5. Právní norma
Martin Škop
Obsah kapitoly
5.8 Právní principy
Právní principy jsou – vedle právních norem – další strukturální jednotkou právního systému. Vše, co jsme si řekli o právních normách, platí i pro právní principy (takže to platí pro právní pravidla obecně). V této části právní teorie neplatí terminologická jednotnost. Pro demonstraci si vezměme příklad z díla Oty Weinbergera (Robert Alexy to vidí dost podobně): „Právní pravidlo je právní norma, kterou je možné vyjádřit univerzálně adresovanou hypotetickou normativní větou. „Univerzální adresou“ máme na mysli skutečnost, že právní pravidlo se vztahuje na všechny právní subjekty. […] Základní schéma právního pravidla představuje obecná podmínková normativní věta (obecná hypotetická právní věta).“ (Weinberger 2017: 71) Znamená to, že pro Weinbergera je obecným pojmem norma, který obsahuje pravidla a principy.
Jak se právní normy od právních principů liší? Nabízí se dva přístupy: klasický (směřující k obsahu právního principu) a logický (nebo logicko-aplikační, který směřuje k tomu, jak se principy používají).
Klasické vymezení právních principů
Při klasickém /tradičním/ vymezení právních principů vycházíme z toho, že se od právních norem odlišují především tím, že jsou to základní regulativní ideje. Představují základní myšlenky, na kterých stojí celý právní systém. Proto o nich můžeme říci, že jsou to metanormativní východiska. Upravují vztahy v celé struktuře práva, přičemž vyjadřují hodnotový (nebo morální) obsah, který se pojí k základní ideji práva. Vyjadřují prvky, které svým hodnotovým rozměrem určují podobu celého konkrétního právního řádu. Stejně jako normy mají různý stupeň obecnosti, byť většina z nich je skutečně obecnější (ale nutně to neplatí pro všechny, proto to nemůže být rozlišovací znak). Podstatné je, že jimi stanovené podmínky, za nichž mají nastat právní následky, jsou stanoveny obecněji, či mnohem méně určitě, než je tomu u právní normy. Nejsou to vždy obecnější pravidla, ale myšlenky, na kterých jsou pravidla založena, a proto musí být aplikovatelné na větší počet případů (v tom je prvek obecnosti, neznamená to však, že nutně musí být obecnější).
Klasické vymezení například zastával Ota Weinberger: „Právní principy jsou abstraktní právní pravidla, která přímo neurčují, jaké chování má být nebo jaké chování je dovoleno. Přispívají však k řešení právních vztahů, především těch, jejichž posouzení je závislé na hodnocení a soudcovské uvážení. Jakožto vůdčí zásady (maximy) zákonodárství obecně vyměřují základ právních pravidel. Jako prvky determinace a odůvodnění rozhodnutí napomáhají rozhodovací praxi.“ (Weinberger 2017: 80).
Můžeme si také říci, že Robert Alexy si je vědom toho, že existuje celá řada způsobů odlišování právních principů a právních norem. „Mohli bychom tedy uvažovat o normách a principech podle toho, jak vznikly, například podle toho, zda byly vytvořeny nebo poznávány (Samuel I. Shuman), explicitnosti jejich hodnotového základu (Claus-Wilhelm Canaris), jejich morálního obsahu nebo jejich vztahu k ideji práva (Karl Larenz) nebo nejvyššímu právu (Hans Julius Wolff), jejich významu pro právní řád (Karl Larenz), podle toho, zda je můžeme jistě poznat, či je můžeme rozlišovat podle jejich obecnosti nebo všeobecné závaznosti.“ (Alexy 1995: 185).
Logické vymezení právních principů
Druhý přístup k odlišení právních norem a právních principů je logický (logicko-aplikační). To je koncepce, kterou na teoretické (doktrinální) rovině rozpracovali (každý zvlášť, ale navazovali a reagovali na sebe) Ronald Dworkin a Robert Alexy. Dworkin při vymezování právních principů (jejich odlišování od norem) využil tzv. strukturální argument: pro principy není nezbytné jejich formální vyjádření, ale platí na základě svého obsahu. Můžeme si to představit tak, že jsou to tak významná pravidla, že je považujeme za právní, aniž by musela být vyjádřena v jednom z dominantních formálních pramenů práva (právní předpis, právní obyčej, normativní smlouva a soudní precedent). Podle Dworkina byl rozdíl mezi principy a normami logický: neuplatní se u nich logický argument vyloučení třetího (norma buď platí, nebo ne, nic mezi tím není), ale jejich platnost má různou intenzitu (jejich platnost je aproximativní). Spolu s Robertem Alexym k tomu můžeme doplnit, že jsou to příkazy k optimalizaci, protože jejich cíl, či hodnota, kterou reprezentují, má být dosažena v co největší míře. Dworkin uzavřel, že (krom absence pravidla vyloučení třetího a stupně závaznosti) v případě kolize mezi dvěma principy (u norem – pokud dojde ke kolizi – zůstává platná pouze jedna norma, druhá zaniká) se jeden stane rozhodující (ten s vyšší důležitostí), avšak ten druhý svou platnost neztratí.
Alexy na rozdíl od Dworkina nepředpokládá, že by aplikace norem byla tak snadná. Podle něj ani v případě norem nelze postihnout všechny výjimky a zvláštnosti. Proto předpokládá, že rozdíl mezi normou a principem lze zjistit pouze v případě, jsou-li dvě pravidla ve sporu: pokud je poměřujeme, pak jsou to principy. Pokud ne, jsou to pravidla. Oba se shodují na tom, že normy a principy se neliší na základě svého obsahu, a že se liší povahou logického sporu (vyloučení třetího ano/ne). Alexy na rozdíl od Dworkina například nepředpokládá, že se principy vztahují jen k odůvodnění individuálních práv, ale dává je do souvislosti i se základními právy a svobodami které mají veřejný charakter (tedy nejen individuální, ale také veřejná dobra; rozlišujeme je podle toho, zda je můžeme distribuovat, bez ztráty jejich podstaty).
Princip proporcionality
Již víme, že se právní principy se podle logického vymezení od právních norem odlišují na základě své aplikace. Platí v rozdílné míře a musíme je poměřovat (vážit). V případě kolize norem zjistíme na základě metapravidel, která norma platí, a tu aplikujeme, druhá neexistuje (není platná: je zrušená, derogovaná). V případě principů, protože mají aproximativní platnost (mají platit v co největší míře; principy totiž mají dimenzi důležitosti), musíme zvažovat, který princip převáží a maximalizuje svou použitelnost, a který princip bude použit v menší míře, nebo vůbec, avšak bez toho, že by přestal platit. Proto vždy předpokládáme, že právní principy jsou v kolizi (jsou rozporné, což je trochu v rozporu s tezí, že právní řád je bezrozporný, ale vzhledem k tomu, že stále hledáme a v každém individuálním případě je poměřujeme, není to takový problém). Vzhledem k tomu, že je nutné oba principy naplnit v co možná největší míře (byť jeden více a druhý méně), je pro jejich aplikaci (pro nalezení optimálního stavu) nutné použít princip proporcionality. Dokonce do té míry, že můžeme princip proporcionality chápat jako samotnou součást každého právního principu (nemohou bez ní existovat).