Polosouhláska [j] se nejčastěji graficky značí jako i + vokál, y + vokál.
Pro vyslovování polokonsonantického [j] platí obecně pravidlo, předchází-li samohlásku i jediná souhláska, která s tímto i patří do společné slabiky, vyslovíme mezi souhláskou a následující samohláskou polokonsonantické [j]:
bien [bjɛ̃], rien [rjɛ̃], papier [papje], diable, pied, vieux [vjø], lion [ljɔ̃] atd.
V iniciální pozici se tento polokonsonant vyskytuje poměrně ojediněle; naopak na konci slova se vyslovuje [j] a má konsonantický charakter. Příklady na iniciální [j]:
iambe [jɑ̃b], yacht [jɔt], hier [jɛɹ], (varianta [ijɛɹ]) apod.
Předcházejí-li dvě souhlásky, které jsou s tímto spojeny do jedné slabiky, [j] je zpravidla nahrazeno [ij]; vyslovujeme pak:
ouvrier [uvɹije], plier [plije], client [klijɑ̃], griller [grije], oublia [ublija] atd.
V některých fonetických pracích i slovnících není v transkripci důsledně uváděno v těchto případech [j], které je však zcela přirozenou přechodovou hláskou mezi [i] a následujícím vokálem (např. plier – [plije] je označováno [plie]).
Rozlišování samohlásek od témbrově příbuzných polosouhlásek je, jak už jsme poznamenali, velmi důležité i z hlediska správného slabičného a rytmického členění, protože při nesprávné výslovnosti polokonsonantů vyslovujeme o jednu slabiku více.
Výslovnost samohlásky [i] a polosouhlásky [j] se často střídá v řadě výrazů, např. i ve slovesných formách:
| il étudie [iletydi] | nous étudions [nuzetydjɔ̃] |
| il remercie [ilɹəmɛɹsi] | nous remecions [nuɹəmɛɹsjɔ̃] |
Transkripční znak [j] nepředstavuje ve francouzštině vždy jen polosouhlásku, ale také souhlásku; lze tedy říci, že ve francouzštině existují dvě podoby [j]. Konsonantické [j] je nejčastěji graficky vyjádřeno znaky il – soleil [sɔlɛj], ill – je travaille [ʒətɹavaj], la fille [lafij], y – payer [pɛje].
Artikulační rozdíl těchto dvou [j] se ve vlastní realizaci nijak neprojevuje; to, co činí potíže cizincům při artikulaci polokonsonantického [j], je správné vyslovení tohoto elementu v daném hláskovém okolí.