateni, a nechápou obrazové vztahy mezi jednotlivými osobami a podobně. Každý videozáznam, videopořad či film musí divákovi dávat logické navazování záběrů. Pokud dojde k „přeskoku přes osu“, divák ztratí v blízkých záběrech orientaci a logiku děje. Pokud natáčíme rozhovor dvou osob stojících proti sobě, představíme si, že jsou spojeny přímkou (osou). Osoba stojící vlevo je v obraze umístěna u levé strany a hovoří doprava. Druhá osoba stojící vpravo bude v záběru umístěna více vpravo a mluví doleva – osoby tedy stojí a mluví proti sobě. Pokud osu přeskočíme a natočíme už jen druhou osobu, získáme dojem, že obě osoby hovoří směrem doprava proti „nikomu“ a divák se cítí zmaten! Osu nelze přeskakovat ani u sportovních utkání, při automobilových závodech a podobně. Je to možné jedině tehdy, pokud jsou tyto záběry od sebe odděleny vhodným prostřihem nebo posunem kamery během jednoho záběru. U osob by to mohl být záběr natočený protipohledem tak, že natočíme první osobu přes rameno druhé.

Pravidlo o jednotě směru, pohybu a pohledu

Při zpracování videomateriálu musíme vždy sjednotit pohyb tak, abychom diváka nezmýlili. Pokud v určitém záběru jede automobil zleva doprava a ve videopořadu má určitou roli, je nutné, aby v příštím záběru jel ve stejném směru. Tento směr musí být stále v souladu s logikou snímání. Ke změně pohybu může dojít pouze tak, aby změnu divák zpozoroval. Např. auto jede zleva doprava, přijíždí zleva do ostré pravotočivé zatáčky, a tudíž může odjet zase doleva. V dalším záběru už jede zprava doleva.

Podobně musíme dodržovat i pravidlo o jednotě pohledu. Při jeho nedodržení dochází k nesprávné orientaci diváka, a to zvláště při akcích, kde bývá větší počet přítomných. Jako případ lze uvést svatební obřad. Hlavními osobami jsou nevěsta, ženich, oddávající, svědkové a příbuzenstvo. Budeme-li s videokamerou stát vlevo a oddávající bude profilově orientován zleva doprava a nevěsta se ženichem zprava doleva, je nutné stejným pohledem orientovat i detaily a polodetaily příbuzných.

Prostor a čas

Filmový prostor můžeme vytvářet vazbou na filmový čas. Pokud je zapotřebí natočit ulici, kde by byly naproti sobě dva specifické obchody, lze vhodnou volbou záběrů a střihovou skladbou vytvořit ze dvou prostředí jedno, tedy filmové, kde je vše tak, jak to požaduje scénář. Pomocí filmového času lze děje prodloužit nebo naopak zkrátit. Pokud se další děj v témže prostředí odehrává po uplynutí určité doby, použijeme například klasické prolnutí dvou záběrů. Naopak u rychlých dějů musíme rychlost uměle zpomalit nebo záběrově a střihově rozložit, rozfázovat.

Zkrácení filmového času provedeme tak, že například snímáme jen určité fáze dlouhé cesty s použitím vhodných střihů. V prvním záběru jde vzdálený člověk směrem ke kameře a je těsně před setměním. Druhý záběr ukazuje rozsvícení pouličních lamp. Na třetím záběru je člověk již podstatně blíže.

Využití přechodového záběru (prostřihu). Je to záběr, který sice zachycuje motiv patřící k prostředí, nikdy však nezabírá natáčený hlavní děj. Například v instruktážním videopořadu potřebujeme z předváděné činnosti vyjmout část, která je nepodstatná. Pomůže nám prostřih na obličej technika, který instruktáž předvádí, nebo na část předváděného zařízení.

Vnímání obrazu

Jakým způsobem divák vnímá obraz a co dokážeme s perspektivou. Zlatým řezem nazýváme místa na obrazech, kde je nejvýhodnější umístit důležité motivy, které mají upoutat pozornost diváka. Motiv je nejvýhodnější umístit asi do jedné třetiny obrazu. Objekt, který umístíme do středu obrazu, naznačuje, že jde o určitý stupeň nahranosti a neprofesionální kompozice záběru. Ani dokonale symetrickou stavbu není vhodné umístit zcela přesně doprostřed obrazu, ale kousek mimo centrální vodorovnou osu záběru. Pokud natáčíme budovu, mnohem zajímavější je záběr, který ukazuje více než dva rozměry stavby. Pokud je například věž nebo dům čtvercového půdorysu, je vhodné dvě stýkající se hrany (zdi) této stavby. Stavba tak působí mnohem prostorovějším dojmem. Při zvolení zajímavého podhledu se zaměřením na sledování s výškou se vzdalující linie rohu zdí můžete tento emotivní a prostorový efekt ještě umocnit.

Při natáčení krajiny rozdělujeme obraz horizontem tak, aby buď převládá obloha, nebo krajina. Vyhýbejte se záběrům, v nichž oblaka a krajina jsou rozděleny horizontem ve středu obrazu. Obraz komponujeme tak, aby vždy něco v obraze převládalo. Záběr se stane mnohem zajímavějším a působivějším. Neměli bychom dopustit, aby obraz, který má o něčem informovat, byl chudý a nezáživný. Vše ale záleží na tom, jak se umíme dívat kolem sebe. Musíme si uvědomit, že záběr musí upoutat pozornost. Je tedy nutné při každém záznamu hledat různé pohledy na svět a pořizovat záznamy z různých úhlů a vzdáleností. Je třeba dívat se na svět kolem sebe netradičně a opravdu zajímavě. Stačí zamyslet se, poodejít pár kroků, nebo někam vylézt, lehnout si atd. Při natáčení neustále přemýšlejte, pozorujte, buďte aktivní, vymýšlejte postavení kamery.

Normálním pohledem se rozumí pohled z výšky očí stojící osoby. Je to nejpoužívanější, zcela běžný záběr, který popisuje scénu před kamerou. Velké objekty natáčíme z větší vzdálenosti, podle velikosti objektu. Vždy volíme jinou vzdálenost při natáčení automobilu, domu či hradu. Pokud snímáme dítě nebo třeba psa měl by být obraz zachycen z výše očí toho, o kom dané téma je, tím volíme i výšku záběru.

Podhled volíme tehdy má-li pohled vyvolat v divákovi pocit strachu, ohrožení nebo malosti. Podhled je emotivním záběrem, a tak je nutné dbát i na složení záběru, aby v něm nebylo něco, co jeho emotivnost snižuje (chybějící nebo naopak přebytečné předměty v záběru a podobně). Do skupiny podhledů patří i pohled z žabí perspektivy, který téměř vždy vyvolá pocit silného strachu nebo ohrožení. Osoby zobrazuje větší a budovy velmi velké.

Z mírného podhledu natáčíme osoby, které nám hovoří do kamery. Jejich aktivita se zvýrazní a vyzařuje z nich i pocit vyšší autority. Chceme-li vyjádřit rovnocenné postavení k dětem, snížíme se na jejich tělesnou výšku.

Nadhled je typ záběru, který vždy vyvolává v divákovi pocit nadřazenosti a síly. Je-li vhodně komponován vyjadřuje také ochranu i laskavost, například ve vztahu dítě a dospělý. Je-li nadhled velmi silně zvýrazněn, tedy snímán z ptačí perspektivy, vyvolá v divákovi působivý pocit perspektivy, lehkosti i volnosti.

Velikost záběru

Neméně důležité je i správné nastavení velikosti záběrů. Velikost záběrů má totiž pro diváka osobitou vypovídající hodnotu. Velký celek znamená záběr, ve kterém dominuje prostředí, jeho velký celek, rozsáhlost či struktura. Lidský faktor je potlačen nebo vyloučen. Lidé jsou pouze nevýraznou součástí snímaného prostoru. Když se ve velkém celku odehrává akce, charakterizuje tento druh záběru její velikost. U člověka nebo malé skupiny lidí, velkým celkem podtrhneme jejich osamocení, či pohlcení prostředím. Velký celek je záběrem povětšinou nedramatickým, informuje nás o prostředí. Celek je záběr, ve kterém jsou osoby a prostředí v určité rovnováze. Postavu člověka snímáme tak, aby byla ještě zachycena část prostoru nad jeho hlavou a pod nohama. Při takovémto záběru zachytíme a vnímáme prostředí ve kterém se snímaný člověk pohybuje. Člověk v prostředí nezaniká, a divák současně v celkovém záběru vnímá prostředí v jeho celistvosti. Polocelek a americký plán jsou záběry podobné. Rozdíl je v tom, že americký plán rámuje člověka spodním okrajem u kotníků, polocelek až u kolen. Při polodetailu spodní hranice rámuje člověka v pase. Jedná se o portrét. V této velikosti záběru je prostředí potlačeno a pohled se soustředí na člověka nebo na malou skupinu lidí. Používá se, pokud potřebujeme soustředit pozornost diváka na ruce nebo obličej člověka a zároveň zdůraznit jeho vztah k předmětu, k dalšímu člověku či dění v nejbližším okolí. Tento záběr patří k často používaným. V případě krajiny je polodetailem snímána část zahrady, domu a pod.

Detail, jeho základem je například hlava, ruka, noha a podobně. Klasickým detailem je detail lidské hlavy. Hlava je zde celá, kolem ní je málo prostoru, který by bylo možné nějak podrobněji identifikovat. Detail upozorní diváka s předkládanou skutečností nebo na předměty a podobně. U detailu se snažíme vliv prostředí co nejvíce potlačit. V exteriéru je detailem například okno, dveře atd.

Velký detail je mimořádně blízký pohled na objekt. Jestliže v detailu snímáme tvář člověka, potom velký detail musí vyjadřovat záběr ještě bližší. U postav je to prostor očí. Dále to mohou být záběry malých předmětů nebo velmi blízké detailní pohledy na části objektů. Velký detail dodává záběru silné emotivní působení. V exteriéru je velkým detailem například klika u dveří, část okna a pod.

Rady k natáčení

• Uvědomte si, co a proč točíte.
• Používejte stativy, zabráníte tím cukání obrazu. Nemusí to být zrovna trojnožka. Většinou stačí jednonohý stativ, který se snadněji přenáší.
• Otáčejte kamerou uvážlivě, časté otáčení způsobuje neklid. Používejte tento prostředek pouze v případě, že chcete vytvořit přehled, následovat objekt, u statických motivů (např. v muzeu) nebo pro ukázání směru pohledu určité osoby.
• Měňte často místo, výšku kamery, případně zoomovací vzdálenost.
• Namísto otáčení používejte raději dynamický střih. Nechte například chodce přicházet ke kameře, dokud nejsou nalevo ze záběru. Poté zprava opět přijdou do záběru – tentokrát se ale osoby vzdalují.
• Popředí dodá hloubku. Vzdálené objekty působí zajímavěji, když je v popředí vidět ještě nějaký objekt.
• Zoom pevně nastavte před scénou. Pokud již zoomovat musíte, používejte plynulé (dávkované) zoomování (přibližování scény). Platí, že zoomování směrem od objektu je lepší než přibližování.
• Pozor na osový skok. Zabraňuje změně úhlu pohledu, například při fotbalovém utkání. Jedno družstvo nemůže úročit, „v obou směrech“. To diváka mate.
• Nezatěžujte diváky nudnými detaily. Rozdělte nahrávku na jednotlivé dílčí úseky, např. u svatby jako radnice, kostel, hostina apod. Pokud chcete vše nahrát na jeden pásek, nahrajte materiál do videoeditoru. Seřaďte ho bez mezer a exportujte na pásek. Pokud scény pouze řadíte za sebe, přenese je většina editorů bez nového propočítání.