Biogeografie

Při koncipování charakteristiky 1. dubového vegetačního stupně bylo dodrženo pojetí A. Zlatníka (např. Raušer & Zlatník 1966). Do dubového vegetačního stupně řadíme geobiocenózy nejteplejších a nejsušších oblastí České republiky, vyznačující se zastoupením druhů ponticko-panonského a submediteránního geoelementu, z nichž některé nevystupují do vyšších vegetačních stupňů. Souvisle je dubový vegetační stupeň rozšířen na jižní Moravě v rámci území, které náleží do panonské biogeografické provincie. Toto pojetí podporuje i klimatická regionalizace - pouze na jižní Moravě se v rámci ČR vyskytuje nejteplejší klimatická oblast T4 (Quitt 1971). Tato koncepce je v souladu i s novějšími přístupy v geobotanické klasifikaci (Chytrý & Vicherek 1995), neboť pouze na jižní Moravě jsou vymezovány a mapovány subkontinentální teplomilné doubravy svazu Aceri tatarici-Quercion, dosahující zde severozápadní hranice rozšíření. Na Moravě se 1. vegetační stupeň dále vyskytuje na menších plochách, často izolovaných plochách v biogeografických regionech, které navazují na panonskou provincii, zejména v předhůří Českomoravské vrchoviny a v jižních částech Moravského krasu. V Čechách řadíme do dubového vegetačního stupně extrazonální lokality na nejteplejších slunných svazích s výrazně teplomilnou biotou a to především v Poohří, Českém středohoří, Polabí a na vápencích Českého krasu. Dubový stupeň zaujímá pouze 3,4 % území České republiky.

Z hlediska variant vegetační stupňovitosti, uvedených u následujících vegetačních stupňů, náleží celé území 1. vegetačního stupně do varianty kontinentální.

Charakteristické rysy ekotopů:

Dubový stupeň je rozšířen v oblasti nížin, pahorkatin a nejteplejších částí členitých vrchovin zpravidla v rozmezí 150 - 300 m n. m., výjimečně až 550 m (Děvín v Pavlovských vrších). Na expozicích severního kvadrantu nelze v našich podmínkách 1. vegetační stupeň předpokládat.

Pro krajinu dubového stupně je charakteristický souvislý výskyt spraší s černozemními půdami. V širokých říčních nivách jsou na podloží pleistocénních štěrků hluboké fluvizemě, vzniklé sedimentací povodňových hlín v historickém období. Charakteristický je též výskyt biocenóz 1. vegetačního stupně na teplých a výsušných půdách na bazických horninách, především na vápencích a hadcích.

Charakter klimatu je subkontinentálně teplý, s většími amplitudami teplot a častým výskytem suchých period. Průměr ročních teplot byl na území ČR v letech 1901-1950 cca 8,8-9,5°C; průměrný roční úhrn srážek je velmi nízký, obvykle kolem 500 mm, vlhčí oblasti východně od nivy Moravy a ostrovy s touto teplotou ve středních Čechách však patří již do 2. v.s. Vegetační doba je velmi dlouhá, delší než 170 dní. Geobiocény 1. dubového vegetačního stupně se vyskytují souvisle v teplé klimatické oblasti T4, ostrůvkovitě v T2 a navazujících mírně teplých oblastech na jižních svazích.

Přírodní stav biocenóz:

Na hydricky normálních a suchých ekotopech jsou vůdčími dřevinami přirozených lesů duby, nejčastěji dub zimní (Quercus petraea); jedním z indikátorů tohoto stupně je dub pýřitý (Q. pubescens); pouze na jižní Moravu zasahuje snad původní dub cer (Q. cerris). V dubovém stupni má v ČR těžiště rozšíření teprve v posledních letech některými autory rozlišovaný teplomilný druh dub jadranský (Q. virgiliana). Z dalších stromových dřevin jsou nejčastější javor babyka (Acer campestre), jeřáb břek (Sorbus torminalis), lípa srdčitá (Tilia cordata) a místy je velmi hojný habr (Carpinus betulus). Buk (Fagus sylvatica) v 1. stupni zcela chybí. Typické je druhově bohaté keřové patro, křovinná lemová společenstva a keřové porosty na lesostepních polankách s výskytem řady teplomilných druhů. Těžiště výskytu zde mají dřín (Cornus mas), kalina tušalaj (Viburnum lantana), mahalebka obecná (Prunus mahaleb), třešeň křovitá (Prunus fruticosa), ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare), růže bedrníkolistá (Rosa spinosissima), hloh jednosemenný (Crataegus monogyna). V oblastech vátých písků a na hadcích se předpokládá přirozený výskyt borovice lesní (Pinus sylvestris).

V podrostu se nacházejí teplomilné druhy, které však zvláště na bazických substrátech a v bezlesí vystupují do 2.-3. v.s. K nim patří třemdava bílá (Dictamnus albus), čistec přímý (Stachys recta), ostřice nízká (Carex humilis), ostřice Micheliova (Carex michelii), kostřava žlábkatá (Festuca rupicola), kakost krvavý (Geranium sanguineum), ožanka kalamandra (Teucrium chamaedrys), plamének přímý (Clematis recta) a kamejka modronachová (Lithospermum purpurocaeruleum). Na kyselých substrátech má v lesích v tomto stupni centrum rozšíření kručinka chlupatá (Genista pilosa) a rozchodník skalní (Sedum reflexum), typické jsou i pavinec horský (Jasione montana) a šťovík menší (Rumex acetosella), i když se vyskytují i v podstatně chladnějším klimatu.

V dřevinném patře lužních lesů jsou hlavními dřevinami dub letní (Quercus robur) a jilm habrolistý (Ulmus minor), který však v 60. a 70. letech téměř vyhubila grafióza. Dnes je nejčastějším druhem jilmů jilm vaz (Ulmus laevis). Význačným bioindikátorem luhů 1. vegetačního stupně na jižní Moravě je jihovýchodoevropský jasan úzkolistý (Fraxinus angustifolia), který však přesahuje i do 2. vegetačního stupně nivy Moravy až pod Olomouc. Je otázkou, zda se v lužních lesích 1. v.s. přirozeně vyskytoval jasan ztepilý (Fraxinus excelsior). Porosty měkkého luhu zde tvoří vrba bílá (Salix alba), topol černý (Populus nigra), topol bílý (P. alba) a jejich kříženec topol šedý (P. ×canescens). V korunách topolů masově roste jmelí bílé (Viscum album), na starých dubech se pravidelně vyskytuje ochmet evropský (Loranthus europaeus).

Kromě řady vlhkomilných, mokřadních a nitrofilních druhů, které zasahují do více vegetačních stupňů, se pouze v 1. vegetačním stupni vyskytuje bledule letní (Leucojum aestivum) a na Soutoku velmi vzácně i kopřiva lužní (Urtica kioviensis); těžiště rozšíření zde mají např. pryšec bahenní (Euphorbia palustris), violka vyšší (Viola elatior), karbinec statný (Lycopus exaltatus), jarva žilnatá (Cnidium dubium), šišák hrálolistý (Scutellaria hastifolia) a konitrud lékařský (Gratiola officinalis). Charakteristický je podražec křovištní (Aristolochia clematitis) ve společenstvech křovin a lesních plášťů svazu Berberidion. Splaveny vodními toky se zde vyskytují i druhy vyšších vegetačních stupňů (o 2-3 stupně), např. netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), čarovník pařížský (Circaea lutetiana); snad sem lze přiřadit i sněženku podsněžník (Galanthus nivalis). Kolem splavování druhů panuje ovšem nejistota, zda vždy jde o druhy novodobě splavené a nebo o relikty ”předzáplavového” období, tedy vegetace, která zde ještě byla před asi 1000-1200 lety.

Z fytocenologického hlediska 1. vegetační stupeň zahrnuje nejteplejší části planárního a kolinního stupně v rámci fytogeografických jednotek Panonské termofytikum a České termofytikum. V mezických podmínkách na plošinách jižní Moravy v potenciální vegetaci převažují nejméně ”panonsky” vyhraněné asociace svazu Aceri tatarici-Quercion a to Quercetum pubescenti-roboris na sprašových a Carici fritschii-Quercetum roboris na pískových plošinách. Z panonských dubohabřin náleží do 1. v.s. asi jen subasociace Primulo veris-Carpinetum typicum. Na nejteplejších stráních jižní Moravy nacházíme mahalebkové doubravy (Pruno mahaleb-Quercetum pubescentis), ve středních a severozápadních Čechách nahrazené vikarizující asociací Lathyro versicoloris-Quercetum pubescentis. Pro méně vyhraněná stanoviště je typická asociace Corno-Quercetum, z ní však převážně do 1. v.s. náleží pouze její teplomilnější jihomoravská subasociace C.-Q. euonymetosum verrucosae, zatímco středočeská subasociace C.-Q. euonymetosum europaeae patří zpravidla až do 2. v.s. Na jihozápadní Moravě na kyselých skalních podkladech má v 1. v.s. jádro rozšíření asociace kručinkových doubrav (Genisto pilosae-Quercetum petraeae), vyskytující se na prudkých srázech s jižní orientací. Do 1. v.s. zasahují i nejteplomilnější subasociace břekových doubrav a to Sorbo torminalis-Quercetum caricetosum humilis a S.t.-Q. poetosum nemoralis; jádro jejich rozšíření je však až ve 2. v.s. Na hadce jižních srázů údolí jihozápadní Moravy (Mohelno) jsou vázány extrémní teplomilné doubravy se sleziníkem hadcovým a borovicí (Asplenio cuneifolii-Quercetum petraeae). Otázkou je výskyt borů na skalách na jižních srázech Mohelenské hadcové stepi. Suťové lesy v tomto vegetačním stupni zřejmě chybějí.

V luzích se vyvinuly panonské asociace lužních lesů s jasanem úzkolistým (Fraxino pannonicae-Ulmetum, Fraxino-Populetum), vázané jen na tento stupeň. Na hlinitých vyvýšených místech v nivách je charakteristická přítomnost panonských dubohabřin as. Fraxino pannonicae-Carpinetum. Na pobřeží řek byly zvláště v minulosti hojné vrbiny (Salicion albae), ty však vystupují i do 2.-3. v.s. V potočních nivách se vyvinuly střemchové jaseniny (Pruno-Fraxinetum), nejspíše subas. typicum, var. typicum; jejich optimum a typický vývoj však nastává až ve 2. v.s. Bylinné lemy nížinných řek náležejí do svazu Senecionion fluviatilis, která ovšem vystupuje až do 2.(3.) v.s. Výskyt mokřadních olšin (Alnion glutinosae) je v tomto stupni ojedinělý (deprese v hodonínských píscích); jejich rozvoj nastává až ve 2. v.s. a pokračuje až do 5. (6.) v.s.
Lesy se na hydricky normálních stanovištích zachovaly pouze ostrůvkovitě a převládají v nich dubové pařeziny; časté jsou porosty introdukovaného akátu. Souvislejší lesy se zachovaly především v širokých říčních nivách a na píscích, které se nehodily k intenzivní zemědělské výrobě. Kromě přirozených dubových jasenin jsou na rozlehlejších plochách uměle pěstovány lignikultury euroamerických topolových kultivarů nebo porosty severoamerického ořešáku černého (Juglans nigra). Spontánně se zvláště podél vod šíří severoamerická dřevina javor jasanolistý (Acer negundo). Dominantami podrostu bývají často neofyty, obvykle vysoké byliny: netýkavka žláznatá (Impatiens glandulifera), slunečnice topinambur (Helianthus tuberosus), americké hvězdnice (zejména Aster lanceolatus) a zlatobýl obrovský (Solidago gigantea).

Primární bezlesí v 1. v.s. je velmi vzácné a plošně nepatrné. Jsou to především stepní ”očka”; lze je předpokládat na nejmělčích půdách skal a skalních terásek na bazických substrátech (Pálava, Mohelno) i kyselých (okolí Znojma). Vzácně se mohla vyskytovat i jinde, na prudkých, zejména návětrných svazích, kontinuálně přetrvávající bezlesí na neskalnatých biotopech je však dnes obtížně rozlišitelné.

Vegetace štěrbin vápnitých skal 1. v.s. u nás prakticky chybí (chybí zde odpovídající druhy). Vegetace uvedených typů bezlesí náleží tedy do svazu Alysso alyssoidis-Sedion albi a Seslerio-Festucion pallentis, v Čechách pak do svazu Helianthemo cani-Festucion pallentis; ta však vystupuje až do 3. v.s. Na přechodu k lesu se vyvinula vegetace lesních lemů svazu Geranion sanguinei, typická pro 1.-2. v.s. Na kyselých skalách, především jižních srázech nejteplejších údolí jihozápadní Moravy, se nachází vegetace podsvazu Alysso-Festucenion pallentis nebo svazu Arabidopsion thalianae. Tento typ vegetace však vystupuje až do 3. (4.) v.s. Zřejmě již v tomto stupni u nás začíná výskyt štěrbinové vegetace silikátových skal a drolin svazu Asplenion septentrionalis, jehož jednotlivá společenstva však vystupují až do 5.-6. v.s. Na hadcích se vyvinula společenstva svazu Asplenion serpentini, která v ČR vzhledem k výskytu hadců vystupují jen do 5. v.s.

V nivách velkých řek vznikala přirozeně nebo umělým odříznutím od vodního toku poříční jezera, vyznačující se typickým sledem společenstev vodní a mokřadní vegetace. Obdobná vegetace je v umělých nádržích, proto bude pojednána společně. Společenstva stojatých vod náležejí do svazů Hydrocharition (vystupuje až do 3. v.s.), Utricularion vulgaris (vystupuje až do 4. v.s.), Nymphaeion albae, Lemnion minoris, Magnopotamion, Parvopotamion (vystupují až do 5. v.s.). V mělkých vodách se vyvíjela vegetace svazů Ranunculion aquatilis a Oenathion aquaticae, vystupující také až do 5. v.s. Vzácnější je vodní vegetace parožnatek; pouze na 1. v.s. je vázaný svaz Charion canescentis, ostatní typy – Charion fragilis, Charion vulgaris a Charion asperae vystupují místy až do 5. v.s. Chybí zde vegetace oligotrofních vod svazu Sphagno-Utricularion a svaz Litorellion uniflorae je zastoupen jen v druhově ochuzených fragmentech. Typická byla a dodnes se vzácně vyskytuje vegetace obnažených den teplých oblastí (Samolo-Cyperetum fusci) ze svazu Nanocyperion flavescentis; vyskytuje se omezeně ještě ve 2. v.s. Naproti tomu zde téměř chybí vegetace obnažených den vyšších poloh (Eleocharition soloniensis), hojnější až od 3. v.s. Význačná je též absence mezotrofní vegetace bahnitých substrátů (Carici-Rumicion hydrolapati) a lesních pramenišť, i pěnovcová prameniště (Lycopodo-Cratoneurion commutatis) se nacházejí až od 2. v.s. V příbřeží a mokřadech se nachází vegetace svazů Phragmition communis a Caricion gracilis (nyní součást svazu Magnocaricion elatae), které vystupují až do 5. v.s. Naopak v tomto stupni prakticky chybí pobřežní vegetace potoků ze svazu Sparganio-Glycerion fluitantis a v řekách až na nepatrné výjimky dnes chybí vegetace svazu Batrachion fluitantis.

Živočišná složka přírodních geobiocenóz:

Pro dubové lesy prvního vegetačního stupně jsou typické tyto druhy brouků: roháč velký (Lucanus cervus), chroust obecný (Melolontha melolontha), tesařík dubový (Plagionotus arcuatus), tesařík dubinový (Plagionotus detritus), tesařík obrovský (Cerambyx cerdo), bělokaz dubový (Scolytus intricatus). Z motýlů je to především obaleč dubový (Tortrix viridiana), z blanokřídlích žlabatka listová (Cynips quercus-folii) a z dvoukřídlého hmyzu plodomorka dubová (Contarinia quercina).

Pro plně zapojené lesní biocenózy dubového stupně jsou charakteristické následující druhy střevlíků (Carabidae): Abax ater, Abax parallelus, Carabus nemoralis, Carabus hortensis, Carabus coriaceus, Pterostichus oblongopunctatus, Leistus rufomarginatus a Carabus ullrichi. Od společenstev 2. bukodubového vegetačního stupně lze společenstva 1. dubového stupně rozlišit především všeobecnou tendencí k nižšímu počtu jedinců způsobenou vysýchavým charakterem geobiocenóz.

Měkkýší společenstva jsou silně závislá na úživnosti podkladu a vlhkosti biotopu. Živinami chudé a slině vysýchavé biocenózy dubového stupně jsou proto prakticky bez měkkýšů. Na živinami bohatších stanovištích jsou vůdčími druhy: hlemýžď zahradní (Helix pomatia), keřnatka vrásčitá (Euomphalia strigella), páskovka žíhaná (Cepaea vindobonensis) a druh s širokou ekologickou valencí vřetenovka hladká (Cochlodina laminata), který je však zcela běžný i ve vyšších vegetačních stupních. Dále se vykytuje vrásenka okrouhá (Discus rotundatus). Pro dusíkem obohacená stanoviště na sutích jsou typické druhy: skelnička stažená (Vitrea contracta), hlemýžď zahradní (Helix pomatia), vrásenka okrouhá (Discus rotundatus), trojlaločka pyskatá (Helicodonta obvoluta), vřetenovka hladká (Cochlodina laminata) a další druhy. Vápnité podloží hostí měkkýší faunu s druhy jako hlemýžď zahradní (Helix pomatia), drobnička válcovitá (Truncatellina cylindrica), drobnička žebernatá (Truncatellina costulata). Na výslunných vápnitých skalách se vyskytuje druh Pyramidula rupestris. Ve společenstvech "mokrého luhu" jsou měkkýší společenstva obohacena o druhy vodní jako např. svinutec kruhovitý (Anisus spirorbis), dále se vyskytuje Galba turricula a naše nejběžnější plovatka - plovatka malá (Galba truncatula). Z terestrických druhů je pro tyto geobiocenózy typická jantarka obecná (Succinea putris), jantarka úhledná (Oxyloma elegans), vlahovka rezavá (Pseudotrichia rubiginosa), zemounek lesklý (Zonitoides nitidus), blyštivka rýhovaná (Perpolita hammonis), oblovka lesklá (Cochlicopa lubrica). V sušších biocenózách chybí druhy vodních měkkýšů a převažují lesní druhy jako vřetenovka hladká (Cochlodina laminata), vřetenatka obecná (Alinda biplicata), závornatka kyjovitá (Clausilia pumila). Dále se vyskytuje např. páskovka keřová (Cepaea hortensis) a hlemýžď zahradní (Helix pomatia).

Z obojživelníků vyhovují podmínky prvního vegetačního stupně druhům jako např. skokanovi štíhlému (Rana dalmatina) a ropuše zelené (Pseudepidalea viridis), které dobře snášejí suché podmínky i v lesostepních společenstvech. Z plazů je pro některé biocenózy prvního vegetačního stupně typická ještěrka zelená (Lacerta viridis) a užovka užovka podplamatá (Natrix tesselata).

Z ptáků je pro listnaté lesy prvního vegetačního stupně charakteristická žluva hajní (Oriolus oriolus), slavík obecný (Luscinia megarhynchos), lejsek bělokrký (Ficedula albicollis), strakapoud prostřední (Debdrocopos medius), strakapoud malý (Dendrocopos minor) a sedmihlásek hajní (Hippolais icterina). V borech přistupuje typicky také sýkora parukářka (Parus crisatus). Pro lužní lesy je typický moudivláček lužní (Remiz pendulinus), čáp černý (Ciconia nigra), cvrčilka říční (Lucustella fluviatilis) a v těsné blízkosti vod také ledňáček říční (Alcedo atthis) a břehule říční (Riparia riparia). Dále se v lesích prvního vegetačního stupně vyskytuje celá řada běžně rozšířených ptačích druhů jako sýkora koňadra (Parus major), pěnkava obecná (Fringila coellebs), brhlík lesní (Stitta europaea) aj.

Ze savců má optimum v teplých nížinných oblastech myšice malooká (Apodemus microps) a netopýr nejmenší (Pipistrellus pygmaeus). Toky v prvním vegetačním stupni u nás hojně obývá bobr evropský (Castor fiber).

Přírodě blízká nelesní vegetace:

Charakteristické jsou lesní lemy svazu Geranion sanguinei (1.-3. v.s.) a liniová dřevinná společenstva nízkých křovin svazu Prunion spinosae (donedávna nazývané Prunion fruticosae), vystupující z 1. v.s. a ve 2. v.s. končící; nastupuje zde vegetace svazu Berberidion (dříve nazývaná Prunion spinosae). Z nižších poloh sem ještě vystupují teplomilnější druhy keřů, např. třešeň křovitá (Cerasus fruticosa), kalina tušalaj (Viburnum lantana) a růže galská (Rosa gallica); typický je výskyt řešetláku počistivého (Rhamnus catharticus), ptačího zobu obecného (Ligustrum vulgare) a hlohu jednosemenného (Crataegus monogyna). Obdobné druhové spektrum keřů se vyskytuje i v ekotonových společenstvech lesních okrajů.

Ve 2. vegetačním stupni se ještě vyskytují teplomilné trávníky s xerotermofyty, ovšem již bez výskytu nejnáročnějších druhů. Tato společenstva patří zejména do svazů Koelerio-Phleion phleoidis a Bromion erecti; druhý jmenovaný přitom ve 2. v.s. začíná, podobně jako pěchavové trávníky bazických substrátů (Diantho lumnitzeri-Seslerion). Společenstva podsvazu Festucenion valesiacae se v této variantě již nevyskytují. V mezických podmínkách na rovinách a mírných svazích byly do socializace zemědělství v této variantě místy plošně rozšířené druhově bohaté ovsíkové louky (Arrhenatherion). Pastviny na vlhčích místech zpravidla hostí vegetaci svazu Potentillion anserinae, na sušších svazu Cynosurion - tento svaz ve 2. v.s. začíná a pokračuje až do 6. v.s. Na loukách v nivách bývá mozaika vegetace svazu Alopecurion (začíná v tomto stupni a vystupuje až do 4.-5. v.s.) a Arrhenatherion, v Hornomoravském úvalu se vzácně objevují i přechody k vegetaci svazu Cnidion venosi; tento svaz ve 2. v.s. definitivně končí. Ostrůvkovitě se v širokých říčních nivách zachovala slatinná vegetace svazů Caricion davallianae (začíná ve 2. v.s. a končí ve 4.-5. v.s.) a  široce rozšířeného svazu Magnocaricion elatae. Na prameništních loukách se vyvinuly některé typy pcháčových luk (podsvaz Calthenion palustris), při zániku hospodaření přecházející do mokřadních lad podsvazu Filipendulenion; tato vegetace ve 2. v.s. vzácně začíná, hojná je od 3. v.s. do 5. v.s., končí v 6. v.s.

Současný stav krajiny:

Převládá orná půda (pšenice, kukuřice, speciální plodiny); velké plochy zaujímají vinice a ovocné sady s teplomilnými dřevinami (meruňky, broskvoně, mandloně). Orná půda zabírá 61,7 %; velmi nízká je plocha lesů (pouze 15,1 %) a trvalých travních porostů (3,7 %). Relativně vysoké je zastoupení zahrad a sadů (5 %); vinice zaujímají 4,1 %. Ze všech vegetačních stupňů je zde nejvyšší zastoupení vodních ploch (3,8 %); vysoký je i podíl sídel (4,1 %). V současné době je zde hustota obyvatelstva mírně nadprůměrná (cca 130 obyvatel na km2).

Reprezentativní ukázky:

Reprezentativní ukázky přirozených a přírodě blízkých geobiocenóz 1. dubového vegetačního stupně jsou zachovány v řadě zvláště chráněných území. Teplomilné doubravy jsou chráněny na jižních svazích Pálavy v NPR Děvín-Kotel a v PR Nosperk nebo PR Zázmoníky v Hustopečském bioregionu. Vyskytují se i při jižním okraji Milovického lesa u Mikulova. Bazifilní trávníky jsou na Moravě např. v NPR Pouzdřanská step nebo na jižních svazích Pálavy v NPR Děvín-Kotel; acidofilní lesní a skalní společenstva jsou chráněna na jižních svazích kaňonu Dyje nad Znojmem v I. zóně NP Podyjí; luhy jsou v NPR Křivé jezero a NPR Ranšpurk. Nejzachovalejší lokalitu slanomilné bioty chrání NPR Slanisko u Nesytu. V Čechách jsou šípákové doubravy na jižních srázech v NPR Karlštejn, stepní stráně např. v NPR Oblík a NPR Raná.

Skupiny typů geobiocénů 1. dubového vegetačního stupně:

Zdroje:

BUČEK, A. & LACINA, J. (1999): Geobiocenologie II. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická universita, Brno. 240 s., 5 s. obr. příl. + 1 tabulka. ISBN 8071574171

CULEK, M. ed. (2005): Biogeografické členění České republiky II. díl. AOPK ČR, Praha. 800 s. ISBN 8086064824

CHYTRÝ, M. & VICHEREK, J. (1995): Lesní vegetace národního parku Podyjí/Thayatal. Academia. Praha

MADĚRA, P. & ZÍMOVÁ, E. eds. (2005): Metodické postupy projektování lokálního ÚSES. Ústav lesnické botaniky, typologie a dendrologie LDF MZLU v Brně a Löw a spol., Brno. [CD-ROM].

QUITT, E. (1971): Klimatické oblasti Československa. Studia Geographica č. 16. Geogr. úst. ČSAV. Brno.

RAUŠER, J. & ZLATNÍK, A. (1966): Biogeografie I. Mapa 1:1 000 000. In: Atlas ČSSR, list 21. ÚSGK. Praha.

ŠOMŠÁK, L. (1998): Fauna a flóra v rastlinných spoločenstvách strednej Európy /Aplikovaná biocenológia/. Prírodovedecká fakulta Univerzity Komneského. Bratislava. 308 s.

ŠŤASTNÝ, K., BEJČEK, V. & HUDEC, K. (2006): Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2001–2003. Aventinum, Praha. 464 s.

ŠUSTEK, Z. (1993): Využitie Zlatníkovej geobiocenologickej klasifikácie při štúdiu rozšírenia bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae). pp. 59-63. In: Štykar, J. ed.: Geobiocenologický výzkum lesů, výsledky a aplikace poznatků. Sborník referátů ze sympózia k 90. výročí narození Prof. Aloise Zlatníka. Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie, Lesnická fakulta, Vysoká škola zemědělská v Brně, 150 pp.

ŠUSTEK, Z. (1994): Classifcation of the carabid assemblages in the floodplain forests in Moravia and Slovakia. p. 371-376. In: Desender, K. et al.: Carabid Beetles: Ecology and Evolution. Kluwer Academic Publishers, the Netherlands.

ŠUSTEK, Z. (1996): Ekologicko-cenotické charakteristiky významných skupin druhů živočichů – část charakteristika rozšírenia druhov bystruškovitých (Coleoptera – Carabidae) ve vegetačných stupňoch a trofických a hydrických radoch. Zpráva pro řešení úkolu PPŽP/61012/96 Biogeografická regionalizace, Geobiocenologie, příloha č. 5.

ŠUSTEK, Z. (2000): Spoločenstvá bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae) a ich využitie jako doplnkovej charakteristiky geobiocenotogických jednotiek: problémy a stav poznania. pp. 18-30. In: Štykar, J. & Čermák, P. eds.: Geobiocenologická typizace krajiny a její aplikace. Geobiocenologické spisy, sv. 5: 1-136.

VAŠÁTKO, J. (1972): O měkkýší složce geobiocenóz dubového stupně. Zprávy Geografického ústavu ČSAV, 9, Brno. č. 8, s. 1-5

VAŠÁTKO, J. (1973): Měkkýší složka geobiocenóz jako ekoindikátor. In: Studia geographica 29, Brno, Geografický ústav ČSAV, s. 184-191.

VAŠÁTKO, J. (1999): Využití některých modelových skupin živočichů pro charakteristiku krajin České republiky. Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita. 79 s. [Habilitační práce].

VAŠÁTKO, J. (2000): Živočišná složka geobiocenóz (zoocebnóza) a její význam pro chrakteristiku jednotek geobiocenologické typizace krajiny. Brno : Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2000. s. 12-14. Geobiocenologické spisy sv.č.5.

ZLATNÍK, A. (1976): Přehled skupin typů geobiocénů původně lesních a křovinných ČSSR. Zpr. Geogr. úst. Čs. akad. věd., č 13, sv. 3/4, s. 55–64. Brno.