Kapitola 10

Pozdní romantismus (druhá část)

	Cíl: doplnění znalosti skladatelů pozdního romantismu, usměrňujících hlavní linie hudebního vývoje, o osobnosti z Německa, Ruska a Anglie. Základní přehled o jejich tvorbě pro vytvoření konkrétnější představy o vyústění hudebního romantismu do 20. století.
	Anotace: Vedle Gustava Mahlera byl druhým dominantním skladatelem pozdního romantismu v německy mluvících zemích Richard Strauss, který byl povahou své technicky suverénní, zvukově oslnivé hudby protipólem introvertního a nervního G. Mahlera. V závěru 19. století se vedle nich jako renomovaný autor prosadil také wagnerián Anton Bruckner, který se ovšem na rozdíl od R. Wagnera soustředil hlavně na oblast symfonie a duchovní katolické hudby. Proto ho dnes vnímáme přednostně nikoli jako novoromantika, nýbrž jako třetího význačného pozdního romantika německých zemí. Významnými osobnostmi v tomto období připělo pozdnímu romantismu také Rusko (A. Skrjabin, S. Rachmaninov), a svých velkých hudebních romantiků se tehdy konečně dočkala i vedoucí světová velmoc – Anglie (E. Elgar, G. Holst).
	Klíčová slova: pozdní romantismus, R. Strauss, A. Bruckner, A. Skrjabin, S. Rachmaninov, E. Elgar, G. Holst
	Čas potřebný k prostudování kapitoly: 60 minut.

Přelom 19. a 20. století byl v klasické hudbě velkou křižovatkou. Romantismus pomalu končil. Ale co dál? V úvodu kurzu jsme si vysvětlili, že slovo "romantický" v sobě vlastně nese skrytě (implicitně) pociťované významy "úžasný", "krásný", "nevšední", "neskutečný", "pohádkový", "fantastický", "zajímavý", "atraktivní" ap. Ve slovním spojení "romantická dovolená" bývá po jejím absolvování skutečně slovo "romantická" často nahrazováno některým z právě uvedených adjektiv. Po r. 1900 však začalo přibývat skladatelů, kteří již nechtěli dále zavírat oči před realitou, která byla mnohdy drsná, hrubá, ale pravdivá, nikoli romanticky vysněná. Byli to např. L. Janáček, A. Schönberg a I. Stravinskij. Hudba pozdních romantiků představuje poslední výspu starého hudebního světa, který miloval především vše krásné a ozdobné a právě narozenému 20. století se začal nezadržitelně vzdalovat. Tento romantický svět však má dnes stále dostatek svých obdivovatelů v koncertních síních a operních domech. Lidé dnešní doby si totiž většinou přejí, aby jejich život nebyl všední, nýbrž "romantický", se všemi jeho implicitními významy. Hudba romantismu, i toho pozdního, přestože jeho snivost je už často zastíněna disonancemi vyjadřujícími racionální poznání reality (Mahler), jejich přání po světě krásna naplňuje.

Námět k zamyšlení: hudba romantiků nezmizela z našeho života s jejich tvůrci. Kromě toho, že ji slýcháme na koncertech, reprodukovanou ze záznamu či hranou z rozhlasu a dalších médií, je dodnes znovu vytvářena a obnovována (reinkarnována) např. v hudbě pro film, televizi, reklamu, v populární hudbě ap. Abychom uvedli alespoň jeden příklad, připomeňme si oskarový film Gladiator z r. 2000, v němž skladatel Hans Zimmer založil svou doprovodnou hudbu v některých dramatických a patetických scénách právě na hudbě pozdního romantismu.

Pozdní romantismus

R. Strauss

Osobnost a osudy Richarda Strausse (1864–1949) a jeho hudba se zdají být v mnoha ohledech kontrastními k životu a dílu Gustava Mahlera, který byl o 4 roky starší. To, co oba dva skladatele spojuje, je především jejich výrazná dirigentská činnost, která dala oběma vyniknout jako výkonným interpretům a založila jejich mezinárodní slávu, a potom také jejich důležitý kompoziční odkaz, který má ovšem u každého z nich zásadně rozdílné vnitřní charakteristiky. Mahlerova hudba je silně introvertní, tedy subjektivně založená, typická svou vnitřní stylovou a žánrovou různorodostí, rozervaná a provokující posluchače ke stále novému přemýšlení a nikdy nepřestávajícím otázkám. R. Strauss je především skladatelským orchestrálním a instrumentačním virtuozem, vycházejícím z novoromantické tradice, kterou rozvinul. Suverénně ovládá vytvářenou skladbu po její formální i obsahové stránce. R. Strauss dosahoval svými efektními kompozičními postupy, včetně odvážných, překvapujících harmonických inovací, ohromujícího výsledku u svých posluchačů a jejich nadšených reakcí (viz Enšpíglova šibalství). Těžiště Mahlerovy tvorby leží v jeho symfoniích, u Strausse dominují svou kvalitou symfonické básně a opery. Straussovo dílo je ovšem kvantitativně nepoměrně rozsáhlejší než Mahlerovo. Oba skladatelé – každý po svém – se úspěšně vyrovnali s odkazem R. Wagnera a ve svých symfonických partiturách jej rozvinuli. Zatímco Mahler platil až do své předčasné smrti (1911) za hudebního revolucionáře a fantastu, vytvářejícího nové zvukové a myšlenkové světy, Straussova hudba byla po konci první světové války chápána již jako součást evropské tradice, protože úlohu hudební avantgardy v té době již převzali mladší autoři (např. I. Stravinskij a skladatelé tzv. Pařížské šestky). Ovšem nehledě na to G. Mahler i R. Strauss zůstavají pro hudební historii dvěma srovnatelně významnými, dominantními hudebními tvůrci pozdního romantismu.

R. Strauss se narodil v Mnichově v prominentní a zámožné rodině – otec byl prvním hornistou dvorního orchestru, později profesor lesního rohu na mnichovské hudební akademii, matka pocházela z rodiny slavných a majetných mnichovských pivovarníků. Mladý Strauss studoval hudbu soukromě a brzo začal sám komponovat. Díky pomoci H. v. Bülowa začal jednadvacetiletý R. Strauss v r. 1885 dirigovat na svém prvním profesionálním místě – u dvorního orchestru v Meiningenu ve středním Německu (orchestr je činný dodnes). Následovala dirigentská angažmá ve dvorní opeře v Mnichově (1886–1889), v Bayreuthu na wagnerovském festivalu (1889) a ve dvorním divadle ve Výmaru (1889–1894), 1894 opět v Bayreuthu, poté opět v Mnichově (1894–1898). Dalších 20 let (1898–1918) stál R. Strauss jako dirigent v čele Berlínských filharmoniků. V létech 1919–1924 byl R. Strauss (spolu s Franzem Schalkem) jedním ze dvou ředitelů vídeňské opery. V roce 1933 – po uchopení moci nacisty v Německu – byl R. Strauss povolán do čela nově zřízené Říšské hudební komory. Jeho spolupráce s nacistickým režimem ovšem utrpěla těžkou ránu již o 2 roky později (1935), když Strauss přijal libreto od rakouského spisovatele židovského původu S. Zweiga ke své nové opeře Mlčenlivá žena. V důsledku této aféry byl Strauss donucen místo prezidenta Říšské hudební komory opustit, i nadále byl ale nacisty považován za prominentního hudebníka Třetí říše a ti se jemu ani jeho rodině neodvažovali ublížit. Poslední léta svého života prožíval R. Strauss ve Švýcarsku, ze kterého se do Německa vrátil až v roce své smrti (1949), kdy ještě v Mnichově v rámci oslav svých 85. narozenin naposledy předstoupil před orchestr jako dirigent.

Salome (1903–1905) – libreto pořídil skladatel podle dramatu O. Wilda z něm. překladu H. Lachmannové. Jednoaktová opera vyniká vypjatými erotickými a psychoanalytickými scénami. Původně měla v sobě hlavní role Salome sjednocovat zpěvačku a tanečnici, praktikuje se však rozdělení hlavní role mezi dvě umělkyně na scéně – zpěvačku a baletku.
Elektra (1906–1908) – jednoaktová opera, libreto Hugo von Hofmannsthal, hudba je protkána asi 40 leitmotivy, Strauss v ní dochází až k hranici tonality
Růžový kavalír (Der Rosenkavalier, 1909–1910) – 3 jednání, libreto Hugo von Hofmannsthal, hudební komedie s dějem z 18. století z období vlády Marie Terezie. Libreto ironicky zpodobňuje rozmařilý a lehkomyslný život zhýčkané šlechty, opera je navázáním na lehkost mozartovských oper, např. Figarovy svatby. Hudební proud je v ní osvěžen stylizací vídeňského valčíku. Nejpopulárnější Straussova opera, jejíž úspěch již skladatel nepřekonal.
Ariadna na Naxu (Ariadne auf Naxos, 1. verze 1911–1912, 2. verze 1916, libreto Hugo von Hofmannsthal) – jednoaktová opera s komornějším obsazením orchestru, je vlastně „divadlem na divadle“, protože na scéně se objevují zároveň dva divadelní soubory, které pro bohatého objednavatele z konce 17. století předvádějí vážnou a komickou operu (opera seria a opera buffa). Hudba se stylově přibližuje neoklasicismu.
Žena bez stínu (Die Frau ohne Schatten, 1914–1917, libreto Hugo von Hofmannsthal) – provozně náročná a komplikovaná opera o třech jednáních, vznikající v těžkých létech 1. sv. války. Libreto, založené inspiračně na vícero zdrojích (Goethe – sbírka povídek Unterhaltungen deutscher Ausgewanderten, Faust, pohádky Tisíce a jedné noci a bratří Grimmů), je v zásadě alegorickou pohádkou o lásce a jejím naplnění mateřstvím a dětmi.
Egyptská Helena (Die ägyptische Helena, dvouaktová opera, libreto Hugo von Hofmannsthal, 1. verze 1923–1927, 2. verze 1932–1933, 3. verze 1940) – mytologický námět
Arabella (1929–1932, 3 jednání, libreto Hugo von Hofmannsthal) – komická opera naplněná jemným humorem podobně jako v Růžovém kavalíru, děj se ovšem na rozdíl od něj odehrává ve Vídni kolem r. 1860
Mlčenlivá žena (Die schweigsame Frau, 1933–1934, libreto S. Zweig podle divadelní hry Epicoene or The Silent Woman Bena Johnsona, současníka Shakespeara) – tříaktová komická opera
Capriccio (1940–1941) – libreto bylo výsledkem spolupráce několika autorů, důležitý podíl měl na něm rakouský dirigent C. Krauss. Děj jednoaktové opery se odehrává kolem r. 1775 na zámku poblíž Paříže a jde v něm o věčnou otázku priority slova nebo hudby v hudebním divadle, která na jevišti zůstává (stejně jako v reálném životě) nerozřešena.

Písně (kolem 150 s doprovodem klavíru, mnohé z nich Strauss upravil pro doprovod orchestru)

Dále sbory, baletní hudba, sonáta pro violoncello, hudba pro dechový soubor, klavírní hudba. R. Strauss napsal doplňky k Berliozově nauce o instrumentaci.

Důležitým prvkem ve vývoji pozdního romantismu je pro svou kvalitu hudba Rakušana Antona Brucknera (1824–1896), který by měl přitom podle svých životopisných dat patřit spolu s Brahmsem, Dvořákem a Čajkovským spíše mezi skladatele klasicko-romantické syntézy. Zbožný katolík Bruckner, původně venkovský varhaník a učitel v Horním Rakousku, který se v r. 1868 stal uznávaným profesorem vídeňské konzervatoře, byl však případ hudebního tvůrce, který šel svou vlastní cestou a vyvinul si vlastní kompoziční styl. Zatímco skladatelé klasicko-romantické syntézy se stylově obraceli zpět do hudební historie k Beethovenovi a k raným romantikům, Bruckner postupoval opačně – zpočátku komponoval tradičněji a teprve později, přibližně po 40. roce svého života, podlehl vlivům novoromantiků, studoval jejich partitury a spojil svůj kompoziční výraz a styl, ovlivněný varhanní improvizací a duchovní katolickou hudbou, s hudebními postupy tzv. novoněmecké školy, především hudby F. Liszta a zejména R. Wagnera. Zatímco Wagner spatřoval budoucnost symfonické hudby v jejím sepětí s hudebním divadlem, Bruckner, který se wagnerovským symfonismem velmi inspiroval, z něj vytvořil základnu pro svůj svět výhradně symfonické hudby, formálně sevřený klasickou formou symfonie. Ve Vídni poslední třetiny 19. století byl A. Bruckner vystaven nepřízní mocného hudebního kritika Hanslicka a s ním myšlenkově spřízněných odborníků a hudebních příznivců, kteří Brucknera označovali jako wagneriána a stavěli jeho hudbu do nepříznivého světla jako protiklad ke klasicky zaměřené tvorbě J. Brahmse, protagonisty tradicionalistického směru tehdejší soudobé tvorby a hlavního pilíře odporu konzervativní Vídně proti programní hudbě. Bruckner se však nakonec stal jedním z největších symfoniků 19. století, jeho význam byl ale plně doceněn teprve ve 20. století. Vedle symfonií je z jeho tvorby nejdůležitější hudba duchovní.

Dále duchovní a světské sborové skladby a capella i s doprovodem, přes 80 písní s doprovodem klavíru, kantáty Jaro (op. 20) a Zvony (op. 35) pro sóla, sbor a orchestr, komorní hudba.

Edward Elgar (1857–1934) byl prvním mezinárodně uznávaným anglickým skladatelem od dob G. F. Händela (který pocházel z Německa). Svým stylem může být zařazen do pozdního romantismu, protože se opíral o novoromantiky, včetně R. Strausse, jejich odkaz však dále konsekventně rozvíjel. Z jeho skladeb je dnes světoznámý především orchestrální pochod Pomp & Circumstance March No. 1, jehož střední část, se zpěvným vznešeným tématem, slouží ve filmových a televizních dokumentech často jako hudební symbol velmocenské Anglie viktoriánského období (královna Viktorie vládla v létech 1837–1901), s textem A. Ch. Bensona (Land of Hope and Glory) pak slouží jako neoficiální hymna Velké Británie.
Z díla: Orchestrální variace Enigma, 3 symfonie, houslový a violoncellový koncert, další orchestrální a komorní skladby, klavírní a varhanní hudba, oratoria, sbory, písně, scénická hudba.

Některé další skladby: A Somerset Rhapsody (1907), A Fugal Overture (1922), Sborová symfonie pro soprán, sbor a orchestr (1923–1924), Fugal Concerto (1923) pro flétnu, hoboj a smyčcový orchestr, Koncert pro 2 housle a orchestr (1929), opery Savitri (1908), The Perfect Fool (1918–1922/1923), At the Boar's Head (1924–1925), The Tale of the Wandering Scholar (1929).