Obsah kapitoly

---

1.2 Co je to vlastně teorie práva?

Teorii práva můžeme chápat ve dvojím smyslu: praktickém a poznávacím. Navzdory názvu (teorie), se v praktickém smyslu jedná o systém pravidel, která určují základní vazby v rámci právního řádu. Právní teorie představuje, případně na základě odvození ze systému práva vytváří, systém základních pravidel, na kterých je právní řád vybudován, která slouží k jeho uspořádání (a uspořádávání) a řešení konfliktů, které v něm mohou vznikat. Tato základní pravidla určují vzájemné vztahy a postupy v právu na nejobecnější rovině.

Jednou z charakteristik, které s právním řádem (v tomto smyslu právním systémem) spojujeme, je bezrozpornost – a právě teorie práva napomáhá této bezrozpornosti dosáhnout. Tato základní pravidla (nebo také meta-pravidla) mohou teoreticky fungovat samovolně, aniž by potřebovala vnější zásah. To je dáno i tím, že se pohybujeme v systému, který je vytvořen člověkem a který vytváří komplexní mechanismus. Jsou to myšlenky (v našem případě myšlenky, které mají ambici regulovat společnost a skutečně se jim to daří), které jsou vyjádřeny a mohou tedy působit ve společnosti a na společnost. Je to něco jako algoritmus, program, schéma atp., pomocí kterého se právní systém sám neustále uspořádává. Tato pravidla mají význam i pro princip právní jistoty a z něj plynoucí presumpci správnosti právních aktů. Ten mimo jiné vyžaduje, aby právní pravidla byla aplikována jednotně a pouze v případech, ve kterých aplikována být mají. Proto je nezbytné vždy ověřit (často autoritativně), zda jsou splněny podmínky, za kterých se pravidlo má (nebo smí/může) použít. To vše je součástí teorie práva v praktickém smyslu.

Princip právní jistoty

Přes velký význam principu právní jistoty, je obtížné dát jeho jasnou a výstižnou definici. (Hurdík, Lavický 2010: 156). Lze však říci, že souvisí se stabilitou práva a jeho výkladu, jednotností a bezrozporností právního řádu, srozumitelností a přístupností práva, vyloučením nedůvodné retroaktivity, předvídatelností soudních rozhodnutí a důvěrou v právo (Hurdík, Lavický 2010: 156-161). Princip právní jistoty proto zajišťuje předvídatelnosti práva, aby adresáti věděli, jak upravit své vzájemné poměry a mohli se domoci efektivní ochrany svých práv. (Knapp 1995: 205)

Podle Ústavního soudu princip právní jistoty „vede k závěru, že jednotlivec, veden důvěrou v právo, by měl mít vždy alespoň rámcovou představu o tom, zda jednání, kterého se dopouští, je jednáním právně dovoleným nebo zakázaným.“ (Nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05) To podle něj souvisí s tím, že se každý může spolehnout na pomoc státu s realizací jeho subjektivních nároků.

Právní jistota se projevuje jak v tvorbě práva, tak v jeho aplikaci, což právě nezbytně vyžaduje, aby právo bylo poznatelné a soudní rozhodnutí byla předvídatelná, což znamená, že soudy mají v podobných případech rozhodovat podobně (princip formální spravedlnosti). (Nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 420/09) Proto také můžeme očekávat, že i zákonodárce bude postupovat předvídatelně. (Nález Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 22/13)

Vzhledem k obtížnosti definice proto nahlížíme princip právní jistoty spíše z perspektivy jeho jednotlivých znaků a případů, ve kterých se vyskytuje, než bychom podali jeho přesnou a vyčerpávající definici. Současně můžeme říci, že principem právní jistoty se vyjadřuje jedna ze základních charakteristik práva, tj. sklon k dlouhodobosti či stabilitě. Vyjádřit to můžeme i tím způsobem, že pokud něco existuje, má to existovat nadále, a co nejméně by se to mělo měnit, neboť tím se zasahuje do očekávání lidí

Jak je uvedeno výše, základní princip právní jistoty znamená důvěru v právní pravidla a možnost upravovat svá jednání i do budoucna a předvídat, co se stane (samozřejmě, opět pouze v obecné rovině, v konkrétním případě je k tomu vhodnější křišťálová koule: prý funguje lépe než kávová sedlina, ale nepodařilo se mi zjistit jak). Tím je vytvářena i ochrana jednotlivce, protože mu právo garantuje oblast, do které stát nebo někdo jiný nezasáhne, leda z předem daných důvodů. Princip právní jistoty také může působit trochu negativně: důležité je, že existuje pravidlo, bez ohledu na to, jestli je toto pravidlo obsahově správné nebo dokonce spravedlivé. Prvotní je regulace, pak její vhodnost. Naštěstí, i tato přednost má své limity a nelze spoléhat na pravidla, která by byla zjevně nespravedlivá, škodlivá nebo třeba zlá.

A právě tato přednost, která má za cíl zajistit předvídatelnost lidského jednání a autoritu práva, vede k tzv. presumpci (předpokladu) správnosti právních aktů. Cokoli je vydáno formální právní autoritou, je správně. Dokud se neprokáže ve formálním řízení opak. V tom se odráží vědomí, že právo i jakékoli právní akty (pokud mluvíme o právních aktech, mohou to být jak zákony, či jiné právní předpisy, ale také soudní nebo správní rozhodnutí – právní akty mohou být normativní nebo individuální; k tomu se dostaneme dále), jsou vytvářeny lidmi, kteří nemusí být dokonalí. Důležité ale je, abychom právo respektovali i přes jeho nedostatky, a pak hledali případné chyby.

• Presumpce správnosti právních aktů

  Pro každý právní akt, tj. rozhodnutí, právní předpis atp. vydané veřejnou mocí (státem či samosprávou) platí presumpce správnosti. Tento princip znamená, že pokud není autoritativně, orgánem, který je k tomu zmocněn, prokázán opak, je akt platný bez ohledu na své (případné) vady. Pouze ve zcela výjimečných případech může být takový akt nicotný (v právním smyslu vůbec neexistuje; někdy se takový akt označuje jako paakt, tedy zdánlivý akt). Nicotnost nastane v případě, že rozhodnutí (právní akt) vydal orgán, mimo svou věcnou působnost, je vnitřně rozporný, právně nebo fakticky neuskutečnitelný, nebo má takové vady, že jej nelze vůbec považovat za rozhodnutí orgánu veřejné moci. Není však vyloučeno, aby i existence těchto vad byla autoritativně ověřena. V těchto případech je však důsledkem konstatování, že takový akt nikdy neexistoval. To se týká jak individuálních právních aktů, tak normativních právních aktů. Pokud však příslušný orgán veřejné moci zjistí, že je akt vadný, následuje jeho zrušení.

  Princip správnosti právních aktů plyne z principu právní jistoty a souvisí s důvěrou lidí v právo. Právě proto je, podle Ústavního soudu, i vadný právní akt schopný vyvolat právní účinky, a nabude-li právní moci, je třeba se jím řídit. Dokud nedojde k jeho zrušení. To neplatí, pokud právní akt trpí takovými vadami, které vzhledem ke své povaze a závažnosti představují překážku nastoupení uvažovaných právních účinků aktu. To je právě případ nicotných aktů. Ústavní soud za zvláštní případ považuje paakty, tj. akty vydané někým, kdo k tomu nemá pravomoc. Ty žádné právní účinky nemají. (Nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 150/01)

  Podobně chápe presumpci správnosti (v tomto případě popsaná jako presumpce legality, tj. zákonnosti) i Soudní dvůr Evropské unie: „…aktům orgánů v zásadě svědčí presumpce legality, a zakládají tedy právní účinky tak dlouho, dokud nejsou vzaty zpět, zrušeny v rámci žaloby na neplatnost nebo prohlášeny neplatnými v návaznosti na předběžnou otázku nebo námitku protiprávnosti (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. června 1994, Komise v. BASF a další, C‑137/92 P, Recueil, EU:C:1994:247, bod 48, a ze dne 8. července 1999, Chemie Linz v. Komise, C‑245/93 P, Recueil, EU:C:1999:363, bod 93, a ze dne 5. října 2004, Komise v. Řecko, C‑475/01, Sb. rozh., EU:C:2004:585, bod 18).“ [Rozsudek Tribunálu (prvního rozšířeného senátu) ze dne 22. dubna 2016. – Italská republika v. Evropská komise. Věc T-60/06 RENV II., 62006TJ0060(01)].

Druhý význam teorie práva je poznávací. Jejím úkolem, jako vědní disciplíny, je poznávat právní systém, kategorizovat jej, vytvářet taxonomie atd., tedy, poznat a srozumitelně vysvětlit právní systém a nalézt v něm pravidla, na kterých je vybudován (pravidla, která vznikají a uplatňují se bez ohledu na právní teorii). Vzhledem k tomu, že právo je složitý abstraktní systém (právo nelze vidět, cítit ani nahmatat, ale je zde a ovlivňuje chování lidí, a tedy i jejich životy – má tedy praktický význam), je i zjednodušení a pojmenování (konceptualizace), kterou podává právní teorie, nutné vnímat relativně: z určitého pohledu jsou tyto koncepty a teorie jednoduché (to je pohled celého právního systému), z jiného pohledu až tak ne (to je většinou pohled těch, kteří mají do právní teorie proniknout). Označení „relativně“ však můžeme vnímat i tak, že jedná o konkrétní vztahy. S přípustnou mírou obecnosti proto teorii práva můžeme chápat jako popis systému pravidel, na kterých je právní řád (právo) vystavěn, a která jej uspořádávají a udržují v bezrozporném a racionálně uspořádaném celku.

Nezapomínejme však, že se jedná o systém obecných pravidel – tj. pravidel, která platí pro celý právní systém. To znamená, že v jednotlivých právních odvětvích mohou být tato pravidla jiná (speciální). Co platí pro celek, nutně nemusí platit pro všechny jeho části, protože v právním systému se vyskytuje celá řada výjimek a zvláštností. K tomu slouží základní právní pravidlo (pro někoho se jedná o interpretační pravidlo) vyjádřené latinsky lex specialis derogat legi generali, které vyjadřuje, že pokud existují dvě pravidla, jedno obecné a druhé pro zvláštní případy, použije se pro zvláštní případy toto zvláštní pravidlo bez ohledu na pravidlo obecné. Také to však ilustruje jeden ze způsobů, kterým lidé obvykle uvažují (vztah výjimky a pravidla), a to dostatečně jasný a rozšířený na to, aby se stal právním pravidlem.