Labia (rty), jež jsou zároveň orgánem aktivním i pasivním. Tvoří se tu hlásky bilabiální a labiodentální, kde artikulace probíhá mezi horními řezáky a dolním rtem (viz výše; příkladem je české [v]).

Dentes (zuby – myslí se tím řezáky) jsou místem tvoření hlásek interdentálních – mezizubných (např. anglické [θ]) a dentálních (tak se tvoří [t] v mnoha jazycích). Jako zubnice (dentály), hlásky tvořené u kořenů řezáků, dentoalveolární, byly označovány souhlásky, jež dnes řadíme mezi prealveoláry.

Alveoly (dásně – fonetická terminologie se nekryje s anatomickou) tvoří část patra přibližně po úroveň prvních stoliček. Pro přesnější rozlišení se alveoly dělí na prealveoly (místo výslovnosti českého [s], [z]) a postalveoly (v češtině místo výslovnosti např. u [ʃ] = ´š´, [ʒ] = ´ž´).

Vzhledem k tomu, že rozdíl místa tvoření je mezi dentoalveolárami a alveolárami málo výrazný a že jazyk má obvykle buď jeden, nebo druhý typ souhlásek, spojují se při méně detailních popisech skupina dentál a alveolár do jediného celku. V tradiční školské terminologii jsou tyto hlásky označovány jako zubodásňové, i když se část z nich artikuluje dosti daleko od kořenů zubů.

Palatum (střední patro, anatomicky tvrdé patro, palatum durum) leží za alveolami a sahá asi k předposlední stoličce. Lze je rozdělit na prepalatum a postpalatum. Běžně se však mluví jen o palatálách, neboť [j] (postpalatální) se od [c] = ´ť´, [ɟ] = ´ď´, [ɲ] = ´ň´(prepalatály) liší především způsobem artikulace.

Velum (zadní patro, anatomicky měkké patro, palatum molle) je nejzadnější část patra. Lze je rozdělit na prevelum a postvelum, v češtině se však toto dělení nevyužívá. Na velu se vyslovuje např. [k], [g].