Do tohoto stupně řadíme polohy nad horní stromovou hranicí lesa včetně ostrůvků alpinských společenstev, která v ČR nevytvářejí souvislý (9.) vegetační stupeň. Charakteristicky se zde uplatňuje řada arkto-alpinských druhů, často reliktního charakteru. V ČR se tento stupeň vyskytuje v nejvyšších polohách Krkonoš, Hrubého Jeseníku a Králického Sněžníku. Na naší straně Šumavy jsou nepatrné fragmenty 8. v.s. v karech a na hřbetech na akumulacích balvanů, na Velkém Javoru v Bavorsku v blízkosti státní hranice je tento stupeň plně vyvinut včetně porostů kleče a trávníků. Porosty kleče na rašeliništích a balvanitých akumulacích v území 6. a 7. v.s. však náležejí do těchto stupňů.

Charakteristické rysy ekotopů:

Stupeň zaujímá hřbety v nadmořských výškách nad 1250 m (západní Krkonoše), v Jeseníkách nad 1350 m a na Šumavě až nad 1400 m, výrazně ovlivněné působením vrcholového fenoménu a anemo-orografických systémů (Jeník 1961). Výrazným rysem tohoto stupně je výskyt sněhových lavin. Na podloží krystalinika se vyskytují zpravidla mělké kamenité půdy charakteru rankerů, horských podzolů a na plochých hřbetech i polygonálních půd nebo rašeliništních organozemí.

Průměr ročních teplot za období 1901-1950 byl s výjimkou ledovcových karů extrémně nízký. Na Brockenu v Harzu začíná 8. v.s. již při průměrné roční teplotě 3,2°C, na nejoceaničtější dolní hranici v ČR v západních Krkonoších tento stupeň začíná při teplotě 2,0°C, na Králickém Sněžníku asi při 1,7°C, na Pradědu při 1,6°C a na jihovýchodní Šumavě by snad začínal až při 1,4°C. Průměrný roční úhrn srážek je velmi vysoký (nad 1400 mm), vegetační doba je velmi krátká (do 60 dní). Sněhová pokrývka zde leží déle než 170 dní v roce, počet mrazových dnů přesahuje 190. Jedná se o nejchladnější a největrnější polohy klimatické oblasti CH4.

Přírodní stav biocenóz:

Souvislé stromové patro není vyvinuto. V Krkonoších se přirozeně vyskytují souvislé porosty borovice kleče (Pinus mugo), na Šumavě jsou až za naší hranicí a na české straně jen ve fragmentech na balvanitých stanovištích. V Hrubém Jeseníku i na Králickém Sněžníku byla kleč uměle vysázena. Kromě kleče vnikají do tohoto stupně skupinky silně krnících a netvárných smrků (Picea abies), často vlajkovitých nebo keřovitých forem, a jeřáb ptačí olysalý (Sorbus aucuparia subsp. glabrata). Vzácným endemitem Krkonoš je jeřáb sudetský (Sorbus sudetica). Reliktem alpinských holí Krkonoš a Hrubého Jeseníku jsou vrba laponská (Salix lapponum) a vrba bylinná (Salix herbacea); pouze v Krkonoších roste vrba dvoubarvá (Salix bicolor), v Hrubém Jeseníku vrba šípovitá (Salix hastata).

Bylinné patro tvoří druhově bohaté spektrum subalpínských a alpínských druhů, často arkto-alpínského geoelementu, např. sítina trojklaná (Juncus trifidus), jestřábník alpský (Hieracium alpinum), koprníček bezobalný (Ligusticum mutellina), mochna zlatá (Potentilla aurea), kuklík horský (Geum montanum) a sasanka narcisokvětá (Anemone narcissiflora). Vysokou pokryvností i druhovou rozmanitostí se vyznačuje lichenoflóra. Velmi bohatá na různé taxony a cenoticky rozmanitá je vegetace karů v Krkonoších a Hrubém Jeseníku, kde se společně vyskytují díky působení anemo-orografických systémů jak druhy horské, tak druhy nižších poloh.

Stupeň zabírá nejchladnější polohy oreofytika, řazené do subalpinského a alpinského stupně. Obecně v tomto stupni dominuje acidofilní svaz s převahou kosodřeviny (Pinion mugo) a na vlhkých živnějších stanovištích svaz Athyrio alpestris-Pinion mugo. Listnaté křoviny lavinových drah náležejí do svazu Salicion silesiacae, plošně menší jsou křoviny s vrbou laponskou (Salicetum lapponum) ze třídy Mulgedio-Aconitetea na mokrých zrašelinělých půdách po obvodech rašelinišť a v karech. Druhově bohatá křovinná a vysokobylinná vegetace třídy Mulgedio-Aconitetea zde má celá své výrazné těžiště a jen málo přesahuje do sousedních vegetačních stupňů.

Travnatobylinným cenotaxonům 8. v.s. dosud nebyla přiřazena geobiocenologická formule, proto je doplněna. Pro skály karů (kromě horních hran) jsou typické trávníky svazu Agrostion alpinae (/7/8AB-BD1) a řídká skalní vegetace svazu Juncion trifidi (/7/8A-AB1). Těžiště svazu Juncion trifidi však leží až v 9. v.s., kde je tento svaz zastoupen jinými asociacemi. Mimo skalní stěny jsou plochy vysokobylinných trávníků svazu Calamagrostion villosae (/7/8-9AB4). Sušší stanoviště závětrných svahů v lavinových drahách s akumulací živin hostí bohaté vysokobylinné trávníky svazu Calamagrostion arundinaceae (/7/8B-BC3-4). Svaz Adenostylion zahrnuje květnaté vysokobylinné nivy v místech akumulace sněhu, vylučující existenci kleče (/6/7-9BC-C5a). Chudší vysokobylinné kapradinové nivy na kyselejších půdách zahrnuje svaz Dryopteridi-Athyrion (/6/7-9B4-5a). Dosud uvedená vegetace je typická pro 8. v.s. Vlhčí a méně vyfoukávaná místa zpravidla u dolní hranice stupně hostí ještě vegetaci svazu Vaccinion (snad jen as. Festuco supinae-Vaccinietum myrtilli); tento svaz v 8. v.s. končí; v Jesenickém bioregionu tvoří vikarizující vegetaci na místo chybějící kosodřeviny svazu Pinion mugo.

Kromě zmíněných typů se v rámci plošně chápaného 8. v.s. vyskytují i fragmenty 9. – alpínského vegetačního stupně, vázané na skalnaté vrcholy, sutě, ploché vyfoukávané hřbety (vrcholový fenomén) a sněhová výležiska. U cenotaxonů tohoto stupně jsou opět nově uvedeny geobiocenologické formule.

Na hřbetech ovlivněných vichry (často s polygonálními půdami) se vyskytují trávníky ze svazu Juncion trifidi, především asociace Carici rigidae-Juncetum trifidi a Cetrario-Festucetum supinae (bez subas. callunetosum) (9A-AB2v). Ty doplňují na extrémně vyfoukávaných místech alpínská vřesoviště, ze svazu Juncion trifidi asociace Empetro hermaphroditi-Juncetum trifidi a Cetrario-Festucetum supinae subsp. callunetosum, a ze svazu Genistion asociace Calluno-Deschampsietum (Zlatník 1925) (9A1-2v). Na skalách horských vrcholů, horních hran karů a balvaništích nacházíme chudší skalní vegetaci svazu Androsacion alpinae i skalní vegetaci ze svazu Juncion trifidi (Agrostis rupestris-Juncus trifidus spol., Molinio coerulae-Agrostietum, Festuco supinae-Polytrichetum piliferi) (/8/9-10A-AB0-1). Tato vegetace skal a balvanišť by vystupovala i do 10. – subniválního stupně. Na plošinách v místech mírné akumulace sněhu nacházíme nízké zapojené alpínské trávníky asociací Festuco supinae-Nardetum ze svazu Nardion a Carici fyllae-Nardetum ze svazu Nardo-Caricion rigidae (9A-AB2-3). Na svazích s větší akumulací sněhu se vyvinuly bohatší vysokobylinné trávníky náležející do svazu Calamagrostion villosae (9AB3-4); původně byly vzácnější, k jejich rozšíření podstatně přispěla pastva dobytka. Sněhová výležiska na závětrných svazích v okolí skal hostí malé plošky vegetace snad svazu Salicion herbaceae, který by taktéž vystupoval do 10. v.s. (9-10B4). Tento typ vegetace je však u nás velmi fragmentární, nedokonale vyvinutý a kolem jeho zařazení panují nejistoty.

Typická subalpínská prameniště náležejí do svazu Swertio-Anisothecion squarrosi (8.-9. v.s.), ale v rámci 8. v.s. jsou i nejvýše položené výskyty vegetace svazu Cardamino-Montion (začíná v 5. v.s.). Rašeliniště hostí vegetaci svazu Oxycocco-Empetrion hermaphroditi a šlenky (rašelinná jezírka) Leuko-Scheuchzerion palustris vystupující z 6., resp. 5. v.s. Horní hranice výskytu těchto společenstev v 8. v.s. je dána pouze absencí vyšších vegetačních stupňů s odpovídajícími stanovišti v ČR, jinak by též vystupovaly až do 10. (subniválního) v.s.

Živočišná složka přírodních společenstev:

Ze střevlíkovitých brouků zde vyznívá výskyt Cychrus attenuatus, Cychrus caraboides, Carabus linnei. Vyskytuje se Carabus sylvestris, Calathus metalicus, Pterostichus neglingens, Pterostichus morio, Trechus pilisensis, Trechus latus, Trechus pulchellus.

V tomto vegetačním stupni vyznívá výskyt měkkýšů z předchozích vegetačních stupňů. Vyskytují se pouze na příhodných stanovištích a jejich společenstva mají reliktní charakter. Setkáváme se zde např. s druhem vrkoč severní (Vertigo arctica).

Z plazů se zde vyskytuje ještěrka živorodá (Zootoca viviparia) a zmije obecná (Vipera berus).

Z ptáků je pro tento vegetační stupeň typická pěvuška podhorní (Prunella collaris) a linduška luční (Anthus spinoletta). Vyskytuje se zde však také kos horský (Turdus torquatus) a pronikají sem i další druhy nižších poloh. V Krkonoších hnízdí vzácný slavík modráček tundrový (Luscinia svecica svecica).

Ze savců sem vystupuje rejsek horský (Sorex alpinus) a netopýr severní (Etesitus nilssoni). Na horských loukách se může vyskytovat také myšivka horská (Sicista betulina).

Přírodě blízká vegetace:

Chudší sušší stanoviště kosodřeviny po její likvidaci osídlila vegetace svazu Nardo-Caricion rigidae a Nardion. Oba typy do 8. v.s. sestoupily během pastvy dobytka z 9. v.s., kde je jejich přirozené těžiště. Vlhčí stanoviště na hlubších půdách po odlesnění zaujaly vysoké trávníky svazu Calamagrostion villosae. Ještě vlhčí a živnější místa na místě kosodřeviny zaujaly ochuzené typy vegetace svazu Polygono-Trisetion, často podél vodotečí navazující na optimálně vyvinutou vegetaci svazu Adenostylion. Ostatní nelesní porosty mají vesměs charakter přirozené vegetace.

Současný stav krajiny:

Typická je mozaika porostů kosodřeviny a nejrozmanitějších typů horských a alpinských travinobylinných společenstev, podmíněných buďto silnými větry, skalními ekotopy nebo akumulacemi sněhu. Častá jsou skalní a suťová společenstva s dominancí epilitických lišejníků. Ostrůvkovitě se na plošinách Krkonoš vyskytují rašeliništní společenstva s arkto-alpínskými druhy. Kromě přirozených porostů kosodřeviny v Krkonoších došlo jak v Krkonoších, tak i v Hrubém Jeseníku a na Králickém Sněžníku v minulosti k dosti rozsáhlým umělým výsadbám kosodřeviny nejrůznější provenience. Všechny výše zmíněné porosty dohromady zabírají 99,4 % plochy. Vody tvoří asi 0,2 %, ”sídla” asi 0,1 %.

Reprezentativní ukázky:

Nejlépe zachovaný komplex společenstev 8. (a 9.) vegetačního stupně je chráněn v I. zónách NP Krkonoše v částech Prameny Labe a Prameny Úpy. Segmenty v NPR Praděd a NPR Králický Sněžník jsou ovlivněny výsadbou kosodřeviny.

Skupiny typů geobiocénů 8. klečového vegetačního stupně:

Fomule	Latinský název	Český název	Zkratka
8 A 1	Pineta mugo lichenosa	lišejníková kleč	Piml
8 A-AB 3	Pineta mugo	Kleč	Pim
8 AB 4	Saliceta lapponae	vrbiny vrby laponské	Slap
8 AB-B 3-4	Salici-betuleta carpaticae	vrbové březiny	SBc
8 BC-C 3-4	Ribi-pineta mugo	meruzalková kleč	RPim
8 A 6	Pineta montanae turfosa superiora	rašeliništní kleč vyššího stupně	Pimturf sup

Zdroje:

BUČEK, A. & LACINA, J. (1999): Geobiocenologie II. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická universita, Brno. 240 s., 5 s. obr. příl. + 1 tabulka. ISBN 8071574171

CULEK, M. ed. (2005): Biogeografické členění České republiky II. díl. AOPK ČR, Praha. 800 s. ISBN 8086064824

JENÍK, J. (1961): Alpínská vegetace Krkonoš, Králického Sněžníku a Hrubého Jeseníku. Nakladatelství ČSAV, Praha.

MADĚRA, P. & ZÍMOVÁ, E. eds. (2005): Metodické postupy projektování lokálního ÚSES. Ústav lesnické botaniky, typologie a dendrologie LDF MZLU v Brně a Löw a spol., Brno. [CD-ROM].

ŠOMŠÁK, L. (1998): Fauna a flóra v rastlinných spoločenstvách strednej Európy /Aplikovaná biocenológia/. Prírodovedecká fakulta Univerzity Komneského. Bratislava. 308 s.

ŠŤASTNÝ, K., BEJČEK, V. & HUDEC, K. (2006): Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2001–2003. Aventinum, Praha. 464 s.

ŠUSTEK, Z. (1993): Využitie Zlatníkovej geobiocenologickej klasifikácie při štúdiu rozšírenia bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae). pp. 59-63. In: Štykar, J. ed.: Geobiocenologický výzkum lesů, výsledky a aplikace poznatků. Sborník referátů ze sympózia k 90. výročí narození Prof. Aloise Zlatníka. Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie, Lesnická fakulta, Vysoká škola zemědělská v Brně, 150 pp.

ŠUSTEK, Z. (1994): Classifcation of the carabid assemblages in the floodplain forests in Moravia and Slovakia. p. 371-376. In: Desender, K. et al.: Carabid Beetles: Ecology and Evolution. Kluwer Academic Publishers, the Netherlands.

ŠUSTEK, Z. (1996): Ekologicko-cenotické charakteristiky významných skupin druhů živočichů – část charakteristika rozšírenia druhov bystruškovitých (Coleoptera – Carabidae) ve vegetačných stupňoch a trofických a hydrických radoch. Zpráva pro řešení úkolu PPŽP/61012/96 Biogeografická regionalizace, Geobiocenologie, příloha č. 5.

ŠUSTEK, Z. (2000): Spoločenstvá bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae) a ich využitie jako doplnkovej charakteristiky geobiocenotogických jednotiek: problémy a stav poznania. pp. 18-30. In: Štykar, J. & Čermák, P. eds.: Geobiocenologická typizace krajiny a její aplikace. Geobiocenologické spisy, sv. 5: 1-136.

VAŠÁTKO, J. (1972): O měkkýší složce geobiocenóz dubového stupně. Zprávy Geografického ústavu ČSAV, 9, Brno. č. 8, s. 1-5

VAŠÁTKO, J. (1973): Měkkýší složka geobiocenóz jako ekoindikátor. In: Studia geographica 29, Brno, Geografický ústav ČSAV, s. 184-191.

VAŠÁTKO, J. (1999): Využití některých modelových skupin živočichů pro charakteristiku krajin České republiky. Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita. 79 s. [Habilitační práce].

VAŠÁTKO, J. (2000): Živočišná složka geobiocenóz (zoocebnóza) a její význam pro chrakteristiku jednotek geobiocenologické typizace krajiny. Brno : Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2000. s. 12-14. Geobiocenologické spisy sv.č.5.

ZLATNÍK, A. (1976): Přehled skupin typů geobiocénů původně lesních a křovinných ČSSR. Zpr. Geogr. úst. Čs. akad. věd., č 13, sv. 3/4, s. 55–64. Brno.

ZWACH, I. (2009): Obojživelníci a plazi České republiky. Grada Publishing, Praha. 496 s. ISBN 9788024725093

Biogeografie