Základy anatomie pohybového ústrojí
Fakulta sportovních studií Masarykovy univerzity
Doc. MUDr. Jitka Hanzlová, CSc., MUDr. Jan Hemza

Kostra osová (ossa axialium, skeleton axiale)

Ke kostře osové patří:

• páteř – columna vertebralis
• kost hrudní – sternum
• žebra – costae

Páteř je tvořena 33–34 obratli (vertebra, mn. č. vertebrae, řecky – spondylos). Podle krajiny, ve které leží se dělí do 5 skupin:

1. krční – vertebrae cervicales (7)
2. hrudní – vertebrae thoracales (12)
3. lumbální – vertebrae lumbales (5)
4. křížové – vertebrae sacrales (5)
5. kostrční – vertebrae coccygeales (2–3)

Obratle

dělíme na pravé – jsou trvale samostatné – krční, hrudní, lumbální, a nepravé, postupně splývají ve větší kost – kost křížová (oss sacrum) a kostrční (oss coccygis).

Obratle pravé mají

• tělo obratle – přední sloupcovitá část (corpus vertebrae)
• oblouk obratlový (arcus vertebrae),který spolu s předchozím uzavírá
• otvor obratlový – foramen vertebrale
• výběžky příčné, dva – processus transversales
• výběžek trnový vystupuje z oblouku dorsálně – processus spinosus
• kloubní výběžky (processus articulares superiores et inferiores) – čtyři: dva horní a dva dolní

Odchylný tvar mají první a druhý obratel krční: nosič(atlas) a čepovec (axis, epistropheus).

Nosič – atlas

Obrázek č. 9a

Nemá tělo.

1. přední oblouk s jamkou pro zub čepovce (arcus vertebralis,facies articularis dentalis)
2. zadní oblouk nosiče (arcus posterior)
3. postranní hmota s jamkou pro kloubní hrboly týlní (massa lateralis), fovea articularis superior)
4. příčný výběžek (processus costotransversarius) s otvorem pro a.vertebralis (foramen transversarium)

Čepovec – axis, epistropheus

Obrázek č. 9b

1. zub (dens axis)
2. kloubní plocha pro postranní spojení s nosičem (fascies articularis superior)
3. trnový výběžek čepovce (processus spinosus)

Čepovec je od jména čep – tedy zubu, který je základní, výjimečnou částí obratle, fungující jako čep.

Vrchol zubu čepovce je nejvýše kraniálně vyčnívající část páteře, jedná se o její nejvyšší bod. V antropologii (dle manuálu Martina Sallera) je délka páteře měřena od vrcholu zubu čepovce přímkou k vrcholu posledního obratle kostrčního bez ohledu na zakřivení.

Obratle krční, hrudní, bederní si i v dospělosti zachovávají samostatnost, obratle křížové srůstají v kost křížovou (os sacrum) a obratle kostrční v kost kostrční (os coccygis) (zbytek ocasních obratlů a tedy zbytek ocasu našich předků).

Obratle krční (vertebrae cervicales)

Obrázek č. 10

1. tělo (corpus)
2. trnový výběžek (processus spinosus)
3. VII. trnový výběžek vyčnívající ze VII. obratle (vertebra prominens)
4. horní a dolní kloubní výběžek (processus articularis superior et inferior)
5. zářez obratlový horní (incissura vertebralis superior)
6. kloubní plocha pro spojení s ostatními obratli (facies articularis superior)
7. příčný výběžek (processus transversus) s předním hrbolkem (tuberculum anterius) (v oblasti 6. krčního obratle více vyčnívající – tuberculum caroticum) a zadním hrbolkem (tuberculum posterius)
8. otvor v příčném výběžku (foramen processus tranversi – foramen vertebroarteriale) pro a.vertebralis
9. otvor obratlový (foramen vertebrale)

Obratle hrudní (vertebrae thoracicae)a obratle lumbální (vertebrae lumbales)

Obrázek č. 11    Obrázek č. 12

mají podobnou stavbu jako obratle krční. Rozdíl mezi obratli je v uložení a poloze kloubních výběžků a jejich kloubní plošky, jejímu směru vůči osám těla – u krčního jsou uložení téměř horizontálně, u hrudního frontálně a u lumbálního ventrolaterosagitálně. Obratle hrudní mají horní a dolní žeberní jamku (fovea costalis superior et inferior) a žeberní jamku příčného výběžku (fovea costalis processus transversi). Obratle lumbální nemají příčné výběžky (processus transversales), ale zakrnělá žebra (processus costarii).

Na okraji výběžku je rudiment původního příčného výběžku bederního obratle (processus accessorius vertebrarum lumbalium) a další rudimentární výběžek je vzadu nahoře na kloubním výběžku (processus articularis superior) – bradavičkový hrbolek (processus mamillaris). Oba výběžky odpovídají přednímu a zadnímu hrbolku příčného výběžku (tuberculum anterius vertebrarum cervicalium et tuberculum posterius vertebrarum cervicalium).

Obratle nepravé

Kost křížová (os sacrum)

Obrázek č. 13

1. tělo (corpus) skládající se z 5 srostlých těl obratlových, první tvoří předhoří (promotorium)
2. obratlový kanál křížový (canalis ossis sacralis) s ústím (hiatus sacralis)
3. laterální massa (massae laterales) vznikla srůstem zakrnělých žeber a postranních výběžků. Obsahuje boltcovou plochu (facies auricularis) pro spojení s kyčelní kostí (articulatio sacroiliaca)
4. středový křížový hřeben (crista sacralis medianna), který vzniká srůstem trnových výběžků (processus spinosi), prostřední křížový hřeben (crista sacralis intermedia) vzniká srůstem kloubních výběžků (processus articulares) a boční křížový hřeben (crista sacralis lateralis), vzniká srůstem zakrnělých žeber.
5. přední a zadní otvory kosti křížové (foramina dorsalia et ventralia ossis sacralis)

Kost kostrční (os coccygis) je tvořena srůstem 3–4 obratlů kostrčních, jsou malé neúplně vyvinuté jako zbytek ocasní páteře.

Obrázky ke kapitole: Kostra osová
Obr. 9a Nosič – atlas	Obr. 9b Čepovec – axis, epistropheus	Obr. 10 Obratel krční (vertebra cervicalis)
Obr. 11 Obratle hrudní (vertebrae thoracicae)	Obr. 12 Obratle lumbální (vertebrae lumbales)	Obr. 13 Kost křížová (os sacrum)

---

Páteř jako celek

Obrázek č. 14

má při bočním pohledu tvar esovitý. Má 2 prohnutí ventrálně – vpřed – lordóza, krční a lumbální, a prohnutí dorsálně – vzad – kyfóza, hrudní a rovněž je kyfoticky prohnutá i kost křížová. Jednotlivá prohnutí do sebe plynule přecházejí, jen v oblasti přechodu lumbosakrálním je vytvořeno tzv. předhoří (promontorium).

Prohnutí páteře do stran se nazývá bočivost páteře (skoliosa).

Obrázek č. 15

Na páteři a celém axiálním skeletu je popsáno asi 250 vrozených anomalií.

Obrázky ke kapitole: Páteř jako celek
Obr. 14 Páteř jako celek	Obr. 15 Bočivost páteře (skoliosa)

---

Žebra (costa)

Další částí kostry trupu je hrudník. Tvoří jej 12 párů žeber a kost hrudní (sternum).

dělí se na:

• pravá (verae)
• nepravá (spuriae)
  • připojená (affixae)
  • volná (fluctuantes)

Žebro má vzadu hlavičku (caput), která se připojuje kloubně na oblast obratlových těl hrudních (pars ossea), zpředu má chrupavčitou část (pars cartilaginea), která se spojuje kloubem s kostí hrudní – žebra pravá – 7 párů, nebo se upínají do chrupavek výše uložených žeber – žebra nepravá připojená, 3 páry žeber, nebo se volně zakončují ve stěně břišní – žebra nepravá volná, 2 páry posledních žeber. Kteroukoliv část žebra lze použít jako štěp – chrupavčitou i kostní.

---

Kost hrudní (sternum)

tvoří:

1. rukojeť kosti hrudní (manubrium sterni)
2. tělo kosti hrudní (corpus sterni)
3. mečovitý výběžek kosti hrudní (processus xiphoideus)

---

Hrudník

Žebra, kost hrudní a hrudní obratle tvoří tzv. hrudník (thorax) – zpředu nazad oploštělý kužel, uzavírá hrudní dutinu, která se mění při dýchání. Vdech – zvětšení, výdech – zmenšení.

Objem dutiny hrudní se střídavými pohyby žeber zvětšuje nebo zmenšuje. Zvětšením příčného průměru hrudníku a obloukovitým prohnutím žeber dozadu, vyčnívá páteř do dutiny hrudní, a tím je získán prostor pro vhodnější rozložení útrob vzhledem k páteři, což pro vzpřímený postoj má mimořádný význam.

Zvětšením objemu nastává vdech, inspirace (inspirium), zmenšením objemu výdech, expirace (expirium). Tyto dva pohyby daly také název dvěma krajním typům hrudníku: hrudníku expiračnímu a hrudníku inspiračnímu.

Hrudník expirační je dlouhý, úzký, se značně šikmým průběhem žeber.

Hrudník inspirační je opakem předešlého, je krátký, široký a má téměř vodorovný průběh žeber. Vystupňovaný typ expirační, tj. hrudník velmi dlouhý, úzký, se strmým průběhem žeber se nazývá hrudník astenický (astenie – svalová slabost). Je to hrudník jakoby fixovaný v krajní expiraci. Vystupňovaný hrudník inspirační, tj. hrudník krátký, široký, s vodorovně probíhajícími žebry, se nazývá hrudních soudkovitý. Je to hrudník jakoby fixovaný v krajní insipiraci. Hrudníku soudkovitému se říká také hrudník emfyzematický, hrudníku astenickému hrudních ftizický (phthisis – souchotiny, TBC). Soudilo se totiž, že lidé s tímto typem hrudníku mají sklon k tuberkulóze.

Patologickými tvary jsou též tzv. hrudník kuří, tj. hrudník s hrudní kostí vytlačenou kýlovitě dopředu a hrudník ševcovský, tj. hrudník s dolním koncem kosti hrudní vpáčeným dovnitř k páteři.

Klidové postavení hrudníku je mezi inspiračním a expiračním postavením.

Spoje hrudníku jsou tvořeny vzadu klouby mezi hlavičkou žebra a kloubními jamkami na tělech obratlových. Tento kloub je uložen vždy mezi dvěmi těly s meziobratlovou ploténkou, kterou zboku kryje,vyjma I.a XII.žebra. Týká se to kloubního pouzdra. Dalším kloubem je kloub mezi tělem žebra a příčným výběžkem těla obratlového. Vpředu je spojení prvních 7 žeber mezi kostní části žebra a chrupavkou a pak chrupavkou a kostí hrudní. Další 3 páry žeber mají spoje mezi kostní části a chrupavkou, chrupavčité části se připojují navzájem mezi sebou k chrupavčité části předchozího žebra a cestou chrupavky 7. žebra jsou připojeny ke kosti hrudní. Poslední 2 páry žeber mají připojení pouze v zadní části, vpředu jsou uloženy mezi svaly.

Jednotlivé klouby jsou zpevněny pomocí vazivového aparátu jak vzadu, tak i vpředu.