Obsah kapitoly

---

5.3 Prvky právní normy

Pokud hovoříme o prvcích právní normy, nemáme na mysli nějaké členění právní normy na jednotlivé části. V tom se prvky liší od strukturálních prvků, kdy budeme právní normu rozkládat na jednotlivé díly. Strukturální prvky (elementy), nejsou totéž, co prvky právní normy a je zapotřebí si tento rozdíl zapamatovat.

Prvky právní normy můžeme charakterizovat jako takové prvky, které společně způsobují, že právní norma existuje. Jsou nezbytnými předpoklady, díky kterým právní norma skutečně existuje a působí na společnost. Jejich součinností vzniká právní norma a současně právní norma tyto tři prvky svým působením pojí dohromady. Současně se jedná o obecné prvky práva. Bez nich nedává ani právo, ani právní norma smysl.

Prvky právní normy jsou: subjekt, objekt a obsah. Všechny tři jsou nezbytné a musí být současně přítomny, abychom mohli hovořit o právní normě. Teprve při jejich interakci dochází k uskutečňování (realizaci) práva. Přitom můžeme současně uvažovat (pro snadnější pochopení), že jsou to prvky komunikace. K ní dochází mezi normotvůrcem a adresátem (subjekty). Subjekty si musí něco sdělovat (obsah) a k něčemu to má vést (regulace chování). Lze je převést na formulaci: kdo, co a jak. Tím také získáme vymezení právní normy jako pravidla (obsah), stanoveného normotvůrcem, které zavazuje adresáty (subjekty) a stanovuje jim závazné způsoby chování (objekt).

Subjekt je tím prvkem, který zapříčiňuje dynamickou stránku právní normy. Obecně je subjekt tím, kdo s právní normou nakládá, kdo ji vytváří, kdo ji aplikuje atp. Subjekt je tím, kdo svou vůlí vytváří a posléze uskutečňuje pravidla, kterými se lidé mají ve společnosti řídit.

Vzhledem k tomuto vymezení subjektu lze rozlišit dva druhy subjektu: normotvůrce a adresát. Podle Hanse Kelsena jsou dokonce pro normu tvůrce i adresát nezbytní. (Kelsen 2000: 43) Normotvůrce jako subjekt právní normy normu vytváří. Je tedy tím, jehož vůle se projevila do právní normy. Bez jeho aktivity by právní norma nemohla existovat. Normotvůrce, jakožto subjekt právní normy, je tím, kdo disponuje Ústavou svěřenou legislativní pravomocí. Případně je to ten, kdo má autoritu prosadit svá pravidla (vzhledem k výše uvedenému je to ten, kdo garantuje vykonávání norem).

Právní norma by ale nemohla existovat také bez adresáta. Ten provádí právní normu ve skutečnosti. Je tím, kdo pravidlo vytvořené normotvůrce převádí svou vůlí do skutečného světa a přizpůsobuje normě své chování. Adresát je tím, komu právní norma dává subjektivní práva a povinnosti. Vůči němu vyvozuje právní následky. Stejně, jako nelze uvažovat o právní normě, pokud ji oprávněný subjekt nevytvoří, nelze ani uvažovat o právní normě, pokud zde není nikdo, kdo by ji převedl do skutečného života. Adresát dává normě svým chováním fakticitu, tedy to, že norma skutečně něco reguluje.

Dalším prvkem právní normy je objekt. Objekt je tím, co je právní normou regulováno; co je zájmem normotvůrce. Právní normy mohou regulovat pouze jeden objekt: lidské chování. Nic jiného. Cokoli chtějí regulovat, musí regulovat prostřednictvím tohoto objektu. Podle Kelsena norma (jakákoli) stanoví chování člověka. Žádné jiné dění nemůže stanovit jako to, co má být. (Kelsen 2000: 43) Nelze regulovat subjekty přímo, nelze regulovat jejich myšlení, stejně jako jakékoli jiné živé a neživé objekty. Pouze lidské chování, které lze právní normě přizpůsobit, a jehož shodu s požadavkem právní normy lze zjistit. Jako objekt lze samozřejmě regulovat právní normou pouze takové chování, které je lidskou vůlí ovládnutelné, a které je adresátem uskutečnitelné.

Obsah právní normy je obtížně uchopitelný. Dle klasické definice Františka Weyra – nejvýznamnějšího právního teoretika počátku dvacátého století v Československu – může být obsahem právní normy „vše možné“. Tedy vše, co je uskutečnitelné. Obsah právní normy představuje spojení mezi subjektem a objektem (hovoříme o logicko-normativním spojení). V obsahu právní normy se seznámíme s tím, jak má adresát realizovat stanovené chování, zda mu to normotvůrce stanoví příkazem, zákazem, anebo mu určité chování dovoluje.

Prvky právní normy slouží k lepšímu pochopení normativního textu (ustanovení) a následné aplikaci právní normy. Vždy si musíme být schopni uvědomit, kdo normu vytvořil, a kdo je jejím adresátem. Přestože jsou to v absolutní rovině všichni (je všeobecně závazná, takže jsou všichni povinni ji respektovat), ale lze předpokládat, že v některých případech se pouze někteří budou muset podle ní chovat. Také musíme určit, co právní norma reguluje: tedy, jaké chování se jí má přizpůsobit. A také, jak to právní norma sděluje. Zda přikazuje, zakazuje nebo dovoluje. Jak výslovně, tak implicitně (co plyne z textu normy).