Obsah kapitoly

---

1.5 Objektivní a subjektivní právo

Celá situace je však ještě komplikovanější – pojem „právo“ je totiž spojován s více významy, tj. není s ním spojeno jen to, že nejsme schopni jej vyčerpávajícím a univerzálně platným způsobem vysvětlit (což nám tak moc nevadí). To je mimo jiné způsobeno tím, že pojem práva není striktně ohraničen. Víme například, že se v něm objevují nejen právní normy, ale například také právní principy atp. S pojmem práva dále souvisí právní vztahy a obecně aplikace práva, stejně jako jeho psychologické působení, které souvisí s právním vědomím subjektů, jejich právní motivaci apod. Lidé chápou pojem práva různě a spojují s ním různé významy a různá očekávání.

Samotná charakteristika pojmu právo je však ztěžována také tím, že samotné slovo „právo“ nese dva zcela odlišné významy. Proto se o „právu“ říká, že je to slovo s více významy (Velmi podobně je na tom i pojem „prameny práva“, který těch významů nese ještě více – ale o tom až níže.), které vzájemně souvisejí – tzv. polysém. Nejčastěji se setkáme s tzv. „právem“, ve významu objektivního práva a „právem“, ve smyslu subjektivního práva (to někdy označujeme jako oprávnění). Rozlišujeme tedy:

• právo objektivní – souhrn nebo systém právních norem;
• právo subjektivní – právní normou (právním pravidlem) určenou možnost chování nebo jednání právních subjektů. Pojem „subjektivní právo“ lze nahradit pojmem „oprávnění“. Subjektivnímu právu (oprávnění) obvykle odpovídá právní povinnost jiné osoby. Spojení „subjektivní povinnost“ však již nepoužíváme, neboť jiná než „subjektivní“ povinnost nemůže být. Subjektivní v tomto smyslu znamená navázání na subjekt – tj. právo v tomto smyslu nemůže existovat bez subjektu.

Objektivním právem, které je označované také jako právo v objektivním smyslu, nejčastěji rozumíme platné právo (pozitivní právo, případně také přirozené právo), které představuje právní řád státu. Jedná se tedy o soubor právních pravidel. Objektivní právo tedy chápejme jako soubor (vzhledem k tomu, že je uspořádaný, můžeme jej nazývat systémem) právních norem (pravidel lidského chování) garantovaných státem. Není však vyloučeno, že objektivním právem rozumíme také právo přirozené, či souhrn práva přirozeného a pozitivního. Obvykle, když hovoříme o právu objektivním, máme na mysli právní normy, či jejich systém. Například věta „Stavební právo v České republice je výsledkem normotvorného procesu“, obvykle odkazuje na právo ve smyslu objektivním, tedy na objektivní právo.

Ve většině případů je subjekt (normotvůrce) objektivního práva odlišný od adresáta práva. V těchto případech objektivní právo charakterizujeme jako právo heteronomní, tj. stanovené zvnějšku. Představíme-li si jakýkoli zákon, jedná se o pramen heteronomního práva. Pokud je však normotvůrce totožný s adresátem, hovoříme o právu autonomním. Prostřednictvím autonomního práva si svá (subjektivní) práva a povinnosti ukládají sami účastníci právního vztahu svým právním jednáním. Adresát a normotvůrce splývají v jedno. Proto například i smlouvu můžeme chápat jako pramen objektivního (a samozřejmě autonomního) práva: jsou v něm obsažená pravidla (která chápeme jako právo objektivní), která stanoví, jak se subjekty mohou chovat (stanoví jim subjektivní práva a povinnosti). Lze uzavřít, že heteronomní právo je dáváno lidem především státem, zatímco autonomní si dávají sami adresáti tam, kde jim to heteronomní právo dovoluje (Knapp 1995c: 6)

Subjektivním právem (právo v subjektivním smyslu) rozumíme míru možného chování oprávněného subjektu. Subjektivní právo je to, co adresát právní normy (objektivního práva) může učinit (jak smí jednat), neboť mu to objektivní právo dovoluje (Někdy je to také to, co mu objektivní právo přikazuje, ale v tom případě je to trochu komplikovanější). Jedná se o možnost, kterou subjekt (adresát) nemusí využít. Je-li subjektu stanovena povinnost určitým způsobem se chovat, pak se jedná o nutnost – adresát je povinen uposlechnout.

• Pojem subjektivní právo v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu

  Nejvyšší správní soud chápe subjektivní právo takto: „Subjektivní práva jsou […] práva osob, založená v právních normách (v objektivním právu), která se projevují jako oprávnění určitého subjektu, jako možnost chovat se právem předpokládaným způsobem, přičemž každá taková možnost zpravidla bývá determinována svým povinnostním doplňkem či rozměrem, charakterizovatelným jako nutnost chování se daného subjektu. Oprávnění jednoho subjektu často odpovídá povinnost jiného subjektu (přičemž podle nauky opak platit nemusí, tzn., že subjektivní povinnosti jednoho nemusí nutně odpovídat subjektivní oprávnění druhého). Subjektivní právo, jako z objektivního práva dovozená možnost chovat se určitým způsobem v konkrétním právním vztahu (jde o výraz právního dualismu objektivního a subjektivního práva, pro nějž platí, že objektivní právo subjektivnímu právu nutně předchází), přitom lze vnímat jednak v rovině potenciální (obsah práva objektivního, jehož může být adresát konkrétním nositelem) a dále pak v rovině reálné, kdy se potencionální adresát při splnění zákonných podmínek, a často i po předepsané proceduře, již stal „faktickým“ nositelem příslušného oprávnění. Takto se jedná zpravidla o hmotná subjektivní práva, s nimiž, a to především ve spojení s procedurou směřující k založení subjektivního práva (v jeho reálné podobě), bezprostředně souvisí procesní subjektivní práva.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.4.2006, čj. 4 Aps 3/2005, č. 905/2006 Sb. NSS)

Ukážeme-li si pojem subjektivní právo (oprávnění) ve větě, můžeme se setkat například s větami: „Znám svá práva!“, „Kupující má právo od smlouvy odstoupit.“, „Každý má právo na život.“ atp. Nezapomeňme, že právo subjektivní je dáno právem objektivním. Zjednodušeně můžeme říci, že právo objektivní stanoví, jaká má kdo práva subjektivní. Proto nemůže subjektivní právo bez práva objektivního existovat. Na druhou stranu lze předpokládat, že objektivní právo (systém právních pravidel, nebo i právní pravidla samotná) může bez subjektivního práva existovat – nedává práva, ale pouze povinnosti. Je to velmi neobvyklé, ale přípustné.

• Poměr objektivního a subjektivního práva

  Řekli jsme si, že subjektivní právo nemůže existovat bez práva objektivního (právo objektivní dává právo subjektivní). Také ale víme, že si lze představit situaci, ve které existuje objektivní právo bez práva subjektivního. Je to právní pravidlo, které dává pouze povinnosti, nikoli práva (oprávnění). To bychom však neměli zaměňovat se situací, kdy právní předpis zdánlivě stanoví pouze povinnosti, bez náležitých odpovídajících subjektivních práv. Například čl. 63 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky stanoví, že „Prezident republiky dále jmenuje soudce.“ Zde se oznamovací větou stanoví povinnost prezidentu republiky jmenovat soudce, kterou může porušit pouze ve výjimečných případech. Podle Nejvyššího správního soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2006, čj. 4 Aps 3/2005, č. 905/2006 Sb. NSS) tomu neodpovídá nárok na jmenování soudcem. Nejvyšší správní soud výslovně uvádí nárok, avšak lze to vztáhnout i na subjektivní právo, na jmenování soudcem. Je to tedy povinnost, které neodpovídá žádné subjektivní právo a rozhodně ne povinnost, která by byla vymahatelná (k tomu směřuje pojem nárok, což NSS především zajímá). V tomto případě existuje objektivní právo bez práva subjektivního (na tom nic nemění, že určitá subjektivní práva jsou tam přítomna: například právo toho, kdo byl navržen na jmenování soudcem na soudní ochranu; ta však plynou z jiných ustanovení právního řádu).

  Také nesmíme zapomenout, že pokud hovoříme o subjektivním právu, vždy tak existuje povinnost: minimálně povinnost státu chránit sféru, ve které oprávněný subjekt jedná. Tato povinnost je však samozřejmá a není k danému subjektivnímu právu nijak komplementární.

Zvláštní je vztah mezi subjektivním právem a povinností. Typicky odpovídá subjektivnímu právu nějaká povinnost. Setkáme se však také s pojmem svoboda. V takových případech bude existovat v souvislosti se subjektivním právem (svobodou) jedna povinnost – povinnost chránit sféru, ve které se oprávněný subjekt rozhodne své subjektivní právo realizovat. Jako příklad můžeme uvést svobodu projevu. Svobodu (právo) projevit se veřejně má každý, avšak nikdo nemá povinnost tomu, kdo svobodu projevu realizuje pomáhat. Má pouze jednou povinnost: nerušit jej v projevu, ale nikoli mu projev umožňovat. Na státu pak je svobodu projevu chránit.