Geobiocenózy řady C jsou vázány souvisleji jen na široké říční nivy dolních toků velkých řek (např. Morava, Dyje, Labe, Ohře, Vltava), kde došlo k obohacování nivních půd usazováním dusíkem bohatých povodňových hlín. V užších říčních a potočních nivách je jejich výskyt pouze mozaikovitý, střídají se obvykle s geobiocenózami meziřady BC. V členitém reliéfu pahorkatin, vrchovin a hornatin jsou geobiocenózy řady C vázány především na zahliněné sutě s humózními půdami s vysokým obsahem dusíku. Proto je zde jejich výskyt pouze ostrůvkovitý, opět v těsné návaznosti na převažující okolní geobiocenózy meziřady BC. Častěji se vyskytují v oblastech neutrálních až bázických hornin - např. v Českém středohoří, Doupovských vrších a v
Bílých Karpatech, typický je i jejich výskyt v hluboce zařezaných údolích řek - např. Svratky, Berounky a Moravice. Celkově geobiocenózy řady C zaujímají necelá 2 % území ČR.

Do řady C jsou řazeny geobiocenózy s hluboce prohumózněnými půdami s vysokým obsahem dusíku. V širokých říčních nivách to jsou typické a pelické fluvizemě a černice. V členitém reliéfu jsou společenstva řady C vázána na silně skeletovité humózní půdy, především na ranker kambizemní a kambizem rankrovou, případně na eutrofní kambizemě. Pro všechny tyto půdy jsou charakteristické příznivé formy humusu - převážně mul, případně mulový moder, poměr C/N je 10 až 12. Jedná se o půdy mírně kyselé až neutrální (pH 5,7 - 7,0) s vysokým sorpčním nasycením (50-90 %). Vyznačují se bohatou činností edafonu.

Bioindikace:

Řada C bývá často označována jako řada javorová, neboť zde mají těžiště výskytu stromové eutrofní heminitrofyty, mezi něž patří javor mléč (Acer platanoides), javor klen (Acer pseudoplatanus), jasany (Fraxinus excelsior, v nivách jižní Moravy též Fraxinus angustifolia) a jilm horský (Ulmus glabra), z keřů bez černý (Sambucus nigra). Spoludominantami dřevinného patra jsou heminitrofilní mezotrofy - např. javor babyka (Acer campestre), lípy (Tilia cordata, T. platyphyllos), jilmy (Ulmus minor, U. laevis), z keřů meruzalka srstka (Ribes uva-crispa), brslen evropský (Euonymus europaea), rybíz alpínský (Ribes alpinum).

V bylinném patře je typická hojná účast až dominance stenoekních eutrofních nitrofytů. K nejčastějším patří česnek medvědí (Allium ursinum), česnáček lékařský (Alliaria petiolata), krabilice zápašná (Chaerophyllum aromaticum), krabilice mámivá (Ch. temulum), vlaštovičník větší (Chelidonium majus), dymnivka dutá (Corydalis cava), kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos), svízel přítula (Galium aparine), hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum), měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), šťovík alpský (Rumex alpinus), tořice japonská (Torilis japonica) a kopřiva dvoudomá (Urtica dioica).

Bylinné patro doplňují eutrofní heminitrofyty - např. pižmovka mošusová (Adoxa moschatellina), sveřep Benekenův (Bromus benekenii), mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium alternifolium), konopice zdobná (Galeopsis speciosa), kakost hnědočervený (Geranium phaeum), popenec chlupatý (Glechoma hirsuta), ječmenka evropská (Hordelymus europaeus), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), lilek potměchuť (Solanum dulcamara), v lužních lesích ostružiník ježiník (Rubus caesius). Podobně jako v meziřadě BC i v řadě C je charakteristický druhově bohatý jarní aspekt. Z eutrofních heminitrofytů se v něm vyskytují např. dymnivka plná (Corydalis solida), orsej jarní (Ficaria bulbifera), křivatec žlutý (Gagea lutea), sněženka předjarní (Galanthus nivalis), bledule jarní (Leucojum vernum) i v jihomoravských lužních lesích vzácná bledule letní (L. aestivum), zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides) a podél toků časně z jara kvetoucí devětsil lékařský (Petasites hybridus).

Synusii podrostu doplňují heminitrofilní mezofyty, z nichž se pravidelně vyskytují např. kopytník evropský (Asarum europaeum), kakost smrdutý (Geranium robertianum), pšeníčko rozkladité (Milium effusum) a bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria).

Ráz synusie podrostu velmi často určuje dominance kapraďorostů, nejčastěji kapradě samce (Dryopteris filix-mas) a papratky samice (Athyrium filix-femina). Pro některé potoční nivy je charakteristický výskyt vzácného heminitrofilního kapraďorostu pérovníku pštrosího (Matteuccia struthiopteris).

V členitém reliéfu se na segmentech této řady zachovaly lesní porosty často s přirozenou dřevinnou skladbou. Náhradní luční společenstva jsou pouze v potočních a říčních nivách. Převažují v nich druhy s nitrofilní tendencí , zvláště psárka luční (Alopecurus pratensis), chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea), kakost luční (Geranium pratense), pcháč potoční (Cirsium rivulare), ocún jesenní (Colchicum autumnale) aj. V mokřadních travinných společenstvech je typická dominance zblochanu vodního (Glyceria maxima), charakteristicky se vyskytuje kosatec žlutý (Iris pseudacorus).

Zdroje:

BUČEK, A. & LACINA, J. (1999): Geobiocenologie II. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická universita, Brno. 240 s., 5 s. obr. příl. + 1 tabulka. ISBN 8071574171

MADĚRA, P. & ZÍMOVÁ, E. eds. (2005): Metodické postupy projektování lokálního ÚSES. Ústav lesnické botaniky, typologie a dendrologie LDF MZLU v Brně a Löw a spol., Brno. [CD-ROM].

Biogeografie