Lymfatický systém – systema lymphatica

Skládá se z lymfatické tkáně a sítí lymfatických cév – vasa lymphatica.

Lymfatické buňky se tvoří v kostní dřeni, lymfatických uzlinách – nodi lymphatici, v brzlíku – thymus, ve slezině – lien a v lymfatické tkáni bronchů a trávícího traktu. Tyto tkáně produkují lymfocyty, které se podle původu, funkce a zralosti dělí na lymfocyty B a T a tyto se dostávají do krve, extravaskulárních prostorů a do lymfatických cév.

Lymfocyty můžeme rozlišit na malé a velké, krátkověké a dlouhověké.

• T–lymfocyty se imunologicky diferencují v brzlíku – thymus a jsou odpovědny za buněčnou imunitu. Setkáním s antigenem se aktivují T-lymfocyty, ty podporují činnost makrofágů, aktivují B-lymfocyty a zodpovídají za odvržení transplantátu.
• B-lymfocyty zajišťují humorální látkovou imunitu. Aktivované B-lymfocyty se při setkání s antigenem přeměňují v plasmatické buňky, které urychleně tvoří protilátky Obrázek č. 133 Protilátky mohou neutralizovat bakteriální toxiny, ničit cizorodé buňky, zabránit bakteriím v rozmnožování, aktivovat granulocyty a mikrofágy k fagocytóze. Protilátky mohou přetrvávat i po vyléčení a organismus se stáváv imunní vůči té které nemoci.

Mízní systém slouží k odvádění přebytečného tkáňového moku, různých látkových zplodin ze tkání a k odvádění vstřebaných tuků (glycerol a mastné kyseliny) ze stěn střevních. Transportní prostředí tvoří míza – lymfa.

Tkáňový mok – je tekutina, která je v mezibuněčných prostorách a tkáňových štěrbinách Obrázek č. 134. K buňkám dopravuje živiny a od buněk odvádí zplodiny. Jeho objem činí u dospělého člověka asi 10 litrů. Ve svém složení je neustále obnovován. Tkáňový mok se tvoří z krevní plasmy, kde část je s výjimkou buněk a plasmtických bílkovin filtrována do tkání. Za den je přefiltrováno asi 20 litrů tekutin, z toho 18 litrů je resorbováno zpět do venozních vlásečnic. Zbytek tekutiny se vrací do krve lymfatickými cévami. Tuto cirkulaci zajišťují plasmatické bílkoviny (albuminy), proto při jejich nedostatku vznikají otoky – edémy (hladovění, porucha funkce jater, ledvin).

Míza – lymfa je tekutina podobná tkáňovému moku, z kterého vzniká. Je čirá, bezbarvá. V lymfatických cévách z trávícího traktu je lymfa mléčně zakalená – chylus. To je dáno přítomností tuků. Současně s tuky a bílkovinami (proteiny) přecházejí do lymfy i steroidní hormony, vitaminy rozpustné v tucích (A,D,E,K), vápník železo a měď.

Význam lymfy:

• Transportní –lymfa se podílí na přenosu živin i odpadových produktů látkové přeměny.
• Obranná – filtrací přes mízní uzliny je lymfa zbavena cizích látek, bakterií a prachu.

Vhodnou masáží lze pohyb lymfy urychlit a tím rychleji z ní odstranit katabolické látky, které způsobují únavu – lymfodrenážní terapie.

Obrázky ke kapitole: Lymfatický systém – systema lymphatica
Obr. 133 Plasmatická buňka	Obr. 134 Schéma tvorby tkáňového moku – filtrace

Mízní cévy – míznice – vasa lymphatica

Lymfatické cévy netvoří úplný okruh, ale jednosměrný systém, protože lymfa proudí pouze jedním směrem – k srdci.

Hlavní funkce lymfatických cév:

• vracejí do krevního oběhu nadbytečný tkáňový mok
• přenášejí do krve vstřebané tuky ze střeva (chylosní cévy)
• přenášejí zpět do krve uniklé bílkoviny
• podílejí se na vstřebávání mozkomíšního mozku na bázi lebky.

Rozdělujeme je na Obrázek č. 135:

• lymfatické kapiláry (mízní vlásečnice),
• sběrné lymfatické cévy – kolektory, podél kterých jsou roztroušeny lymfatické uzliny a 
• lymfatické kmeny.

Lymfatické kapiláry. Nacházejí se v řídké pojivové tkání v blízkosti krevních kapilár. Jejich stěna se skládá z jedné vrstvy endotelových buněk, které jsou propustné a sbírají tkáňový mok. Tato vysoká propustnost ale umožňuje vniknutí i virům, bakteriím nebo nádorovým buňkám a jejich následnému šíření po celém těle.

Lymfatické kapiláry se nevyskytují v avaskulárních strukturách (epidermis, vlasy, nehty, kosti, zuby, rohovka, sklivec, čočka, kostní dřeň, jaterní lalůčky, centrální nervový systém – z něho je přebytečný tkáňový mok odváděn do mozkomíšního moku a dále se vstřebává složitou cestou do mozkových splavů a lymfatických cév na bázi lebky – viz připravované skripta – Hanzlová J., Hemza J.: Základy anatomia IV.). Z lymfatických kapilár se lymfa vlévá do sběrných lymfatických cév.

Sběrné lymfatické cévy – kolektory – colletores lymphatici. Povrchové lymfatické cévy provázejí v kůži povrchové žíly. Hluboké z trupu a trávících orgánů vedou podél hlubokých tepen. Jejich stěna se skládá ze tří vrstev jako u krevních cév (tunica interna, tunica media, tunica externa), ale je slabší. Jejich průsvit je asi 0,5-2mm. Obsahují chlopně, které pomáhají udržovat směr proudící lymfy a zabraňují jejímu zpětnému toku. Hromaděním lymfy nad chlopněmi nabývají cévy korálkovitý tvar.

Sběrné kolektory vstupují v počtu asi 2-6 do lymfatických uzlin jako přívodné cévy – vasa afferentia a z uzlin vychází jedna nebo dvě odvodné cévy – vasa efferentia. Ze sběrných lymfatických cév se lymfa vlévá do dvou lymfatických kmenů:

A. Hlavní hrudní mízovod – ductus thoracicus vzniká ve výši L_1-2 soutokem tří lymfatických kmenů. Tento soutok se nazývá nádržka střevní lymfy – cisterna chyli.

• Bederní kmen – truncus lumbalis. Je párový a sbírá mízu z dolních končetin, pánevních orgánů a z části přední stěny břišní.
• Střevní kmen – truncus intestinalis. Je nepárový a odvádí lymfu z trávících orgánů (žaludek, střeva). Lymfa je obohacena tuky a je mléčně zkalená – chylus. Od cisterna chyli vystupuje hrudní mízovod po pravé straně aorty, prochází s ní přes bránici srdečnicovým otvorem – hiatus aorticus. Ve výši Th₄ aortu podbíhá a vlévá se do levostranného soutoku levé vnitřní hrudní žíly a levé žíly podkličkové – anulus venosus sinister.

V konečné části hrudního mízovodu se do něj vlévají:

• Krční levý kmen – truncus jugularis sinister, který sbírá lymfu z levé poloviny hlavy a krku.
• Podkličkový levý kmen – truncus subclavius sinister, Odvádí lymfu z levé horní končetiny, ze spodní části krku a horní části hrudní stěny.
• Průduškomezihrudní levý kmen – truncus bronchomediastinalis sinister. Vystupuje podél průdušnice a sbírá lymfu z hrudních orgánů, mezihrudí a z hrudní stěny.

Soutokem všech těchto lymfatických kmenů sbírá hrudní mízovod lymfu ze ¾ těla: levé strany hlavy, krku a hrudníku, levé horní končetiny a celé dolní poloviny těla.

B. Pravostranný mízní kmen – ductus lymphaticus dexter odvádí lymfu z pravé ¼ těla: pravé poloviny hlavy, krku a hrudníku a pravé horní končetiny.

Je krátký a vzniká soutokem :

• Krčního pravého kmene- truncus jugularis dexter
• Podklíčkového pravého kmene – truncus subclavius dexter a
• Průduškomezihrudního pravého kmene – truncus bronchomediastinalis dexter.

Vlévá se do pravého soutoku pravé vnitřní hrudní žíly a pravé žíly podkličkové – anulus venosus dexter.

Obrázky ke kapitole: Mízní cévy – míznice – vasa lymphatica

Obr. 135 Lymfatické dráhy a lymfatické uzliny – trunci et nodi lymphatici

Lymfatické orgány

Obrázek č. 136

Mezi lymfatické orgány patří :

• Lymfatické uzliny – nodi lymphytici
• Slezina – lien
• Brzlík – thymus
• Mandle – tonsilae
• Lymfatické uzlíky v tenkém střevě a apendixu

Obrázky ke kapitole: Lymfatické orgány

Obr. 136 Lymfatické orgány

Mízní uzliny – nodi lymphatici

Jsou opouzdřené shluky lymfatických buněk, které jsou vloženy do průběhu mízních cév na zcela určitých místech. Mají fazolovitý, kulovitý nebo vejčitý tvar a šedobělavou barvu. V lidském těle jich je asi 500 a jejich velikost kolísá od 1 mm až do 3 cm.

Vyskytují se jednak jednotlivě, často jsou ale uspořádány do skupin nebo řetízků. Některé uzliny jsou uloženy v hloubce – uzliny hluboké – nodi profundi, jiné na povrchu – uzliny povrchové – nodi superficiales.

1. Hluboké krční uzliny – nodi cervicales profundi provázejí krční žíly – vv. jugulares a krkavice – aa.carotici. Odvádějí lymfu ze všech uzlin hlavy, z povrchových krčních uzlin, dále z uzlin jazyka, hltanu, tonsil, z nosní dutiny, hrtanu a ze štítné žlázy. Jejich přítokem je i míza z řetězce uzlin podél přídatného nervu – N XI.- n. accesorius a z uzlin nadklíčních – nodi supraclaviculares.
2. Povrchové krční uzliny – nodi cervicales superficiales přijímají mízu z části hlavy a z podkoží krku. Jsou jim předřazeny regionální uzliny např.: uzliny týlní – nodi lymphatici occipitales, bradavkové – nodi lymphatici mastoidei, příušní – nodi lymphaticic parotidei, lícní – faciales Obrázek č. 137.

Diagnostického hlediska jsou důležité odtokové mízní cesty a mízní uzliny z jazyka Obrázek č. 138. Mízní cévy z jedné poloviny jazyka odtékají i na opačnou stranu Obrázek č. 139. Z povrchových krčních uzlin se míza vlévá do hlubokých krčních uzlin.

V podpažní jamce jsou uložené podpažní uzliny – nodi axillares. Obrázek č. 140 Odvádějí lymfu z horních končetin do poklíčního kmene, předřazeny jim jsou uzliny uložené v loketní jamce – nodi cubitales. Do nodi axillares jde i jedna z odtokových mízních cest z prsu. Předřazena je Sorgiusova uzlina Obrázek č. 141 Obrázek č. 142.

V horní části stehna se nacházejí tříselné uzliny – nodi inguinales. Obrázek č. 143 Odvádějí lymfu z dolních končetin, předřazeny jim jsou uzliny uložené v zákolenní jamce – nodi poplitei. Kolem kyčelní tepny jsou uložené hluboké uzliny – nodi iliaci profundi, které sbírají lymfu z pánevních orgánů a z dolních končetin.

Lymfa přitékající do průduškomezihrudního kmene je fitrovaná přes velké množství uzlin, které jsou v oblasti mezihrudí, podél bronchiálního stromu, aorty a hrudních orgánů Obrázek č. 144.

Lamfě přitékající do střevního kmene – truncus intestinalis je předřazeno velké množství mízních uzlin z nepárových i párových břišních orgánů: např. mízní uzliny břišního kmene – nodi lymphatici coeliaci, žaludeční – gastrcici, slinivkové – pancreatici, slezinové – splenici, játrové – hepatici, ledvinné – renales … Obrázek č. 145 Obrázek č. 146.

Lymfě přitékající do bederního kmene – truncus lumbalis je předřazeno velké množství parietálních a viscerálních mízních uzlin: např. uzliny kyčelní – nodi lymphatici iliaci, hýžďové – gluteales, příměchýřové – paravesicales, příděložní – parauterini … Obrázek č. 147 Obrázek č. 148.

Z diagnostického hlediska jsou důležité odtokové mízní cesty u míszních uzlin ze žaludku. Zduření levé nadkličkové uzliny (Wirchovovy) indikuje rakovinu žaludku Obrázek č. 149. Stejně důležité jsou odtokové mízní cesty z dělohy do 4 oblastí mízních uzlin. V místě křížení močovodu – ureter s děložní tepnou – a. uterina je velká lymfatická Bayerova uzlina Obrázek č. 150.

Diagnostický význam má odtok lymfy z jazyka Obrázek č. 138, prsu Obrázek č. 141 Obrázek č. 142, žaludku Obrázek č. 149, dělohy Obrázek č. 148 Obrázek č. 150.

Obrázky ke kapitole: Mízní uzliny – nodi lymphatici
Obr. 137 Mízní uzliny hlavy – nodi lymphatici	Obr. 138 Mízní uzliny jazyka – nodi lymphatici linguales	Obr. 139 Schéma odtokových mízních cest a mízních uzlin jazyka	Obr. 140 Mízní uzliny horní končetiny – nodi lymphatici membri superioris
Obr. 141 Mízní uzliny v jamce podpažní – axilla	Obr. 142 Schéma odtokových mízních cest a mízních uzlin prsu	Obr. 143 Mízní uzliny dolní končetiny – nodi lymphatici membri inferioris	Obr. 144 Mízní uzliny plic – nodi lymphatici pulmonales
Obr. 145 Nepárové nástěnné mízní uzliny břicha – nodi parietales	Obr. 146 Párové mízní uzliny břišních orgánů – nodi viscerales	Obr. 147 Mízní uzliny pánevních orgánů muže – nodi lymphatici pelvis masculina	Obr. 148 Mízní uzliny pánevních orgánů ženy – nodi lymphatici pelvis feminina
Obr. 149 Odtokové mízní cesty a mízní uzliny žaludku – trunci et nodi lymphatici gastrici	Obr. 150 Odtokové mízní cesty a mízní uzliny dělohy – trunci et nodi lymphatici uterini

Stavba uzliny

Obrázek č. 151 Obrázek č. 152

Na povrchu je uzlina pokryta vazivovým pouzdrem – capsula nodi lymphatici, které je tvořeno hustou pojivovou tkání. Z pouzdra směrem do nitra vybíhají vazivové trámce – trabeculae, které rozdělují uzlinu na jednotlivé prostory – sinusy. Tyto prostory jsou vyplněné sítí retikulárních vláken, ve které se nachází velké množství makrofágů, které mají za úkol pohlcovat (fagocytovat) cizí částice a patogeny z lymfy protékající uzlinou Obrázek č. 153. Na konvexní straně vstupují do uzliny 3-4 přívodné (afferentní) lymfatické cévy, které do sinusů uzliny přivádějí lymfu. Na druhé straně uzliny leží branka – hilus, kudy je lymfa odváděna 2-3 odvodnými (efferentními) cévami.

Mezi lymfatickými sinusy se nacházejí okrsky lymfatické tkáně, které svým tvarem připomínají pulce. Jejich husté nahromadění pod pouzdrem tvoří kůru uzliny – cortex nodi lymphatici („hlavičky pulců“), směrem k hilu lymfatické tkáně ubývá („ocásky pulců“) – dřeň uzliny – medulla nodi lymphatici.

Při infekci se lymfatické uzliny aktivují, zvětšují se a pod kůží je lze snadno nahmatat.

Obrázky ke kapitole: Stavba uzliny
Obr. 151 Stavba lymfatické uzliny	Obr. 152 Stavba lymfatické uzliny a přehled mízního systému	Obr. 153 Řez lymfatickou uzlinou

Slezina – lien, splen

Obrázek č. 154

Je největším nepárovým lymfatickým orgánem. Je uložena v levé klenbě brániční mezi žaludkem a bránicí hluboko při páteři.

Má tmavě červenou barvu (bordeaux). Její délka je asi 12 cm, šířka 7cm, váha se pohybuje mezi 80-300 g, podle množství krve v ní obsažené. Zvětšuje se při jídle a v klidu, naopak při hladovění a práci se zmenšuje. Za den protéká slezinou 250-350 litrů krve.

Rozlišujeme na ní horní konvexní plochu opírající se o bránici – diaphragmatická plocha – facies diaphragmatica a dolní rovnou plochu přivrácenou směrem k orgánům (žaludku, ocasu slinivky břišní, levé ledvině) – facies visceralis. Na této ploše se nachází branka – hilus lienalis, kde vstupují a vystupují velké slezinné cévy- a. et v. lienalis. Na povrchu sleziny je vazivové pouzdro – capsula fibrosa, z kterého do nitra sleziny pronikají vazivové trámce – trabeculae lienis, které uvnitř sleziny tvoří síť.

V trabakulách se nacházejí buňky hladkého svalstva, kolagenní a retikulární vazivo a největší větve slezinné tepny.

Prostory mezi trabekulární sítí tvoří oka, která vyplňuje dřeň sleziny – pulpa lienalis. Rozeznáváme Obrázek č. 155:

A. Červenou pulpu. Je tvořena sítí retikulárního vaziva, do kterého jsou vloženy rozšířené krevní kapiláry (splavy) – venozní sinusy. Na jednom konci do nich vstupuje přívodná tepénka a na druhém konci je odvodná žíla. Na nich jsou připojeny svěrače, které regulují průtok krve těmito splavy (tzv. kondukční fáze – krev volně protéká do žil při povolení svěračů a dilatační fáze sinus lienales či uskladňovací fáze – při sevření svěračů). Druhou části jsou slezinné provazce (Billrotovy) bohaté na mikrofágy, lymfocyty, krevní elementy a plazmatické buňky. Jejich schopností je odstraňovat opotřebené krevní buňky.

B. Bílá pulpa. Je tvořena pruhy lymfatické tkáně – folliculi lymphatici lienales (Malpighiho tělíska), které obklopují tepny, které se po výstupu z lymfatické tkáně větví jako štěteček (penicillus) – aa. penicillatae. Je rozdělena na oblasti, kde jsou převážně B-lymfocyty nebo T-lymfocyty.

Z krve vstupují do této lymfatické tkáně antigeny a spouštějí imunitní odpovědˇ. Bílá dřeň je odpovědná za imunitní funkce sleziny. Krev ze sleziny je odváděna ze sinů nejprve postkapilárními žilami do žil v trámcích – trabekulární žíly, ty přecházejí v hilové konečné žíly, které se spojují v žílu slezinou – v. lienalis a ta vstupuje do žíly vrátnicové – v. portae.

Funkce sleziny :

• Ve fetální období produkuje slezina erytrocyty a granulocyty (hematopoeza).
• V bílé pulpe probíhá tvorba lymfocytů, které přecházejí do cirkulace v červené pulpě. Opačně jsou lymfocyty z cirkulace vychytávány a přiváděny zpět do bílé pulpy.
• V červené pulpě zanikají erytrocyty, které jsou po 120 dnech makrofágy rozloženy. Z nich uvolněný bilirubin (neobsahuje železo – Fe) je v játrech využit jako žlučové barvivo a Fe z bílkoviny ferritin je použito pro tvorbu nových erytrocytů v kostní dřeni. Celkové množství Fe v těle dospělého člověka je mezi 3,5 – 5,0 g. Denně se rozpadne asi 7 – 8 g hemoglobinu.
• Má funkci fagocytární – ničí bakterie, viry a plísně. Za minutu se očistí od mikrorganismů, cizích těles, přestárlých krvinek apod. 4% cirkulující krve.
• Imunitní funkce spočívá v odstranění cizích antigenů a tím očištění krve
• Rezervoár krve. Krev je zadržována v krevních sinusech a v případě potřeby (stres, zvýšené pracovní zatížení) je vrácena od krevního oběhu.

Obrázky ke kapitole: Slezina – lien, splen
Obr. 154 Uložení sleziny (lien) v dutině břišní	Obr. 155 Stavba sleziny

Brzlík – thymus

(thymus je rovněž označení pro mateřídoušku)

Obrázek č. 156

Je primární lymfatický orgán. Nachází se v horní části hrudníku, těsně za sternem. Při narození má váhu asi 16g. V dětství je relativně veliký (30-40g), od puberty ztrácí na hmotnosti (věková involuce) a zmenšuje se (atrofuje). V pozdějším věku je thymus nahražen tukovým vazivem a jeho funkci přebírají jiné lymfatické orgány, hlavně lymfatické uzliny.

Thymus je tvořen dvěma asymetrickými laloky:

• levým – lobus sinister, zpravidla větším a 
• pravým lalokem – lobus dexter.

Oba laloky jsou spojeny vazivem.

Thymus je pružný, měkký orgán, šedočervené barvy, v dospělosti je nažloutlý, pro vyšší obsah tuku. Funkční tkáň tvoří z dětí 5% v dospělosti 2% z celkové hmotnosti.

Na povrchu je thymus obklopen vazivovým pouzdrem, z kterého pronikají dovnitř septa a dělí ho na lalůčky – lobuli thymi. Každý lalůček obsahuje

• kůru a 
• dřeň.

Základní stavbou thymu tvoří retikulární síťový epitel, který nemá retikulární vlákna jako např. u lymfatických uzlin, ale je tvořen jen vzájemně pospojovanými výběžky hvězdicovitých epiteliálních buněk.

A. Kůra – cortex thymi, je hustší a tmavší. Je hustě naplněna antigen –specifickými T-lymfocyty, které tvoří až 90% hmotnosti thymu. Epitelové buňky thymu secernují řadu látek, které ovlivňují tvorbu a diferenciaci lymfocytů. Tvoří se v něm např. hormony thymozin a thymopoetin, pomocí, kterých T-lymfocyty získávají schopnost rozeznat specifický antigen – imunokompetence. Jejich funkcí je napadat vlastní buňky s navázaným cizím antigenem (bb. nádorové nebo infikované virem). Tento děj se označuje jako pozitivní výběr – selekce.

T-lymfocyty ovlivňují také imunitní odpověď B-lymfocytů a zvyšují fagocytární schopnost makrofágů a leukocytů. Do fagocytózy makrofágů Obrázek č. 157 zasahují i bílkoviny buněčného povrchu. Buněčná membrána při styku s tělesem určeným k pohlcení má dvě možnosti. Jestliže se jedná o těleso malých rozměrů na membráně se vytvoří malá jamka, těleso je obaleno a pohlceno. Jde-li o těleso větších rozměrů, např. bakterie, buňka začně vytvářet výběžky s aktiniovými vlákny, které těleso dokonale obalí. Tenty typ makrofága se nazývá dendritická buňka Obrázek č. 158. Nacházejí se například ve vrchní vrstvě epidermis (Langerhansovy buňky), v CNS (mikroglie) a v játrech (Kupfferovy buňky). Jejich úkolem je pohlcovat cizorodé látky. Na povrchu dendritické buňky jsou dlouhé výběžky (dendrity), které umožňují pohyb a pomocí těchto výběžků pohlcuje dendritická buňka buňky rozpoznané jako cizí. Je taká schopna zpracovávat cizí bílkoviny (antigeny) přítomné ve fagocytózou pohlcované buňce, pohltit je do vlastní cytoplasmy, a tím na ně upozornit další buňky imunitního systému, a varovat je před vznikem infekce. T-lymfocyty s dendritickými buňkami vytváření zvláštní synergii Obrázek č. 159. T-lymfocyty rozpoznávají antigeny, které jí představí dendritické buňky, a ty po tom vykonají „rozsudek“ nad nežádoucím hostem. Jde o typ specializovaných buněk, tzv. „zabíječkové“ (NK buňky – natural killer). Tyto mají schopnost likvidovat buňky infikované viry a buňky nádorové. NK buňka má na povrchu mnoho výběžků, které obklopí cílenou buňku, zablokují ji a prostřednictvím velmi účinných chemických toxických látek ji zničí Obrázek č. 160.

B. Dřeň – medulla thymi, obsahuje menší množství lymfocytů, a proto je světlejší. Obsahuje thymová (Hassalova) tělíska, která vznikají nahromaděním odumírajících epiteliálních retikulárních buněk. Jejich velikost a množství se ke stáří zvyšuje.

Obrázky ke kapitole: Brzlík – thymus
Obr. 156 Brzlík- thymus	Obr. 157 Mikrofág	Obr. 158 Dendritická buňka	Obr. 159 Interakce mezi lymfocytem a dendritickou buňkou
Obr. 160 Lidská buňka „natural killer“

Mandle – tonzily

Jsou nejjednoduššími lymfatickými orgány, které jsou seřazeny do kruhu kolem vstupu do hltanu. Jsou zduřením jeho sliznice a tvoří tzv. Waldeyerův mízní okruh.

Patří k nim :

• Hltanová („nosní“) madle – tonsilla pharyngis. Nachází se v klenbě hltanu, říká se jí také adenoidní vegetace. Při zbytnění uzavírá nosní průduchy – choanae, a tím se zhoršuje dýchání nosem (viz Hanzlová J., Hemza J.: Základy anatomie II, str. 17)
• Tubární tonsily – tonsillae tubariae. Je párové nakupení podslizniční lymfatické tkáně při vyústění sluchové trubice – tuba auditiva (Eustachi) do hltanu.
• Patrové mandle – tonsillae palatinae. Jsou největší, nacházejí se přímo za dutinou ústní, mezi oblouky patrohltanovými – arcus palatopharyngeus a patrojazykovými – arcus palatoglossus v trojúhelníkové jamce – fossa tonsillaris seu sinus tonsillaris. Jsou nejčastěji infikovány. Což může vést k jejich chronickému zánětu.
• Jazyková mandle – tonsilla lingualis. Leží na povrchu v oblasti kořene jazyka.

Mandle zachycují patogeny vstupující do organismu vdechovaným vzduchem a polykanou potravou.

Tonsily se skládají z epitelu, pod ním leží vazivová vrstva sliznice – lamina propria. Ta obsahuje hojnou lymfatickou tkáň s četnými lymfocyty a izolované lymfatické uzlíky, které obsahují zárodečná – germinativní centra.

Povrchový epitel se vchlipuje dovnitř tonsil a vytváří slepé chodbičky – krypty. Tyto zachycují bakterie a prachové částice, které se dostávají až k lymfatické tkáni, aktivují lymfocyty a tím spustí imunitní odpověď. Vychytávání bakterií vede k četným tonsilárním infekcím. Jejich následné chirurgické odstranění se nazývá tonsilektomie.

Lymfatické uzlíky v tenkém střevě a appendixu

Jde o shluky lymfatických uzlíků ve stěně tenkého střeva, tzv. Peyerské plaky. Směrem od lačníku – jejunum ke kyčelníku – ileum jich přibývá. V jejunu se nacházejí jen ojediněle mízní uzliny – folliculi lymphatici solitarii, v ileu jsou seskupené mízní uzlíky – folliculi lymphatici aggregati. Největší nakupení lymfatické tkáně je ve sliznici a podslizničním vazivu červovitého přívěšku slepého střeva – appendixu. Označujeme je jeho tzv. „tonsilla abdominalis“. Tato masa lymfatické tkáně představuje lokální obranu proti infekci a část lymfocytů zde získává svou imunokompetenci.