Obsah kapitoly

---

1.4 Pojem práva (Co je to „právo“?)

Definovat jasně a výstižně pojem „právo“ není snadné a pokoušela se o to celá řada vynikajících autorů. Vzhledem k rozdílům mezi různými společnostmi, ve kterých se právo objevuje, je totiž obtížné najít něco, co nám právo přesně a jednoduše vystihne tak, aby to platilo vždy a všude.

• Původ slova „právo“

  Při definici pojmu právo si příliš nepomůžeme ani s jeho etymologií. Podle Vincence Brandla je původ samotného slova „právo“ v sanskrtu, a ve slovanském významu to bylo slovo popisující pravidlo, které řídí lidské jednání, právní prostředek, případně přísahu (od přísahy se také podle Brandla odvozuje pravá strana, neboť tou rukou se přísahá). S pojmem právo jsou – vzhledem k významům daným latinou – spojena i slova „rovnost“ či „rovný“. (viz Brandl 1871: 188-189.) Václav Vaněček je však k takovým úvahám skeptický a slovo právo spojuje spíše s předponou „pro“ tedy v před a nikoli „per“, která znamená, že se vykonává nápor. Předpokládá tedy, že kořeny pojmu právo jsou stále zahaleny tajemstvím, což se týká i jeho spojitosti s pojmy „rovný“. (Vaněček 1942: 131–132) Zkrátka, odkud se slovo právo vzalo a s čím bylo spojováno, přesně netušíme.

Dnes máme poměrně jasnou představu o tom, co právo je, neznamená to však, že umíme do jednoho celku spojit všechny jeho prvky, součásti a vlastnosti, aniž by nedocházelo k rozporům a dílčím odlišnostem. Proto je obtížné vytvořit definici, která platí pro všechny případy. O těchto dílčích otázkách práva se stále vedou spory, které mají vliv na to, jakými pravidly se máme řídit. Toho, co v současnosti právní věda ví o právu, však není málo.

Základní a obecná definice stanoví, že právo je systém formálních pravidel spojených s veřejnou mocí používaných (platných) v konkrétním státě. Ota Weinberger definoval právo jako „souhrn právních norem platných v určitém státě. Přitom jde nejen o souhrn obecných právních pravidel (zákonů, nařízení aj.), ale i o souhrn individuálních aktů, tj. právních rozhodnutí (např. soudní rozsudek). Obojí tvoří celek označovaný jako právní řád.“ (Weinberger 2017: 9) Weinberger definici podal nepochybně správně, avšak nelze se ubránit dojmu, že problém přenesl na pojem „právní pravidla“. Součástí této definice proto musí být otázka, co jsou to právní pravidla? Navzdory tomuto nedostatku se jedná o definici výstižnou a jednoduchou.

• Antropologický přístup k vymezení pojmu právo

  Jiný přístup, antropologický, zastává česko-americký právní antropolog Leopold Pospíšil (1923–2021). Nepokouší se podat vyčerpávající definici práva a domnívá se, že každá definice odpovídá konkrétní společnosti. Podle něj je právo definováno pomocí formy (což znamená, že může jít o systém abstraktních pravidel získaných z rozhodnutí) a těchto čtyř charakteristik: autority (vydáno někým s autoritou – mocí), snahy o univerzální aplikaci (záměr aplikovat pravidla na všechny srovnatelné budoucí případy], obligatio (závazek; vztah mezi konkrétními osobami určený vzájemnými právy a povinnostmi) a sankce (různého druhu). (Pospíšil 1997: 36)

Pro naše účely právo chápejme jako systém závazných pravidel vytvořených nebo uznaných státem, která tento stát vynucuje vůči osobám, vůči kterým je schopen uplatnit moc, včetně toho, že porušení těchto pravidel trestá.

Možné další definice pojmu právo

Německý právní filozof Reinhold Zippelius se přiklání k tomu, že podat jednoduchou definici práva je opravdu jednoduché. Není to nic víc než stanovení nařízení a pravomocí, případně soubor norem, které jsou dodržovány a vymáhány. (Zippelius 2012: 5) Současně je to však pojem obsahující více a více vrstev v závislosti na tom, jak důkladně se na něj podíváme: včetně té, která chápe právo jako jeden z projevů kultury. Český právní filozof a specialista na občanské právo Viktor Knapp (1913-1996) byl také k pokusům vymezit právo vyčerpávajícím způsobem velmi skeptický. (viz Knapp 1995: 42–43) Krom odkazů na výše zmíněného Zippelia se odvolává i na Vladislava Čermáka, podle kterého právní věda na svou základní otázku (Co je právo?), neodpovídá zdaleka přesvědčivě. (Čermák 1940: 16)

Existují však i optimisté, kteří se pokouší definici práva podat. Například pro Tomáše Akvinského (1225–1278) nebylo právo (pro Akvinského zákon) nic jiného než „než nějaké zařízení rozumu k obecnému dobru, prohlášené od toho, jenž pečuje o obec.“ I-II q. 90 a. 4 co. (http://summa.op.cz/sth.php?&A=4).

Někteří svou skepsi halí do zdánlivě optimistického pojetí. Americký právní realista (americký právní realismus byl hnutím, které zdůrazňovalo vliv soudů na to, co je právo) a soudce Nejvyšší soudu USA Oliver Wendell Holmes, jr. (1841-1935) konstatoval, že právo, to není „nic víc domýšlivého než pouze proroctví o tom, co soudy ve skutečnosti udělají“. (Holmes 1897: 994). Velmi podobně – tradičně v duchu anglo-amerického pozitivistického přístupu chápal právo i anglický právní filozof Josef Raz (1939–2022). V jeho pojetí můžeme právo charakterizovat jako pozitivistické autoritativní úvahy, kterými jsou soudy vázány – a právní systém je se soudy svázán velmi těsně. (Raz 1983: 213)

Veškeré pokusy definovat právo však lze zpochybnit obecnou tezí, kterou vyslovil konzul římské republiky Gaius Octavius Tidius Tossianus Lucius Javolenus Priscus: „Každá definice v civilním právu je nebezpečná, protože jen málokdy ji nelze vyvrátit.“ (Skřejpek 1999: 363–368) Byť se tato teze vztahuje na právo občanské, platí pro všechny teoretické právní definice.

Uzavřeme, že Jiří Pražák ve svém hesle „Právo“ v Ottově slovníku naučném konstatoval, že tento pojem není vědecky ustálen, nad čímž si prý povzdychl i Immanuel Kant (viz https://cs.wikisource.org/wiki/Ottův_slovník_naučný/Právo). Koneckonců, americký právník Max Radin (1880–1950) konstatoval: „Ti z nás, kteří se naučili pokoře, zanechali snah definovat zákon. A stejně tak jsme opustili snahu zjistit, zda je skutek nebo věc „jednáním v zákoně“ nebo „skutečností v zákoně“ nebo jakoukoli podobnou obludností vytvořenou, abychom dokázali, že bychom mohli zplodit kentaury z mraků stejně jako Ixión nebo jakýkoli německý metafyzický právník. Existuje však neomylný test pro rozpoznání, zda je představovaný průběh chování zákonný nebo nezákonný. Tento neomylný test v našem systému spočívá v předložení otázky soudu. V jiných systémech se použije přesně stejný test, ale často je obtížnější soud uznat. Přesto, i když je to obtížné, to lze provést téměř v každém systému kdykoli.“ (Radin 1938: 1145)