Klasický tanec

Středověká společnost dávala možnost rozvoji nejen lidových tanců, ale i tanci dvorskému, který se vyskytoval a udržoval na šlechtických slavnostech. Zjevně se vyvinul z lidového tance, byl ale obohacen o prvky dvorské etikety (poklony a jiné). Ke konci 16. století již ale můžeme mluvit o dvorském baletu, který se vyvinul ve Francii z uměleckých prvků italského, španělského a portugalského tance a velice brzy se rozšířil po celé Evropě (Navrátilová, 2007). Značného rozkvětu se tato taneční forma těšila v období vlády Ludvíka XIV., který byl velikým příznivcem tance a pro jeho zdokonalení a rozvoj nechal v roce 1661 založit Académie Royale de Danse (Královskou akademii tance), díky které se francouzský balet stal světově uznávaným. Významnou roli zde zahrál i Jean Baptista Lully, který byl v prvé řadě hudebním skladatelem, tanec ho ale natolik okouzlil, že již v roce 1661 složil první tzv. comédie-ballet.

Pravou taneční reformu dokázal provést až Jean Georges Noverr, který vydáním Lettres sur la danse et les balety (Listy o tanci a baletu vydané 1760). Vytvořil ballet d’action, scénický výrazový tanec, a tím zformoval novou baletní estetiku. Zavrhl svazující části oděvu (masky, krinolíny, vycpané boky,…), které nahradil provzdušněným oděvem, aby uvolnil pohyb (Navrátilová, 2007). Noverr se svým ballet d‘action zdůrazňoval spolupráci pohybové, hudební a výtvarné složky, s čímž se v baletu setkáváme dodnes. Noverrova reforma zapůsobila na všechny světové taneční školy a taneční projev nabral nových rozměrů. Ruský balet se stal fenoménem.

V období romantismu, tedy ke konci 18. století a v první polovině 19. století, došlo i v baletu k romantickým změnám, tanec se stal jemnějším, vzdušnějším, vznikl špičkový tanec, tedy asi v současné době nejznámější baletní prvek, a prosazovaly se elegantní akrobatické prvky (Navrátilová, 2007). Z důvodu výrazných společenských změn a poklesu moci aristokracie balet ztratil svou oporu v těchto kruzích a celkový zájem o něj klesl. Dá se říct, že se v této době balet rozvíjel pouze ve Francii, Rusku a Itálii.

Dvacáté století je dobou návratu baletu na světovou divadelní scénu a to z velké části díky ruskému baletu a jeho špičkovým tanečníkům (Václav Nižinskij, Michail Fokin a další), kteří mu dokázali vrátit jeho zdánlivě ztracenou pozici. V tomto období se ale ozývaly některé hlasy, které odmítaly klasický tanec, někteří tanečníci si přáli svým pohybem vyjadřovat své pocity, nechtěli používat striktní stará pravidla klasického baletu. Tím se začala formovat nová taneční forma – moderní tanec.