Geobiocenózy zamokřené hydrické řady se vyskytují v potočních a říčních aluviích na území celého státu. Mimo aluvia se nejčastěji a souvisleji vyskytují v plochém reliéfu pánví a kotlin (např. v Jihočeských pánvích, v Ostravské pánvi) a plochých pahorkatin a vrchovin (např. Křižanovská vrchovina, Blatenská pahorkatina aj.). Celkově lze plochu geobiocenóz zamokřené hydrické řady odhadnout na 15 % území ČR.

Půdy zamokřené hydrické řady jsou kromě atmosférických srážek ovlivněny tzv. přídatnou vodou, která na lokalitu přitéká z okolí. Zamokření půdního profilu může být způsobeno i zhoršenou propustností půd. Charakteristickým znakem půd je oglejení. Převládajícími půdními typy jsou pseudogleje a oglejené a pseudoglejové kambizemě, luvizemě a podzoly, v říčních a potočních nivách fluvizemě. Hladina podzemní vody kolísá, znaky oglejení (bročky a skvrny, mramorovaný horizont) se vyskytují do 80 cm od povrchu. V letním období může docházet k dočasnému proschnutí svrchních vrstev půdy, někdy naopak (např. při tání sněhu) dochází k zaplavení i půdního povrchu.

Bioindikace:

V dřevinném patře často dominují hlavní dřeviny vůdčích řad jednotlivých vegetačních stupňů. Oproti vůdčím řadám se méně vyskytuje dub zimní (Quercus petraea), nevyskytují se druhy s xerofilní tendencí. Do 4. vegetačního stupně bývá často dominantní dub letní (Quercus robur). Zamokřená řada poskytuje vhodné podmínky pro růst jedle bělokoré (Abies alba) a smrku ztepilého (Picea abies) i v nižších vegetačních stupních, než je optimum jejich růstu v normální hydrické řadě. Obvykle bývají alespoň přimíšeny dřeviny s hygrofilní tendencí - olše (Alnus glutinosa, A. incana), břízy (Betula pubescens, B. pendula), z keřů krušina olšová (Frangula alnus). V křovinných společenstvech zarůstajících zamokřených postagrárních lad se typicky uplatňují vrby (zejména Salix aurita, S. cinerea).

V bylinném patře se nevyskytují druhy xerofilní, charakteristický je hojný výskyt až dominance mezofytů svěžích půd, jako jsou např. bika chlupatá (Luzula pilosa), bika lesní (Luzula sylvatica), ostřice lesní (Carex sylvatica), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), ptačinec hajní (Stellaria nemorum), česnek medvědí (Allium ursinum). Oproti normální hydrické řadě se ovšem vždy často až dominantně vyskytují hygrofilní druhy, snášející střídavé zamokření - např. ostřice třeslicovitá (Carex brizoides), bezkolenec rákosovitý (Molinia arundinacea), sítiny (Juncus effusus, J. glomeratus, J. squarrosus), přeslička lesní (Equisetum sylvaticum), bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), orsej jarní (Ficaria bulbifera), kakost bahenní (Geranium palustre), kuklík potoční (Geum rivale), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), bledule jarní (Leucojum vernum), devětsil bílý (Petasites albus), pryskyřník kosmatý (Ranunculus lanuginosus).

Ve vlhkých travinných společenstvech patří k dominantním druhům psárka luční (Alopecurus pratensis), metlice trsnatá (Deschampsia caespitosa), medyněk vlnatý (Holcus lanatus), pcháče (Cirsium oleraceum, C. canum, C. palustre, C. heterophyllum), kohoutek luční (Lychnis flos-cuculi), děhel lesní (Angelica sylvestris), hadí kořen větší (Bistorta major), tolije bahenní (Parnassia palustris), pryskyřník prudký (Ranunculus acris), kostival lékařský (Symphytum officinale), upolín evropský (Trollius altissimus), prstnatec májový (Dactylorhiza majalis) aj.

Pro zamokřenou hydrickou řadu je typická vysoká pokryvnost mechového patra, k typickým druhům patří např. měříky (Plagiomnium undulatum, P. affine, Rhizomnium punctatum), drabík stromkovitý (Climacium dendroides), kostrbatec zelený (Rhytidiadelphus squarrosus), nesouvisle se začínají objevovat i rašeliníky (Sphagnum).

Zdroje:

BUČEK, A. & LACINA, J. (1999): Geobiocenologie II. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická universita, Brno. 240 s., 5 s. obr. příl. + 1 tabulka. ISBN 8071574171

MADĚRA, P. & ZÍMOVÁ, E. eds. (2005): Metodické postupy projektování lokálního ÚSES. Ústav lesnické botaniky, typologie a dendrologie LDF MZLU v Brně a Löw a spol., Brno. [CD-ROM].

Biogeografie