Věta oznamovací tvořená jednou rytmickou skupinou. Intonace je správná, klesá-li každá slabika postupně až k nejnižšímu tónu.
Il est là. Il est là. | J’ai raconté. J’ai raconté. |
C’est un fromage. C’est un fromage. | J’étais très content. J’étais très content. |
Je-li oznamovací věta tvořena dvěma rytmickými skupinami, je vrchol vždy na konci první rytmické skupiny:
J’es↗pére que no↘n.
C’est t↗out ce qu’il y↘ a.
Il a demand↗é du vin ↘rouge.
Demain mat↗in à neuf h↘eures.
Skládá-li se oznamovací věta z více rytmických skupin, intonace na konci každé rytmické skupiny stoupá – s výjimkou poslední rytmické skupiny, která má intonaci klesavou:
Il parle r↗usse, il parle franç↗ais, il parle ang↗lais,
il parle espag↗nol, il parle toutes les l↘angues.
Tento typ však není obecně platný pro všechny věty, které obsahují více rytmických skupin. Záleží totiž na tom, na co klade mluvčí důraz, co je jádrem výpovědi.
Věta v grafické podobě
Je l’ai vu devant la maison ce soir.
bude mít vrchol na konci rytmické skupiny, jestliže mluvčí zdůrazní, že někoho viděl:
Je l’ai v↗u devant la maison ce s↘oir.
Chce-li mluvčí zdůraznit místo, kde někoho viděl, přesune se vrchol na konec druhé rytmické skupiny:
Je l’ai vu devant la mais↗on ce s↘oir.
(Je možná i další varianta spojená s poněkud expresivním zabarvením, kdy vrchol bude až na konci poslední rytmické skupiny – podobně jako u zvolací věty.)
Dalším typem oznamovací věty může být věta neukončená. Skládá-li se z jedné nebo více rytmických skupin, pak tyto skupiny mají vesměs intonaci stoupavou
peut↗-être… | mais c’est v↗rai… |
je comp↗rends… | c’est pos↗sible… |