Rozkládá se bezprostředně nad hlasivkami a končí (z fonetického hlediska) v místech, kde je jazyk při artikulaci nejblíže patru. Při řeči se účastní jako rezonační prostor. Její objem je proměnlivý pohybem kořene jazyka, pozicí jazyka v ústech a činností svalů hrdla. Změny objemu hrdelní dutiny se uplatňují zvláště při tvoření vokálů. Vedle toho má při komunikaci funkci změna znění řeči závislá na sevření krčních a hrdelních svalů, posluchač vnímá psychický stav mluvčího, např. jeho nervozitu, která k napětí vedla, a to i v jazyce, kterému jinak nerozumí.

je také rezonančním prostorem, ten se však využívá jen u části hlásek. Při většině hlásek je průchod do nosní dutiny uzavřen tím, že se měkké patro (velum) zvedá a přitiskuje k zadní stěně ústní dutiny.

Velum je orgán, jehož primární funkcí je uzavírat vstup do nosní dutiny při polykání. Při dýchání je spuštěno a vzduch mezi plícemi a chřípím nosu prochází volně. Při artikulaci je ve velu vždy určité napětí, a také patrohrtanový závěr není u všech hlásek stejně silný (nejslabší je u [a]; u nazál je průchod do nosní dutiny uvolněn).

Nosní dutina se při artikulaci uplatňuje jako rezonanční prostor při výslovnosti nosních hlásek (nazál). V češtině to jsou souhlásky [m], [n], [ɲ] (= ň), [ɱ] (= retozubné m), [ŋ] (= velární, zadní n).

V některých jazycích se vytvořily i nazální samohlásky (nosovky) (v polštině, francouzštině), u nichž je nosní rezonance uplatněna buď v celém průběhu trvání hlásky, nebo jen částečně. České samohlásky mohou být pouze nazalizovány, tj. mohou získat v sousedství nazál nosní zabarvení.

Při poruchách činnosti vela vzniká huhňavost (otevřená, rhinolalia aperta, hyperrinolálie, kdy velum zůstává spuštěno a řeč je trvale nazalizována; zavřená, rhinolalia clausa, hyporinolálie, kdy se velum spouští nedostatečně a řeč zní podobně jako při rýmě). Při vrozeném rozštěpu patra vzniká palatolálie. Úpravou huhňavosti se zbývá foniatr i logoped.

Dutina ústní je vpředu ohraničena rty, vzadu přechází do dutiny hrdelní. Hranice mezi oběma dutinami je z fonetického hlediska přibližně v místech, kde se jazyk nejvíce přibližuje k patru.

Ústní dutina se při řeči uplatňuje jako rezonanční prostor, který je přítomen u realizace každé hlásky. Objem tohoto prostoru je proměnlivý – pozměňuje se jak pohybem jazyka, tak pohybem rtů a čelistí; spolu s proměnami hrdelní dutiny je tato změna využívána pro vytváření vokálů (viz dále), spolupůsobí však i při tvoření konsonantů: přehrada v ústní dutině, jíž se konsonant tvoří, člení prostor úst a důsledkem je pak charakteristická výška šumu (srov. sluchem [s] a [ʃ] (= š), které se mj. liší objemem ústní dutiny).

Význam dutiny ústní pro výslovnost je především v tom, že v ní probíhá diferenciace většiny zvuků řeči (viz 5.3, 5.4).

V ústní dutině (nebo na jejím okraji) jsou uloženy aktivní i pasivní mluvní orgány. Aktivní jsou pohyblivé, jako pasivní mluvní orgány označujeme místa, na nichž se vytvářejí striktury nutné pro tvoření (sou)hlásek.