Identita jako klíčový aspekt dospívání

Erik H. Erikson (1902-1994) považuje adolescenci a její úspěšné zvládnutí za nutný předpoklad dobrého fungování v období dospělosti (jak již
samo o sobě vyplývá z jeho epigenetického modelu vývoje). „…Spolehlivost toho, co bude získáno v mladé dospělosti, závisí do značné míry na výsledku adolescentního zápasu o identitu. Řečeno epigeneticky samozřejmě nikdo nemůže vědět, kdo je, dokud nepotkal a netestoval slibné partnery v práci a v lásce…“ (Erikson, 1999). Jak již vyplývá z citátu autora, klíčovým úkolem adolescence je vytvoření identity vlastního já.

Formování identity má samozřejmě svoje průměty i v následných obdobích lidského života, které zahrnují vývojové úkoly dospělosti a stáří. Formování identity je dobré chápat jako celoživotní proces, nicméně pro adolescenci je to úkol klíčový (Macek, 2003). Neproběhne-li proces vytvoření identity úspěšně, tzn. nesjednotí-li adolescent svoje dřívější emocionální zkušenosti, reflektované potřeby i libidózní pocity, výkonové kapacity
a identifikace do konzistentního celku, vznikne zmatení rolí neboli difúzní identita. Dospívající aktivně odmítá (ať již na vědomé či nevědomé úrovni) vymezení sebe samého jako jedinečného subjektu (Macek, 2003).

Z Eriksonovy teorie vychází také James E. Marcia, který popisuje čtyři možné stavy identity, v nichž se adolescent může nacházet. K pochopení jeho pojetí je potřeba si nadefinovat dva pojmy. Proces hledání neboli krize je období, ve kterém se dospívající musí zorientovat a rozhodnout v důležité oblasti svého života (nejčastěji výběr budoucí profese, volba životního partnera, rozhodnutí v oblasti světonázoru apod.). Závazek znamená,
že dospívající již přijímá určitý závazek, vydává se konkrétním směrem a investuje do něj. Marcia prostou kombinací přítomnosti či nepřítomnosti krize a závazku, definuje čtyři možné stavy identity, jak ukazuje následující tabulka.

 

 

Pokud člověk projde krizí hledání a zkoušení a na jejich základě přijímá závazek ve vybraném směru, získává vytvořenou identitu. Pokud dospívající přijímá závazek bez vlastního aktivního hledání (obvykle přejímá postoje, normy a přesvědčení od autorit ze svého okolí, aniž by cítil potřebu si
ji ověřovat vlastní zkušeností), dostává se do stavu předčasně uzavřené identity. Pokud člověk zažívá krizi hledání spojenou s nejistotou a pochybnostmi, přitom ale nepřebírá za své experimentování skutečné závazky, nachází se v období moratoria. Pokud člověk nezažívá žádnou krizi, necítí potřebu definování vlastní osobnosti a zároveň nepřebírá závazky, je snadno ovlivnitelný a často mění své názory a postoje, nachází se
ve stavu difúzní identity (tak jak ji chápal Erikson pod pojmem zmatení rolí).

V průběhu adolescence obvykle prochází člověk různými stavy identity, různí autoři se pokoušejí zachytit různé pořadí. Podle Marcii neexistuje jedno správné pořadí, pouze je nutné, aby status moratoria předcházel statusu dosažení identity. Také je běžné, že se adolescent nachází ve stejnou dobu v různých stádiích identity dle různých oblastí života, např. v profesní orientaci je již identita dosažena, zatímco v partnerských vztazích je difúzní (Macek, 2003).