1.2.3 Názvosloví prvků se Z > 100

Prvky umístěné na konci periodické tabulky (postupně uměle připravované od r. 1940 jadernými reakcemi) patří k vysoce radioaktivním a jejich poločasy rozpadu jsou udávány řádově v sekundách nebo jen zlomcích sekundy. Dosud neexistuje mezinárodní dohoda o triviálních názvech pro tyto prvky. Dříve byly pojmenovávány pomocí názvů navržených vědci, kteří příslušný prvek poprvé připravili. Tento postup vedl v některých případech k nejednoznačnostem. Např. prvek s protonovým číslem 104 má tři názvy (dubnium, kurčatovium, rutherfordium), podobně pro prvek s protonovým číslem 105 byly navrženy názvy joliotium, hahnium a nielsbohrium.

Z toho důvodu v roce 1977 IUPAC schválil dohodu o jejich názvech systematických, která vychází z následujících principů:

• Názvy by měly být krátké, systematické a ve vztahu k protonovému číslu prvků.
• Názvy by měly mít koncovku –ium.
• Značky by měly být sestaveny ze tří písmen, aby nemohlo dojít k záměně se značkami již užívanými.
• Značky by měly být odvozeny z protonového čísla a měly by být ve vztahu k názvu prvku.
• Značky a názvy by měly umožnit jednoznačnou identifikaci i nově objevených prvků s velmi vysokým protonovým číslem (až do Z = 999).

Názvoslovná pravidla pro pojmenování prvků se Z > 100 jsou

• Název prvku je přímo odvozen od protonového čísla prvku užitím číselných základů uvedených v tabulce III.

Tabulka III: Číselné základy prvků se Z > 100

• Základy jsou sestaveny v pořadí číslic, které tvoří atomové číslo, a zakončeny koncovkou „-ium“.
• Koncové n u „enn“ se vypouští, pokud by bylo před „nil“ a koncové i z „bi“ a „tri“ se vypouští před „-ium“.
• Symbol prvku je složen z počátečních písmen číselných základů, které tvoří název (směs řeckých a latinských základů je nutná k tomu, abychom se vyhnuli dvojznačnosti – např. zde používáme základ „sept“ místo obvyklejšího „hept“.)

V následujících příkladech (tabulka IV) jsou první písmena základů zvýrazněna:

Tabulka IV: Příklady značek a názvů prvků se Z > 100