Sledujeme-li historický vývoj francouzských samohlásek, zjišťujeme, že kvantita vokálů, která byla ještě charakteristická pro francouzštinu 17. a 18. století, ztrácela postupem doby svou funkční platnost. Ve francouzštině tedy nejde o fonémy jako v češtině a slovenštině, kde rozlišujeme /a — a:/, /i — i:/ apod. Problém kvantity je zcela odlišný v češtině i ve slovenštině, kde délka samohlásek je plně funkční z hlediska lexikálního i morfologického, a to ve slabikách přízvučných i nepřízvučných: paní – páni, dal – dál, byli – bílí, apod.
Samotný fakt, že délka samohlásek ve francouzštině prakticky nemá již dnes funkční charakter, neznamená, že by ve francouzštině bylo možné problém kvantity opomíjet. Kvantitu vokálů musíme v současné francouzštině respektovat především proto, že nesprávné dodržování délek narušuje rytmický průběh vět, a tím i celé promluvy. Francouzské samohlásky mohou být dlouhé pouze v postavení přízvučném. V nepřízvučných slabikách jsou samohlásky krátké, nanejvýš polodlouhé.
Všechny nosové samohlásky a ústní samohlásky [o], [ø], [a] bývají dlouhé v přízvučné, „foneticky" zavřené slabice:
comprendre [kɔ̃prɑ̃:dɹ], singe [sɛ̃:ʒ], monde [mɔ̃:d], pause [po:z], neutre [nø:tɹ], chasse [ʃa:s]
Ústní samohlásky (kromě zavřeného [e] a e-caduc, které je vždy krátké) jsou dlouhé v přízvučném postavení před dloužícími konsonanty [ɹ, v, z, ʒ, (vɹ)], např.:
| [ɹ] | [v] | [z] | [ʒ] |
|---|---|---|---|
| car | cave | gaz | page |
| père | grève | phrase | luge |
| cœur | veuve | heureuse | Maubeuge |
| finir | rive | brise | tige |
| encore | prouve | douze | loge |
Českému a slovenskému posluchači někdy připadá, že koncové francouzské vokály v otevřené přízvučné slabice jsou delší, ale zaměňuje zde délku se zřetelnou plnou artikulací dané samohlásky. V těchto případech jde o samohlásky, které označujeme jako «tenues». Pro porovnání bychom mohli tyto samohlásky zařadit takto:
A ve slově page bude v přízvučném postavení dlouhé,
A ve spojení il est là je tzv. «voyelle tenue»,
A ve slově patte bude vždy krátké.