Součástí sportovní medicíny je posuzování odezvy a míry adaptace zdravých i nemocných osob na fyzické zatížení.
Pracoviště sportovní medicíny byla průkopníkem zátěžových ekg testů u osob se závažnými chorobami srdce (např. doc. Rouš na Klinice tělovýchovného lékařství v Brně) i spiroergometrií u pacientů s plicními nemocemi a poruchami metabolismu. Dlouholeté zkušenosti a poznatky jsou čtenářům k dispozici v „Zátěžové funkční diagnostice v ambulantní a klinické praxi“ autorského kolektivu prof. Plachety (1999). Protože jsou pro zájemce dostupné i další zdroje informace o zátěžové funkční diagnostice, např. Kučera a kol. „Sportovní medicína“ (1999), je tato kapitola výběrem jen některých přehledů a našich zkušeností. V naší učebnici, která je určena především pro sportovní pedagogy, není třeba uvádět tolik medicínských podrobností jako v učebnici pro lékaře.
Zátěžové testy se provádějí v laboratoři nebo mimo laboratoř (v terénu).
Zdrojem fyzického zatížení v laboratoři bývají:
Příklady ergometrů: bicyklový, veslařský, jednoklikový (rumpál) nebo dvouklikový ruční, běžkařský ergometr a řada dalších. Ergometry bývají bržděny elektromagnetem.
Zvláštní je běhátko (traedmill). Běhátko poskytuje zátěž běžícím pásem (např. 0-25 km/h) a sklonem pro pohyb „do kopce“ (např. až 30-35o). Existují i další stroje simulující různé možnosti fyzické zátěže pař. vystupovaní apod.
Technické řešení této výukové pomůcky je spolufinancováno Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.