2D a 3D analýza pohybu
Sportovní fakulta Masarykovy univerzity
Mgr. Martin Sebera, Ph.D.

1 Běh na 110 metrů překážek

1. 1 Charakteristika disciplíny běh na 110 metrů překážek

Překážkový běh mužů na 110 m řadíme mezi krátké sprinty. Jedná se o rychlostně silovou disciplínu prováděnou submaximální intenzitou. Z hlediska pohybové charakteristiky mluvíme o pohybu kombinovaném. Cyklický charakter pohybu je přerušován acyklickým pohybem při přeběhu každé překážky. V náběhu, běhu mezi překážkami i doběhu se od sebe běžecké kroky liší rozdílnou délkou, frekvencí i rychlostí, a proto se ani zde nejedná o čistě cyklický druh pohybu [13]. Překážkový běh na 110 m se skládá z jedenácti úseků, které by měly být běženy stupňovanou rychlostí. Cykličnost se projevuje při opakování pohybu v devíti rytmických jednotkách, kdy rytmická jednotka obsahuje tři kroky běhu mezi překážkami a přeběh následující překážky [22].

Krátké překážkové běhy kladou vysoké nároky na nervosvalový aparát. Rychlost běhu lze zlepšit pouze zvýšením frekvence běžeckých a překážkových kroků [20]. Frekvence kroků závisí na pohyblivosti procesů v centrální nervové soustavě, ta se projevuje ve schopnosti nervových buněk rychle střídat podráždění a útlum. Rychlost svalové kontrakce je závislá na morfologické a chemické struktuře svalových vláken [7].

Z psychologického hlediska klademe nároky na sebeovládání při startu, na schopnost koncentrace maximálního volního úsilí a na odolnost proti rušivým vlivům prostředí.

1. 2 Pravidla atletiky – překážkový běh na 110 metrů překážek

V této podkapitole se budeme zabývat pouze údaji, které přímo souvisejí s technikou běhu přes 110 metrů překážek (v tabulkách a grafech dále uvádíme jako př.).

1. Vzdálenosti…
   Standardní délka krátkých překážkových závodů je pro muže 110 m (tab.1).
   V každé dráze musí být sada 10 překážek následovně rozestavených:
   
   tab.1: Vzdálenost mužů na trati 110 m překážek

   muži
   délka trati (m)	náběh (m)	mezi př. (m)	doběh (m)
   110	13,72	9,14	14,02

2. Rozměry…
   Standardní výšky překážek jsou (tab. 2):
   
   tab.2: Standardní výšky překážek na trati 110 m překážek

   muži
   délka trati (m)	výška př. (m)
   110	1,067

   
   Překážky musí mít šířku v rozmezí od 1,18 do 1,20 m, délku základny nejvýše 0,70 m a celková hmotnost překážky nesmí být menší než 10 kg. Pro předepsanou výšku překážek je tolerance 3 mm.
3. Všechny běhy musí být běženy v drahách a každý závodník musí po celý závod setrvat ve své dráze.
4. Jestliže závodník při překonávání překážky vede chodidlo nebo nohu pod úrovní horní hrany překážky, překoná překážku, která není v jeho dráze nebo podle názoru vrchního rozhodčího či vrchníka úmyslně porazí některou překážku rukou nebo nohou, musí být diskvalifikován.
5. Vyjma případu uvedeného výše, sražení překážky nesmí být důvodem k diskvalifikaci ani na závodu vytvoření rekordu.
6. Pro uznání světového rekordu musí všechny překážky odpovídat ustanoveným pravidlům [23].

1. 3 Popis přeběhu překážky z biomechanického hlediska

Běh přes překážky je složitou kombinací běžecké a skokanské kinematiky. Vlastním účelem překážkového běhu je proběhnutí celé trati v co nejkratším čase. Biomechanický výzkum ustanovil, že klíčem k dobrému výsledku v překážkovém běhu je udržení horizontální rychlosti během přeběhu překážky. V kinematice překážkového běhu a v udržení horizontální rychlosti při přeběhu překážky hrají hlavní roli čtyři faktory. Úhel vzletu při odraze na překážku, poloha těla během překážkového kroku, náběhová rychlost, rozmístění kroků (step placement) [25].

Úhel vzletu při odraze na překážku je takový úhel, který svírá těžiště těla s palcem na noze a podložkou, relativně horizontální. Menší úhel vzletu značí větší horizontální rychlost při odraze na překážku, napomáhá ji udržovat a snižuje rychlost vertikální. Pozice trupu a nohou hraje klíčovou roli v udržení horizontální rychlosti. Výrazný předklon trupu s vedením přetahové nohy téměř paralelně s podložkou, dovolí překážkáři přeběh překážky s minimálním zdvihem těžiště. Překážkář se zároveň snaží o co nejrychlejší zášlap za překážku, díky kterému sníží co nejvíce ztrátu horizontální rychlosti [14].

Kritériem správné techniky přeběhu překážky je plochost dráhy těžiště při jejím přeběhu. Horizontální a vertikální výkyvy těžiště by měly být při přeběhu překážky co nejmenší, rychlost pohybu vpřed při dokroku za překážkou co nejplynulejší a let přes překážku co nejkratší. Za nejúčinnější můžeme považovat takový přeběh překážky, při kterém se dráha těžiště co nejvíce přiblíží dráze těžiště při hladkém běhu. Dráha těžiště má při přeběhu překážky tvar paraboly a vrcholu by měla dosahovat před rovinou překážky. Dráha těžiště je určena velikostí počáteční rychlosti letu a úhlu vzletu, bude tím plošší, čím větší bude rychlost pohybu těžiště, čím vyšší bude poloha těžiště v okamžiku odrazu a čím vzdálenější bude místo odrazu od překážky [10]. To znamená, že jsou zvýhodněni překážkáři vyšší postavy s výše položeným těžištěm.

Náběhová rychlost a rozmístění kroků mají významný účinek na kinematiku přeběhu překážky. Zvýšením náběhové rychlosti spolu se zvětšením vzdálenosti odrazu na překážku 10 úměrně zmenšíme vzdálenost dopadu za překážku, zároveň dosáhneme vrcholu zdvihu těžiště před překážkou a snížíme velikost volného prostoru mezi překážkou a překážkářem [18].

1. 4 Rozbor pohybových dovedností determinujících
disciplínu 110 metrů překážek

Pojmem technika označujeme dle Čelikovského (1976) způsob řešení pohybového úkolu v souladu s pravidly příslušného sportu, biomechanickými zákonitostmi a pohybovými možnostmi sportovce. S ohledem na individuální zvláštnosti sportovců vyjadřujeme osobité provedení pohybu pojmem styl [4].

Dle Dovalila (2002) definujeme sportovní dovednosti jako jednotu vnějších projevů motoriky člověka a jejich vnitřních neurofyziologických mechanismů. V tomto komplexu je možné rozlišovat vnější a vnitřní techniku. Vnější technika se projevuje jako organizovaný sled pohybů a operací sjednocených v pohybovou činnost, zaměřenou k danému cíli. Většinou se vyjadřuje kinematickými parametry pohybu těla a jeho částí v prostoru a čase (směr, dráha pohybu, jeho rychlost a zrychlení). Tyto biomechanické charakteristiky vyjadřují nejen kvantitativní hledisko techniky, ale podílejí se také na kvalitativních znacích pohybového projevu, jeho plynulosti, přesnosti, stálosti a rytmu. Jsou vizuálně pozorovatelné a prakticky měřitelné [2].

Specifikujeme-li tuto definici na překážkový běh, tak již od startu můžeme vidět rychlost reakce překážkáře na startovní výstřel, zvládnutí náběhu na první překážku, techniku přeběhu překážek na celé trati, míru zrychlení a zvládnutí rytmu mezi překážkami a rychlost doběhu do cíle.

Vnitřní techniku tvoří neurofyziologické základy sportovních činností. Mají podobu zpevněných a stabilizovaných pohybových vzorců a programů a jim odpovídajících koordinovaných systémů kontrakcí a relaxací svalových skupin [12].

Technika je nedílnou součástí tréninku v průběhu celé sportovní kariéry. Ze začátku si atlet musí osvojit a zdokonalit základy techniky. U zkušených sportovců jde později o procesy diferenciace, integrace a stabilizace [21].

Dle Millerové a kol. (2005) chápeme diferenciaci jako speciální zaměření na různé součásti techniky, které se postupně sdružují v celek. Překážkář se nejprve učí techniku přetahové a švihové nohy na místě, později přechází na nižších překážkách do chůze. Zároveň s technikou nohou se překážkář věnuje technice rukou a jejich souhře. Po zvládnutí techniky 11 překážkového běhu v chůzi, přechází atlet na mírný klus a později běh v závodním tempu. Dalším krokem v nácviku techniky je zvládnout náběh na první překážku. Největší obtíží bývá zvládnout rychlost, kterou sportovec vyvine při náběhu a technicky správný přechod přes překážku. Pokud překážkář zvládá dokonale techniku v klusu a vypořádal se s náběhem na první překážku, může přistoupit k fázi integrace [13].

Fáze integrace směřuje k formování ucelené struktury dovedností. Dochází ke sjednocení všech součástí techniky a o začlenění dalších faktorů výkonu (např. kondičních, taktických schopností) [21]. V této fázi nacvičuje překážkář běh přes překážky ze startovních bloků se snahou o vyvinutí nejvyšší rychlosti, ze začátku přebíhá pouze pět překážek a s postupným rozvojem speciální překážkářské vytrvalosti doplní trať na závodní počet překážek [22].

Fáze stabilizace je dána dostatečným zpevněním techniky, a také její odolností proti rušivým vlivům prostředí. Pro sprintery všeobecně a pro překážkáře zvláště, bývá největší hrozbou nevyzpytatelnost počasí. Proto je dobré, aby v tréninku pamatovali na přípravu v nepříznivých podmínkách. Například v mírném dešti, protivětru nebo naopak když vítr fouká do zad. Ve všech těchto případech musí atleti dbát zvýšené opatrnosti, protože se zvětšuje možnost zranění [11].

Pokud mluvíme o technice překážkového běhu, nemůžeme nikdy mluvit všeobecně o technice ideálního přeběhu překážky. Ideální přeběh překážky neexistuje. Každý překážkář má hranici ideálního přeběhu překážky posunutou jinde, a to z důvodů různých morfologických dispozic. Vynikající technika překážkového běhu by měla využívat individuální přednosti a předpoklady daného závodníka a měla by být především účelná.

Většina současných autorů dělí techniku překážkového běhu na jedenáct úseků. Mezi tyto úseky se řadí náběh a přeběh první překážky, devět rytmických jednotek a doběh. Požadavky na techniku v jednotlivých úsecích závodní tratě jsou vysoce náročné [20].

Náběh začíná startem ze startovních bloků. Překážkář má za úkol dosáhnout co nejvyšší běžecké rychlosti. Optimálním odrazem na překážku si překážkář vytvoří vhodné předpoklady pro přeběh překážky s co nejmenší ztrátou horizontální rychlosti běhu. Náběh na první překážku zdolává dobrý překážkář osmi kroky. Výběh z bloků začíná odrazem obou nohou. Odrazová noha je při výběhu vepředu. První tři kroky náběhu jsou, stejně jako u hladkého sprintu, krátké a vysoce frekvenční. Překážkář vybíhá z bloků směrem vpřed a téměř se nenarovnává. V dalších krocích se trup napřimuje, aby v šestém kroku bylo dobře vidět na 12 překážku [8]. Celý náběh běží překážkář stupňovaně v náklonu po přední části chodidel, délka kroků se prodlužuje a s výjimkou posledního kroku by měla narůstat. Poslední krok je zkrácen, čímž běžec dosáhne rychlejšího a účinnějšího odrazu na překážku a zvýší frekvenci a rychlost kroků. Jedná se o tzv. šlapavý způsobu běhu [14].

Přeběh první překážky. Vzhledem k tomu, že překážkář ještě nedosáhl maximální rychlosti běhu, je překážkový krok i vzdálenost odrazu od překážky kratší. Technika přeběhu první překážky je proto odlišná od techniky přeběhu ostatních překážek. Cílem překážkáře je překonat překážku s minimální ztrátou horizontální rychlosti a vytvořit si dobrý předpoklad pro plynulé navázání běhu mezi překážkami [13]. Pro správné přeběhnutí první překážky je hlavní vysoká poloha těžiště těla a náklon trupu při odrazu. Na dokroku za překážkou musí být poloha těžiště ještě vyšší a náklon trupu větší. Při přeběhu překážky se překážkář snaží o co nejmenší vertikální zdvih těžiště, aktivní dokrok švihové nohy a rychlý odraz do letové fáze prvního kroku mezi překážkami. Těžiště by se mělo v okamžiku dokroku za překážkou nacházet nad dokračující špičkou [11]. Pokud překážkář neudrží po přeběhu překážky váhu těla na špičce dokrokové nohy a dotkne se patou země, má oslabené lýtkové svaly.

Vzdálenost mezi překážkami zdolává překážkář třemi běžeckými kroky, které běží sprinterskou technikou běhu s předpětím svalů před dokrokem. Pro rychlý přeběh překážky je rozhodující stupňovaný rytmus běhu mezi překážkami a třetí krok, který by měl být nejrychlejší a proti druhému kroku zkrácený. Zkrácením třetího kroku překážkář zajistí dokročení nohy v oporové fázi před překážku co nejblíže k svislé těžnici, tím docílí, aby oporová fáze trvala krátce a odraz byl co nejúčinnější [22].

Překážkový krok se skládá z oporové a letové fáze. Podmínky pro přeběh překážky si překážkář připravuje již v běhu mezi překážkami. Dle Millerové a kol. (2005) se délka překážkového kroku mužů pohybuje mezi 340 – 370 cm a procentuálního poměr vzdálenosti odrazu od překážky ku vzdálenosti dokroku za překážkou je 57 – 62 % : 43 – 38 %.

Oporová fáze překážkového kroku začíná dokrokem, který by měl překážkář provést předpětím svalů na přední části chodidla. U nejlepších překážkářů svírá těžiště těla s místem dokroku a běžeckou dráhou úhel dokroku 90-100° [20]. Při dokroku tvoří chodidlo odrazové nohy vůči bérci otevřený úhel, v momentu vertikály se úhel mírně zavírá a ve fázi odrazu je v hlezenním kloubu plantární flexe. Ve fázi dokroku dochází k mírnému ohnutí v koleni oporové končetiny, které se v momentu vertikály zvětšuje a ve fázi odrazu se koleno napne. Koleno překážkářovi švihové nohy se ve fázi dokroku ohne v ostrém úhlu a v momentu 13 vertikály by se mělo nacházet před kolenem nohy oporové. Čím je úhel ohnutí v koleně ostřejší, tím rychleji lze provést pohyb švihové nohy vpřed a vzhůru. Chodidlo švihové nohy svírá vůči bérci úhel větší než 90°. Při dokončení odrazu je švihová noha v koleně ohnuta v ostrém úhlu. Bérec švihové nohy by měl být rovnoběžný s odrazovou končetinou [2].

Osy ramen a kyčlí jsou kolmé na směr běhu a rovnoběžné s příčkou překážky. Při dokroku se paže sbíhají k rovině trupu, v momentu vertikály by měly být lokty na úrovni trupu. Ve fázi odrazu se vedoucí paže pohybuje s pokrčeným loktem vpřed, druhá paže se při střídnopažném způsobu (obr.1a,1b) blokuje u těla v rovině trupu nebo se pohybuje běžecky vzad, při soupažném způsobu práce paží (obr.2) se vedoucí paže pohybuje vpřed a druhá také vpřed [18].

Nejdůležitější fází překážkového kroku je odraz (obr.3), na kterém závisí tvar dráhy letu těžiště a rychlost přeběhu překážky. Aby byl přeběh co nejrychlejší, musí být parabola, po které se těžiště těla překážkáře pohybuje, plochá a přiměřeně dlouhá. Příliš dlouhá dráha 14 letu by pro překážkáře znamenala ztrátu rychlosti a velmi nevýhodný start k dalším krokům za překážkou. Dráhu letu těžiště překážkář vhodně upraví, když zmenší úhel vzletu. V praxi to znamená, že překážkář musí mít v okamžiku odrazu co největší sklon celého těla vpřed [20].

Přílišná snaha o zvětšení předklonu může vést k vysazení v pánvi (obr.4a), to nedovoluje překážkářům provést dostatečný švih ostrým kolenem a způsobuje nežádoucí rotaci hlavou vpřed, která se projevuje přepadáním dopředu při letu nad překážkou. Při vysazení v pánvi působí odrazová síla mimo těžiště. Opačnou rotaci vyvolává přílišné prohnutí a záklon při odrazu, neboť působiště síly se dostává před těžiště (obr.4b). Obojí druh rotace je pro překážkáře nežádoucí [11].

Dalším důležitým faktorem, který překážkáři umožňuje plochou dráhu těžiště, je odraz z dostatečné vzdálenosti od překážky. Čím dále se odrážíme od překážky, tím dokonalejší je technické provedení přeběhu překážky. Daleko od překážky se můžeme odrážet pouze ve velké rychlosti, při pomalém běhu je odraz chybný, tzn. příliš blízko překážky [13]. Dle Vaculi a kol. (1983) se v praxi vzdálenost odrazu na vysokou překážku pohybuje v rozmezí 210-230 cm, přičemž úhel sklonu těla vpřed při odrazu je 58-70°. Optimální vzdálenost odrazu na překážku má však každý překážkář individuální a záleží na mnoha faktorech, jakými jsou například tělesná výška, rychlost běhu, ohebnost, koordinace a odrazová síla a na aktuálním fyzickém a psychickém stavu překážkáře.

Vlivem vertikální složky odrazu na překážku a amortizace dokroku za překážkou je snižována rychlost běhu na překážkách. Millerová a kol. (2005) uvádí, že minimální vertikální rychlost u mužů, by měla být 1,7 m/s. Rychlost běhu je na překážkách snižována jak při odrazu na překážku vlivem jeho vertikální složky, tak amortizací dokroku za překážkou [22].

V dokončené fázi odrazu svírá těžiště těla s místem opory a běžeckou dráhou úhel odrazu asi 65-75° [20]. Při odrazu na překážku by neměla být vysazena pánev a prohnuta páteř v kříži. Chyby při přeběhu překážky jsou většinou způsobeny chybným odrazem na překážku. Dle Kněnického a kol. (1977) je pro účinný odraz na překážku nutný zrychlený dvojí pohyb kotníku bez doteku dráhy patou. Amortizační pohyb v koleně je menší než při zhoupnutí na patu a vytvářejí se lepší předpoklady pro odrazové úsilí. Za zcela neefektivní se považuje pohyb chodidla převalením přes patu. Koleno švihové nohy má překážkář v momentě vertikály zcela ohnuto a uvolněný bérec švihové nohy se téměř dotkne hýždě. Přeběh překážky začíná maximálně rychlým zdvihem stehna ohnuté nohy vzhůru a vpřed v maximálním rozsahu, který doprovází zvětšený náklon trupu. Účinek pohybu švihové nohy je závislý na síle břišního svalstva a zvedačů stehna.

Za nejdůležitější prvek techniky odrazu na překážku považujeme energický švih skrčené nohy. Je důležité, aby při odrazu na překážku získalo celé tělo výrazný náklon vpřed. Dle Millerové a kol. (2005) by měl sklon těla vůči dráze činit 58-70°.

Dokončení fáze odrazu na překážku probíhá postupnou extenzí kyčelního, kolenního a hlezenního kloubu až do špiček prstů [13].

Letovou fázi překážkového kroku začíná překážkář po posledním kontaktu odrazové nohy s podložkou. Úkolem letové fáze je co nejúčelnější překonání překážky, usměrnění rotačního momentu z odrazu na překážku a připravení vhodných podmínek pro dokrok za překážkou [13]. Jak úhel vzletu, tak vertikální zdvih těžiště by měl být co nejmenší (obr.5a,5b). Úhel vzletu je takový úhel, pod kterým se těžiště překážkáře dostává do letové fáze. U mužů je to 16-25° [20].

Odrazová-přetahová noha je vedena nejdříve běžecky a poté ohnutým kolenem stranou vzhůru k překážce. Bérec švihové nohy se pohybuje vpřed vzhůru k překážce téměř do výše stehna švihové nohy. Největší úhel v koleně má švihová noha v okamžiku, kdy se chodidlo dostane na úroveň překážkové příčky nebo těsně předtím. V největším bočném rozštěpu je překážkář v okamžiku, když vztyčené chodidlo dosáhne úrovně překážky [18].

Náklon trupu dosahuje v letové fázi přibližně 30-40°, pokud je překážkář nižší postavy, dochází někdy i k nalehnutí trupu na švihovou nohu (obr.6) [11].

Osy kyčlí a ramen by měly být kolmé na směr běhu a rovnoběžné s příčkou překážky, to znamená, že by se překážkář neměl při přeběhu překážky přetáčet. Paže kompenzují pohyby nohou, ale pokud jejich pohyb není dostatečně sladěn, jsou nejčastější příčinnou nežádoucí rotace. Vedoucí paže se pohybuje vpřed rovnoběžně s přímočarým pohybem švihové nohy. Ruka dosahuje u mužů většinou úrovně mezi ramenem a temenem hlavy. Druhá paže pokračuje v pohybu podle zvoleného způsobu práce paží již na odrazu na překážku [12].

Při přeběhu překážky je výhodné, aby hlava byla ve stejné výši jako při běhu mezi překážkami. Je skloněna mírně dolů v přirozeném pokračování linie zad, pohled směřuje na další překážku (obr.7). Někteří překážkáři po odrazu hlavu sklánějí (obr.8). Sklon hlavy sice 18 napomáhá předklonu, ale zhoršuje pocit rovnováhy, zrakovou kontrolu vzdálenosti k další překážce a přehled o stavu závodu [19].

Těžiště těla se pohybuje při přeběhu překážky po dráze paraboly, kulminační bod by měl být určitě před překážkou. Stehno přetahové nohy svírá s trupem pravý úhel v okamžiku, kdy se dostane na úroveň kyčle. Při přeběhu překážky je bérec přitažen ke stehnu, chodidlo minimálně uprostřed mezi kolenem a kyčlí a špička přitažena k bérci. Pokud bychom špičku měli volně svěšenou dolů, hrozilo by nám, že při přeběhu překážky zahákneme za její příčku [ 2].

Let na překážku končí ve chvíli, kdy těžiště dosáhlo vrcholu před vertikální rovinou překážky. Jakmile to povolí poloha švihové nohy vzhledem k překážce, začíná aktivní pohyb obou nohou. Současnému aktivnímu pohybu obou dolních končetin proti sobě říkáme střih. Švihová noha se pohybuje za překážku dolů a zpět k překážce a přetahová noha kolenem stranou přes překážku vpřed. K největšímu pokrčení dochází, když je koleno nad příčkou překážky. Vytváříme si tak lepší předpoklady pro rychlý pohyb švihové nohy k dokroku. Koleno přetahové nohy je pokrčeno a zvednuto tak, aby vedlo stehno vpřed těsně nad překážkovou příčkou. Od překážky se koleno pohybuje vpřed vzhůru do směru běhu [13].

Osy kyčlí a ramen jsou kolmé na směr běhu.

Dokrok za překážkou (obr.9) je vlastně již součástí oporové fáze prvního kroku běhu mezi překážkami a také uzavírá rytmickou jednotku. Hlavním požadavkem pro dokrok za překážkou je, aby překážkář nenarušil rytmus běhu, zbrzdil co nejméně postupnou rychlost, udržel si rovnovážnou běžeckou polohu, co nejdříve pokračoval v pohybu vpřed a měl první krok za překážkou dostatečně dlouhý. Aby překážkář předešel nežádoucímu záklonu a poklesu těžiště, provádí dokrok na špičku chodidla a po celou dobu oporové fáze se jeho chodidlo nedostane na patu. Čím menší je vzdálenost místa dokroku za překážkou, tím lepší je technika přeběhu [13]. Zásadní význam pro dokrok má místo došlapu chodidla za překážkou vzhledem ke svislé těžnici. Dokrok musí být pod těžištěm, aby nedocházelo ke zbrzdění setrvačnosti. Optimální úhel dokroku je 90-100° [11]. Odchylka trupu od horizontály (náklon trupu) je větší a těžiště těla je výše než při odrazu. Ramena má překážkář v okamžiku dokroku nad dokračující špičkou [22].

Úhel mezi chodidlem a bércem je při dokroku co nejvíce otevřen. Koleno přetahové nohy má při dokroku nejvyšší polohu a nemělo by být v krajní poloze dříve, než dojde ke kontaktu s podložkou. Úhel v koleně přetahové nohy je při dokroku ostrý. Koleno se pohybuje plynule a aktivně vpřed. Dokrokem překážkář neměl narušit rytmus běhu ani zbrzdit rychlost pohybu. Běžec by měl plynule navázat běh mezi překážkami [2].

Vedoucí paže je ohnuta v lokti do pravého úhlu a její loket se za tělem dostane do výše ramene, loket druhé paže po pohybu vpřed dostihne úroveň kolena švihové nohy [12].

Úsek od dokroku za poslední překářkou do cíle nazýváme doběh. Je to jediný úsek tratě, ve kterém mohou překážkáři a překážkářky uplatnit jak frekvenci, tak délku kroku. Při dokroku za poslední překážkou stupňují rychlost do maxima a na cílové čáře nakloní trup výrazně vpřed. Chybou bývá předčasný a velký náklon trupu, při kterém nemohou vyvinout požadovanou maximální rychlost.

Na závěr přikládáme obrázek technicky správně zdolané překážky dle Carra (1999) (obr.10).