Moderní a jazzový tanec

Moderní tanec

Kubicová (1986) definuje moderní tanec jako všechny projevy uměleckého tance, které se vyvinuly od začátku 20. století mimo oblasti akademického tance a ty, které nelze ztotožnit s estetikou folklóru.

Moderní tanec se vyvíjel v době, kdy se na divadelních scénách performoval klasický balet, který vyjadřoval krásu, lehkost a dokonalost tvarů a pohybů. Modernisté cítili potřebu svým tanečním projevem komunikovat s diváky, donutit je k přemýšlení, představit jim problémy, vyburcovat je. V akademickém tanci vše směřuje k nadlehčení těla, tanečník vychází ze zcela nepřirozených pozic a jeho těžiště se téměř nemění. Toto všechno moderní tanec odmítal a rozhodl se oprostit se i od divadla i od choreografa, jelikož choreografem se stával samotný umělec (Kubicová, 1986).

Nejstarší pokus osvobodit se od „strnulého“ baletu provedla v polovině 18. století Salleová, která mnohokrát tančila v řecké tunice vlastní skladby. Ale jev, který způsobil zrození moderního tance připisujeme Američance Isadoře Duncanové, která sklidila obrovský úspěch se svým turné po Evropě na začátku 20. století. Isadora sice nevymyslela žádnou novou taneční techniku, její zásluha spočívá v udání nového impulsu taneční kultuře. V místech svého působení zakládala i nové taneční školy. Jelikož ale nedokázala vymyslet žádnou metodu výuky, většina škol zanikla po jejím odchodu (Kubicová, 1986).

Za průkopníka výrazového tance v Evropě považujeme Maďara Rudolfa von Labana. Zabýval se taneční teorií, pedagogikou, naukami o prostoru či taneční estetikou, což bylo pro rozvoj tohoto tance velmi významné.

Do Ameriky se moderní tanec dostal později a zažil zde druhou vlnu svého vzestupu v době, kdy v Evropě došlo ke stagnaci. Partnerství Ruth St. Denisové a Teda Shawna vedlo v roce 1915 k založení Denishawnu – školy a souboru, kde se vyučovalo mnoho tanečních stylů od orientálních, přes španělské až po moderní. Na této škole studovali i přední američtí tanečníci, jakými byli Humphreyová, Weidmann a Grahamová (Kloubková, 1989).

K extrémní změně došlo v roce 1960, kdy se začal rozvíjet postmodernismus. V jeho duchu se taneční pohyb ořezal o veškeré divadelní prvky, které v něm ještě zbyly. Zavrhly se jakékoli kostýmy, kulisy a vyprávění příběhu. Postmodernismus se snažil o maximální zjednodušení pohybu. Vyžíval k tomu kouzlo, které přinášel netrénovaný pohyb. Toto pojetí se ale dlouho neudrželo z důvodu ztráty kvality představení a moderní tanec slavil návrat k moderním choreografiím. Kolem roku 1980 byl moderní tanec uznán čistým stylem a začal působit společně s klasickým baletem na světových pódiích (http://www.centrumtance.cz/moderna).

Jazzový tanec

Jazzový tanec je forma tanečního projevu, která se vyvinula v USA. Jejím základem jsou afroamerické tance obohacené o prvky evropských lidových tanců. Tanec se vyvíjel současně s jazzovou hudbou, která je známá svou improvizací, synkopickým rytmem a kontrapunktem. Hlavní rozdíl mezi africkým a evropským tancem spočívá v tom, že evropský tanec je monocentrický, tedy že pohyb vychází z jednoho hybného centra, africký tanec je polycentrický, pohyb vychází z mnoha pohybových center, při čemž je podstatná i tanečníkova schopnost izolovat jednotlivé části těla, a centrifugální, energie pohybu vychází ven z těla. Jak uvádí Kubicová (1986), dalšími charakteristickými znaky tradičního afrického tance, které pronikly i do tance jazzového jsou:

• použití pokrčených kolen s tělem blízko k zemi, včetně doby, kdy tanečník skáče
• použití chodidla jako celku, hmotnost těla se okamžitě přenáší z jedné nohy na druhou
• synkopovaný pohyb
• individualita stylu v rámci stylu skupiny
• funkční personifikace (tanečník se stává tím, co tancuje): tato personifikace se děje prostřednictvím pohybové extáze.

Za místo vzniku jazzového tance je pokládáno New Orleans, které k tomu mělo největší předpoklady. V tomto městě se prolínalo mnoho tanečních kultur. Pořádaly se zde měšťanské bělošské plesy, tančení afroamerických tanců na Congo Square nebo woodoo ceremoniály. Jazzový tanec tak začal pronikat i do společenských tanců, což bylo důvodem vzniku tanců lindy hop, jive, blackbotton dance a dalších.

Na začátku 20. století měl jazzový tanec převahu na jevištích. Období černošských show na Brodway začalo v roce 1921 představením Shuffle Along. Tato hudební komedie pomohla zformovat kritéria, podle kterých je dnes posuzován muzikál. Po roce 1931 ale dochází k úpadku těchto muzikálů, mnohé z tehdy známých revue podniků zaniklo a taneční hvězdy (např. Fred Astaire a Giger Fogersová) přešly do Hollywoodu, kde začaly pracovat ve filmovém průmyslu. Období hospodářské krize bylo také obdobím upřednostňování klasického tance.

Za důležitý mezník proniknutí jazzového tance do Evropy je bez pochyby považováno uvedení na scénu známého amerického muzikálu West Side Story (1957).

Specifickou kategorií tanečníků jazzového tance jsou stepaři (tap dancers), kteří byli na začátku minulého století soustředěni kolem harlemského klubu Hoofers. Vee Laurence, který patřil k mladší generaci stepařů, se věnoval i kategorizaci jazzového tance a rozdělil ho do těchto skupin:

• tap dance (reprezentovaný Robinsonem, Bubblesem a dalšími tanečníky)
• interpretační jazzový tanec zdůrazňující pohyby těla na místě i při pohybu z místa na místo (např. Eddie Rector)
• jazzová choreografie připisující důležitost choreografovi (nebo učiteli) a využívající i výrazový (modern dance) a klasický tanec (Kubicová, 1986).