Soubor francouzských hlásek, který je užíván ve všech stylech francouzské výslovnosti, je velmi odlišný od souboru hlásek českých a slovenských. Vokalický systém je mnohem bohatší ve francouzštině než v obou našich jazycích, konsonantický systém je naopak méně členitý. Na předělu mezi vokály a konsonanty je ve francouzštině skupina tří polokonsonantů, které se v češtině ani ve slovenštině nevyskytují.
Rozdílnost těchto systémů nespočívá jen v jejich početném zastoupení, ale zejména v kvalitativní odlišnosti tvoření základních zvukových jednotek. Francouzský vokalický systém obsahuje 16 zvukových jednotek a liší se oproti češtině a slovenštině výrazným zastoupením předních zaokrouhlených samohlásek [y, ø, œ], dále pak řadou nosových samohlásek [ɛ̃, ɔ̃, ɑ̃, (œ̃)], uplatňováním rozdílu otevřenosti a zavřenosti samohlásek E-ových, O-ových a Œ-ových i dalšími charakteristickými jevy, které působí značné potíže cizincům při bezpečném zvládání produkce i percepce francouzštiny. Artikulace jednotlivých samohlásek musí být daleko přesnější a napjatější než v češtině a slovenštině, protože sebemenší nepřesnost v takto bohatém vokalickém systému může způsobit záměnu slov (např. père — peur, paix — pain, fée — fait apod.).
Tři francouzské polosouhlásky (v některých pojednáních bývají dosud označovány jako polosamohlásky) nemají paralelu v českém ani ve slovenském hláskovém systému; v obou sice existuje [j], ovšem jako konsonant a ne jako polokonsonant.
Repertoár francouzských souhlásek je méně početný i méně členitý než konsonantické systémy češtiny a slovenštiny. Přesto však musíme dodržovat pravidla výslovnosti všech základních jednotek, zvláště pak znělost koncových konsonantů, která je ve francouzštině funkční (např. vif — vive).