2D a 3D analýza pohybu
Sportovní fakulta Masarykovy univerzity
Mgr. Martin Sebera, Ph.D.

4 Výsledky a jejich analýza

4. 1 Rozbor literatury

V rozboru literatury koncipujeme strukturu kapitol na základě nejnovějších poznatků o jednotlivých determinantách techniky běhu přes 110 metrů překážek. Prostudováním dostupné literatury jsme zjistili u různých autorů mírné odchylky v doporučených hodnotách pro „ideální“ technické provedení přeběhu překážky, a proto se v naší práci přikláníme k hodnotám dle Millerové a kol. (2005) a dle Kněnického a kol. (1977). Zaměříme se na technické zhodnocení a porovnání vybraného přeběhu překážky probanda pomocí námi naměřených hodnot s doporučenou technikou přeběhu překážky a s hodnotami z dostupné literatury.

V začátku práce si stanovíme tolerované odchylky od doporučených hodnot. Ty by se mohly vyskytnout například díky špatnému osazení kontrolních bodů nebo chybou v měření. Co se úhlů týče, budeme tolerovat odchylku max. 5° a v délce 5 cm.

4. 2 Porovnání technicky správného přeběhu překážky s technikou přeběhu překážky námi sledovaného probanda

Pomocí sledování vybraných nezávislých proměnných (tab.3), jejichž doporučené hodnoty jsme si vyhledali v literatuře a porovnáním těchto hodnot s výsledkem měření sledovaného pokusu probanda, můžeme určit, zda se technika přeběhu překážky probanda shoduje s doporučovanou technikou z námi prostudované literatury.

tab. 3 : Doporučené hodnoty z dostupné literatury a námi naměřené hodnoty

Nezávislé proměnné	Doporučené hodnoty	P2-355
Délka letové fáze (od okamžiku opuštění podložky po dopad) (s)	0,3-0,45	0,62-0,28 0,34
Délka překážkového kroku (od místa odrazu po místo dopadu) (cm)	340-370	337
Vertikální rychlost v okamžiku odrazu (m/s)	min 1,7	1,8
Úhel přetahová noha-trup (v okamžiku nad překážkou)	cca 90°	86°
Zdvih těžiště od odrazu po nejvyšší bod těžiště (cm)		127-109 18
Pokles těžiště od nejvyššího bodu po dokrok za překážku (cm)		127-115 12
Výška těžiště nad překážkou (cm)		126
Dráha, kterou těžiště projde od okamžiku odrazu do okamžiku dopadu (cm)	280-305	472-219 253
Výška těžiště v okamžiku odrazu (cm)		109
Výška těžiště v nejvyšším bodě (cm)		127
Výška těžiště v okamžiku dopadu (cm)		115
Vzdálenost odrazu na překážku (cm)	210-230	224
Vzdálenost dopadu za překážku (cm)	120-140	113
Úhel vzletu – 90° mínus úhel odrazu	16°-25°	90°-62° 28°
Náklon trupu při odraze na překážkuoporová fáze – tvořen 3 body – rameno, kyčel, vertikální (horizontální) osa	58°-70°	25° 65°
Náklon trupu v letové fázi – tvořen 3 body – rameno, kyčel, horizontální osa	30°-40°	34°
Úhel dokroku před odrazem na překážku – tvořen 3 body – kyčel, palec, podložka	90°-100°	70°
Úhel odrazu – tvořen 3 body – kyčel, palec, podložka	65°-75°	62°
Úhel dokroku po přeběhu překážky - tvořen 3 body – kyčel, palec, podložka	90°-100°	76°
Úhel složení švihové nohy při dokončení odrazu – úhel tvořen 3 body – kyčel, koleno, kotník	65°-85°	100°
Úhel mezi stehnem švihové nohy s oporovou nohou	větší než 90°	119°
Úhel těžiště-dokroková noha		14°
Délka oporové fáze při odrazu na překážku (s)	0,11-0,16	0,28-0,14 0,14
Délka oporové fáze po dopadu za překážku (s)	0,09-0,18	0,74-0,62 0,12
Procentuální poměr vzdálenosti odrazu od překážky ku vzdálenosti dokroku za překážku	57–62 :43–38 %	67:33%

Oporová fáze překážkového kroku začíná dokrokem, který by měl překážkář provést předpětím svalů na přední části chodidla. U nejlepších překážkářů svírá těžiště těla s místem dokroku a běžeckou dráhou úhel dokroku 90 – 100°. Námi sledovaný proband má úhel dokroku 70°. Příliš ostrý úhel dokroku značí, že je proband v okamžiku dokroku v záklonu, a bude prodloužena délka oporové fáze při odrazu na překážku. Dle dostupné literatury je délka oporové fáze při odrazu na překážku 0,11 – 0,16 s. I přes nepříznivý úhel dokroku splňuje proband tyto požadavky, délka jeho oporové fáze je 0,14 s (obr.12,13).

Při dokroku tvoří chodidlo odrazové nohy vůči bérci otevřený úhel, v momentu vertikály se úhel mírně zavírá a ve fázi odrazu je v hlezenním kloubu plantární flexe. Ve fázi dokroku dochází k mírnému ohnutí v koleni oporové končetiny, které se v momentu vertikály zvětšuje a ve fázi odrazu se koleno napne. Koleno překážkářovi švihové nohy se ve fázi dokroku ohne v ostrém úhlu a v momentu vertikály se nachází před kolenem nohy oporové. Chodidlo švihové nohy svírá vůči bérci úhel větší než 90°. Při dokončení odrazu je švihová noha v koleně ohnuta v ostrém úhlu. Úhel mezi stehnem švihové nohy a oporovou končetinou by měl být větší než 90°. Úhel probanda je 119°, což značí, že má koleno dostatečně vysoko (obr. 14,15). Bérec švihové nohy je rovnoběžný s odrazovou končetinou.

Osy ramen a kyčlí jsou kolmé na směr běhu a rovnoběžné s příčkou překážky. Nejdůležitější fází překážkového kroku je odraz, na kterém závisí tvar dráhy letu těžiště těla a rychlost přeběhu překážky. Důležitým faktorem, který překážkáři umožňuje plochou dráhu těžiště těla, je odraz z dostatečné vzdálenosti od překážky. Čím dále se odráží od překážky, tím dokonalejší je technické provedení přeběhu překážky. Dle Vaculi a kol. (1983) se v praxi vzdálenost odrazu na vysokou překážku pohybuje v rozmezí 210-230 cm, přičemž úhel sklonu těla vpřed při odrazu je 58-70° (obr.16,17). V těchto parametrech se náš proband téměř dokonale shoduje. Vzdálenost odrazu probanda na překážku je 224 cm, úhel sklonu těla vpřed při odrazu je 65°, má tedy připravenu výbornou výchozí polohu na technicky dobře přeběhnutou překážku. Optimální vzdálenost odrazu na překážku má však každý překážkář individuální a záleží na mnoha faktorech, jakými jsou například tělesná výška, rychlost běhu, ohebnost, koordinace a odrazová síla a na aktuálním fyzickém a psychickém stavu překážkáře.

Vlivem vertikální složky odrazu na překážku a amortizace dokroku za překážkou je snižována rychlost běhu na překážkách. Millerová a kol. (2005) uvádí, že minimální vertikální rychlost u mužů, by měla být 1,7 m/s. Proband má vertikální rychlost v okamžiku odrazu 1,8 m/s.

V dokončené fázi odrazu by mělo těžiště těla svírat s místem opory a běžeckou dráhou úhel odrazu asi 65-75°. Proband má úhel odrazu 62°, což je minimální odchylka od doporučené hodnoty (obr.18,19). Při odrazu na překážku není vysazena pánev ani prohnuta páteř v kříži. Koleno švihové nohy má překážkář v momentě vertikály zcela ohnuto a uvolněný bérec švihové nohy se téměř dotkne hýždě.

Úhel složení švihové nohy při dokončení odrazu by měl být 65-85°. Proband má úhel složení švihové nohy při dokončení odrazu 100°. To znamená, že úhel je příliš otevřen a celkový útok na překážku bude pomalejší. Zároveň takto otevřený úhel zapříčiní pokles těžiště těla a následně jeho přílišný zdvih (obr.20,21).

Letovou fázi překážkového kroku začíná překážkář po posledním kontaktu odrazové nohy s podložkou. Jak úhel vzletu, tak vertikální zdvih těžiště by měl být co nejmenší. Úhel vzletu je takový úhel, pod kterým se těžiště těla překážkáře dostává do letové fáze. U mužů je to 16-25°. Úhel vzletu probanda je 28°, odchylka od doporučené hodnoty je sice minimální, ale bude mít nepříznivý vliv na délku dráhy letu těžiště těla. Náklon trupu dosahuje v letové fázi přibližně 30-40°. Náklon trupu probanda je 34°. Proband je dostatečně vysoký a nepotřebuje přehnaně nalehnout na švihovou nohu, jeho náklon trupu se shoduje s doporučenými hodnotami (obr. 22,23).

Celková dráha, kterou projde těžiště těla od okamžiku odrazu do okamžiku dopadu by měla být 280 – 305 cm a při přeběhu překážky by mělo dojít k minimálnímu vertikálnímu zdvihu těžiště těla. Celková dráha těžiště těla probanda je 253 cm a vertikální zdvih těžiště těla 18 cm, to znamená, že dráha těžiště těla je příliš krátká a zdvih těžiště těla příliš velký. Tato skutečnost je zapříčiněna již zmíněným větším úhlem vzletu a otevřeným úhlem švihové nohy při útoku na překážku. Délka letové fáze je uváděna v rozmezí 0,30 – 0,45 s. Délka letové fáze probanda je 0,34 s, čili se shoduje s doporučenou hodnotou.

Osy kyčlí a ramen by měly být kolmé na směr běhu a rovnoběžné s příčkou překážky, to znamená, že by se překážkář neměl při přeběhu překážky přetáčet. Při odrazu na překážku jsou ramena probanda kolmá na směr běhu, ale již při přeběhu překážky a hlavně při dokroku za překážku, se osa ramen přetáčí. Přetáčení je zapříčiněno přílišným zapažením levé paže při dokroku za překážku. Důsledkem je zpomalení odběhu za překážkou. Již při předposledním kroku jsou boky přetočeny na levou stranu. Toto přetočení je nejvíce patrné nad překážkou. (obr.24,25).

Těžiště těla se pohybuje při přeběhu překážky po dráze paraboly, kulminační bod by měl být určitě před překážkou (obr.27). Tento požadavek proband splňuje, výška těžiště těla v nejvyšším bodě je 127 cm (obr.28) a výška těžiště těla nad překážkou je 126 cm.

Stehno přetahové nohy by mělo s trupem svírat pravý úhel v okamžiku, kdy se dostane na úroveň kyčle, tzn. přibližně nad překážkou. Stehno přetahové nohy probanda svírá s jeho trupem úhel 86°, což je námi přijatelná odchylka od doporučené hodnoty (obr.29).

Dokrok za překážku je vlastně již součástí oporové fáze prvního kroku běhu mezi překážkami a také uzavírá rytmickou jednotku. Hlavním požadavkem pro dokrok za překážku je, aby překážkář nenarušil rytmus běhu, zbrzdil co nejméně postupnou rychlost, udržel si rovnovážnou běžeckou polohu, co nejdříve pokračoval v pohybu vpřed a měl první krok za překážkou dostatečně dlouhý. Aby překážkář předešel nežádoucímu záklonu a poklesu těžiště, provádí dokrok na špičku chodidla a po celou dobu oporové fáze se jeho chodidlo nedostane na patu. Dle některých autorů je nejzdařilejším pokusem ten, při kterém překážkář dokročí co nejblíže za překážku, my se však přikláníme k hodnotám dle Kněnického a kol. (1977), ty se pohybují v rozmezí 120 – 140 cm. Vzdálenost probandova dokroku je 113 cm, to znamená, že dopadá příliš blízko za překážku. Tato vzdálenost dokroku je dána již uváděným přílišným úhlem vzletu. Dráha těžiště těla se pohybuje spíše vzhůru než dopředu, a proto je dopad za překážku příliš blízký. Procentuální poměr vzdálenosti odrazu na překážku ku vzdálenosti dokroku za překážku je uváděn 57 – 62% : 43 – 38%, procentuální poměr probanda je 67% : 33%. Tento výsledek značí příliš vzdálený odraz na překážku a příliš blízký dokrok za překážkou. Dle tabulky je však odraz na překážku v pořádku.

Zásadní význam pro dokrok má místo došlapu chodidla za překážkou vzhledem ke svislé těžnici. Dokrok musí být pod těžištěm, aby nedocházelo ke zbrzdění setrvačnosti. Optimální úhel dokroku je 90-100°. Úhel dokroku probanda je 76° (obr.30,31).

Proband má ramena nad dokračující špičkou, ale při dokroku neprotlačil boky vpřed a dopustil se předklonu a vysazení pánve. Těžiště těla se po dokroku za překážku dostalo za vertikální osu o 14°, dojde tedy ke zbrzdění setrvačnosti a zpomalení (obr.32,33).

Délka oporové fáze po dokroku za překážkou by měla být 0,09 – 0,18s. I přes chybný úhel dokroku za překážkou a vysazení pánve má proband délku oporové fáze 0,12s, čili splňuje doporučené hodnoty.

Odchylka trupu od horizontály (náklon trupu) by měla při dokroku za překážku být větší a těžiště těla výše než při odrazu. Výška těžiště těla probanda byla při odrazu na překážku 109 cm a při dokroku za překážku 115 cm, splňuje tedy požadavky z dostupné literatury. Ramena a těžiště by měl překážkář v okamžiku dokroku mít nad dokračující špičkou. Úhel mezi chodidlem a bércem je při dokroku co nejvíce otevřen. Koleno přetahové nohy má při dokroku nejvyšší polohu a nemělo by být v krajní poloze dříve, než dojde ke kontaktu s podložkou. Úhel v koleně přetahové nohy má proband při dokroku ostrý, což je dle doporučené literatury správně, zároveň se jeho koleno pohybuje plynule a aktivně vpřed.

Dokrokem překážkář neměl narušit rytmus běhu ani zbrzdit rychlost pohybu a měl plynule navázat běh mezi překážkami. Následkem předklonu a přetočení ramen při dokroku za překážku se námi sledovaný proband zbrzdil a narušil tak plynulost běhu.

4. 3 Porovnání stability technického provedení přeběhu druhé překážky mezi třemi měřenými pokusy

V této části práce se zaměříme na porovnání a zhodnocení technického provedení přeběhu druhé překážky u tří zdokumentovaných pokusů. V popisu budeme postupovat systematicky od začátku provedení přeběhu překážky až po dokrok za překážku a budeme porovnávat naměřené hodnoty nezávislých proměnných (tab. 4).

tab. 2: Naměřené hodnoty nezávislých proměnných

Nezávislé proměnné	P1–368	P2–355	P3–362
Úhel dokroku před odrazem na překážku – tvořen 3 body – kyčel, palec, podložka	69°	70°	72°
Vzdálenost odrazu na překážku (cm)	227	224	233
Délka oporové fáze při odrazu na překážku (s)	0,28–0,14 0,14	0,28–0,14 0,14	0,23–0,11 0,12
Náklon trupu při odrazu na překážku-oporová fáze – tvořen 3 body – rameno, kyčel, vertikální (horizontální) osa	28° 62°	25° 65°	19° 71°
Úhel složení švihové nohy při dokončení odrazu – úhel tvořen 3 body – kyčel, koleno, kotník	101°	100°	103°
Úhel mezi stehnem švihové nohy s oporovou nohou	119°	119°	115°
Úhel odrazu – tvořen 3 body – kyčel, palec, podložka	60°	62°	60°
Úhel vzletu – 90° mínus úhel odrazu	90°–60° 30°	90°–62° 28°	90°–60° 30°
Vertikální rychlost v okamžiku odrazu (m/s)	1,8	1,8	1,8
Délka letová fáze (od okamžiku opuštění podložky po dopad) (s)	0,63–0,28 0,35	0,62–0,28 0,34	0,58–0,23 0,35
Délka překážkového kroku (od místa odrazu po místo dopadu) (cm)	343	337	342
Dráha, kterou těžiště těla projde od okamžiku odrazu do okamžiku dopadu (cm)	486–222 264	472–219 253	445–181 264
Výška těžiště těla v okamžiku odrazu (cm)	119	109	107
Výška těžiště těla v nejvyšším bodě (cm)	127	127	127
Výška těžiště těla v okamžiku dopadu (cm)	119	115	115
Výška těžiště těla nad překážkou (cm)	124	126	125
Zdvih těžiště těla od odrazu po nejvyšší bod těžiště (cm)	127–119 8	127–109 18	127–107 20
Pokles těžiště těla od nejvyššího bodu po došlap za překážkou (cm)	127–119 8	127–115 12	127–115 12
Vzdálenost nejvyššího bodu těžiště těla od překážky (cm)	40	36	39
Náklon trupu v letové fázi – tvořen 3 body – rameno, kyčel, horizontální osa	45°	34°	36°
Úhel přetahová noha-trup (v okamžiku nad překážkou)	93°	86°	86°
Vzdálenost dokroku za překážku (cm)	116	113	109
Úhel dokroku po přeběhu překážky – tvořen 3 body – kyčel, palec, podložka	79°	76°	80°
Úhel těžiště těla-dokroková noha při dokroku za překážku	10°	14°	10°
Délka oporové fáze po dopadu za překážku (s)	0,73–0,63 0,10	0,74–0,62 0,12	0,69–0,58 0,11
Procentuální poměr vzdálenosti odrazu od překážky ku vzdálenosti dokroku za překážkou	66%:34%	67%:33%	68%:32%

Přeběh překážky začneme popisovat od dokroku odrazové nohy před odrazem na překážku. V prvním měřeném pokusu (dále P1) byl úhel dokroku probanda 69° (obr.34,35), v druhém pokusu (dále P2) 70° (obr.36,37) a ve třetím pokusu (dále P3) 72° (obr.38,39). Doporučené hodnoty se pohybují mezi 90°- 100°, to znamená, že ve všech třech pokusech byl proband v okamžiku dokroku v záklonu, při čemž tento je nejvíce viditelný v P1.

Dle prostudované literatury by se měla vzdálenost odrazu na překážku pohybovat mezi 210 – 230cm. Při P1 byla vzdálenost odrazu probanda na překážku 227cm, při P2 224cm a při P3 233cm. Nepatrné vybočení z doporučených hodnot u P3 se později negativně promítne ve vzdálenosti dopadu za překážku. Optimální vzdálenost odrazu na překážku má však každý překážkář individuální a záleží na mnoha faktorech, jakými jsou například tělesná výška, 44 rychlost běhu, ohebnost, koordinace a odrazová síla a na aktuálním fyzickém a psychickém stavu překážkáře.

Další nezávislou proměnnou na kterou se zaměříme, je délka oporové fáze při odrazu na překážku. I přes nepříznivý sklon těla při dokroku před odrazem na překážku, se naměřené hodnoty probanda neliší od doporučených hodnot. Při P1 a P2 byla délka oporové fáze dlouhá shodně 0,14s a při P3 0,12s. To značí, že nejúspěšnější byl proband v tomhle směru při P3. Tato skutečnost je zapříčiněna také faktem, že v P3 byl úhel dokroku probanda před odrazem 72°, čili z měřených pokusů největší, a proband byl tedy v nejpříznivější poloze pro odraz na překážku. Doporučené hodnoty délky oporové fáze při odrazu na překážku jsou 0,11 – 0,16s.

Náklon trupu při odrazu na překážku je jednou z dalších sledovaných proměnných. Dle Millerové a kol. (2005) by se měl pohybovat v rozmezí 58° – 70°. Při P1 byl náklon trupu probanda 62° (obr.40,41), při P2 65° (42,43) a při P3 71° (obr.44,45). Odchylky mezi jednotlivými měřenými pokusy jsou minimální a všechny hodnoty se shodují s dostupnými daty. Znamená to, že co se náklonu těla při odrazu na překážku týče, je proband v dobré výchozí poloze.

Při dokončení odrazu je důležitý úhel složení švihové nohy. Od tohoto úhlu se odvíjí razance útoku na překážku, úhel odrazu a vzletu, výška položení těžiště těla při odrazu na překážku a dráha paraboly těžiště těla při přechodu překážky. Úhel složení švihové nohy při dokončení odrazu by se měl pohybovat v rozmezí 65° – 85°, měl by být tedy ostrý. V této sledované proměnné se proband dopouští největší chyby, protože ani v jednom z měřených pokusů se nepřiblíží ostrému úhlu. Při P1 jsme naměřili úhel 101° (obr.46,47), při P2 100° (obr.48,49) a při P3 103° (obr.50,51). Úhel švihové nohy je tedy vždy otevřen, což je nejvíce patrné u P3.

Při odrazu na překážku by koleno švihové nohy mělo být dostatečně vysoko. Při vysokém postavení kolena švihové nohy je rychlejší útok na překážku a zášlap za překážku. Snažíme se o co největší zkrácení doby letové fáze. Požadavek na úhel mezi stehnem švihové nohy a oporouvou nohou je větší než 90°. Při P1 i P2 je úhel mezi stehnem švihové nohy a oporouvou nohou probanda 119° (obr.52,53,54,55) a při P3 115° (obr.56,57). Proband má koleno švihové nohy dostatečně vysoko a z tohoto pohledu (z naměřených hodnot této nezávislé proměnné) může zahájit úspěšný útok na překážku.

V dokončené fázi odrazu by mělo těžiště těla svírat s místem opory a běžeckou dráhou úhel odrazu asi 65-75°. Úhel odrazu probanda je při P1 60° (obr.58,59), při P2 62° (obr.60,61) a při P3 opět 60° (obr.62,63). Všechny naměřené hodnoty jsou velmi vyrovnané a od doporučených hodnot se liší minimálně. Příliš ostrý úhel odrazu ovšem vyvolá větší úhel vzletu a tím dojde k prodloužení doby letové fáze, změně dráhy paraboly těžiště těla, a také k blízkému dokroku za překážku.

Již zmíněný úhel vzletu by se měl pohybovat mezi 16° – 25°. Úhel vzletu je takový úhel, pod kterým se těžiště těla překážkáře dostává do letové fáze. Úhel vzletu probanda je při P1 i P3 30° a při P2 28°. Nejzdařilejší byl tedy druhý měřený pokus. Velký úhel vzletu bude mít nepříznivý vliv na délku a tvar dráhy těžiště těla probanda, ta se zkrátí a bude příliš strmá, což bude mít za následek blízký dokrok za překážku.

Dle Millerové a kol. (2005) je uváděn požadavek na minimální vertikální rychlost při odrazu na překážku 1,7 m/s. Proband má při všech třech měřených pokusech vertikální rychlost při odrazu 1,8 m/s, což znamená, že je dostatečně rychlý.

Délka letové fáze je uváděna v rozmezí 0,30 – 0,45 s. Proband měl při P1 i P3 dobu trvání letové fáze 0,35 s a při P2 0,34 s. Nejrychlejší byl tedy druhý měřený pokus, ovšem rozdíly mezi jednotlivými přeběhy jsou minimální.

Délka překážkového kroku je považována za ideální při hodnotách 340 – 370 cm. Proband má při P1 délku překážkového kroku 343 cm, při P2 337 cm a při P3 342 cm. Pokusy P1 a P3 se shodují s doporučenými hodnotami, ale pokus P2 byl nejkratší a do limitu se nevešel. Příčinou krátkosti překážkového kroku u P2, je příliš krátká dráha, kterou urazí těžiště těla probanda. Doporučené hodnoty jsou v rozmezí 280 – 305 cm a proband má při P2 celkovou dráhu těžiště těla pouhých 253 cm (obr.65), což je o 27 cm méně, než je minimální uváděná hranice. Při P1 (obr.64) i P3 (obr.66) byla naměřena celková délka dráhy těžiště těla probanda 264 cm. Ani tyto hodnoty se neshodují s hodnotami z dostupné literatury, ale jsou mezi nimi menší rozdíly. Jak jsme se již zmínili, na celkovou dráhu těžiště těla probanda má nepříznivý vliv příliš ostrý úhel odrazu, velký úhel vzletu a otevřený úhel švihové nohy při odrazu na překážku.

Při správně přeběhnuté překážce, je výška těžiště těla v okamžiku odrazu níže než při dokroku za překážku a dosáhne svého nejvyššího bodu před překážkou. To znamená, že výška těžiště těla probanda nad překážkou bude níže než nejvyšší bod těžiště těla probanda. Při P1 byla výška těžiště těla probanda v okamžiku odrazu 119 cm, při P2 109 cm a při P3 107 cm, v okamžiku dokroku za překážku byla výška těžiště těla probanda při P1 119 cm, při P2 115 cm a při P3 také 115 cm. Krom P1, kde se hodnoty výšky těžiště těla rovnají, odpovídají naměřené hodnoty poznatkům z prostudované literatury. Zdvih těžiště těla by měl být co nejmenší. Zdvih těžiště těla probanda je při P1 8 cm, při P2 18 cm a při P3 20 cm. Z tohoto pohledu je nejvíce zdařilý měřený první pokus přeběhu překážky. Při velkém zdvihu těžiště těla dochází k časovému prodloužení letové fáze, dráha paraboly těžiště těla se stává příliš strmou a vzdálenost dokroku za překážku se snižuje. Tuto skutečnost můžeme nejlépe sledovat u P3, kdy zdvih těžiště je 20 cm a vzdálenost dokroku za překážku 109 cm. Dle některých autorů je nejzdařilejším pokusem ten, při kterém překážkář dokročí co nejblíže za překážku, my se však přikláníme k hodnotám dle Kněnického a kol. (1977), ty se pohybují v rozmezí 120 – 140 cm. Při P1 je vzdálenost dokroku probanda za překážku dlouhý 116 cm a při P2 113 cm. V tomto směru považujeme za nejúspěšnější měřený pokus P1. Pro lepší orientaci uvádíme hodnoty těžiště těla probanda v tabulce (tab.5).

tab. 5: Naměřené hodnoty těžiště těla probanda

Nezávislé proměnné	P1-368	P2-355	P3-362
Výška těžiště těla v okamžiku odrazu (cm)	119	109	107
Výška těžiště těla v nejvyšším bodě (cm)	127	127	127
Výška těžiště těla v okamžiku dopadu (cm)	119	115	115
Výška těžiště těla nad překážkou (cm)	124	126	125
Zdvih těžiště těla od odrazu po nejvyšší bod těžiště (cm)	127–119 8	127–109 18	127–107 20
Vzdálenost dokroku za překážku (cm)	116	113	109

U náklonu trupu jsou v letové fázi doporučené hodnoty 30° – 40°. Proband má při P1 náklon trupu 45° (obr.67), při P2 34° (obr.68)a při P3 36° (obr.69). Proband je dostatečně vysoký a nepotřebuje při přeběhu překážky přehnaně naléhat na švihovou nohu. Při P1 je úhel náklonu trupu velký, znamená to, že proband byl napřímen, což ho může při přeběhu překážky zbrzdit (větší odpor vzduchu), případně zapříčinit záklon trupu při dokroku za překážku. Zbylé dva pokusy odpovídají doporučeným hodnotám.

Stehno přetahové nohy by mělo s trupem svírat pravý úhel v okamžiku, kdy se dostane na úroveň kyčle, tzn. přibližně nad překážkou. Při P1 svírá stehno přetahové nohy probanda s trupem úhel 93° (obr.70) a při P2 (obr.71) i P3 86° (obr.72). Odchylky od doporučených hodnot jsou u všech tří pokusů v normě. Pokud by úhel mezi stehnem přetahové nohy a trupem byl příliš velký, znamenalo by to, že se přetahová noha opožďuje a v okamžiku dokroku, kdy koleno přetahové nohy má být již před tělem, by toto bylo ještě mimo osu 57 běhu. Naproti tomu, kdyby byl úhel příliš ostrý, hrozilo by buď vysazení pánve nebo záklon trupu při dokroku za překážku.

Dokrok za překážku je vlastně již součástí oporové fáze prvního kroku běhu mezi překážkami a také uzavírá rytmickou jednotku. Hlavním požadavkem pro dokrok za překážku je, aby překážkář nenarušil rytmus běhu, zbrzdil co nejméně postupnou rychlost, udržel si rovnovážnou běžeckou polohu, co nejdříve pokračoval v pohybu vpřed a měl první krok za překážkou dostatečně dlouhý. Aby překážkář předešel nežádoucímu záklonu a poklesu těžiště, provádí dokrok na špičku chodidla a po celou dobu oporové fáze se jeho chodidlo nedostane na patu. Zásadní význam pro dokrok má místo došlapu chodidla za překážkou vzhledem ke svislé těžnici. Dokrok musí být pod těžištěm, aby nedocházelo ke zbrzdění setrvačnosti. Optimální úhel dokroku je 90-100°. Při P1 je úhel dokroku probanda 79° (obr.73,74), při P2 76° (obr.75,76) a při P3 80° (obr.77,78). Proband má ramena nad dokračující špičkou, ale při dokroku neprotlačil boky vpřed a dopustil se předklonu a vysazení pánve. Těžiště těla se po dokroku za překážku dostalo za vertikální osu. Při P1 (obr.79,80) a P3 (obr.83,84) se těžiště dostalo za horizontální osu o 10° a při P2 (obr.81,82) o 14°. Tato skutečnost zpomalí horizontální rychlost běhu a prodlouží oporovou fázi po přeběhu překážky.

Jak již bylo zmíněno, úhel dokroku i poloha těžiště při dokroku za překážku mají vliv na délku oporové fáze po přeběhu překážky. Délka oporové fáze je uváděna v rozmezí 0,09 – 0,18 s. Při P1 byla délka oporové fáze probanda 0,10 s, při P2 0,12 s a při P3 0,11 s. I přes chybný úhel dokroku a nesprávnou polohu těžiště splňuje proband doporučené hodnoty. Můžeme ovšem sledovat, že chybná poloha těžiště, která byla nejpatrnější u P2 se promítla do délky oporové fáze, jenž byla právě u tohoto pokusu nejdelší.

Procentuální poměr vzdálenosti odrazu od překážky ku vzdálenosti dokroku za překážku se pohybuje mezi hodnotami 57 – 62% : 43 – 38%. Při P1 byl procentuální poměr vzdálenosti kroků 66% : 34%, při P2 67% : 33% při P3 68% : 32%.

Osy kyčlí a ramen by měly být kolmé na směr běhu a rovnoběžné s příčkou překážky, to znamená, že by se překážkář neměl při přeběhu překážky přetáčet. Při odrazu na překážku jsou ramena probanda kolmá na směr běhu, ale již při přeběhu překážky a hlavně při dokroku za překážku, se osa ramen přetáčí (obr.85,86,87). Co se osy ramen vůči směru běhu týče, byl nejzdařilejší měřený P2. Přetáčení je zapříčiněno přílišným zapažením levé paže při dokroku za překážku. Důsledkem je zpomalení odběhu za překážkou. Již při předposledním kroku jsou boky přetočeny na levou stranu. Toto přetočení je nejvíce patrné nad překážkou (obr.88,89,90). Pozitivní je, že při dokroku za překážku jsou boky opět ve směru běhu.