Geobiocenózy mokré řady se ostrůvkovitě vyskytují na území celého státu především v potočních a říčních nivách. K mokré řadě náleží i geobiocenózy pramenišť s maloplošným ostrůvkovitým výskytem. Rozsáhlejší a někdy i souvislejší výskyt mokré řady je v rybničných oblastech především v Jihočeských pánvích, v Křižanovské vrchovině a v Blatenské pahorkatině. Celkově zaujímají segmenty mokré řady zhruba 2 až 3% území ČR.

Nejvýznamnějším znakem ekotopu je přebytek vody v půdě. Půdy jsou více méně trvale mokré až zbahnělé, hladina podzemní vody je vysoko položená, v některých obdobích může dosahovat až k půdnímu povrchu. I v suchých obdobích prosýchají pouze svrchní vrstvy půdy. Redukční glejový horizont bývá obvykle v hloubce menší než 80 cm.

Podle charakteru přídatné vody rozlišujeme dvě varianty mokré hydrické řady: variantu s proudící vodou (5a) a variantu se stagnující vodou (5b). Varianta 5a se vyskytuje podél vodních toků. Půdy jsou ovlivňované pohyblivou okysličenou vodou, vyznačují se silněji kolísající hladinou podzemní vody a jsou občas zaplavované. Varianta 5b je vázána na deprese se sníženým odtokem. Půdy jsou ovlivňované stagnující vodou, hladina podzemní vody je v průběhu roku více méně vyrovnaná.

Půdy jsou převážně hluboké a obvykle zrnitostně těžší. Převažujícími půdními typy jsou gleje, pseudogleje a fluvizemě glejové. K hydrické řadě mokré řadíme i biocenózy na půdách se zrašelinělým povrchem, kde vrstva rašeliny nepřesahuje 50 cm. Jedná se převážně o gleje organozemní a organozemě glejové.

Bioindikace:

Biocenózy mokré hydrické řady se vyznačují dominancí hygrofytů a hydrofytů, tedy druhů mokřadních a vodních. Na trvale zaplavených půdách vznikají mokřadní společenstva bez dřevin. Rozhraní těchto mokřadních travinnobylinných společenstev a porostů dřevin tvoří tzv. hydrická hranice lesa.

Pro dřevinná společenstva je charakteristická dominance druhů snášejících i trvalejší zamokření půdního profilu. Patří k nim především olše (Alnus glutinosa, A. incana) a vrby (ze stromových Salix alba, S. fragilis, S. daphnoides, z keřových S. cinerea, S. purpurea, S. triandra, S. viminalis aj.). V dřevinném patře geobiocenóz mokré řady se dále vyskytují jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), topoly (Populus alba, P. nigra, P. canescens), dub letní (Quercus robur), střemcha hroznovitá (Padus avium), jilm vaz (Ulmus laevis).

Pro mokrou hydrickou řadu je charakteristický výskyt vysokých ostřic (např. Carex acutiformis, C. riparia, C. gracilis, C. vesicaria aj.). Mezi hojně rozšířené indikátory této řady dále patří skřípina lesní (Scirpus sylvaticus), chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea), zblochany (Glyceria maxima, G. fluitans), orobince (Typha latifolia, T. angustifolia), rákos jižní (Phragmintes australis), kosatec žlutý (Iris pseudacorus), blatouch
bahenní (Caltha palustris), ďáblík bahenní (Calla palustris), tužebník jilmový (Filipendula ulmaria), škarda bažinná (Crepis paludosa), vrbina obecná (Lysimachia vulgaris), mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium alternifolium), karbinec evropský (Lycopus europaeus), bledule letní (Leucojum aestivum) aj. V segmentech mokré řady se vyskytují i různé typy tůní s mokřadní a vodní vegetací. K typickým druhům zde patří žebratka
bahenní (Hottonia palustris), žabník jitrocelový (Alisma plantago-aquatica), šmel okoličnatý (Butomus umbellatus), kyprej vrbice (Lythrum salicaria), v hlubších tůních též stulík žlutý (Nuphar lutea) aj. Na zrašelinělých půdách se charakteristicky vyskytují např. vachta trojlistá (Menyanthes trifoliata), zábělník bahenní (Comarum palustre), všivec bahenní (Pedicularis palustris).

Zdroje:

BUČEK, A. & LACINA, J. (1999): Geobiocenologie II. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická universita, Brno. 240 s., 5 s. obr. příl. + 1 tabulka. ISBN 8071574171

MADĚRA, P. & ZÍMOVÁ, E. eds. (2005): Metodické postupy projektování lokálního ÚSES. Ústav lesnické botaniky, typologie a dendrologie LDF MZLU v Brně a Löw a spol., Brno. [CD-ROM].

Biogeografie