Vývoj motorických schopností

V průběhu kojeneckého období můžeme pozorovat rychlý vývoj motorických schopností. Na začátku období je dítě ležáčkem zcela závislým
na pomoci dospělých, na konci prvního roku obvykle stojí a dělá první krůčky. Zásadním projevem rozvíjející se motoriky je snaha o změnu polohy těla, tak aby usnadňovala vnímání podnětů z okolního prostředí. V souladu s Gesellovým zákonitostmi vývoje dochází nejprve k ovládnutí hlavičky (cca třetí a čtvrtý měsíc), čímž si dítě výrazně zvětší zorné pole a tím přísun podnětů.

Další výraznou změnou je schopnost sezení (obvykle v 6 až 8 měsících). Pokud již kojenec nepotřebuje využívat ruce pro oporu sedu, rozšíří
se nejen okruh vnímaných podnětů, ale i možnost aktivně si vybírat, přibližovat a podávat vše, co dítě zaujme. Na problematičnost předčasného posazování dětí upozorňují někteří neurologové a ortopedové. Pokud je dítě posazováno v době, kdy se ještě do sedu samo neumí dostat,
a opíráno o různé opěrky, polštáře apod. (tzv. pasivní sezení), může dojít k poškození nepřipravených zádových svalů a v průběhu dospívání
a dospělosti k častějším bolestem zad. Druhým rizikem je zlenivění dítěte. Kojenec v pasivním sedu má dostatečný přísun podnětů z prostředí
a nemusí se snažit rozvíjet repertoár svých motorických schopností, aby ukojil svou zvědavost.

Dalším vývojovým posunem je lezení, je to velký zlom ve vývoji dítěte, neboť jde o počátek samostatné lokomoce. Dítě dobývá okolní svět
a přestává být závislé na pomoci dospělých, když se potřebuje dostat někam, kde ho něco zaujalo. Toto období klade výrazné nároky na
zajištění bezpečnosti dítěte, jehož motorické schopnosti momentálně předběhly kognitivní, a je třeba odstranit z jeho okolí potenciálně
nebezpečné předměty (ostré předměty, horké nápoje, zásuvky a kabely s elektrickým proudem apod.). Fáze lezení obvykle nastupuje v 9-12 měsících, nicméně je i nezanedbatelná skupina dětí, která tuto vývojovou fázi přeskakuje či značně odbývá a poměrně brzo se naopak začíná
stavět a chodit. Ještě další cestou v motorickém vývoji jsou děti, které z lehu na břiše a pérování, začínají lézt, stavět se a až teprve jako vrchol vývoje se dostávají k sedu. Lezení není jen prostředkem poznání, ale také obrany. Známá jsou pozorování dokládající, že devítiměsíční dítě projevuje značný strach z cizího člověka, pokud sedí ve vysoké židli. Pokud je ale na podlaze a má možnost lézt, nijak zvlášť nereaguje.

V deseti měsících se děti obvykle začínají stavět u nábytku (z pozice v kleku). Pro většinu dětí je však stále hlavním způsobem lokomoce lezení, které dosahuje mnoha kvalit (kojenec leze všemi směry, podlézá a přelézá případné překážky), umí slézt pozpátku z pohovky apod.
Postup dítěte v lezení zbrzďuje nevhodná (tzn. značně kluzká) podlaha v místnostech, ve kterých se nejčastěji vyskytuje. Pediatři vypozorovali,
že obvykle nejpozději začínají lézt děti na plovoucích podlahách, proto se doporučuje, aby měl kojenec k dispozici kousek podlahy s neklouzavou podložkou jako je např. koberec. Kolem jedenácti měsíců začínají děti obcházet nábytek či stěnu tzv. boční chůzí (čelem k předmětu, jehož se drží).
Ve dvanácti měsících je dítě schopno se postavit samostatně v prostoru a stát bez opory. Obvykle udělá první nejisté krůčky do prostoru,
nicméně lezení stále upřednostňuje před chůzí. Samostatná jistá chůze v prostoru bez držení se obvykle rozvíjí až na začátku batolecího období.

Úchop a manipulace slouží jak k poznávání samému, tak k přiblížení zkoumaného předmětu k očím a tím usnadnění vizuální percepce (Vágnerová, 2005). Ze začátku poznává kojenec jen ústy, veškeré předměty, které se dostanou do jeho blízkosti, se snaží prozkoumat pomocí rtů a úst,
kde má velké množství citlivých nervových zakončení. Ve dvou měsících se obvykle zapojuje i ruka, nicméně stále je s ústy aktivně propojená.
Již Freud označil první rok života dítěte za tzv. orální období, podle toho, že zóna těla, která kojenci přináší slast, je oblast úst. Ve třetím měsíci
již kojenec zhruba odhadne vzdálenost dosahu svých paží a usiluje o uchopení nabízeného předmětu (zpočátku nepřesně, ruce se pouze „vlní, třepou“ požadovaným směrem). Dále se také rozvíjí zraková kontrola a souhra mezi zrakem a pohybem rukou. V šesti měsících dokáže
koordinovat pohyby obou rukou, manipulace má multimodální charakter (dítě hračku mačká, chrastí s ní, bouchá o postýlku, otáčí). Po devátém měsíci se objevuje tzv. klíšťový úchop (dítě bere drobné předměty mezi palec a ukazovák), k tomu je potřeba nejen rozvinutá koordinace prstů,
ale i schopnost akomodace oční čočky, aby byl drobný předmět vůbec správně viděn (Vágnerová, 2005).