Základní procesy látkové přeměny se odehrávají v tekutinách tělních :
Jejich prostřednictvím se uskutečňuje látková přeměna buněk. Rozumíme jimi vodu obsaženou v těle, v které jsou rozpuštěny soli (krystalické látky) a bílkoviny (látky koloidní). Obsah vody v lidském těle tvoří 80-85% u novorozenců a ke stáří může klesnout i pod 50% hmotnosti lidského těla Obrázek č. 52. Dělí se povrchovými membránami buněk, které tvoří základní strukturální rozhraní mezi nitrobuněčnou a mimobuněčnou tekutinou, na tekutiny nitrobuněčné a tekutiny mimobuněčné Obrázek č. 53 Obrázek č. 54.
Obrázky ke kapitole: Tělní tekutiny | |||
Muž |
Žena |
|
---|---|---|
Objem krve (l) (t.h. tělesná hmotnost) |
0,041. kg t.h. + 1,53 |
0,047. kg t.h. + 0,86 |
Hematokrit (l buněk/ l krve) |
0,40 – 0,54 |
0,37 – 0,47 |
Počet erytrocytů (1012/lkrve = 106/μlkrve) |
4,6 – 5,9 |
4,2 – 5,4 |
Koncentrace hemoglobinu (g/l krve) |
140 – 180 |
120 – 160 |
Barevná hodnota červených krvinek (MCH), střední objem červených krvinek (MCV), průměrná koncentrace Hb v červené krvince (MCHC) (Mean Corpuscular HB, Volume, Hb-Concetraction) |
27-32 pg 80-100 fl 320-360g/l |
27-32pg 80-100 fl 320-360g/l |
Počet leukocytů (109/ lkrve = 103/ μlkrve) |
3 -11 (z oho 63% granulocytů, 31% lymfocytů, 6% monocytů) |
3 -11 (z oho 63% granulocytů, 31% lymfocytů, 6% monocytů) |
Počet trombocytů (109/ lkrve = 103/ μlkrve) |
170 – 360 |
180 – 400 |
Plasmatické bílkoviny (g/l séra) |
66-85 (z toho 55-64% albumin) |
66-85 (z toho 55-64% albumin) |
Krev je tekutý orgán, který nepřetržitě proudí v cévách a dostává se do styku se všemi buňkami v těle.
Krev zabezpečuje stálost vnitřního prostředí – homeostázu. Má úlohu vyživovací, vylučovací, obrannou a koordinační.
Krev je červené barvy, sladkoslané chuti, asi 5x vazší než voda. Průměrná specifická váha je 1,07. Její objem činí 5 – 6 litrů u dospělého 70kg važícího člověka, to je 1/13 až 1/10 tělesné váhy. Reakce krve se posuzuje podle množství volných vodíkových iontů (H+), při jejich převaze jde o roztok kyselý. Při převaze volných hydroxylových iontů (OH-) jde o roztok zásaditý. Pro jednoduchost označení reakce roztoku byl zaveden výraz pH- jde o matematické vyjádření koncentrace iontů v roztoku. Neutrální roztok má pH = 7,0. Kyselý roztok má pH 0,0 – 7,0, zásaditý roztok pH 7,0 – 14,0. pH krve se pohybuje kolem 7,38. Krev má mírně alkalickou reakci a její pH se udržuje na stejné úrovni. Stálost reakce je zajišťována uvolňováním kyselých nebo zásaditých iontů. Tuto schopnost mají např. soli kyseliny uhličité a fosforečné, krevní bílkoviny, hemoglobin. Na stálosti pH krve se také podílí činnost plic i ledvin. Krev tedy obsahuje tzv. pufrovací systémy.
Při větší změně pH krve ve smyslu zvýšení kyselosti – acidóza nebo naopak hromadění zásaditých látek v krvi – alkalóza může dojít k vážnému ohrožení života.
Krev se skládá z tekuté části – krevní plazmy, která je nejdůležitější součástí tělesných tekutin, a krevních elementů. Její objem je 3,0 – 3,5 litru a tvoří asi 50% objemu krve. Je tvořena z 90% vodou,ze 6,5 – 8% bílkovinami a 2% iontů (Na+,K+,Ca2+,Mg2+, P+, Cl-, Fe2+, H+,OH-, HCO3- atd.). Z bílkovin jsou v největším procentu (60%) zastoupeny albuminy- mají nejmenší molekulu ze všech plasmatických bílkovin, 35% tvoří α,β,γ – globuliny a 5% fibrinogen, který má největší molekulu ze všech plasmatických bílkovin a protrombin.
Jednotlivé bílkoviny se dělí v plasmě na tzv. frakce dle molekulové váhy.
Funkce plasmatických bílkovin
Z klinického hlediska má význam hladina glukózy v krvi – glykémie (norma 4,2-6,0mmol/l). Snížená hladina se nazývá hypoglykémie, zvýšená hladina hyperglykémie. Glukóza je potřebná pro výživu a činnost všech buněk tkání těla, a proto ji z krve neustále odčerpávají. Hladiny krvního cukru je přesně regulována a je doplňována z jater, kde je cukr – glukoza uložen ve formě glykogenu – živočišného škrobu.
Při vyšetření krve se dále sleduje hladina nebílkovinného dusíku (močovina, kyselina močová, kreatinin) – norma 0,2-0,4g/l. Zvýšená koncentrace ukazuje na poruchu funkce ledvin nebo postižení srdce. Kyselina močová je tvořena z rozpadu bazí DNA a při zvýšené hladině se ukládá v klubech, vazech, i kůži a vzniká onemocnění tzv dna, podagra, hyperurikémie, čili tzv. nemoc králů.
Vzniká často při pojídání nadměrného množství vnitřností, divočiny a listové zeleniny.
Dále se sleduje hladina volného a vázaného bilirubinu – rozpadové látky
hemu.
Minerální látky plní nezastupitelnou funkci v pufrovacích systémech:
Obrázky ke kapitole: Krev – haema | |||
Obrázky ke kapitole: Krevní elementy | |||
Jsou to okrouhlé, malé, bezjaderné buňky zelenožluté barvy. Teprve při jejich větším nakupení se objevuje červené zbarvení. Jsou to nejmenší buňky v těle – v průměru mají 7,5-8 μm. Slouží k přenosu kyslíku. Terčík červené krvinky je uprostřed prohlouben, takže při pohledu ze strany má piškotovitý tvar. Tím je zvětšen její povrch proti kouli stejného objemu asi o 30% a usnadněn hlavní úkol červené krvinky – přenos kyslíku z plic do tkání pomocí dýchacího pigmentu – hemoglobinu a přenos kysličníku uhličitého z tkání do plic – difuze.
Erytrocyty mají na svém povrchu plasmatickou membránu, neobsahují jádra ani další buněčné organely, tím je ale znemožněno jejich další dělení. V 1 mm3 krve je u mužů asi 5 milionů, u žen 4 miliony a u novorozenců 8-9 milionů erytrocytů. V těle je kolem 5 litrů krve a celkový povrch erytrocytů je asi 3800 m2, což je asi 2000krát větší než je povrch těla. Výměna dýchacích plynů se uskutečňuje asi na 200 m2.
Červené krvinky se tvoří v červené kostní dřeni, která je u dětí ve všech kostech, v dospělosti pouze v kostech krátkých a plochých. Životnost červených krvinek je asi 100-120 dnů a poté zanikají hlavně ve slezině, játrech a lymfatických uzlinách. Proto se musí jejich počet neustále obnovovat. Zrání červených krvinek je řízeno humorálně látkou – erytropoetinem, který se tvoří v ledvinách (viz Hanzlová J., Hemza J.: Základy anatomie II. díl). Některé erytrocyty obsahují v cytoplasmě zbytky RNA – ribonukleové kyseliny. Nazývají se retikulocyty a jejich asi 1% ze všech erytrocytů. Jejich zvýšený počet ukazuje na nutnost zvýšené tvorby červených krvinek např. při zvýšené ztrátě krve, nebo při zvýšené potřebě kyslíku v organismu. Nedostatek červených krvinek se nazývá chudokrevnost – anemie.
Červenou barvu červených krvinek způsobuje červené krevní barvivo – hemoglobin Obrázek č. 47 Obrázek č. 58, které je jejich nejdůležitější součástí a umožňuje jim plnit jejich funkci – přenos kyslíku. Veškerá krev dospělého člověka obsahuje asi 700-800 g hemoglobinu, který naváže asi 1 litr kyslíku (O2), což je zásoba na dobu 4-5 minut. Denně se rozpadá asi 7-8 g hemoglobinu procesem:
Hemoglobin (Hb, 64 500 Da) tvoří 95% sušiny erytrocytů a a skládá se ze čtyř podjednotek bílkovinných (98%: 2α + 2β = HbA, 2% 2α + 2δ = HbA2, 2α + 2γ = fetální Hb), z nichž každá obsahuje jeden hem.
Skládá se ze dvou složek:
Je to komplexní sloučenina, jedná se o komplex porfyritu, která obsahuje atom dvojmocného železa (Fe2+), který váže volně reverzibilně molekulární kyslík (O2) (spolu s histidinovým zbytkem Hb). Po rozrušení krvinky, je železo v těle dospělého člověka znovu využito ke tvorbě nových erytrocytů. Celkové množství železa v tele dospělého člověka je asi 3,5-5,0g, z toho 65-70% právě v hemoglobinu. Zbytek Fe se váže s bílkovinnou ferritinem a jako zásoba je uložen v játrech, slezině, kostní dřeni a přenos ze střev je zajištěn plasmatickou bílkovinou transferinem.
Obrázky ke kapitole: Červené krvinky – erytrocyty | |||
Je procesem, kdy dojde ke zvýšené propustnosti povrchové membrány červené krvinky, tato praská a hemoglobin vystupuje ven. Porušení povrchové membrány můžou vyvolat různé faktory, a proto existují různé druhy hemolýzy:
Jsou to kulaté, bezbarvé buňky, které obsahují buněčné jádro. Jejich celkový počet je 4.000 – 9.000 v mm3. V periferní krvi je jich méně než červených krvinek. Klesne-li jejich počet pod 4.000 v mm3, mluvíme o leukopenii. V případě, že jejich počet stoupne nad 15.000 v mm3, mluvíme o leukocytóze. K tomu dochází při infekčních chorobách, nebo fyziologicky po jídle – alimentární leukocytóza.
Rozlišujeme dva základní typy bílých krvinek: granulocyty a agranulocyty.
Obrázky ke kapitole: Bílé krvinky – leukocyty | |||
Jsou oválného tvaru, bezjaderné útvary, velikosti 2-4 μm. Jsou to nejmenší buňky v krvi. Jejich počet je 300-350 tisíc v 1 mm3. Vznikají v červené kostní dřeni a jejich tvorba je řízena trombopoetinem. Asi 2/3 jich cirkuluje v krvi, 1/3 je v cévách sleziny.
Význam trombocytů spočívá i v jejich regulaci prostupnosti vlásečnic, obranných reakcích organismu a jsou přenašečem různých látek, které se vážou na jejich povrch. Jejich analýza je v soudním lékařství stejně důležitá jako např. otisky prstů nebo v současnosti analýza DNK.
Jejich důležitou funkcí je účast na hemostáze, na které se účastní základní děje:
Hemokoagulace může být odstartována endogenně – uvnitř cévy nebo exogenně – z vnějšku.
Obrázky ke kapitole: Krevní destičky – trombocyty | |||
Srážení krve je složitý proces, na kterém se podílí tromboplastin, fibrinogen a protrombin, které se syntetizují v játrech. Důležitými jsou i ionty vápníku (Ca2+) a vitamin K. Vitamin K se podílí jako koenzym na syntéze protrombinu v játrech a dalších faktorů srážení krve (faktory VII,IX,X) a podílí se na aerobní fosforylaci v mitrochondriích.
Vnitřní a vnější systémy, které zahajují srážení krve:
Číselný systém názvosloví faktorů srážení krve
Faktor |
Jméno |
Poločas (h) |
---|---|---|
I |
Fibrinogen |
96 |
II |
Protrombin |
72 |
III |
tromboplastin |
|
IV |
Vápník |
|
V |
Labilní faktor, proakcelerin, akcelerátor (Ac-) globulin |
20 |
VII |
Prokonvertin, sérový akcelerátor přemeny protrombinu (SPCA= serum prothrombin conversion acceleretor), kotromboplastin, autoprotrombin I |
5 |
VIII |
Antihemofilický faktor A, antihemofilický globulin (AHC) |
12 |
IX |
Plasma thromboplastin komponent (PTC) (Christmas faktor) antihemofilický faktor B |
24 |
X |
Stuartův- Prowerův faktor |
30 |
XI |
Plasma thromboplastin atecedent (PTA) |
48 |
XII |
Hagemanův faktor |
50 |
XIII |
Laki-Lorandův faktor (LLF) |
250 |
fibrin Obrázek č. 65 – tuhá látka, která vytvoří hustou síť, ze srážené krve je do okolí vytlačeno krevní sérum, pevné elementy jsou zachyceny v fibrinové síti a dojde ke srážení krve a vytváří se tak tzv. krevní koláč Obrázek č. 66 Obrázek č. 57 Obrázek č. 68.
Krevní sérum je krevní plasma zbavená koagulačních faktorů, zejména fibrinogenu.
Látku s tromboplastinovou aktivitou poskytují plasma, destičky i tkáň.
Patří k nim :
Z destiček:
Z tkání:
Ve II. stadiu je k přeměně protrombinu v trombin potřebný vápník (Ca2+) – faktor IV a dále faktor VII – prokonvertin, sérový akcelerátor přemeny protrombinu, kotromboplastin, autotromboplastin I.
Ve III. stadiu je nutné ještě faktor XIII – Lakiho -Lorandův, faktor stabilizující fibrin.
Při spuštení hemokoagulační kaskády na poskoženém endotelu cévy se současné spoučtí další reakce – fibrinolýza, inhibice srážení krve.
Mezi inhibitory patří:
Fibrinolýza je prováděna plasminem, který rozpouští fibrin. Tento vzniká z plasminogenu, který je aktivován různými faktory v krvi (plazmatický kalikrein, faktor XIIa) a v tkáních (tkáňový aktivátor plazminogenu- tissue plasminogen activator = tPA, např. z endotelu) a v moči (urokináza).
Produkty štěpení fibrinu (fibrinopeptidy) tlumí tvorbu trombinu a polymerizaci fibrinu. Nadměrné či předčasné fibrinolýze fyziologicky zabraňuje α2- antiplazmin.
Jak jsme se již zmínili, nezbytné jsou také ionty vápníku a vitamin K.
Schopnost srážení krve je její velmi důležitou vlastností, jinak by hrozila smrt vykrvácením.
Poruchy srážení krve můžou nastat ve smyslu sníženého srážení nebo zvýšeného srážení.
Způsobují je:
V opačných případech může dojít ke zvýšení srážlivost krve (u vrozených onemocnění: Leydenská mutace, MTHFR apod., porucha balance koagulace a fibrinolýzy a inhibitorů koagulace). Trombóza na stěně cévy se vytvoří krevní sraženina – trombus. Jestli se trombus odtrhne vzniká embolie – vmetek. Ten může vzniknout jak v arteriálním tak i žilním řečisti. Obzvláště je nebezpečná embolie koncových tepen bez anastomoz : srdce – koronární tepny- srdeční infarkt = záhať, mozek – mozkové tepny – mozková mrtvice, nebo v žilách embolie plicní do plicnice.
Obrázky ke kapitole: Princip srážení krve | |||
Jestli učiníme krev nesrážlivou, např. přidáním citronanu sodného formované součásti krve klesají ke dnu s časem, protože mají větší specifickou váhu než krevní plasma.
Normální hodnoty sedimentace:
Muž |
Žena |
|
---|---|---|
1. hodina |
3 mm |
7 mm |
2. hodina |
5-6 mm |
10-14 mm |
Některé látky (globuliny, fibrinogen) sedimentaci urychlují. Sedimentace je základní diagnostickou vyšetřovací metodou při zjišťování chorob. Provádí se pomocí Westergeenovy pipety. V laboratoři ji provádíme pomocí centrifugy.
Předurčují naše zdraví, náchylnost k chorobám, dlouhověkost, tělesnou vitalitu a emoční sílu.
Pražský lékař Jan Jánský (٭3.4.1873 -†8.9.1921) Obrázek č. 70. V r. 1907 rozdělil lidskou krev do čtyř skupin, které označil I.-IV. V roce 1936 bylo přijato univerzální označení A,B,AB a O(H). Krevní skupiny jsou označeny podle geneticky podmíněných aglutinogenů, které se nacházejí v červených krvinkách. Jsou to látky shlukovatelné. Krevní plasma obhsahuje aglutininy (anti-A, anti-B), jsou to látky, které provádějí shlukování a v přirozené formě jsou přítomny v krevní plasmě. Ke shlukování krvinek dojde, když se setkají stejnojmenné aglutinogeny a aglutininy.
Krevní skupina |
Aglutinogen |
Aglutinin |
---|---|---|
A |
A |
anti-B |
B |
B |
anti-A |
AB |
A i B |
- |
0 |
- |
anti-A, anti-B |
Krevní skupina A přenáší v plazmě protilátky anti-B, Krevní skupina B je proto pro ni nepřijatelná.
Krevní skupina B přenáší v plazmě protilátky aniA. Krevní skupina A je proto pro ni nepřijatelná.
Skupiny A a B jsou vzájemně neslučitelné, nekompatibilní a nelze je navzájem vyměňovat.
Krevní skupina AB nepřenáší v plazmě žádné protilátky, proto je univerzálním příjemcem. Může dostat krev od každého, ale nemůže ji nikomu darovat, samozřejmě s výjimkou krevní skupiny AB.
Krevní skupina 0 přenáší v krevní plazmě protilátky anti-A i anti-B. Je tedy univerzálním dárcem, sama ale může přijmout pouze krev skupiny 0.
Dalším neméně důležitým aglutinogenem v červených krvinkách je Rh- faktor Obrázek č. 71.
Tento název má proto, že byl poprve objeven v červených krvinkých opice- vřešťan rezavý (Maccacus rhesus) V Evropě je asi u 85-87% obyvatel tento aglutinogen obsažen – jsou Rh pozitivní (Rh+), 10,5-13% obyvatel tento aglutinogen v krvi nemá – jsou Rh negativní (Rh-). Vážná komplikace může nastat jestli otec je Rh+, matka Rh- a dítě zdědí po otci Rh+. V tomto případě se v krvi matky tvoří protilátky a ty vyvolají hemolýzu erytrocytů plodu. Krvinky se rozpadají a zvyšuje se množství krevního barviva (bilirubinu) v krvi. Tím vzniká novorozenecká žloutenka, současně může dojít k poškození mozku. Jedná se o erytroblastosis fetalis, která může končit smrtí plodu.
Krevní skupiny mají význam při transfuzi krve, kdy krev dárce podáváme příjemci. Před transfuzí se musí provést testování krevních skipun. Vlastní předtransfuzní vyšetření se skládá z pěti základní vyšetření:
Úspěšnost transfuze spočívá v tom, že krvinky dárce nejsou aglutinovány sérem příjemce. Krevní skupiny se dědí, skupiny A a B jsou dominantní. Skutečnost dědičnosti krevních skupin je důležitá při uznávání paternity – otcovství. Statisticky má v Evropě 44% lidí krevní skupinu A, 40% má skupinu 0, 10% má skupinu B a 6 % má skupinu AB.
Krevní skupina A znamená zemědělský (Agrarian). Vznikla asi 40000 – 10000 let př. n. l. Znamená přeměnu lovce k adaptaci na rostlinnou stravu a zemědělský životní styl. Vyhovuje jim strava vegetariánská.
Krevní skupina B znamená rovnováhu (Balance). Vznikla asi 10000 – 3500 let př. n. l. migrací a splynutím ras původem z Afriky do Evropy, Asie a Ameriky. Lidé se přizpůsobili novým klimatických podmínkám. Představují hledání rovnováhy mezi napětím mysli a požadavky imunitního systému.
Krevní skupiny AB znamená soudobá. Vznikla asi 500 let př. n. l. až 900 let n.l.. Je vzácná, vznikla splynutím tolerantní skupiny A Kavkazanů s vyváženější skupinou B Mongolů. Tato skupina představuje dokonalou metamorfózu pro moderní komplexní a proměnlivý život.
Bez krve nemůžeme existovat, je to život sám. Má magickou sílu, je mystická i alchymická. Prochází historií lidstva jako hluboký náboženský a kulturní symbol. Celá civilizace byla vybudována na pokrevních svazcích, závisely na nich kmeny, rodové klany i monarchie. Krev vyvolává tolik bohatých a posvátných představ proto, že je tak mimořádná. Dávní lidé ji smíchávali a pili na znamení jednoty a věrnosti. Lovci konali rituály ve snaze udobřit si duchy zvířat, obětováním zvířecí krve, kterou si pomazávali obličeje i těla. Také symbol krve Ježíše Krista je již dva tisíce let základem většiny posvátných křesťanských rituálů.
Obrázky ke kapitole: Krevní skupiny | |||
Srdce a oběhový systém, který je na srdce napojen je motorem, který v nás pracuje nepřetržitě celý život, i když spíme nebo relaxujeme, a pracuje bez únavy.
Pokud se jedná o středoamerické kultury (Mayové, Aztékové, Toltékové, Olmékové) jsou rozdílné vzhledem k některým svým obřadům a kultům. Obětování krve – pravidelné obětování propíchnutím jazyku u panovníků a nasáknutí jejich krví piliny, které jsou pak zapáleny ke spojení s oním světem – záhrobím a bohy, nebo srdce, které je ještě tlukoucí vyjmuto z těl bojovníků, kteří byli zajati, a to hlavně těch nejodvážnějších. Mayové ve svých městech vytvářeli určité oblasti jako místa pro poznání – podobně jako naše univerzitní městečka. Z nové doby mayské v městě zvaném Chichen Itzá se nachází jedna budova, která sloužila k výzkumu anatomie a fyziologie srdce.
Kdo dokáže pohladit své srdce, dokáže pohladit a posílit svoji podstatu. Znásobí své vitální i duchovní síly a pookřeje. Kdo dokáže pohladit srdce druhých, ten pochopil smysl svého života. Neboť čistota a láska v srdci je jako voda v horské bystřině, omývající kámen obalený blátem, průzračném během poznání a čistého vědomí.
Srdeční onemocnění bývalo často příčinou smrti. V r. 1900 bylo nejběžnějším typem srdečního onemocnění u dětí a mladých lidí poškození chlopní způsobené rheumatickou horečkou. V současné době je onemocnění chlopní méně časté zato stoupá onemocnění srdečních koronárních tepen, což souvisí s kouřením, zvýšenou hladinou cholesterolu spojenou se stravou bohatou na tuky, vysokým krevním tlakem a nedostatečným pohybem.
Srdce – cor
Srdce je dutý svalový orgán uložený v dutině hrudní v prostoru mezi pravou a levou plicí v tzv. mezihrudí – mediastinu Obrázek č. 37. Od střední čáry je srdce uloženo asi 1/3 vpravo a 2/3 vlevo. Báze srdce – basis cordis je otočená nahoru, hrot – apex cordis směřuje dolů k bránici. Osa srdeční (spojnice mezi vyústěním horní duté žíly a hrotu srdečního) jde zhora, zprava a zezadu dolů,doleva a dopředu do úrovně 4.a 5.mezižebří, zde je hmatný úder srdečního hrotu – tzv. palpační vyšetření.
Váha srdce je u dospělého člověka asi 300 – 320 gramů.
Věnčitá brázda- sulcus coronarius rozděluje srdce na horní oddíl – předsíňový a dolní oddíl – komorový. Topografickým vztahem k okolním orgánům popisujeme na srdci žebrohrudní plochu (přední) – facies sternocostalis (anterior), brániční plochu (dolní) – facies diaphragmatica (inferior) a plicní plochu (boční) – facies pulmonalis (lateralis)
Svislou přepážkou je srdce rozděleno na pravou a levou polovinu a v každé části je předsíň a komora srdeční. V pravé předsíni a komoře proudí krev odkysličená – žilní, v levé předsíni a komoře proudí krev okysličená – tepenná (Obrázek č. 74). Pravá srdeční předsíň – atrium cordis dextrum a levá srdeční předsíň – atrium cordis sinistrum jsou rozděleny mezipředsíňovou přepážkou – septum interatriale. Z obou předsíní vybíhají krátká ouška – auricula atriales.
Pravá srdeční komora – ventriculus cordis dexter a levá srdeční komora – ventriculus cordis sinister jsou rozděleny mezikomorovou přepážku- septum intervetriculare. Mezi síněmi a komorami jsou ústí. Pravé předsíňokomorové ústí – ostium atrioventriculare dextrum je opatřené pravou předsíňokomorovou chlopní – trojcípou chlopní – valva atrioventricularis dextra (valva tricuspidalis). Rozlišujeme na ní:
Levé předsíňovokomorové ústí – ostium atriventriculare sinistrum je opatřeno levou předsíňokomorovou chlopní – dvojcípou chlopní – valva atrioventricularis sinistra (valva mitralis – mitrální chlopeň). Rozlišujeme na ní:
Do pravé předsíně ústí horní a dolní dutá žíla – vena cava superior et vena cava inferior. Z pravé komory vystupuje plicnice, kmen plicní – truncus pulmonalis, jeho odstup je opatřen chlopní plicního kmene – valva trunci pulmonalis
Do levé předsíně vstupují čtyři plicní žíly – venae pumonales. Z levé komory vystupuje srdečnice – aorta, její odstup je také opatřen chlopní srdečnice – valva aortae.
Jak jsme již uvedli, v srdci se nachází dva druhy chlopní. Mezi síněmi a komorami jsou to chlopně cípaté (Obrázek č. 75). Jejich trojúhelníkové cípy – cuspis směřují do komor a jsou přichyceny pomocí vazivových šlašinek – chorda tendinae k brdečkovým, papilárním svalům – mm. papilares. Tím je zabráněno jejich převracení do předsíní.
Při odstupu velkých tepen z pravé a levé komory jsou chlopně kmene plicního a srdečnice stejně jako cípaté tzv.poloměsíčité – valva trunci pulmonalis et valva aortae. Každá má tři kapsy – valvulae semilunares – v podobě vlaštovčích hnízd přirostlých ke stěně tepen Obrázek č. 76.
Chlopeň plicnice – valva trunci pulmonalis má 3 kapsy pojmenované dle polohy:
Chlopeň aorty – valva aortae má 3 kapsy pojmenované rovněž dle polohy:
Uprostřed volného okraje každé ze tří poloměsíčitých chlopní jsou malé uzlíčky – noduli valvularum semilumarium, které utěsňují střední okrsek při uzávěru chlopní. Ztenčelé poloměsíčité proužky – lunulae valvularum semilunarium při volných okrajích poloměsíčitých chlopní po stranách od uzlíčků tvoří volnou část chlopně.
Chlopně dovolují odtékání krve z komor do tepen, ale zabraňují jejímu návratu zpět. Význam chlopní tedy spočívá v tom, že brání návratu krve do oddílů odkud již byla vypuzena – jednosměrná cesta.
Všechny chlopně jsou po obvodu přirostlé k vazivovým prstencům, které jsou součástí tzv. srdečního skeletu.
Obrázky ke kapitole: Srdce – cor | |||
Srdce se skládá ze tří vrstev :
Endokard vystýlá síně i komory. Tvoří ho jednovrstevný plochý epitel podobný endotelu cévní stěny. Pokrývá i chlopně, jejichž podkladem jsou vazivové ploténky.
Myokard tvoří srdeční stěny Obrázek č. 77 Obrázek č. 78. Je to zvláštní druh příčně pruhované svaloviny. Svalová vlákna probíhají různými směry, jsou vzájemně propletena v síť (syncytium), ve které jsou spojena vmezeřenými ploténkami – interkalárními disky na úseky buněk – kardiocyty. V místě těchto disků jsou zvláštní útvary – nexy (nexus – spojení, spletení, souvislost), které zajišťují přímou komunikaci mezi cytoplasmou sousedních kardiocytů.
Svalovina komor je mnohem silnější než předsíní, přičemž tloušťka svaloviny levé komory je třikrát větší než komory pravé. Její vlastností je dráždivost, stažlivost, vodivost a automacie.
Při přecházení a nedoléčení virových onemocnění v kombinaci s fyzickou zátěží – u sportovců, ale i jiných profesí s velkou fyzickou zátěží (slévači), může dojít ke vzniku kardiomyopathie. Pak může dojít k náhlé smrti se zástavou srdce po i sebemenším náraze do oblasti srdeční krajiny. Jsou známé případy ze sportu, např. basketbalistka, která chytila míč, který ji udeřil do oblasti hrudníku v krajině srdeční a která měla dilatační kardiomyopathií po přechozených virosách. Zemřela přímo uprostřed zápasu na zástavu srdeční. Velmi ztenčelá srdeční stěna již není schopna stahu, srdce zaujímá většinou velkou část hrudníku.
Svalovina síní a komor je od sebe oddělena a upíná se na vazivový skelet srdce Obrázek č. 79.
Skelet srdeční je uložen téměř v jedné rovině, v rovině věnčité rýhy, a tvoří ho čtyři prstence z tuhého vaziva, které obepínají všechny čtyři srdeční chlopně, které jsou navzájem spojeny dvěma vazivovými trojúhelníky a šlachou (konusová)
Patří k němu:
trigonum fibrosum sinistrum
Kolmo k této rovině leží vazivová část mezikomorové přepážky – pars membranacea septi.
Skelet srdeční má čtyři funkce:
Brání přímému šíření elektrických vzruchů z oblasti předsíní do komor. Jediné spojovací místo mezi síněmi a komorami je přes pravý vazivový trojúhelník – trigonum fibrosum dextrum. Jde o vodivý svalový snopeček – předsíňokomorový svazek – fasciculus atrioventricularis, který je součástí převodního systému srdečního.
Obrázky ke kapitole: Stavba srdce | |||
Srdce je vloženo do vazivového vaku tvořeného serozní blánou – pericardium serosum. Má dvě vrstvy:
Mezi epikardem a perikardem je trochu tekutiny, nažloutlé barvy, která brání vzájemnému tření obou listů. Epikard a perikard v sebe vzájemně přecházejí.
Převodní srdeční systém – systema conducens cordis Obrázek č. 80
Převodní systém srdeční zajišťuje periodickou srdeční činnost. Tvoří spontánní a pravidelné vzruchy, které spouštějí stah myokardu. Jeho funkcí je vytvořit a zajistit vhodný směr šíření kontrakčního vzruchu a koordinaci funkce myokardu pravé a levé komory.
Tvoří ho modifikované buňky srdeční svaloviny, které mají schopnost vytvářet vzruchy a rozvádět je po celém srdci.
Shluky těchto buněk vytváří:
Síně rytmem 70 tepů/minutu, komory rytmem 40 tepů/minutu. Tato porucha
patří mezi arytmie – poruchy rytmu, a jedná se o A-V blok III. stupně.
V komorové přepážce se Hissův svazek dělí na dvě
Obrázky ke kapitole: Perikard | |||
Funkce srdce se dá přirovnat k funkci tlakové pumpy a na jeho činnosti závisí krevní oběh Obrázek č. 82.
Svalovina srdce se střídavě smršťuje – systola, při které dochází k vypuzení krve z příslušné srdeční dutiny. Po systole následuje ochabnutí – diastola, při které dochází k plnění příslušné srdeční dutiny. Obě předsíně i komory pracují současně, i když s malým časovým posunem. Během ochabnutí (diastola předsíní) přitéká do pravé předsíně horní a dolní dutou žilou krev odkysličená, do levé předsíně čtyřmi plicními žilami krev okysličená. Současně dochází ke stahu svaloviny komor (systola komor), kdy je krev vypuzována do velkých cév. V této chvíli se cípaté chlopně uzavírají, poloměsíčité chlopně se otvírají. Následuje stah svaloviny předsíní (systola předsíní). Komory se plní krví, pravá komora krví odkysličenou, levá komora krví okysličenou. U této fáze jsou komory ochablé (diastola komor). Chlopně cípaté se otvírají, poloměsíčité se uzavírají.
Střídání jedné systoly a jedné diastoly tvoří srdeční cyklus- srdeční revoluce, která trvá cca 0,8 sekundy Obrázek č. 83 Obrázek č. 84 Obrázek č. 85.
Náraz krve na chlopně je provázen zvukovými efekty – srdeční ozvy Obrázek č. 86.
První – systolická ozva vzniká stahem srdeční svaloviny komor při uzávěru cípatých chlopní při začátku komorové systoly. Nejlépe je slyšitelná na hrotu srdečním – v 5. mezižebří 8 cm vlevo od sterna. Je hlubší a delší.
Druhá – diastolická ozva vzniká uzavřením poloměsíčitých chlopní na konci komorové systoly. Je vyšší a kratší.
Srdeční ozvy posloucháme (pomocí fonendoskopu) nejčastěji na hrotu srdečním (tzv. bod C), kam se promítá ozva chlopně dvojcípé (mitrální). Ozvy jednotlivých chlopní se uvnitř srdečních komor šíří šikmo a jejich poslech na stěně hrudníku neodpovídá jejich umístění. Poslech chlopně aorty se promítá do bodu A (v místě pravého horního srdečního bodu – druhé mezižebří vpravo u sterna). Poslech trojcípé chlopně do bodu B (pravý dolní srdeční bod – 5. mezižebří vpravo u sterna). Chlopeň dvojcípá do zmíněného bodu C (místo odpovídá hrotu srdečnímu, 5. mezižebří asi 8 cm vlevo od sterna). Chlopeň plicnice do bodu D (levý horní srdeční bod, druhé mezižebří asi 2 cm vlevo od sterna) Obrázek č. 87
Systolický objem je množství krve, které je při klidové frekvenci vypuzené z komor jednou systolou. Tvoří asi 70 ml krve. Při těžké práci se zvětšuje až na 150ml krve. Klidová frekvence je 60-80 stahů za minutu, tudíž během jedné minuty přečerpá srdce zhruba 5 litrů krve. Je to tzv. minutový objem srdeční. To znamená při klidové frekvenci přečerpání za 24 hodin 7000 litrů krve, za život asi 1,5milionu litrů krve.
Při namáhavé práci dochází ke zvýšení frekvence a minutový objem srdeční může dosáhnout hodnot až 25-30 litrů krve. Takovou práci může srdce vykonávat pouze při dostatečném přívodu živin a kyslíku.
Obrázky ke kapitole: Funkce srdce | |||
Krev k srdečnímu svalu je přiváděna věnčitými (koronárními) tepnami. Jsou dvě a vycházejí z poloměsíčité chlopně aorty, kde v levé komoře je krev nejvíce bohatá na kyslík.
Pravá věnčitá tepna – arteria coronaria cordis dextra zásobuje pravé srdce, levá věnčitá tepny – arteria coronaria cordis sinistra zásobuje levé srdce.
To je ale zjednodušená představa. Ve skutečnosti musíme osu jdoucí středem srdce v horizontální rovině pootočit doprava. Takže pravé věnčitá tepna zásobuje také dorsální část levé komory a zadní ½ mezikomoré přepážky a levá věnčitá tepna přední část pravé komory a přední ½ mezikomorové přepážky.
Obě věnčité tepny se větví v srdeční stěně až na konečné tepénky, které mají spolu minimálně spojek (anastomoz), mají charakter terminálního řečistě. To znamená, že při uzávěru některé z nich vmetkem – embolem, je příslušný úsek srdeční svaloviny nedostatečně zásoben krví, a dochází k odúmrtí tkáně, k jejímu zániku – nekróze. Toto poškození srdeční svaloviny se nazývá infarkt myokardu – infarkt srdeční, záhať srdeční Obrázek č. 90 Operační řešení spočíváv přemostění věnčitých tepen žilních nebo tepennou spojkou – bypass Obrázek č. 91.
Nedostatečné prokrvení srdeční svaloviny se projeví bolestmi za hrudní kostí, někdy vystřelující do levé horní končetiny (angina pectoris). Jejím příznakem je vznik těchto bolestí po námaze, a jejich vznik při velkém teplotním rozdílu, kdy má pacient pocit svírání v oblasti dolní části krku. Někdy se k tomu můžou přidružit i potíže z jiných terminálních cévních řečišť, zejména pokud se jedná o tepénky malého kalibru zásobující určitý orgán (střední a vnitřní ucho, mozkový kmen apod.).
Žilní krev se z koronárního cévního řečiště vrací ze 60% přes věnčitý splav – sinus coronarius do pravé předsíně. Je uložen ve věnčité brázdě – sulcus coronarius, jak jsme již uvedli, rozděluje srdce na horní oddíl předsíňový a dolní oddíl komorový. Sem se vrací i zbývající srdeční žilní krev cestou předních a malých žil – venae cordis anteriores a venae cordis minimae.
Srdeční sval využije pro svoji práci až 80% kyslíku, takže krev, která se vrací do pravé předsíně je velmi chudá na kyslík. Kyslík se spotřebovává z 35-60% k oxidaci mastných kyselin, z 30-35% glukózy a z 28% kyseliny mléčné a jiných substrátů.
Obrázky ke kapitole: Cévní zásobení srdce | |||
Srdeční frekvence je řízena a ovlivňována více činiteli:
Asi 80% všech úrazů je způsobeno nízkým napětím (napětí do 1000 V) asi 3 % z nich jsou smrtelné. Úrazy vysokým napětím (napětí přes 1000 V) jsou vzácnější, probíhají však z 30% smrtelně. Podobně sem patří úraz i bleskem.
Následky působení proudu na lidské tělo závisí na:
Příznaky jsou různé dle výše uvedených faktorů: pacient je „nalepen“ následkem svalových křečí na zdroj proudu. Nastává porucha vědomí až bezvědomí, tachykardie, poruchy srdečního rytmu, event zástava srdce (asi v 70% je podmíněna fibrilací komor, asi v 30% asystolií), zástava dýchání, popáleniny I.-III. stupně (známky proudu).
Je důležité si uvědomit i vzdálenost působení proudu na okolí (tzv. krokové napětí, dále u vyššího napětí si vedení tělo přitahuje k sobě – problém úrazů při vylezení na vagón pod elektrickou trakcí).
Bezpečností vzdálenost:
do voltáže (V) |
minimální vzdálenost |
---|---|
30 000 V |
1,5m |
110 000 V |
2,0 m |
220 000 V |
3,0 m |
380 000 V |
4,0 m |
Krev působí na cévní stěnu tlakem (tlak krevní = TK). Základní podmínkou stálého krevního oběhu je rozdíl tlaku krve mezi tepnami a žilami a závisí na výkonu srdce a na odporu cév. Nejvyšší tlak krve je v aortě. V průběhu velkého krevního oběhu se snižuje, ve vlásečnicích je 20-40 torrů a v blízkosti levé předsíně je dokonce v podtlaku. Při měření TK měříme dvě hodnoty:
Normální hodnoty TK se pohybují TKsyst / TKdiast = 120/80. Krevní tlak můžeme měřit přímým způsobem nebo nepřímo pomocí tlakoměru. Při zvýšení TK mluvíme o hypertenzi, která má zpětně negativní vliv na srdce i cévy. Při snížení TK mluvíme o hypotenzi, která může vyvolat poruchy prokrvení mozku.
S věkem krevní tlak stoupá a to více u žen než u mužů. Příčinou je snížení elasticity tepen (kornatění) v důsledku zvýšeného ukládání tuku v jejich stěnách. Zvýšení tlaku krve je vyšší u TKsyst než u TKdiast
Krevní tlak měříme 2 základními způsoby :
Střední krevní tlak je zprůměrněný tlak v čase. dá se zjistit graficky z křivky krevního tlaku změřeného krvavou cestou (např. arteriálním katétrem, nebo lze již při zápisu takové křivky utlumit oscilace, takže je zakreslen pouze střední tlak Tkmed. Jedná se vlastně o integraci plochy tlakové křivky. Pro přibližné určení je dostatečně přesný výpočet dán součtem diastolického tlaku a jedné třetiny tlakové amplitudy:
Tkdiast + 1/3. (Tksyst – Tkdrast) = Tkmed
Dále se měří ještě i jiné tlaky v cévním systému např. tlak v plicní tepně.
Při zátěži stoupá srdeční frekvence i krevní tlak. Zátěžové měření srdeční činnosti se provádí např. na bicyklovém ergometru Obrázek č. 93 (viz pozn. str. 78)
Obrázky ke kapitole: Řízení srdeční činnosti | |||
V tradiční čínské medicíně je dodnes u lidí prováděna takzvaná pulzová diagnostika. Tato metoda sleduje kvalitu pulzu na předloketní tepně ve třech vedle sebe ležících místech. Pulzová diagnostika však vyžaduje dlouholeté zkušenost. Po pulsním zdiagnostikování všech dvanácti orgánů působíme na jejich body neinvazivní metodou akupunktury. První rozdíl od klasické akupunktury je v tom, že nepoužíváme jehly, ale body stimulujeme energeticky. Druhý rozdíl spočívá v používání dle potřeby bodů sedativních, tonizačních, pramene, souhlasných a poplašných, přičemž existuje ještě 6 způsobů působení na jednotlivé dráhy – správný výběr je velmi důležitou součástí diagnostiky. Všeobecně lze říci, že naši imunitu, kromě té vrozené, ovlivňuje nejvíce psychika, která útočí na naše orgány přímo, náš žaludek a kvalita jinových orgánů, které ovlivňují kvalitu krve. Žaludek, jako zdroj nejvyšší energie, je velmi důležitý.. Když je v harmonii, jsou všechny nemoce, i ty smrtelné, vyléčitelné. A naopak, pokud jeho energie selhává, selžou i všechny čtyři hormonální žlázy a i obyčejné nemoci jsou velmi nebezpečné. Vlastními orgány, které nás informují o stavu naší imunity jsou plíce a tlusté střevo. Trvalé snížení jejich funkce (úbytek energie) představuje otevřenou bránu v organismu pro veškerá onemocnění. Při léčení konkrétních nemocí se vychází ze všech souvislostí – např. při kožních problémech je známo, že kůže je řízena právě drahou plic a tlustého střeva, tam se tedy pátrá po disharmonii, tj. po pravé příčině, a ta se řeší. To je vysvětlení toho, že když přijdete např. s bolestí páteře, tak po ověření na pulsech se vám třeba tonizuje močový měchýř na chodidlech a samotné páteře se nikdo ani nedotkne.
Vše souvisí se vším, jednotlivé orgány a jednotlivé energetické dráhy na sebe působí vzájemně a na nás je, abychom hledali pravou příčinu vnějších problémů, abychom odkrývali skryté a nezakrývali zjevné.
Základem ajurvédské diagnostiky je pulzní diagnostika, diagnostika očí a jazyka a konzultace.
Pulzní diagnostika – pro stanovení příslušných ozdravných a revitalizačních procedur a postupů je prvotním základem správná diagnóza. Pulz člověka, resp. jeho nejjemnější vibrace odráží veškeré vnitřní a vnější vlivy, které na něj působí. Zkušený ájuvédský lékař po letech trpělivého učení je schopen z pulsu, z jeho chvění, rytmu a „melodie“, vyčíst jaký typ energie v těle převládá, co nám chybí, jaké potíže máme a jaké můžeme očekávat, nedojde-li ke změně, či úpravě našeho životního stylu a stravovacích návyků.
Diagnostika jazyka a očí pomáhá ájurvédskému lékaři určit stav metabolického systému, vnitřních orgánů a krevního oběhu.
I v klasické – tzv. univerzitní medicíně rozlišujeme různé typy pulsů dle tvaru a velikosti pulsové křivky:
Kofein je alkaloid s purinovým jádrem, obsažený v pochutinách vyrobených ze šesti rostlin: káva, čaj, maté, kakao, kola a guarana.
lisováním pražených a oloupaných semen kakaovníku – Theobroma Macao L.
Buetneriaceae. Je to nažloutlá hmota vonící charakteristicky kakaem, jemné chuti. Z ní
se vyrábí čokoláda, ale i některé léky, např čípky. Obsahuje vitamin D.
Kofein je mitotický jed, který postihuje buněčné jádro bez současných změn v plasmě. Rozšiřuje cévy věnčité, mozkové, ledvinné a povrchové. Dráždí centrální nervstvo, stimuluje srdeční činnosti a působí diureticky. Snižuje zpětnou rezobci v tubulech. Odstraňuje únavu, zvláště duševní, zbystřuje myšlení, působí určitou euforii. U někoho působí jako afrodisiakum. Ve velikých dávkách je křečovým jedem. Zvyšuje při přímém styku se žaludeční sliznicí sekreci žaludeční šťávy. Pražená káva obsahuje asi také karcinogenní látky, jako vše pražené. Nesporně zdravější je čaj.
Kofein se vstřebává dobře a již asi po 15-30 minutách se projeví jeho účinek.
V dávkách do 50 mg působí na nervový systém tlumivě, při dávce nad 50mg je stimulující. Zde je rozdíl oproti theobrominu a theinu, který převažuje v čaji.
Proto při vypití šálku kávy je nejprve asi 20-30 minut, než vystoupí hladina nad 50 mg, pocit na spaní, po asi 20-30 minutách dojde teprve ke stimulačnímu účinku. Běžný šálek kávy – deset kávových zrn – dodá šálku asi 0,1g kofeinu, šálek dobré kávy obsahuje asi 0,2g kofeinu, zvláštní přípravou můžeme dosáhnout i 0,7g kofeinu.
Čaj někdy obsahuje více kofeinu než káva, ale jeho účinek je měněn jinými látkami v něm obsaženými. Čajový tanin je směsí několika katechinů a jiných esterů s kyselinou galovou. Má silnou vitaminovou aktivitu (P,C).
Theobromin je alkaloid s purinovým jádrem podobného výskytu kofeinu. Čistý je mikrokrystalický prášek bez zápachu, slabě hořké chuti. Nejvyšší dávka jednotlivá je 0,75 g, denná 3,0g, léčebná 0,25g.
Theofylin je rovněž oficinální (lékárenský) alkaloid s purinovým jádrem. V čišté formě jsou to jehličkové krystakly bezbarvé či příšek bez zápachu, slabě hořké chuti. Nejvyšší jednotlivá dávka je 0,5g, denní 1,5g, terapeutická dávka 0,2 g, denní 0,6g.
Oba alkaloid májí vliv na rozšíření cév, zvláště koronárních, má močopudný účinek, u theofylin je tento účinek silnější. Omezují především resorpci v tubulech.
Obsah 1 šálku kofeinových nápojů:
Kofein v mg |
Tanin v mg |
mmol natria (Na+) |
|
---|---|---|---|
Káva |
88 – 119 |
78 – 128 |
0,30 – 0,35 |
Dekofeinovaná káva |
28 – 35 |
||
Fermentovaný čaj |
57 – 110 |
197 – 475 |
asi 0,15 |
Zelený čaj |
43 – 76 |
212 – 475 |
asi 0,15 |
Kakao |
2,28- 2,84 |
215 – 371 |
0,34 – 1,13 |
Toxické a smrtné dávky se odhadují na 10g kofeinu. Dávky 0,05 g až 0,1 g zvyšují fyzickou výkonnost, do 0,3g duševní výkonnost. Další zvyšování může mít opačný efekt. Prudká otrava začne bušením srdce, úzkostí a ztíženým usínáním, těžká otrava se projeví bolestí hlavy, nemožností koncentrace, rozčileností, závratěmi, někdy i halucinacemi. Otrávený namáhavě dýchá, třese se, zvrací a má trvalé nutkání na moč. Tep je rychlý a tvrdý, zrychluje se, pak slábne a stává se nepravidelným. Krevní tlak nejprve stoupá a pak klesá. Tělesná teplota se zvyšuje až o 1,5°C. Počasná (chronická) otrava se projevuje zažívacími obtížemi, zácpou, někdy zvracením. Byl pozorován i vomitus matutinus – ranní zvracení, nechutenství, jazyk je povleklý, po jídle se dostavuje bolest, otrávený naříká na tlučení srdce a bolesti u srdce. Spí špatně nebo vůbec nespí. Usne-li, budí jej děsivé sny. Má stísněnou, úzkostnou náladu. Vyvíjí se deprese. Někdy vznikají i sluchové halucinace. Nervový systém trpí, což se projevuje bolestmi hlavy, neuralgií, paresteziemi, třesem, záškuby ve svalstvu, zvýšenými reflexy. Zornice reagují líně, zorné pole bývá zúženo, někdy je amblyopie – špatné vidění, tupozrakost, jindy nystagmus – kmitání očních bulbů. Jsou popisovány i abstinenční příznaky u chronického kofeinismu – bolesti hlavy.
Obrázky ke kapitole: Zevní projevy srdeční činnosti | |||
K měření tělesné vykonnosti u sportovců při kontrole tréninku, nebo u pacientů během rehabilitace, jsou používány standardizované postupy, které jsou pro probanda – toho, který je vyšetřován – i testujícího snadno použitelné: ergometre. Přitom jsou porovnávány vztahy mezi fyziologickými parametry, příjem kyslíku – O2 (VO2), dechová a srdeční frekvence a plasmatická koncentrace laktátu s právě zjištěnou fyzikální výkonností probanda (ve W nebo W/kg tělesné hmotnosti). Při bicyklové ergometrii je počet wattů nastaven na brzdě, při ergometrii na běhacím koberci nakloněném „do kopce“ (úhel α) je výkon (W) počítán: tělesná hmotnost (TH)(kg). gravitační zrychlení g(ms-2). dráha běhu(m). sinα. 1/doba běhu (s-1). Při schodišťovém testu dle Magaria běží proband s rozběhem co nejrychleji vzhůru po schodech, přičemž se výkon počítá z: tělesná hmotnost (TH)(kg). g(ms-2 ). výška/čas(ms-1). Mimoto existují také ergometrické metody specifické pro daný druh sportu.
Krátkodobými testy (10-30 s) se měří výkon, kterého je dosaženo anaerobně s rychle dostupnými zdroji energie (kreatinfosfát, svalový glykogen), střednědobými testy (30 až 180 s) výkon závislý na anaerobní glykolýze. Déletrvající, aerobní výkony (s oxidací glukózy a volných mastných kyselin) jsou hodnoceny na základě maximální spotřeby kyslíku O2 (VO2 max.).
Během počátečního, anaerobního metabolismu vzniká kyselina mléčná (acidum lacticum), která disociuje na laktát a H+. Při velmi těžké práci (asi od 2/3 maximální výkonnosti) aerobní získávání energie nepostačuje, anaerobní metabolismus proto probíhá paralelně s aerobním, dochází k (lakt)acidóze a v plasmě strmě stoupá koncentrace laktátu. Výkony, při kterých narůstá do 2 mmol/l (tzv. aerobní práh), mohou být dlouho tolerovány, překročení 4 mmol/l laktátu (tzv. anaerobní práh) je známkou toho, že bude brzy dosaženo výkonnostní hranice. K přerušení práce však nenutí sám laktát, ale zvětšující se acidósa. Odbourávání laktátu probíhá zejména v játrech a srdci, kde je za spotřeby H+ oxidován na CO2 nebo použit pro glukoneogenezi.
Trénink stupňuje a udržuje tělesnou výkonnost. Rozeznáváme tři kategorie, ale většinou dvě nebo tří z nich se vzájemně kombinují:
Nezvykle vysoké tělesné výkony vyvolávají svalové bolesti. Nebolí nahromadění kyseliny mléčné, ale jsou to mikrotraumata, která způsobují otok a bolesti, a jsou to příznaky aseptického mikrozánětu (nezpůsobeného infekčně). Při vysoké zátěži vznikají trhliny v Z-ploténkách ve svalech, tím dochází jednak ke ztrátě síly, ale hlavně odbouráváním bílkovin k vývoji otoku, a tím k bolesti, otok dále způsobuje nedostatečnému prokrvení, a tím opět bolest, nedostatečné prokrvení vede k reflexnímu napětí, z toho vzniká zpětně nedostatečné prokrvení, a opět bolest. Vlastní bolest pak způsobuje reflexní napětí. Vzniká začarovaný kruh – circulus vitiosus.
Rozlišujeme tři typy tělesné práce:
Svalová práce podmiňuje pronikavé změny v oběhovém a dýchacím systému.
Tabulky k tréninku a vytrvalosti
Fyziologické parametry |
nesportovci |
vytrvalostní sportovci |
|||
---|---|---|---|---|---|
v klidu |
maximálně |
v klidu |
maximálně |
||
Hmotnost srdce (g) |
300 |
500 |
|||
Objem krve (l) |
5,6 |
5,9 |
|||
Srdeční frekvence (min -1) |
80 |
180 |
40 |
180 |
|
Tepový objem (ml) |
70 |
100 |
140 |
190 |
|
Minutový objem (l/min) |
5,6 |
18 |
5,6 |
35 |
|
Minutová ventilace plic (l/min) |
8,0 |
100 |
8,0 |
200 |
|
Spotřeba kyslíku (l/min) |
0,3 |
2,8 |
0,3 |
5,2 |
Krevní oběh tvoří srdce jako ústřední orgán a dále tepny a jejich větvení až po kapiláry, žilky a jejich spojování až v žíly. Krevní oběh slouží jako systém, který umožňuje proudění krve, aby mohla plnit své funkce (viz kap. tělní tekutiny).
Krevní oběh se dělí na:
Malý krevní oběh – plicní oběh. Je oběh krve (cirkulace) mezi pravou komorou a levou síní – tzv. zevní dýchání.
Velký krevní oběh – tělní oběh. Je oběh mezi levou komorou a pravou síní – tzv. vnitřní dýchání.
Srdce přečerpá krev do uzavřeného cévního systému, v němž udržuje potřebný tlak. Cévy krevní tvoří rozvětvený systém vazivově svalových trubic, Z hlediska stavby a funkce dělíme krevní cévy na tepny, vlásečnice a žíly. Celková délka cévního systému dospělého člověka je asi 100 000 kilometrů (2,5x délka zemského rovníku). Postupným dělením dochází i k zvětšování průřezu systému.
Vedou okysličenou krev směrem ze srdce do celého tělního obvodu. Jsou uloženy hlouběji, na chráněných místech – u kloubů na flexové straně. Stěna tepen je silná, pevná a pružná a je tvořena třemi vrstvami:
Ve velkých tepnách je současně hojnost elastického vaziva. Podle toho,
která složka převažuje, rozlišujeme tepny elastického nebo svalového
typu.
Ve středně velkých tepnách je svalová i elastická složka v rovnováze.
Celou stěnou tepny prochází drobné tepénky zásobující svalovinu cév,
drobné žíly a mízní cévy (vasa vasorum).
Systolou srdeční je krev vypuzena z komor do cév. Tím vzniká tlaková vlna a toto dočasné roztažení cévní stěny hmatáme jako tep. V období ochabnutí se srdce vrací do výchozího stavu a tak pomáhá cirkulaci. Rychlost tepové vlny je mnohem větší (5-8 m/s) než rychlost krevního proudu v aortě (18cm /s).
Boční tepenné větve, které odstupují z hlavního kmene a mají s ním shodný průběh se nazývají pobočné větve – kolaterály. Spojky mezi jednotlivými kolaterálami tvoří kolaterální oběh. Mezi sousedními větvemi mohou být spojky – anastomosy. Tepny bez těchto spojek jsou konečné (v sítnici, ve slezině, srdce, mozku apod.). Přímé spojky mezi artérií a vénou jsou tzv. arteriovenozní anastomozy, které rovněž umožňují regulaci krve Obrázek č. 98.
Obrázky ke kapitole: Tepny (artérie) | |||
Jsou to malé tepny o průměru od 10 μm do 0,3cm. Větší tepénky mají ve své stěně všechny tři vrstvy. Směrem do periferie síla stěny a průsvitu tepny ubývá. Před přechodem těchto tepének do krevních kapilár mluvíme o arteriolách terminálních. Jejich stěna obsahuje sotva jednu vrstvu buněk hladké svaloviny, která obtáčí pod ní ležící vrstvu vnitřní výstelky (endotelu).
Průměr tepének je regulován dvojím způsobem:
Obrázky ke kapitole: Tepénky (arterioly) | |||
Jsou nejmenší cévy o průměru 8-10μm. Tento průsvit odpovídá rozměrům erytrocytů, proto jejich postup kapilárami je pomalý. Délka je asi 0,5mm. Celková délka kapilár lidského těla je asi 100 000 km, celková plocha je asi 6.200 m2. Kapiláry jsou tvořeny pouze jednou vrstvou endotelových (endoteliálních) buněk, obklopených bazální membránou (lamina basalis). Jejich základní funkcí je výměna látek v přilehlé mezibuněčné tekutině (tekutina intersticiální) a tím je zajištěn transport živin a kyslíku do jednotlivých buněk a naopak oxidu uhličitého a dusíkatých odpadních látek z buněk ven. Některé kapiláry mají zvláštní úkoly, které se liší podle místa jejich uložení. V tenkém střevě dochází stěnou kapilár ke vstřebávání živin, kapiláry v orgánech s vnitřní sekrecí vstřebávají působky – hormony.
Navzájem spojené kapiláry tvoří kapilární sítě, jejich množství kolísá od orgánu k orgánu. Velmi hojné jsou v šedé hmotě centrálního nervstva, ve svalovině srdeční…. Zcela chybí v epitelech, některých chrupavkách, v rohovce a oční čočce.
Konečný oddíl tepénky (arterioly) přechází do prekapilár, jejich větvemi jsou již pravé vlásečnice – kapiláry. Dalším pokračováním cévního řečiště jsou postkapiláry. Stavba jejich cévní stěny je mezi vlásečnicí a žílou, z některých vznikají nejmenší žíly – venuly. V přechodné zóně mezi prekapilárou a vlásečnicí je vrstva buněk hladké svaloviny tzv. prekapilární svěrače – sfinktery. Tyto svěrače regulují průtok krve tkáněmi podle aktuální potřeby kyslíku a živin.
Je-li tkáň aktivní je do ní přiváděno velké množství živin, svěrače jsou uvolněny a kapilární řečiště je široce otevřené.
Stažením prekapilárních svěračů jsou kapiláry uzavřené, vlastní kapilární síť je funkčně vynechána a krev proudí z prekapilár spojkami přímo do poskapilár (čili prevenul) a venul. Spojkám mezi prekapilárním a postkapilárním řečištěm, které vynechávají vlastní kapilární řečiště se říká zkraty – shunty Obrázek č. 100 (jejich procentuální podíl na průtoku orgány je velmi významný z hlediska funkce a činnosti orgánu – např. u plic, ale i v játrech a slezině…).
Podle stavby stěny rozlišujeme dva typy kapilár:
v synoviálních membránách kloubů, …).
Zvláštním typem kapilár jsou sinusoidní kapiláry, které mají nepravidelný a rozšířený průsvit, pohybuje se kolem 30-40μm. Mají vinutý průběh s velmi tenkou stěnou s četnými buňkami s fagocytárními schopnostmi. Jejich stěny jsou silně fenestrované. Příkladem jsou sinusoidy např. v kostní dřeni, v játrech, ve slezině, v kůře nadledvin.
V jednotlivých orgánech a tkáních se způsob postupného přechodu z kapilár do žil liší. Někde platí schéma: arteriola – prekapilára – kapilára – prevenula -venula. V jiných orgánech je způsob postupného přechodu složitější, tzv. a-v-můstek. Spojení je realizováno již na úrovni prekapiláry s prevenulou. Na můstky jsou připojeny vlastní kapiláry dovnitř můstku i k sousedním můstkům. Kapiláry kolem můstku se pak otvírají a uzavírají podle potřeby zásobované tkánš Obrázek č. 101.
Obrázky ke kapitole: | |||
Z kapilár postupuje krev postkapilárními venulami do vén a dále do dvou sběrných žil – horní a dolní duté žíly – vena cava superior et inferior.
Žíly velkého krevního oběhu přivádějí odkysličenou krev do pravé srdeční síně, žíly odvádějící krev z plic obsahují krev okysličenou a přivádějí ji do levé srdeční síně.
Krevní tlak uvnitř žilního systému je mnohem nižší (5-20 mm Hg) než v tepnách, takže nemusejí odolávat tak vysokému tlaku a jejich cévní stěna je proto mnohem tenčí. Tlak v žilách klesá směrem k srdci. Ve velkých žilách v blízkosti srdce může být záporný a srdce při diastole krev z žil nasává Obrázek č. 43. Proto při jejich poranění může dojít k nasátí vzduchu – tzv. vzduchová embolie (množství vzduchu, které je životu nebezpečné je objem komory, kterou v krátkém časovém úseku naplní – během jedné diastoly, a tím brání v systole jejímu stahu. Menší množství vzduchu je v komoře s krví smíšeno do pěny a vypuzeno do malého krevního oběhu způsobuje u pacienta dráždivý kašel). Objem žilního řečiště v těle je asi trojnásobný oproti objemu řečiště tepen. Obsahuje 65% celkového množství krve. Krev v žilách proudí pomalu a tento pomalý průtok a velký žilní objem zajišťuje rezervní objem krve – tzv. krevní zásobárnu, odkud může být při zvýšené potřebě organismu krev vyplavena (játra zadržují až ¾ litru krve, slezina i podkožní cévní pleteň kolem ½ litru krve). V mrtvém těle jsou žíly ochablé a naplněné krví.
Nejmenší žíly – tzv. postkapilární venuly mají průměr asi 8-100μm a jejich stěna je složena z endotelu a přilehlých pericytů. Z nich při zánětu prostupuje mimo cévní řečiště větší množství leukocytů a tekutiny.
(Celsovy makroskopické příznaky zánětu: rubor - zčervenání – vasodilatace, calor – zahřátí – zvýšení teploty- při překrvení a uvolněním pyrexinu, dolor – bolestivost zánětlivého ložiska, tumor – zduření zánětlivého ložiska; functio laesa – porucha funkce – buď charakteru útlumu funkce nebo chorobně zvýšené funkce – tento příznak k původním Celsovým znakům nepatří).
Malé žilky a větší žíly mají stěnu tvořenou třemi typickými vrstvami – tunica interna, media a adventitia. Vnitřní vrstva většiny žil obsahuje žilní chlopně – valvulae venosae. Jsou to její výběžky, kryté endothelem, uvnitř jsou vystužené vazivem. Tyto kapsovité žilní chlopně jsou párové i nepárové a vyskytují se zvláště na dolních končetinách. Usměrňují a pomáhají pohybu krve k srdci a zabraňují zpětnému toku krve v žilách.
Při dlouhodobějším přetěžování žil jejich stěny ochabují a nad chlopněmi se tvoří uzlovitá rozšíření – křečové žíly (městky – varices). Varixy trpí až 15% dospělých lidí. Často jsou predispozice k tomuto onemocnění a u predisponovaných lidí pak napomáhá k jejich rozvoji nedostatek rutinu v kombinaci s vitaminem C v potravě. Rutin se vyskytuje v čekance, prose, jáhlách atd..
Chlopně chybí např. v horní a dolní duté žíle, žíle vrátnicové – vena portae, v žilách hrudní a břišní dutiny a nedokonale jsou vytvořeny i v mozkových splavech – sinusech – zde je speciální uspořádání (viz připravované skripta – Hanzlová J., Hemza J.: Základy anatomia IV.).
Pro proudění krve v žilách mají význam tyto mechanismy:
Při změně polohy z lehu do stoje (ortostáza) jsou žíly nohou zatíženy sloupcem krve tj. přídatným hydrostatickým tlakem. Ten způsobí rozšíření velmi snadno roztažitelných žil, tzn. zadrží se v nich asi 0,4litrů krve. O toto množství krve se zmenší tzv. centrální krevní objem (především v plicním oběhu). Tím klesne žilní návrat k levému srdci a následně i tepový a minutový objem. Aby se zabránilo příliš velkému poklesu krevního tlaku (za určitých okolností ortostatickému kolapsu!), zvýší se reflexně tepová frekvence a periferní odpor (ortostatický reflex). „Uskladnění“ krve je ve stoji výraznější než při chůzi (svalová pumpa!). V žilách hlavy je naopak při stoji podtlak. Těsně pod úrovní bránice se venozní tlak při změně polohy nemění: indiferentní bod. U mladých lidí je problém s ortostázou velmi častý a může vyústit až do funkčního onemocnění (morbus D´Oro).
Žíly – vény a tepny probíhají většinou spolu, mají obdobné názvosloví a jsou uloženy ve vazivu, které je spojeno s adventicií cév. Tím je zajištěna pružná fixace cév ve tkáních. Tyto doprovodné žíly jsou tzv. hluboké a na předloktí a bérci bývají zdvojené. Přímo v podkoží se nacházejí povrchové žíly, které nejsou provázený tepnami a vzájemně spojeny četnými spojkami. S hlubokými žilami jsou spojeny četnými spojkami – perforátory (žilní spojení procházející – perforující přes facie). Při fyzické námaze (sportovci, kopáči, horníci atd.) jsou naběhlé a mohou zmohutnět, když hluboký žilní systém nezvládá odtok velkého přítoku krve do pracujícího svalu, nebo pokud je hluboký systém z nějakých patologických důvodů uzavřen Obrázek č. 103.
Zvláštní uspořádání žilního systému mají:
Tepny a žíly potřebují ke své činnosti vlastní krevní zásobení. Drobné cévy, jejichž stěna je tenká, toto dodatečné zásobení cévy nepotřebují. Jsou živeny difúzí z nitra tepny.
Větší tepny a žíly mají ve své stěně ve vrstvě tunica externa drobné tepénky, kapiláry i žíly tzv. cévy cév – vasa vasorum, které zajišťují výživu a přivádějí kyslík do zevní poloviny stěny cév. Dobře jsou vyvinuty v žilách, kde dosahují až do tunica interna. Pocházejí buď z okolních přilehlých tepen a žil, nebo to jsou drobné tepénky vlastních cév.
Ve stěnách cév, převážně v tunica media jsou i sítě nervových vláken a to autonomního nervového systému a i vláken senzitivních okolních míšních nervů. Sympatická vlákna jsou vasokonstrikční, parasympatická vlákna jsou vasodilatační. U koronárních cév je jejich účinek opačný. Cévní stěny obsahují i důležité tlakové receptory- presoreceptory.
(Jsou v aortě, krkavici, levé komoře, aferentace jde cestou bloudivého nevu – n. vagus – N X. a cestou jazykohltanového nervu – n. glossopharyngeus – N IX.. Eferentace jde cestou podráždění parasympatiku nebo útlumem sympatiku a odpovědí je buď bradykardie - parasympaticus a pokles srdečního výdeje nebo vasodilatace – sympatikus – pokles periferního odporu = výsledkem je pokles arteriálního tlaku. Dále existují tzv. tahové receptory – ty jsou v síních a žilách. Aferentace je cestou bloudivého nervu – n. vagux – N X., eferentace jde podrážděním sympatiku. Odpovědí je tachykardie, zvyšuje se síla srdečního stahu = výsledkem je vzestup minutového objemu srdečního).
Obrázky ke kapitole: Žíly – vény | |||
Začíná v pravé srdeční komoře odstupem plicnice – truncus pulmonalis, která vede neokysličenou krev do plic a okysličená krev se vrací plicními žilami – vv. pulmonales do levé předsíně srdeční. V malém oběhu vedou funkční tepny neokysličenou krev a okysličenou vedou žíly, tedy opačně než ve velkém krevním oběhu.
Kmen plicní – truncus pulmonalis se pod obloukem aorty rozbíhá v úhlu 180° v tepny plicní pravou a levou – a. pulmonalis dextra et a. pulmonalis sinistra. Těsně v místě odstupu nebo na samém začátku levé tepny plicní začíná vazivový proužek ligamentum arteriosum, který se připíná k dolnímu okraji oblouku aorty. Je to zbytek tepenné dučeje – ductus Bottali (ductus arteriosus) z fetálního oběhu(viz Krevní oběh plodu – fetální cirkulace, Obrázek č. 116).
Pravá tepna plicní vstupuje do pravé plíce a dělí se na dvě větve:
Levá plicní tepna jde pod oblouk aorty a vstupuje do levé plíce, kde se dělí se na dvě větve:
Obě tepny se v plicích postupně větví, probíhají zprvu podél bronchů a pak se rozdělují na kapilární síť opřádající alveoly. Na hranicích plicních lalůčků se vyskytují arteriovenozní spojky do začátků plicních žil. Obrázek č. 32
Žíly plicní – venae pulmonales se sbírají na obvodu alveolů a lalůčků plicních a probíhají vzádelny od tepen a nezávisle na nich. Žíly vystupující z plic jsou na straně pravé zpravidle dvě, někdy tři, na levé straně dvě: vv. pulmonales superior et inferior, vpravo jsou uloženy za dolní dutou žílou, vlevo před hrudní aortou.
Obrázky ke kapitole: Malý krevní oběh | |||
Začíná v levé srdeční komoře odstupem srdečnice – aorty, která vede okysličenou krev a odkysličená krev se vrací horní a dolní dutou žilou – v. cava superior et inferior do pravé předsíně.
Obrázky ke kapitole: Velký krevní oběh | |||
Je největší tepnou v těle, vystupuje z lev komory a svým průběhem se dělí na tři části: Obrázek č. 106
Přehled hlavních větví aorty:
Tyto tři hlavní větvě aorty zásobují krví krk, hlavu, horní končetiny a horní část hrudníku.
Obrázky ke kapitole: Srdečnice – aorta | |||
Se dělí při horním okraji štítné žlázy, štítnice, ve výši asi C3-4 na :
V místě rozdělení je chemoreceptor – krkavicové klubíčko – glomus caroticum. Je bohatě inervován z hlavových nervů X., IX., (N X.- bludný nerv – n. vagus, N IX.- jazykohltanový nerv – n. glossopharyngeus). Signalizuje změny obsahu kyslíku (O2) a oxidu uhličitého (kysličníku uhličitého, CO2) v krvi. Podobný pár chemoreceptorů se nalézá v oblasti oblouku aorty v místě odstupu velkých tepen – gloma aortica pl. (glomus aorticus v singuláru). Je bohatě inervován z nervů X. (N X. – bludný nerv, n. vagus).
Vede krev do oblasti horní (kraniální) části krku a obličeje. Vydává větve:
Obrázky ke kapitole: Srdečnice – aorta | |||
Pod lebeční spodinou – lebeční bází vstupuje do krkavicového kanálu – canalis caroticus kosti pyramidové (viz Hanzlová J., Hemza J.: Anatomie I. díl), v jejím průběhu je kyfotický sifon, který má v prostoru, v němž se nachází, speciální vlastnosti a mění hemodynamiku krevního proudu z levé srdeční komory. Průchodem přes kanál se vnitřní krkavice dostává do lebky.
Jejími důležitými větvemi jsou:
(viz připravovaná skripta Hanzlová J., Hemza J.: Anatomie IV.).
Vpravo odstupuje z hlavopažního kmene, vlevo přímo z oblouku aorty. Prochází štěrbinou šikmých svalů – fissura scalenorum a vydává tyto hlavní větve:
Podkliční tepna přechází ve výši prvního žebra v
tepnu podpažní – a. axillaris Obrázek č. 109.
Zásobuje svaly převážně v oblasti pletence pažního, některé svaly hrudní a ramenní kloub. Ve výši chirurgického krčku pažní kosti přechází v tepnu pažní – a. brachialis. Vy výši kolem chirurgického krčku se vytváří cirkulární tepenná anastomoza (je tvořena a. circumflexa anterior et a. circumflexa posterior)
Tepna pažní – a. brachialis se v loketní jamce – fossa cubiti dělí na Obrázek č. 110 :
Tyto ve dlani anatomozují a vytvářejí povrchový a hluboký dlaňový tepenný oblouk – arcus palmaris superficialis et profundus. Z hlubokého oblouku se krev vlévá do oblouku povrchového a odtud do jednotlivých prstů – dlaňové tepny prstů aa. digitales palmares, nejprve společné – aa. digitales palmares comunnes a ty se dělí na vlastní dlaňové tepny prstů – aa. digitales palmares propriae.
Obrázky ke kapitole: Podkliční tepna – a. subclavia | |||
Sestupuje dolů po tělech hrudních a bederních obratlů jako hrudní aorta – aorta thoracica a průchodem přes bránici ve výši Th12 přechází v břišní aortu – aorta abdominalis.
Hrudní aorta – aorta thoracica sahá od Th5-Th12 . Za svého průběhu vydává velké množství větví k hrudním orgánům, hrudní a břišní stěně, bránici a vazivu zadního mediastina Obrázek č. 111.
Vydává větve
Orgánové větve – viscerální :
průduškové větve – rami bronchiales
jícnové větve – rr. oesophageales
osrdečníkové větve- rr. pericardiaci
mezihrudní větve – rr. mediastinales
horní brániční tepny – aa. phrenicae superiores
Nástěnné – parietální:
zadní mezižeberní tepny- aa. intercostales III. – XI. (z nich vystupují tepénky pro zásobení míchy – podobněji viz připravovaná skripta Hanzlová J., Hemza J.: Anatomie IV.).
Obrázky ke kapitole: Sestupná aorta – aorta descendens | |||
Vydává větve pro orgány ležící v peritoneální a retroperiotoneální dutině, pro stenu břišní, orgány a stěnu pánve a celou dolní končetinu. Sahá od Th12 až k úrovni L4, kde se dělí na společné kyčelní tepny – aa. iliacae communes.
V dutině břišní vydává párové i nepárové větve:
Párové větve:
Nepárové větve :
Obrázky ke kapitole: Břišní aorta – aorta abdominalis | |||
Jejich délka je 4-7 cm a va výši křížokyčelního kloubu se dělí na:
Vnitřní kyčelní tepna – a. iliaca interna Obrázek č. 113 vydává opět větve
nástěnné (parietální) i
orgánové (viscerální).
Podle místa určení jsou nástěnné větve např.:
K viscerálním větvím podle zásobených orgánů patří např.:
Zevní kyčelní tepna – a. iliaca externa. Průchodem pod tříselním vazem přechází v tepnu stehenní – a. femoralis.
Obrázky ke kapitole: Společné kyčelní tepny – aa. iliacae communes | |||
Je přímým pokračováním zevní kyčelní tepny – a. iliaca externa. Vystupuje pod tříselním vazem cévní štěrbinou – lacuna vasorum. Mediálně od artérie prostupuje i žíla stehenní – vena femoralis. Stehenní tepna je hlavní (marginální) tepnou pro dolní končetinu. Průchodem přes adduktorový kanál – canalis adductorius se dostává do zákolenní jamky, kde se nazývá zákolenní tepna – a. poplitea. Vzhledem k ostatním útvarům v zákolenní jamce, žíle zákolenní – v. poplitea a větvení sedacího nervu – n. ischadicus či jeho větve holenního nervu – n. tibialis, leží tepna nejhlouběji. Vyživuje kolenní kloub – aa. genus a přilehlé svaly. Zákolenní tepna se na bérci rozděluje na přední a zadní holenní tepnu – a. tibilias anterior et posterior Obrázek č. 115.
Obě tepny vytvářejí mediálně konkávní oblouk – hluboký chodidlový tepenný oblouk – arcus plantaris profundus. Větve tohoto oblouku vyživují svalstvo v hloubce plosky nohy, vydávají chodidlové tepny prstů – a. digitales plantares, nejprve společné – aa. digitales plantares communes, a ty se dělí na vlastní chodidlové tepny prstů – aa. digitales plantares propriae, a mají spojky s tepenným řečištěm hřbetu nohy
Nikotin je tekutý alkaloid obsažený v tabáku Nicotina tabacum. Snadno se vypařuje. Chemicky je pyridin–N-methylpyrrolidin. V rostlině je vázán na kyselinu jablečnou nebo citrónovou. Rozpouští se dobře ve vodě, v lihu a olejích. Resorbuje se zdravou kůží. Při kouření se uvolňuje z tabákového listu a přechází do kouře. Vstřebává se ústní sliznicí, sliznicí trávícího a dýchacího ústrojí. Jje odbouráván játry a částečně vylučován močí, z níž mizí až za 3 až 4 dny po posledním kouření. V krvi je prokazatelný 10 hodin po vykouření poslední cigarety. Přestupuje přes placentu a do mateřského mléka. Po vykouření 5-10 cigaret významně stoupá v moči množství 5-hydroxyindoloctové kyseliny, která je metabolitem serotoninu (látka označovaná jako působek slasti). Nikotin je mitotický jed, postihuje inhibičně buněčné jádro bez současných změn v plasmě. V lidském organismu ochrnuje převod ve všech vegetativních gangliích, při čemž se parasympatikus o něco zpožďuje za sympatikem. Neruší vasodilatační působení acetylcholinu, zvyšuje dráždivost centrálního nervstva, pak dojde k ochrnutí, až člověk končí obrnou dýchacího centra. V menších dávkách nikotin rozmnožuje sekreci slin, žaludečních šťáv a potu, zesiluje peristaltiku a tonus děložního svalu. Mizení pocitu hladu po kouření je dáno přímým účinkem, ale také hyperglykémií z mobilizace jaterního glykogenu. Oblast splanchniku se překrvuje, periferie trpí nedostatkem krve a kontrakcí cév. V krvi klesá množství vitaminu C (kyseliny askorbové). Dochází ke snížení kožní teploty. Tento vliv nelze paralyzovat alkoholem, nelze tedy tlumit vliv cigarety na cévy požíváním alkoholu. Ve svalstvu dochází k vasodilataci, u těhotných urychlí kouření plodové ozvy a pohyb plodu, po vykouření jedné cigarety na dobu ½ až 1 a 1/4 hodiny. Kouření blokuje ve výši 2000 m nad mořem 5-10% hemoglobinu, a to kysličníkem uhelnatým, takže sycení krve odpovídá 3000-4000 m nadmořské výšky.
Po vykouření jediné cigarety dojde k poklesu periferního krevního objemu o 1/5 až 1/3. U žen je to výraznější pro větší cévní labilitu. Maxima dosahuje vasokonstrikce do 10 minut a odeznívá za 25-30 minut. U pacientů v Buergerovou chorobou, což je pravděpodobně imunologická reakce endotelu na nikotin, dochází k výrazné vasokonstrikci. Někdy je tato nemoc kuřáků tak výrazná, že v mladém věku tyto osoby přijdou o dolní končetiny, a někdy o zrak i horní končetiny. Vlivem nedokrvení tkání se vývýjí odúmrť tkáně – nekrosa – vzniká suchá gangréna končetin. Po kouření se u všech lidí zvýší cévní tonus se spasmy tepen a tepének na končetinách, cévy skleroticky změněné se spasticky stahují a urychluje se fibrosa jejich stěny. Dále způsobuje kouření zkrácení doby srážení krve. Koronární cévy odpovídají na kouření rozšířením, ale nedojde ke zlepšení prokrvení srdečního svalu, spíše mohou vzniknout příznaky nedostatečnosti koronárního oběhu, tzv. syndromu okradení – steal syndrom.
Nikotin je považován v současné době za návykovou látku, která je návykem silnější než heroin a s větším problémem s odvykáním.
Kromě nikotinu jsou v tabáku obsaženy ještě tyto alkaloidy: Anabasin, Nornicotin, Nicotimin, N-methyanabasin, Isonicotein, Nicotin, Anatabin, 1-N-methylanatabin, Nicotyrin, Nicotellin, 2,3´-dipyridyl.
(Anabasin se používal jako insekticid, podobně jako nikotin. Anabasin se získává i z rostliny Anabasis aphylla rostoucí ve střední Asii. Naše babičky používaly vývar z tabákových listů k ošetření rostlin před škudci – mšicemi, puklicemi apod.).
Starověk a středověk neznal tabák, avšak kouření, hlavně vonných listů, vonného koření a drog, je starého původu. Tak v Číně se kouřilo již v r. 851 před n.l.. Antické národy, Římané i Keltové kouřili. Indiánská kultura je známá kouřením tabáku, který dovezli Kolumbovi námořníci do Evropy už v r. 1492, první semena sem však dorazila až v r. 1512. Své jméno dostal tabák po francouzském velvyslanci v Portugalsku Jeanu Nicotovi, který přenesl tabáková semena do Francie. Odtud se tabák rozšířil po Evropě, v mnohých případech nejprve jako léčivo. Pověra o léčivých vlastnostech tabáku vzala za své již koncem XVI. století. Původně se kouřila dýmka, první doutníky začaly vyrábět Španělé počátkem XVIII. století. Cigarety vznikly až kolem r. 1830. Kouření zaměstnává hlavně svaly ústní a ruku. Požitek z koření podmiňuje z velké části pozorování kouře, potmě kouření nechutná, také slepci většinou nekouří. Kouří se z nudy, z rozpačitosti, při práci, atd.. Uplatňují se i jiné faktory – např. zamezení orální agrese. Kouření vyvolává jistou „ vegetativní euforii“ (serotonin v mozku). Nápadná je touha po kouření po jídle, příznivý vliv kouření je na ranní defekaci a na nepříjemné spastické stavy v trávícím ústrojí. Jindy se ovšem při kouření na lačno elasticita spíše zvětšuje a vznikají borborygmy. Kouření odvádí pozornost a při dušení práci znamená nepatrné odvedení pozornosti – odpočinek (oscilace pozornosti).
Vyvinuly se tři způsoby užívání drogy: kouření, šňupání a žvýkání, poslední dva způsoby nyní mizí – ještě námořníci tabák žvýkají. Z indiánské pravlasti je známo ještě pití a pojídání speciálně upraveného tabáku.
Dávka 60mg nikotinu je spolehlivě smrtelná během 10 minut a jejímu účinku nelze zabránit.
Někdy se používal vývar k provedení potratu – abortivní látka. U kojenců může vzniknout otrava pokud je matka silná kuřačka.
Mechanismus návyku u kouření je kombinovaný dynamických stereotypem na základě souboru podmíněných reflexů z interoceptorů, ale převážně z exteroceptorů, dále se účastní změny humorální, zřetelný je podíl druhé signální soustavy. Složka psychosociální převládá nad složkou toxickomanickou.
Tabákový kouře obsahuje krom nikotinu i pyridinové zásady, kyanovodík, amoniak, kysličník uhelnatý, uhličitý, methan a sirovodík. Kyselá netěkavá složka cigaretového kouře obsahuje převážně kyselinu mléčnou, glykolovou, jantarovou a malonovou, ale i směs dalších kyselin – pyroslizovou, jablečnou, ftalovou, šťavelovou, levulovou, glutarovou, adipovou.
Při vykouření asi 5 cigaret mají kuřáci v krvi 10% COHb – karboxyhemoglobinu.
Jsou dva druhy kuřáků: jedni kouř nevdechují (dýmka, doutník), druzí kouř inhalují – neboli lidově „šlukují“ (cigarety). Škodlivost kouření záleží i na rychlosti kouření – čím je rychlejší kouření, tím je pro nedostatečné spalování kouř jedovatější, s vyšším obsahem nikotinu. To je problém v USA, kde je zákaz kouření v zaměstnání (kuřáci část pracovní doby prokouří, nepracují tak intenzivně). V New Yorku na Manhattanu např. na 5.Avenue je vidět paradox tohoto příkazu – kuřáci, více kuřačky, když si potřebují zakouřit musí z kanceláře odejít, ale většinou na krátkou dobu, jako na toaletu, pokud pracují v X-tém patře, pak rychle sjedou výtahem dolů, vyběhnou na ulici, zde rychle vykouří, téměř na jeden nádech cigaretu, a pak spěchají zpět výtahem do své kanceláře, aby nebylo dlouhou dobu mimo pracoviště.
U otravy je rozhodující návyk, zvyklý snese bez obtíží dávku, která u nezvyklého vyvolá obraz otravy. Z cigaret se vstřebává 1-2mg, z doutníku až 10 mg nikotinu. Vstřebání 12mg nikotinu (10 cigaret denně) znamená 2,5mg v litru krve. Nikotin se v doutníku hromadí až na konci, obsahuje tento konec často smrtnou dávku nikotinu. Proto může nastat smrtelná otrava vypítím piva, do něhož byl z hloupého žertu vhozen zbytek doutníku. Smrt byla pozorována po 18 dýmkách, po 40 cigaretách a 14 doutnících vykouřených během 12 hodin. U kojenců může dojít k otravě nikotinem, pokud matka kouří 40 cigaret denně.
Prudkou otravou bývá postižen začátečník v kouření, dále u kuřáků, kteří vykouří příliš silný druh tabáku, na nějž není zvyklý. Otrava se projeví bolestí hlavy, bledostí, smrtelným potem, závratí, nauseou a zvracením. Bývá velká skleslost a zemdlenost, zornice jsou zúženy. Při těžší otravě se mohou vyskytnout poruchy zraku a sluchu. Zotavení nastane do několika hodin. Při velmi těžké otravě vzniká zaujatost hlavy, cyanosa, mravenčení a mrtvění ve špičkách prstů, vymizení reflexů, leukocytosa, albuminurie, tachykardie přecházející ve fibrilaci síní, výrazné pocení, ztráta vědomí, svalové křeče. Smrt je u člověka vzácná. Zotavení trvé několik dní i týdnů.
Počasná (chronická) otrava nikotinem vzniká pokud se denní dávky nikotinu stanou neúnosnými pro organismus kuřáka. Vzniká chronická otrava – tabakismus, nikoli nikotinismus, poněvadž se kouří tabák, nikoli nikotin. Nevzniká při spotřebě do 20 cigaret denně. Pravidlem je chronický zánět hltanu, hrtanu, průdušnice a průdušek. Otravovaný trpí nechutenstvím, střídáním průjmů se zácpou a zvracením. Má bušení srdce, nepravidelnost tepu a nevýslovnou srdeční úzkost a sevřenost, která může přejít v nikotinovou angínu pectoris. Zvýšeně močí. U mužů vzniká pohlavní impotence, u žen poruchy menstruace, dochází opakovaně k potratům. Kůže je svědí a mají na ní zarudnutí – exantémy. Je ztráta chuti, čichu, nejasné vidění se záněty zrakového nervu – velmi pomalu se hojícími, nedoslýchavost. Velmi těžce je postižení nervstvo. Dominujícím znakem je nespavost, za kterou se může skrývat nikotinová otrava. Má tlak v hlavě, závrať, zemdlenost, třes a neuralgie. Není schopen se soustředit na duševní práci, stává se hypochondrem, jeho inteligence klesá.
U kuřáků se častějí vyskytují trombembolické příhody do oblasti koronárního řečistě, než pravá nikotinová angina pektoris. U kuřáků je vyšší výskyt infarktu myokardu. Nikotin podporuje a zhoršuje aterosklerosu, kterou sám nevyvolává. U žen je vliv kouření zhoubnější než u mužů, mají daleko větší počet onemocnění – asi 7x více (poruchy funkce štítné žlázy, poruch menstruace, předčasné stárnutí, předčasnou menopauzu, snížení libida, známky virilismu – projevy mužského typu ochlupení u žen, potraty, předčasné porody). Je rovněž vztah mezi porodní hmotností novorozenců a kouřením, čím více vykouřených cigaret, tím menší váha. U černošek je vliv kouření menší. (jen asi 2,5x).
Kuřáci trpí daleko častěji rakovinou dýchacích orgánů (plic, hrtanu) a močového měchýře.
U nešlukujících kuřáků je často rakovina rtů, dutiny ústní a hltanu.
Účinky tabáku jsou různé na vývoj rakoviny. Na vznik nádorů má vliv dehet – je karcinogenní. Čím obsahuje tabák více nikotinu, tím má větší vliv na kardiovaskulární systém, čím obsahuje méně nikotinu, tím výraznější je vliv na karcinogenezi – vznik nádorů. Zde je rozdíl mezi tmavými americkými tabáky obsahujícími hojně nikotinu a světlými tabáky egyptskými a tureckými, které jsou více karcinogenní. Jeden kg tmavého tabáku dá jen asi 41g dehtu, kdežto jeden kg světlého až 110g. V tabákovém dehtu tureckoegyptských tabáků je asi 5x více 1,2-benzpyrenu, což je významný karcinogen – látka způsobující vznik nádorů.
Rakovinou plic trpí i domácí zvířata, ale převažuje jiný typ než u člověka, její podíl u zvířat nestoupá. U člověka stoupá v závislosti na kouření.
Úmrtnost stoupá s počtem denně vykouřených cigaret u nádorového onemocnění. U kuřáků do 10 cigaret byla zvýšena o 34%, od 10 do 20 cigaret o 70% při 20 až 40 cigaretách o96%, nad 40 cigaret denně o 123%. Riziko se snižuje, pokud přestane kuřák kouřit, a dosahuje úrovně nekuřáka za více jak 10 let nekouření.
Úmrtnost kuřáků na nemoci věnčitých tepen byla do 10 cigaret o 20% vyšší, do 10 do 20 o 89%, od 20 do 40 o 115% a nad 40 cigaret denně o 141%, než u nekuřáků. Úmrtnost na plicní rakovinu je u pravidelných kuřáků 10x vyšší než u nekuřáků.
Tabákový dehet obsahuje benzpyrenovou frakci. Jeden gram cigaretového tabáku (l cigareta) poskytne při úplném spálení 2 litry kouře, jehož každý ml osahuje nejméně 600 000 koloidních dehtových částeček o velikosti l μm. Kromě karcinogenů dehtovitého charakteru může cigaretový kouř obsahovat i arsenik, a to v různém množství dle tabáku – nejvíce americký, nejméně turecký tabák.
USA a Japonsko tvoří vyjimku ze světové paralelity mezi spotřebou cigaret a výskytem plicní rakoviny. Je to dáno tím, že kuřáci obou zemí vdechují podstatně méně kancerogenů, protože průměrná délka cigaretového nedopalku je v USA 30,9mm, kdežto v Anglii jen 18,7mm.
U člověka staršího než 45 let, který kouří 25 nebo i více cigaret denně, je 50krát větší pravděpodobnost, že onemocní plicní rakovinou, než u nekuřáka, přičemž je úplně jedno zda kouř vdechuje nebo nevdechuje. Kuřák dýmky má asi 2x větší naději získat rakovinu rtu.
Cigaretář má 2x větší naději na plicní rakovinu než kuřák jiných druhů (doutník, dýmka).
Spotřebě 70 000 – 100 000 cigaret vede velmi spolehlivě ke změnám na průduškách, spotřeba nad 200 000 cigaret ke karcinomu.
Nejvyšší úmrtnost na plicní rakovinu v Anglii mají obyvatelé ostrova Persey v Lamanšském kanálu. Vzduch je tam sice mimořádně čistý, ale je tam nejvyšší spotřeba cigaret na světě na jedince za rok. Na tomto ostrově nebyl zjištěn ani jeden případ primární rakoviny plic u nekuřáka. Pozor ale i na ochucené cigarety – např. mentholové, kdy může dojít krom otravy nikotinem i k otravě metholem.
V České republice máme smutný primát co do konsumu cigaret v Evropě a třetí země na světě. V poslední době dochází k přesunu i mezi pohlavími – dochází k nárustu kuřaček a snižování počtu kuřáků. V některých státech USA je již zákaz kouření na veřejnosti, prvním státem s akcí „za zdravý vzduch“ byla Florida. Tento trend se objevuje i v Evropě, včetně omezení reklamy atd.
Tabakismus má někdy perné odvykací příznaky, druhotné rozladění, nervozitu, dráždivost, neklid, vegetativní kakoforii – vegetativní rozlada, špatný stav vegetativní pohody, která se může projevit nepravidelným tepem, pocením, nauseou, gastrointestinálními potížemi (meteorismem, obstipací nebo průjmem), poruchami spánku, třesem. Za několik dnů se pak objeví velký hlad. Při odvykání dochází k nárustu tělesné váhy až o 15%, a to zejména v 1 až 3 měsících abstinence, po roce se většinou objeví pokles, ale ne na stav před započetím abstinence.
Mezi kancerogeny v dehtu jsou 1,2-benzpyren, 3,4-benzpyren, arsenik,
N-nitrosodimethylamin, N-nitropyrolidin.
V zakouřené místnosti je několikanásobně větší koncentrace těchto látek. Dále je nutno myslet i na to, že následky, způsobené kouřem, nejsou jen z kouření tabáku, ale i při kouření jiných drog – marihuana, hašiš, bhang, gandža, charas, kif, dagga, opium apod..
Kromě karcinogenů existují ještě látky tzv. kokarcinogenní složky. Kokarcinogeny jsou látky, které samy o sobě nemají schopnost vyvolat nádorový růst, ale jejich přítomnost stimuluje účin vlastních karcinogenů. Zde je důležitá kombinace tabákového kouře a městského kouře – jedná se o petroléterové výtažky z městského aerosolu a kondenzát z cigaretového kouře – zvýšil se po použítí jejich kombinace počet vyvolaných nádorů, z 9-13% na 57%. Mezi takovéto kokarcinogeny patří např. krotonový olej, jde o estery mastných kyselin s polyfunkčním tetracyklickým diterpenem 12-desoxyforbolem., dále některé fenoly, polyfenoly, estery mastných kyselin a různé terpeny.
Pokud se jedná o kouření vodní dýmky, je tento zvyk starší než kouření tabáku. Vlastní tzv. tabák je směsí různých bylin a aromatických látek z ovoce apod. Průchodem kouře přes vodu, jakoby voní filtr, dochází k zachycení velké části dehtových kapének a prochází především těkavé aromatické látka, které způsobují jednak vůni a jednak chuť takto přečištěného kouře. Z tohoto pohledu je kouření vodní dýmky zdravější.
(Krotonový olej pochází z východoindické rostliny ladelu počistného, Croton tiglium. Na Cejlonu se označuje gayapala, v Patně v Bengálsku jamalgoota, v Persii dand, Arabové jej nazývají hab-el-kathai, v Malajsii cadel-avenacu. Název je odvozen od řeckého croton, což je synonymum pro skočec obecný =Ricinus communis a tiglos=průjem. Obsahuje fytotoxin – krotin. Dřevo se užívá v Číně jako jed na ryby. Je to snad nejsilnější projímadlo, je toxický i na sliznici, kůži, ochrnuje cévy, poškozuje ledviny. Průjem je následkem zánětu střevní sliznice. V klasické medicíně ani veterinární se již nepoužívá, ale je součástí homeopatik – pozor homeopatika a kouření. K podobným olejům patří ricinový olej – oleum ricinum ze skočce obecného (Ricinus communis), a dále abrin z východoindické rostliny – sotorek růžencový – Abrus precatorius – tento se užíval při léčbě trachomu, vyvolává prudký zánět spojivek. Semena se nazývají jménem Semen Jequirity.)
Obrázky ke kapitole: Tepna stehenní – a. femoralis | |||
Nové kapiláry se tvoří v závislosti na kyslíkové potřebě tělních tkání jako trubicovité endoteliální výrůstky z již existujících cév. Všechny hlavní cévy jsou vyvinuty do třetího měsíce života. Cirkulace krve plodu probíhá ve stejném směru jako u dospělého, ale současně je zde několik odlišností:
Obrázky ke kapitole: Krevní oběh plodu – fetální cirkulace | |||
Žilní systém se dělí na systém:
Většina hlubokých žil provází stejnojmenné tepny, na předloktí a bérci jsou žily hlubokého systému zdvojené, tedy jsou vždy s tepnou v páru.
Přehled hlavních žil:
Obrázky ke kapitole: Žíly, žilní systém – venae, systema venosum | |||
Je to tenkostěnná žíla, velkého průměru, bez chlopní. Průměr je 2-3cm a délka 6-7cm. Vzniká za rukojetí hrudní kosti spojením dvou
Tento soutok se nazývá žilní úhel – angulus venosus. Do tohoto žilního úhlu se vlévají i hlavní mízní cévy Obrázek č. 119.
Horní dutá žíla sbírá veškerou krev z horní poloviny těla (nad bránicí), vyjma srdeční stěny a ústí do pravé srdeční předsíně. Jejími hlavními přítoky jsou:
zpola nepárovou žílu – v. hemiazygos, která jde po levé straně páteře. Do těchto žil se vlévají
V. azygos a hemiazygos tvoří největší kavokavální anastomozu – spojení systému horní a dolní duté žíly. Další žilní spojky jsou na přední hrudní a břišní stěně.
Sestupuje dolů podél vnitřní, posléze společné krkavice – a. carotis interna,
a.carotis communis a přijímá větve obličejové i krční (např.: lícní žíla – v.
facialis, jazyková žíla – v. lingualis, čelistní žíly- vv. maxillares).
I když mají stejné názvy jako tepny, jejich průběh a vzájemné spojení se
podstatně liší.
Obrázky ke kapitole: Horní dutá žíla – vena cava superior | |||
Při zevním okraji prvního žebra je pokračováním podpažní žíly – v. axilaris. Její přítoky odpovídají větvím podpažní artérie – a. axillaris a z povrchových žil přijímá z palcové (laterální) strany hlavovou žílu – v.cephalica.
Podpažní žíla – v. axillaris vzniká soutokem zpravidla dvou pažních žil – vv. brachiales. Tyto přijímají hluboké žíly předloktí a ruky, které probíhají spolu s velkými tepnami, vždy v páru, tedy zdvojené se vzájemnými spojkami Obrázek č. 122. Vřetenní žíly- vv. radiales a loketní žíly – vv. ulnares, jsou zdvojené. Pažní žíla přijímá z malíkové (mediální) strany povrchovou královskou žílu – v. basilica.
Povrchové žíly horní končetiny začínají na prstech sítí jemných žil a přecházejí, jak jsme popsali, na laterální straně v hlavovou žílu – v. cephalica, která se vlévá do podpažní žíly. Na mediální straně vzniká královská žíla – v. basilica, která se vlévá do pažní žíly – v. brachialis. Obě povrchové žíly mají v jamce loketního kloubu žilní splavy. Četnými spojkami jsou propojeny i oba žilní systémy (žíly hluboké a žíly povrchové). Povrchové žíly jsou pod kůží viditelné a jsou do nich intravenozně aplikovány léky nebo se provádí odběry krve Obrázek č. 103.
Obrázky ke kapitole: Podkliční žíla – v. subclavia | |||
Vzniká za pobřišnící – spatium retroperiotoneale ve výši L4-5 soutokem dvou společných kyčelních žil – vv. iliacae communes. Probíhá po pravé straně aorty, prochází vazivovou částí bránice přes otvor – foramen venae caveae a v dutině hrudní ústí, tak jako horní dutá žíla, zdola do pravé předsíně srdeční.
Jejími hlavními přítoky jsou větve
a jsou
Levé varlové a vaječníkové žíly ve většině případů ústí nejprve do levé ledvinové žíly a teprve ty do dolní duté žíly.
Přitoky horní a dolní duté žíly jsou i žíly páteře, které tvoří vzájemně propojené pleteně na přední a zadní straně obratlů – plexus venosi vertebrales externi et interni anteriores et posteriores. Tyto tvoří další kavokavální anastomosy.
Obrázky ke kapitole: Dolní dutá žíla – v. cava inferior | |||
Vzniká spojením ve výši křížokyčelního kloubu – articulatio sacroilica:.
Soutokem společných kyčelních žil vzniká dolní dutá žíly – v. cava inferior.
Vzniká soutokem velkého množství parietálních a viscerálních žil z oblasti pánve. Jejích názvy se shodují s názvy tepen. Kolem jednotlivých pánevních orgánů jsou vytvořeny žilní pleteně:
Konečníkové žíly – vv. rectales a žíly močového měchýře jsou zapojeny do systému portokaválních anastomos.
Obrázky ke kapitole: Vnitřní kyčelní žíla – v. iliaca interna | |||
Hluboce uložené žíly, tak jako na horní končetině doprovázejí tepny, s kterými se shodně jmenují a kromě největších jsou zdvojené.
Začínají na chodidle spojením vnitřních a zevních větví, tím vzniká zadní holenní žíla – v. tibialis posterior. Ta pokračuje v hloubce lýtkových svalů do zákolenní jamky – fossa poplitea.
Cestou se do ní vlévá lýtková žíla – v. peronea (v. fibularis).
Žíly z nártu nohy se sbíhají do přední holenní žíly – v. tibialis anterior. Spojením zadní a přední holenní žíly vzniká podkolenní žíla – v. poplitea. Stoupá do horní části dolní končetiny, kde odvádí krev ze stehenní krajiny. Nazývá se stehenní žílou – v. femoralis Obrázek č. 127. Ta probíhá pod tříselním vazem mediálně od stehenní tepny a po vstupu do pánve se nazývá zevní kyčelní žíla – v. iliaca externa.
Povrchové žíly vycházejí ze žilního oblouku nártu nohy. Na mediální straně vzniká velká skrytá žíla – v. saphena magna, která se pod tříselným vazem vlévá do stehenní žíly – v. femoralis Obrázek č. 128.
Na laterální straně vzniká malá skrytá žíla – v. saphena parva, která se v zákolenní jamce vlévá do podkolenní žíly – v. poplita Obrázek č. 129.
Mezi povrchovými žilami jsou četné žilní spojky a rovněž i mezi hlubokým a povrchovým systémem jsou četné spojky – perforátory, které procházejí skrz facie svalů do mezisvalových sept a propojují hluboký a povrchový žilní systém.
Povrchové žíly jsou náchylné k oslabení a vzniku křečových žil (varixy).
Embolus čili vmetek může být krevní sraženinou – trombem, tzv. trombembolická choroba, vzduchem – tzv. vzduchová embolie, tukem – tzv. tuková embolie. Vmetek bývá nejčastěji z oblasti dolních končetin a z žil pánve do oblasti plicního řečistě cestou přes pravé srdce. Někdy je vmetek tak velký, že ucpne zcela plicní kmen, a pak dochází téměř k okamžité smrti – tzv. „smrt na scéně“. Embolus může být jak v řečišti žilním, tak i tepenném. Vzhledem k tomu, že u části populace zůstává neúplně uzavřená komunikace v septu mezi pravou a levou předsíní (jedná se o velké procento populace, kdy je jen velmi nepatrný otvůrek či až sítko v této oblasti, někdy i s malu záklopkou) může dojít k vmetku z žilního systému cestou tohoto defektu v septu do tepenného systému velkého oběhu a např.do mozku, do tepen velkého oběhu. Často vmetky vystřelují ze srdce – z oblasti předsíní, komor apod.. Tím může vzniknout jednak záhať srdeční – infarkt myokardu, či záhať mozková – ischemická cévní mozková příhoda.
Na vzniklý vmetek poruchou proudění krve v cévě dochází k nárustu krevní sraženiny – trombu. V oblasti mozku může narůst až do oblasti krkavic či vertebrálních tepen. Po úraze, zejména dlouhých kostí, nebo i iatrogenně po provedení odstranění podkožního tuku z důvodu kosmetického – liposukce, může dojít ke vmetku tukem do tepen, někdy i mozku, a tím k závažnému následnému stavu, nebo i smrti. Rovněž tak může vzniknout vmetek i vzduchem – vzduchovou bublinou, její velikost ale musí být taková, aby vyplnila vzduchová bublina během krátké doby celý obsah pravé komory, v době mezi diastolou a systolou. Pak se již nemůže srdce zkontrahovat a vzniká velmi rychlá smrt. Pokud je malý objem vzduchu, pak dojde v pravém srdci k jeho rozšlehání do krve, vzniklá pěna prochází do malého oběhu, do plic, u pacient se to projeví dráždivým, suchým, krátkodobým kašlem, pokud je při vědomí. Pokud vznikne tato situace během anestezie dochází k hyperkapnii a poklesu saturace. Vzduchovou embolii lze detekovat pomocí ultrazvukového přístroje přiloženého na oblast srdeční krajiny, kde slyšíme šustění. Pokud praktikujeme některé druhy sexuálních hrátek, včetně běžného pohlavního styku, kdy mužský úd funguje jako píst vtlačující vzduch do oblasti hrdla děložního. V době menstruace či těsně po ní, kdy je na vnitřní straně dělohy po odloučení sliznice velká ranná plocha s otevřenými velkými cévami, nebo pokud se provádí tyto hrátky např. lahví s obrácením hrdla do nitra pochvy, pak může vzniknout vzduchová embolie snadno. Žena většinou reaguje na tento stav pouze suchým, dráždivým, krátkodobým kašlem.
V oblasti zejména dolních končetin se objevují při vývoji varixů tzv. bércové vředy. Tyto cévní poškození kůže jsou buď tepenného původu nebo žilního původu. U tepenných jsou okraje velmi strmé a sahající do hloubky, u žilních spíše plošné. Při nedokrvení končetiny v oblasti kůže, a pak i do hloubky, se vyvíjí tzv. gangréna, buď suchá, kdy dojde k munifikaci končetiny, nebo mokrá forma, kdy dojde k infekci odumřelé tkáně. U pacientů s cukrovkou – diabetes mellitus je toto postižení na dolních končetinách velmi časté. Dochází k infikování kromě bakterií ještě i plísněmi. Tito pacienti si musí velmi pečlivě ošetřovat dolní končetiny, včetně nošení správné obuvi. Při projevu infekce některých speciálních bakterií žijících v anaerobním prostředí – bez přítomnosti kyslíku – z rodu Clostridium – se v podkoží objevuje i plyn, kůže při pohmatu tzv. krepituje – stejný pocit praskání, jako když jdeme po promrzlém sněhu. Tento typ infekce se nazývá plynatá sněť a je velmi nebezpečný. U těchto pacientů dochází k vysokému procentu úmrtí z produkce toxických látek, které bakterie produkuje do organismu. Tyto infekce se ošetřují, pokud lze, velmi radikálním odstraněním postižení části těla a léčbou v přetlakové kyslíkové komoře, krom antibiotické léčby.
Obrázky ke kapitole: Žíly dolní končetiny – venae extremitatis inferiorit | |||
je zařazen do velkého krevního oběhu. Vrátnicová žíla – v. portae je krátká žíla asi 6-8cm, která se nachází před dolní dutou žílou, přímo pod játry. Vzniká za slinivkou břišní spojením
Před vstupem do jater se dělí na pravou a levou větev. V. portae sbírá krev ze žil nepárových orgánů dutiny břišní a přivádí ji do jater. Jde o specializovanou část krevního oběhu.
V prvním kapilárním řečišti vstřebávají žaludečními a střevními kapilárami živiny a škodlivé látky, které jsou vrátnicovou žilou transportovány do jater. V játrech jsou v druhém kapilárním řečišti (jaterní sinusoidy) vstřebávány do jaterních buněk – hepatocytů (viz funkční oběh jater, Hanzlová J.,Hemza J.: Základy anatomie II.) Zde jsou živiny metabolicky zpracovány a škodlivé látky odbourány.
Po průchodu játry se krev vlévá do jaterních žil – vv. hepaticae a dále jako jediný nepárový viscerální přítok do dolní duté žíly – v. cava inferior. Do vrátnicové žíly přítéká krev dále ze
Obrázky ke kapitole: Vrátnicový systém – portální systém | |||
Jsou to spojky mezi periferními větvemi vrátnicové žíly a žilními přítoky do horní a dolní duté žíly. Za normálních okolností jsou tyto spojky velmi tenké. Při ztíženém průtoku krve vrátnicových systémem (cirhóza jater, srdeční onemocnění, tlak na vrátnicovou žílu, trombosa vrátnicové žíly) dochází v jeho žilách ke zvýšení tlaku, vzniká portální hypertenze, spojky se mohou zvětšit a převzít odtok velkého množství vrátnicové krve. Tyto rozšířené spojky (varikozní anastomosy) se po protržení a následném krvácení mohou stát životu nebezpečné.
Hlavními žilními spojkami jsou:
Obrázky ke kapitole: Portokavální anastomosy | |||
Centrum interaktivních a multimediálních studijních opor pro inovaci výuky a efektivní učení | CZ.1.07/2.2.00/28.0041