Sociální vývoj v kojeneckém období

Převážná většina podnětů pro dítě má sociální charakter, dítě se je učí rozlišovat a reagovat na ně selektivním způsobem, má vrozenou preferenci sociálních podnětů. Dospělí reagují a mluví i na velmi malé dítě, které jim ještě nemůže rozumět, a tak ho stimulují k rozlišování různých zvuků, situací, nálad, komunikaci. V interakci s malým dítětem většina dospělých i starších dětí používá tzv. intuitivní rodičovské chování. Typické je
toto chování obzvláště pro matky novorozenců a kojenců.

Intuitivní rodičovské chování má široký rejstřík. Jedním z jeho nejcharakterističtějších příkladů může být reakce „pozdravení“ – nepatrný záklon hlavy, zvednuté obočí, do široka otevřené oči, otevřená ústa. Rodiče tímto chováním usnadňují dítěti oční kontakt, přehnanými mimickými výrazy mu umožňují snadněji se seznámit s obličejem rodiče a pomáhají udržet pozornost dítěte k obličeji rodiče. Dalším příkladem intuitivního rodičovského chování je tzv. na dítě zaměřená řeč, která se liší od řeči ke staršímu dítěti nebo k dospělému v řadě charakteristik: hlas je přibližně o 3 půltóny vyšší, má větší rozsah, řeč má pomalejší rytmus, intonace je měnlivější a přehnaná, vyskytuje se více krátkých slov, častěji jsou slova opakována, často se užívá zvolání, citoslovcí, přezdívek, řeč má dialogický ráz (rodiče na zvuky kojence hned odpovídají, pokud však dítě hned neodpovídá, počkají). Taková řeč účinněji vyvolává pozornost, udržuje lépe dítě v bdělém stavu, usnadňuje porozumění, podporuje rozvoj hlasových schopností, vytváří se jí vzájemné soucítění a to může přispívat ke sdílení citů. Společné prožívání radosti je pramenem jistoty a bezpečí, a je základem pro vytváření důvěry dítěte v okolní svět.

(J. Ditrichová: K historii pojmu intuitivní rodičovství)

 

Zkoumáním procesu, jak se utvářejí první sociální vazby v kojeneckém období, se intenzivně zabýval René Spitz (1887-1974). Výzkum zaměřil především na vývoj dětí vyrůstajících v ústavní péči a tedy nemajících možnost vytvořit si pevný vztah k jedné konkrétní pečující osobě.
Dítě v prvním roce života projde podle Spitze třemi kvalitativně odlišnými stádii. Kojenec v prvních třech měsících života sociální podněty příliš nediferencuje. Je zaměřen především na sebe, neodliší pocity vyvolané sebou a okolím. Toto období se z hlediska socializace označuje jako preobjektální stádium. Po druhém měsíci se začíná zajímat o okolní podněty, z nich nejzajímavější jsou lidé, začíná s nimi navazovat oční kontakt. Ve třetím měsíci děti přecházejí do tzv. stádia předběžného objektu. Dítě reaguje na spatření obličeje záměrným úsměvem, v interakci
s ostatními prožívá libé pocity. Zpočátku je pasivně receptivní, v kontaktu s lidmi je živější, mezi čtvrtým až šestým měsícem začíná hrát sociální hry. Dospělý je při nich nejprve aktivní a dítě spíše pasivní, přestože zaujaté (např. hra na schovávanou - dospělý se schová a zase vykoukne, opakuje několikrát za sebou, dítě má radost, když dospělý vykoukne). Tyto hry je samozřejmě vhodné hrát, když má dítě uspokojené základní fyziologické potřeby, je najezené a odpočaté. Správné načasování je součásti intuitivního rodičovského chování (matka nebude nutit do hry unavené dítě,
které chce spát). Mezi šestým a osmým měsícem nastupuje u dětí stádium specifického objektu. Kojenec začíná intenzivně rozlišovat mezi známými a neznámými osobami a začíná dávat najevo úzkost při odloučení od známých lidí.

I následné výzkumy dalších badatelů potvrdily, že zhruba v sedmém měsíci dochází u většiny dětí ke kvalitativnímu zlomu. Pokud jsou (například
z důvodu hospitalizace) odloučeny od matky v prvním půlroce života a přitom je zachována jejich obvyklá rutina, snáší toto odloučení poměrně dobře. Od sedmého měsíce však u většiny dětí v případě odloučení od matky či jiné pečující osoby, k níž si vytvořily specifický vztah, nastupuje výrazná separační úzkost.

Zajímavé výzkumy týkající se vztahů kojence a matky prováděla Mary Ainsworth (1913-1999). Vyvinula metodu zvanou Test neznámé situace. Badatelka sledovala dlouhodobě mnoho párů matek s dětmi v průběhu prvního roku života. V jednom roce dětí potom provedla zmíněný
Test neznámé situace, který má 8 následujících sekvencí:

1. matka a dítě vchází do neznámé místnosti

2. matka si sedá a dítě má možnost volně se pohybovat

3. přichází neznámý člověk

4. matka jde pryč, opouští dítě a zanechá je v místnosti s neznámým člověkem

5. matka se vrací zpět, cizí člověk odchází

6. matka odchází, nechává dítě samotné v místnosti

7. neznámý člověk se vrací

8. cizí člověk jde pryč a matka se vrací

Jednotlivé děti se lišily hlavně svým chováním po návratu matky. Na základě jejich reakcí bylo možné děti přiřadit do třech skupin (Langmeier, Krejčířová, 2008):

Děti s pevným (jistým) vztahem k matcepo jejím návratu ihned vyhledávají její blízkost a navazují s ní kontakt. Matky těchto dětí byly v průběhu prvního roku dítěte hodnoceny jako citlivě reagující na potřeby dítěte. V průběhu dalšího sledování se ukázalo, že tyto děti byly v předškolním věku sebejistější, lépe navazovaly vztahy s dospělými osobami a měly celkově méně problémů v chování než děti z druhých dvou skupin.

Děti s nejistým vyhýbavým vztahem k matcese po jejím návratu kontaktu s ní spíše vyhýbají. Matky těchto dětí byly v průběhu prvního roku dítěte hodnoceny jako málo citlivé s tendencí odmítat či minimalizovat tělesný kontakt s dítětem.

Děti s nejistým rezistentním vztahem k matcepo jejím návratu vyhledávají její blízkost a tělesný kontakt s matkou, zároveň však dávají najevo zlost a vzdor vůči ní. Matky těchto dětí byly v průběhu prvního roku dítěte hodnoceny jako méně citlivé k potřebám dítěte.

I následné výzkumy potvrdily tyto tři druhy chování dětí. Otázka je, jaký vliv v průběhu dalšího vývoje druh připoutání k matce má. Obecně
se dá říct, že děti s jistým připoutáním k matce v průběhu dětství i dospívání navazují úspěšněji vztahy s druhými lidmi a jsou sociálně zdatnější.