Přechod z embryonálního stádia do stádia plodu je důležitý i z hlediska legislativy. V České republice je platná vyhláška, kterou se provádí zákon České národní rady č. 66/1986 Sb. o umělém přerušení těhotenství. Zákon stanovuje možnost přerušení těhotenství na přání plnoleté ženy, nepřesahuje-li těhotenství 12 týdnů, tzn. pouze v embryonálním stádiu. V pozdějším období je možné ukončit těhotenství pouze, je-li ohrožen
život ženy nebo je prokázáno těžké poškození plodu či je plod neschopen života. Z genetických důvodů lze přerušit těhotenství do 24. týdne.

Maximum interrupcí u nás probíhalo v letech 1988-1990, jednalo se cca o 98 potratů na 100 porodů, ve srovnání s rokem 2008, kdy došlo
k cca 30 potratům na 100 porodů, se jedná o výrazný pokles.

Při zvažování interrupce se dostávají do sporu dvě práva – právo na život, které je zakotveno v Listině základních práv a svobod (jež praví,
že lidský život je hoden ochrany již před narozením a že nikdo nesmí být zbaven života) a právo ženy na rozhodování o vlastním těle.
Většina legislativ evropských zemí proto stanovuje moment, od nějž má nenarozené dítě právo na život. Nicméně v konkrétním časovém údaji
se jednotlivé země liší. Vlastní zákonná úprava každého státu podporuje jev zvaný potratová turistika, kdy ženy ze států s přísnějšími podmínkami, jezdí za zákrokem do zemí s liberálnějším přístupem. K zemím s liberálním přístupem k potratům se v Evropě řadí např. Nizozemí, Česká republika, mezi nejvíce striktní země spadá Irsko, Polsko a Španělsko. Problematika potratů je samozřejmě složitá, obsahuje nezanedbatelný etický aspekt, souvisí s religiozitou či sekularizací konkrétního státu apod.