Hlavová část

Předsíň dutiny ústní – vestibulum oris

je štěrbina tvaru podkovy ohraničená zevně rty a tvářemi a na vnitřní straně zubními oblouky a dásněmi. Při úplném sevření chrupu ji od vlastní dutiny ústní oddělují jen úzké štěrbiny mezi zuby – tremata a trojúhelníkové políčko za poslední stoličkou – trigonum retromolares (toto se využívá k zavedení žaludeční nebo duodenální sondy k provádění výživy u pacientů po zlomeninách v oblasti čelistí, kde je nutno provést fixaci čelistí k sobě pomocí mezizubní vazby, u zlomenin spodiny lebeční – zde není zavádění sondy nosem povoleno).

Rty – labia

Rozlišujeme:

• horní ret – labium superius

• dolní ret – labium inferius

Jejich podkladem je kruhový sval ústní – musculus orbicularis oris, do kterého se upíná velké množství svalů, které se podílí na tvaru štěrbiny ústní – rima oris.

Stavba rtu má tří části. Zevně je kůže u mužů porostlá vousy (barba), jedná se o terciární pohlavní znak, u žen je porostlá jemnými chloupky. Obsahuje hojné potní a mazové žlázy. Následuje široká přechodná zóna – červeň rtů, bohatě prokrvená a inervovaná. Její změny mohou představovat projevy určité choroby (rty suché, nafialovělé, bledé, popraskané apod.). Na vnitřní straně jsou rty pokryty sliznicí – mnohovrstevným dlaždicovitým epitelem nerohovějícím – která vytváří sagitálně postavené řasy mezi rty a dásněmi – frenulum labii superioris et inferioris. Na vnitřní ploše rtů jsou v podslizničním vazivu uložené slinné žlázy.

Tváře – buccae

Tvoří laterální ohraničení předsíně ústní – vestibulum oris. Jejich podkladem je mimický sval tvářový – m. buccinator, inervovaný z obličejového nervu – nervus facialis (N VII.). Zevně jsou tváře kryty kůží, která je u mužů opět porostlá jako terciárním pohlavním znakem, vousy (barba), u žen jemnými chloupky. Obsahuje četné potní a mazové žlázy. Na vnitřní straně je sliznice, která obsahuje množství slinných žláz – glandulae buccales. Z vnější strany naléhá na musculus buccinator tukové tvářové těleso – corpus adiposum buccae, dobře vyvinuté u dětí – Buchatovo těleso. Proti horní druhé stoličce ústí vývod velké slinné příušní žlázy – glandula parotis, žláza je párová.

Vlastní dutina ústní – cavitas oris propria

Její ohraničení tvoří nahoře oproti dutině nosní:

• vpředu tvrdé patro – palatum durum

• vzadu měkké patro – palatum molle

Podkladem tvrdého patra jsou:

• horní čelist – patrový výběžek horní čelisti – processus palatinus maxillae

• kost patrová – horizontální ploténka patrové kosti – lamina horizontalis ossis palatini)

  viz Základy anatomie pohybového ústrojí – Kostra hlavy

Podkladem měkkého patra jsou svaly, které se podílí na zadním ohraničení, zúžení do hltanu – isthmus faucium – úžina hltanová neboli branka hltanová Obrázek č. 4. Svaly vychází z pohyblivé vazivové přepážky – aponeurosis palatina a jsou to:

• zvedač patra – musculus levator veli palatini

• napínač patra – musculus tensor veli palatini

• sval čípkový – musculus uvulae

• dolů směřují sval patrově jazykový – musculus palatoglossus a patrově hltanový – musculus palatopharyngeus

Tyto dva jsou podkladem stejnojmenných slizničních řas – arcus palatoglossus a arcus palatopharyngeus, mezi kterými je uložena mandle patrová – tonsila palatina, která je složena z lymfatických folikulů. Jamky (krypty) na povrchu mandle jsou vyplněny buňkami, lymfocyty, leukocyty a bakteriemi. V případě, že mandle zduří, zúží se vchod do hltanu, což ztěžuje polykání. Je součástí Waldeyerova mízního okruhu. K němu též patří:

• mandle nosní (hltanová)– tonsila pharyngis

• mandle při vyústění Eustachovi trubice do nosohltanu – tonsila tubaria

• mandle na kořeni jazyka – tonsila lingualis

Celý okruh tvoří obranný systém organismu jako bariéru před vniknutím infekce do vnitřního prostředí. Spodinu dutiny ústní tvoří svalové dno – diaphragma oris (musculus mylohyoideus a musculus geniohyoideus). Co leží nad touto ústní spodinou je součástí dutiny ústní. Jsou to jazyk – lingua a žláza podjazyková – glandula sublingualis. Co leží pod touto spodinou není součástí dutiny ústní. Je to žláza podčelistní – glandula submandibularis, která svým vývodem m. mylohyoideus obchází. Přední ohraničení tvoří horní a dolní oblouk zubů.

Obrázky ke kapitole: Vlastní dutiny ústní (cavitas oris propria)

Obr. 4 Úžina hltanová (isthmus faucium)

Zuby – dentes

Slouží k ukusování, trhání potravy, k jejímu mechanickému zpracování a k řeči. Tvoří horní a dolní zubní oblouk – arcus dentalis superior, uložený v dásňových výběžcích horní čelisti (processus alveolaris maxillae), a arcus dentalis inferior, v dásňových výběžcích dolní čelisti (processus alveolaris mandibulae). Jsou pokryty dásní – gingivou. Je to sliznice bez elastických vláken, pevně srůstá s periostem alveolárních výběžků (nazývá se někdy mukoperiost), obsahuje slinné žlázy – glandulae gingivales, a přechází až na krčky zubů. Jde o dentogingivální uzávěr.

Základní stavební hmotou zubu je zubovina – dentin (obsahuje 80 % anorganických látek).

Každý zub se skládá z: Obrázek č. 5

1. Korunky zubu – corona dentis

   která je na povrchu pokryta sklovinou, emailem – enamelum, adamantinum. Je to nejtvrdší tkáň v těle, obsahuje 96% anorganických látek.

2. Zubního krčku – collum dentis a zubní kořen(y) – radix (radices) dentis

   Povrch krčku obaluje cement – cementum, který krček chrání a fixuje do zubního lůžka – alveolus dentalis.

3. Zubního(ch) kořene(ů) – radix(radices) dentis

   který obaluje cement – cementum, jenž kořen chrání a fixuje do zubního lůžka – alveolus dentalis – pomocí vazivového aparátu, který tvoří alveolární vlákna.

Vazivový aparát – periodontinum tvoří typ spojení s kostí – gomphosis.

Upevnění zubů v lůžku tvoří pět systémů kolagenních vláken – dentoalveolární spojení Obrázek č. 6:

1. Systém vazivových vláken držících hrot kořenu ve dnu alveolu.
2. Systém vláken jdoucích od stěn alveolu ke kořenu zubu tak, že zub je na nich zavěšen.
3. Krček zubu je k okraji alveolu připevněn radiálně probíhajícími vlákny.
4. Jednotlivé zuby jsou k sobě vzájemně vázány systémem vláken obkružující krčky a kolem sousedních zubů vazivové „osmičky“.
5. Dáseň v okolí krčku je ke krčku přepevněn dalším systémem vazivových vláken. Tím vzniká těsná dentogingivální uzávěra, která je bariérou proti vnikání infekce do periodontální štěrbiny.

Uvnitř zubu je dutina vyplněna zubní dření – pulpa dentis, která je bohatě prokrvená a inervovaná z trojklanného nervu – nervus trigeminus – V. hlavový nerv, který je odpovědný za vnímání bolesti, tepla, chladu, dotyku zubů a který se podílí i na inervaci žvýkacích svalů a některých nadjazylkových. viz Základy anatomie pohybového ústrojí – Svaly krční.

Pro pojmenování směrů a ploch na zubech se užívá specifické názvosloví:

• Skusová plocha (kousací) – facies occlusalis (masticatoria)

  vybíhá v hrbolky (tubercula coronae dentis), u řezáků v kousací hranu (margo incisalis)

• Předsíňová plocha – facies vestibularis

  (retní – labialis, tvářová – buccalis) – směrem do ústní předsíně

• Jazyková, patrová plocha – facies lingualis, palatinalis

  směrem do vlastní dutiny ústní.

• Dotyková plocha – facies contactus (approximalis)

  jedná se o boční plochy zubů
  • přístřední plocha  – facies mesialis – obrácená k zubu předcházejícímu, tedy blíže ke střední čáře, (dentium incisivorum et caninorum) u přední zubů, u zadních zubů se jmenuje přední plocha – facies anterior (dentium premolarium et molarium)
  • boční plocha – facies distalis (lateralis) obrácená k zubu následujícímu, (dentium incisivorum et caninorum) u předních zubů u zadní zubů se jmenuje zadní plocha – facies posterior (dentium premolarium et molarium).

Jednotlivé typy zubů

• řezáky – dentes incisivi

  jsou jednokořenové zuby, mají korunku ve tvaru dlátka a slouží především k ukusování a řezání potravy. Na kousací hraně je email tenký, takže se rychleji opotřebovává. Plocha přivrácená do dutiny ústní je lehce konkávní, při krčku je nepárový hrbolek – tuberculum dentis. První horní řezák je největší, druhý je menší. Dolní řezáky jsou štíhlejší a jsou i podobné dlátkům. Druhý dolní řezák je variabilní, někdy se nevytvočí vůbec. V každé čelisti jsou čtyři řezáky, celkem je jich tedy osm.

• špičáky – dentes canini (canis lat. pes)

  mají jeden dlouhý kořen, korunku tvoří tupý hrot, který umožňuje uchopení potravy a její trhání. Jedná se o zbraně u savců – využívané jsou jako dýka.
  Kousací hrana je hrotem rozdělena na dvě nestejné části. Korunka dolních špičáků je od osy zubu mírně vykloněna směrem k jazyku – liguálně. Hroty kořenů horních špičáků úzce souvisí s čelistní dutinou – sinus maxillaris, proto při vytržení – extrakci může dojít ke vzájemné komunikaci mezi alveolem a sinem a také záněty mohou ze zubu snadno přejít do dutiny čelistní. V každé čelisti jsou dva špičáky, celkem jsou tedy čtyři špičáky.

• třenové zuby – dentes praemolares

  Jsou jedno nebo dvoukořenové se dvěma hrbolky na korunce, což umožňuje rozmělnění potravy.
  U horních zubů jsou hrbolky orientovány k patru – palatinálně a ke tvářím – bukálně, u dolních zubů směrem k jazyku – linguálně a ke tvářím – bukálně, předsíňově. U horních premolarů je palatinální hrbolek obvykle o něco menší. Korunky dolních premolarů jsou mírně vykloněny směrem k jazyku – lingválně. Mezi jednotlivými hrbolky je email tenčí, proto je to místo, kde snadněji vznikají kazy – caries. Dvoukořenové nebo dvoukanálové jsou častejí premolary horní. Jednokořenové premoláry jsou spodní. (Tato znalost je důležitá ve stomatologické praxi). V definitivním chrupu jsou v každé čelisti dva třenové zuby, celkem je jich tedy osm.

• stoličky – dentes molares

  jsou vícekořenové. Horní stoličky mají 3 kořeny, dolní 2 kořeny. Jejich funkcí je rozmělňování potravy. Korunka má více hrbolků. Mají funkci jako mlýnské kameny.
  Korunka horních stoliček – molárů má kosočtverečný obrys a zářez mezi hrbolky má tvar písmene K nebo H. Dolní moláry mají obrys obdélníkový nebo čtvercový a zářezy mezi hrbolky jsou ve tvaru kříže. Tři kořeny horních molárů jsou orientovány tak, že dva jsou otočeny ke tvářím – bukálně a jeden k patru – palatinálně. U dolních molárů jsou kořeny postaveny tak, že jeden je přistředově – mesiálně a druhý bočně – distálně. Kořeny molárů vykazují velkou variabilitu. V každé čelisti je šest stoliček, celkem jejich tedy dvanáct. Tento popis platí pro permanentní chrup Obrázek č. 7.

U člověka rozlišujeme dva typy chrupu. Po narození se prořezávají tzv zubní erupce, zuby mléčné – dentes decidui (mezi pátým měsícem a druhým rokem). Obsahují 20 zubů Obrázek č. 8. V každém kvadrantu jsou 2 řezáky (značíme je malým písmem i₁, i₂), l špičák (značíme malým písmem c) a 2 stoličky (značíme je malým písmem m₁, m₂). Chybí zuby třenové, na jejich místě jsou dvě mléčné stoličky. Mezi 5.–6. rokem života se postupně vyměňují mléčné zuby za zuby definitivní, stálé – dentes permanenetes. Trvalý chrup má 32 zubů a tvoří ho v každém kvadrantu 2 řezáky (I₁, I₂), l špičák (C), 2 zuby třeňové (P₁, P₂) a 3 stoličky (M₁, M₂, M₃). Třetí stoličky se nazývají zuby moudrosti (dentes sapientiae nebo dnes serotinus) se prořezávají mezi 17.–30. rokem života a mnohdy nedojde k jejich plnému prořezání.

Definitivní zuby se označují velkými písmeny nebo jen čisly (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8) se značkou pro typ kvadrantu (pravý dolní┌ a horní└, levý dolní┐ a horní┘).

Prořezávání zubů – zubní erupce – probíhá podle biologického kalendáře.

Vzorec chupu – dočasný chrup:

Zuby dočasné (mléčné) – dentes decidui (lactei)

Vcelku jsou o 2–4 mm menší a gracilnější než stejnojmenné zuby chrupu stálého. Také jejich variabilita je menší. Korunky jsou porcelánově bílé, v povrchové vrstvě průsvitné, poměrně široké, ale nízké s velkou dutinou dřeňovou. Sklovina je při krčku zdvižena ve val, a proto je krček velmi zřetelný. Kořeny jsou štíhlé, relativně krátké, ve stejném počtu jako u zubů stálých. U předních zubů jsou kořeny okrouhlé, u stoliček značně oploštělé. U stoliček značně divergují, objímají tak základ zubů stálých. S výjimkou první stoličky (uložené na místě prvního stálého třenového zubu), jsou v základních rysech podobné zubům trvalým.

Vzorec chrupu – stálý chrup:

Skus

Zuby jsou zasazeny do alveolárního výběžku horní čelisti do oblouku, který je podobný oválu, zuby v dolní čelisti jsou v alveolárním výběžku v oblouku podobném parabole. To znamená, ze odpovídající zuby horní a dolní čelisti na sebe nenaléhají celými okluzními plochami, ale jejich korunky jsou vzájemně posunuty. Oba zubní oblouky tvoří funkční celek. Možnosti vzájemného postavení zubů obou čelistí – druhy skusu Obrázek č. 9:

• Psalidontie – horní řezáky

  jsou svými kousacími hranami před dolními řezáky, horní špičáky jsou uloženy zevně od špičáků dolních, hrbolkové zuby jsou uloženy tak, že hrbolky dolních zubů zapadají do zářezů mezi hrbolky zubů horních. Korunky dolních zubů jsou oproti korunkám horních zubů posunuty linguálně. Navíc jsou zuby horní čelisti umístěny tak, že se každý dotýká analogického zubu dolní čelisti – tzv. antagonista hlavní a v menším rozsahu i sousedního zubu dolní čelisti – tzv. antagonista vedlejší. Toto postavení zubů je u nás nejběžnější.

• Labiodontie – horní a dolní řezáky

  se při skusu o sebe opírají hranami. Poloha funkčně méně výhodná.

• Stegodontie – horní řezáky

  jsou vytočeny dopředu, takže při skousnutí tvoří horní řezáky nad dolními jakousi stříšku. Poloha funkčně nevýhodná.

• Progenie – horní řezáky

  při skusu nalehnou na linguální plochu řezáků dolních. Poloha funkčně vyhovující, ale z kosmetického hlediska neestetická.

• Opisthodontie – dolní řezáky

  stojí příliš vzadu za horními, při krátké dolní čelisti.

• Hiatodontie – přední zuby horního a dolního oblouku

  se nedotýkají, (mordex apertur).

• Prognatie – dolní čelist

  je posunutá, přesahuje před horní čelist, takže při skousnutí se zuby vůbec nedostanou do kontaktu (okluze). Jde o závažnou poruchu z funkčního i kosmetického hlediska.

Obrázky ke kapitole: Zuby (dentes)
Obr. 5 Stavba zubu	Obr. 6 Systém vláken periodontia - dentogingivální spojení	Obr. 7 Jednotlivé typy stálých zubů (dentes permanentes)
Obr. 8 Jednotlivé typy mléčných zubů (dentes decidui)	Obr. 9 Druhy skusu (okluse)	Obr. 10 Tvar a průběh Speeovy okluzní křivky

Jazyk – lingua

Obrázek č. 11

Je svalový orgán ležící v dutině ústní. Je orgánem chuti, řeči a pomáhá při mechanickém a chemickém zpracování potravy, formování sousta a jeho posunu do hltanu. Na jazyku rozeznáváme:

• vzadu kořen – radix linguae, který jej připojuje k jazylce

• střední část – tělo – corpus linguae

• přední volně pohyblivou část – hrot jazyka – apex linguae

V oblasti kořene jazyka je nakupení lymfatické tkáně – tonsilla lingualis. Horní a dolní plocha v sebe přecházejí bočními okraji jazyka – margo linguae. Povrch jazyka je pokryt mnohovrstevným rohovějícím dlaždicovitým epitelem a obsahuje četné papily. Podle tvaru rozlišujeme papily nitkovité – papillae filiformes – jsou štíhlé, nejpočetnější a dodávají jazyku sametový vzhled, papily houbovité – papillae fungiformes – kyjovitého tvaru, jsou patrné jako červené tečky, papily listovité – papillae foliatae, na hraně jazyka a papily hrazené – papillae vallatae – jsou velké papily v počtu 7–12 uložené před sulcus terminalis, který tvoří hranici mezi kořenem a tělem jazyka. Papily obsahují chuťové pohárky – caliculi gustatorii, od kterých jsou nervovými vlákny vedeny chuťové vjemy do chuťového centra v CNS. V jazyku jsou uložené četné slinné žlázy. Obrázek č. 12

Svaly jazyka tvoří dvě skupiny

1. Vlastní svaly jazyka

   které začínají v povázce jazyka – aponeurosis linguae a končí v jazyku – svaly intraglosální. Probíhají ve všech třech anatomických rovinách (sval horní podélný a dolní podélný – mm.longitudinalis linguae superior et inferior, sval příčný jazykový – m.transversus linguae, sval svislý jazykový – m. verticalis linguae). Mění tvar jazyka. Obrázek č. 13

2. Zevní svaly jazyka

   které vyzařují do jazyka z okolí – svaly extraglosální, které mění polohu jazyka (bradojazykový sval – m.genioglossus, jazylkojazykový sval – m. hyoglossus, chrupavkojazykový sval – m. chondroglossus, bodcojazykový sval – m. styloglossus a sval patrojazykový sval – m. palatoglossus, který je součástí svěrače hrdelní úžiny – m. constrictor isthmi faucium). Obrázek č. 14

Motorická inervace jazyka je zajištěna z nervus hypoglossus (N XII.) a některé extraglosální svaly z nervus glossopharyngeus (N IX.).

Obrázky ke kapitole: Jazyk (lingua)
Obr. 11 Jazyk (lingua)	Obr. 12 Model stavby jazyka	Obr. 13 Vlastní svaly jazyka svaly intraglosální	Obr. 14 Zevní svaly jazyka svaly extraglosální

Slinné žlázy – glandulae salivariae

Jejich úkolem je zvlhčování ústní sliznice, jak předsíně tak i vlastní dutiny ústní, slepování soust a započetí procesu trávení.

Podle velikosti se slinné žlázy dělí na:

• malé (glandulae salivatorii minores)

• velké (glandulae salivatorii majores)

  Obrázek č. 15

Malé slinné žlázy produkují sliny nepřetržitě a jsou ve sliznici předsíně i vlastní dutiny ústní, velké jsou uloženy dále od sliznice v okolních prostorech dutiny ústní a ústí samostatnými vývody buď do předsíně – žláza příušní – glandula parotis, nebo na spodní plochu jazyka na slinných bradavkách – žláza podjazyková – glandula sublingualis a žláza podčelistní – glandula submandibularis. Velké slinné žlázy produkují sekret jen na různé reflektogenní podněty. Podle povahy sekretu se slinné žlázy dělí na serozní – produkující řídký sekret, (obsahuje 90 % vody, 0,7 % organických a 0,3% anorganických látek). Obsahuje slinnou amylázu (ptyalin) štěpící ve vodě nerozpustné polysacharidy až na rozpustnou, sladkou maltózu, dráždící chuťové buňky (při delším žvýkání kůrky chleba se tato stává sladkou). Lysozym obsažený ve slinách ničí bakterie a choroboplodné zárodky. Žlázy mucinozní – produkují hlenovitý sekret, který usnadňuje polykání a průchod sousta hltanem a jícnem do žaludku a tvaruje sousto. Dalším typem jsou žlázy smíšené – seromucinozní.

Slina – saliva se tvoří denně v množství 1,0–1,5 l. Drážděním parasympatických vláken se zvyšuje sekrece serozních žláz. K podnětům dochází vlivem chuťových, zrakových nebo čichových vjemů. Dráždění sympatiku má opačný účinek.

Po rozmělnění potravy (frekvence žvýkacích pohybů je 60–90 za minutu a děje se pomocí zubů a čtyř párů žvýkacích svalů) a jejímu smíchání se slinami dojde k polknutí – deglutitis, čímž se sousto a tekutiny přes hltan a jícen dostávají do žaludku. Jde o složitý reflexní děj, na kterém se podílí jazyk – formuje sousta, dochází ke zvednutí měkkého patra, tím se uzavírá nosní část hltanu (pars nasalis, nasopharynx), otvírá se úžina – isthmus faucium do ústní části hltanu (oropharynx) a vstup do hrtanu je uzavřen záklopkou hrtanovou (glotis), po které potrava vklouzne do jícnu. Jestliže při jídle mluvíme, záklopka hrtanová se zvedne, sousto se dostává do dýchacích cest a následných prudkým kašlem se ho snažíme odstranit – zakuckání (tussire et suffocari, suffocando tussire, zakuckal jsem se – mihi haeret in faucibus, aspiratio – vdechnutí). Počáteční fáze trvá l sekundu, během dalších 7–12 sekund se pohyby jícnu přesune sousto přes zúžené místo – kardii do žaludku. Tekutina se do žaludku dostává dříve – během 1–2 sekund. S přijímanou potravou se spolyká i určitý objem vzduchu, jehož část může postupovat dále trávícím ústrojím nebo být vyříhnuta (ructatio).

V dutině ústní se již některé látky vstřebávají – nikotin, soli těžkých kovů, alkohol a některé léky (pathenol, nitroglycerin atd.)

Obrázky ke kapitole: Slinné žlázy (glandulae salivariae)

Obr. 15 Velké slinné žlázy a jejich uložení – glandulae

Hltan – pharynx

Obrázek č. 16

je svalová trubice, dlouhá asi 12 cm. Kraniálně vybíhá v klenbu – fornix pharyngis a srůstá s periostem lebeční baze, kaudálně hltan sahá do výše šestého krčního obratle (C6) a přechází do jícnu. Je společnou částí dýchací a trávící soustavy. Zepředu se do hltanu otvírá dutina nosní, ústní a hrtanová a touto komunikací se dělí na 3 části:

1. nosohltan – pars nasalis pharyngis (nasopharynx)

Nosní dutina do nosohltanu ústí dvěma průchody – choanae, mezi kterými je přepážka tvořená kostí radličnou – vomer. Ve stropu je nakupení mízní tkáně – nosní (hltanová) mandle – tonsilla pharyngis. Její zbytnění zhoršuje dýchání nosem, vzhledem k tomu, že uzavírá komunikaci mezi nosem a nosohltanem.

Laterálně ústí do nosohltanu trubice – tuba auditiva (Eustachova trubice), která spojuje dutinu nasopharyngu s dutinou středouší. Má význam pro vyrovnávání tlaku ve středouší, a tím pro funkci bubínku.

Na otvírání ústí Eustachovy trubice mají vliv svaly hltanu a měkkého patra – sval trubicohltanový – m. salpingopharyngeus (tvoří slizniční řasa trubicohltanová – plica salpingopharyngea) a zdvihač měkkého patra – m. levator veli palatini (tvoří na stěně pharyngu šikmo vpřed vyvýšeninu zdvíhačový val – torus levatorius).

Komunikaci mezi středouším lze zlepšit pomocí několika manévrů – jednak předsouváním dolní čelisti vpřed, a nebo opakovaným polykáním, nebo při výdechu provedením tlaku do trubic stažením svalů pharyngu a dna svalového dutiny ústní: Mechanicky lze profouknout trubici pomocí speciálního balónku, tzv. policerizačního. Výkon se nazývá policerace. Při tom se provádí fonace (kuku-kuku). U malých dětí je Eustachova trubice výrazněji vyvinuta a komunikace se středouším je zde významnější než u dospělých (průměr trubice je 3x větší než u dospělých, délka je téměř stejná u dětí 3,0–3,3cm, u dospělých 3,8cm) a právě touto cestou může docházet k opakovaným zánětům středouší přestupem infekce z nosohltanu.

U jejího vyústění je opět nakupení mízní tkáně madle trubicová – tonsila tubaria. Všechny mandle jsou součástí již zmíněného Waldeyerova mízního okruhu.

2. ústní část – pars oralis pharyngis (oropharynx)

Od dutiny ústní ji dělí hrdelní úžina  – isthmus faucium. I v této části je v podslizničním vazivu větší nakupení mízní tkáně – mandle patrová – tonsila palatina.

3. hrtanová část – pars laryngea pharyngis (laryngopharynx)

Dosahuje až k šestému krčnímu obratli (C6) a od ústí do hrtanu ji odděluje příklopka hrtanová – epiglottis, která se při polykání sklápí, a brání tím vniknutí polykaného sousta do hrtanu.

Stavba stěny hltanu odpovídá obecně stavbě stěny trávicí trubice.

V horní části nosohltanu je epitel víceřadý řasinkový, zbývající část je kryta epitelem mnohovrstevným dlaždicovým.

Svalovinu tvoří tři svěrači nálevkovitě do sebe zapadající Obrázek č. 17:

• horní – musculus constrictor pharyngis superior

• střední – musculus constrictor pharyngis medius

• dolní – musculus constrictor pharyngis inferius

• dva zvedači – musculi levatores pharyngis (parové) Obrázek č. 18

Na inervaci svalstva se podílí nerv jazykohltanový – nervus glossopharyngeus (N IX.) a nerv bludný – nervus vagus (N.X.). Tato inervace přechází i na svaly měkkého patra (plexus pharyngeus).

Povrch hltanu pokrývá jemná vazivová blána – tunica adventitia, která pevně srůstá se svalovinou.

Hltan se podílí na polykacím aktu Obrázek č. 19 a má význam i na fonaci a dýchání.

Obrázky ke kapitole: Hltan (pharynx)
Obr. 16 Hltan – pharynx pohled zezadu	Obr. 17 Uspořádání svaloviny hltanu	Obr. 18 Svaly hltanu (musculi constrictores et levatores)	Obr. 19 Polykací akt