Trestní právo, zločiny v kyberprostoru

Masivní nástup Internetu a komunikačních technologií obecně se významně odrazil rovněž v oblasti trestního práva. Základním mezinárodním dokumentem, který se úpravě trestní odpovědnosti za činy spáchané v souvislosti s kyberprostorem věnuje, je Úmluva o počítačové kriminalitě, 104/2013 sb. m. s., na evropské úrovni potom směrnice 2013/40/ES o útocích na informační systémy, která z Úmluvy přímo vychází.

Úmluva rozeznává tři typy trestných činů souvisejících s počítačovou kriminalitou. Prvním typem jsou trestné činy proti důvěrnosti, integritě a použitelnosti počítačových dat a systémů. Ty jsou v českém právu promítnuty v paragrafech 230 a 231 trestního zákoníku. Jedná se například o neoprávněný přístup k počítačovému systému (hackování), odposlech (sledování komunikace v době, kdy pobíhá) a zasahování do dat a systému (jejich změny, poškození). Trestná je rovněž výroba, opatření nebo zpřístupnění virů a dalších zařízení (ať už hardware, nebo software), vytvořených k získání neoprávněnému přístupu do počítačového systému nebo sítě elektronických komunikací. Je důležité poznamenat, že takový čin je trestný jen tehdy, je-li vykonán za účelem spáchání jiného trestného činu. Výroba virů toliko pro studijní účely trestná není. Co se neoprávněného přístupu do cizího systému týče, zajímavým případem bylo rozhodnutí, dle kterého došlo k neoprávněnému přístupu, když se otec na svém počítači přihlásil do programu Skype za pomoci účtu své dcery, aby tak zjistil, s kým si píše.

Druhou oblastí trestných činů, které Úmluva uvádí, jsou známé i v offline světě, a to padělání a podvod. Třetí oblast je zaměřena přímo na obsah komunikací. Specificky uvádí trestnost výroby a šíření dětské pornografie a trestnost porušování práva duševního vlastnictví (pirátství). Na tomto si můžeme povšimnout, za jak velký problém mezinárodní společenství porušování práva duševního vlastnictví považuje. Pirátství je jediný trestný čin související s obsahem, který se do úmluvy jmenovitě dostal vedle dětské pornografie, o jejímž negativním efektu a nutnosti potírání nelze pochybovat.

Počítačová kriminalita se často vyšetřuje za pomoci provozních a lokalizačních údajů, které povinně ze zákona uchovávají telekomunikační operátoři (§ 97 zákona o elektronických komunikacích) a poskytují je vyšetřovatelům, kteří z nich dokáží určit, na jaké webové stránky podezřelý přistupoval, s kým komunikoval, a kde se u toho fyzicky nacházel. Aby mohla být počítačová kriminalita úspěšně odhalena a hlavně stíhána, je zapotřebí intenzivní mezinárodní spolupráce. Orgány činné v trestním řízení různých států si vzájemně pomáhají, a to jak v situacích sběru důkazů, tak zadržování a následném vydávání osob.

Jako příklad trestního řízení ve věci chráněné výše zmíněnými dokumenty můžeme uvést kauzu tzv. Libereckého piráta. Šestnáctiletý mladík nabízel na své webové stránce odkazy na weby třetích osob, na nichž se nacházely nelegální kopie filmů chráněných autorským právem. Soud ho uznal vinným z porušení autorského práva a uložil mu trest odnětí svobody se zkušební dobou na jeden rok, propadnutí věci a náhradu škody ve výši 4 000 000 Kč. Hlavním problémem, který však více než trestního spadá do autorského práva, byla otázka, zda je uvedení odkazu zveřejňování díla ve smyslu autorského zákona. Více se o případu je možné dočíst například na stránkách lawportal.cz nebo na blogu Ústavu práva a technologií Právnické fakulty Masarykovy univerzity.