Klasicko-romantická syntéza – P. I. Čajkovskij, A. Dvořák, C. Saint-Saëns

	Cíl: seznámení s dalšími skladateli klasicko-romantické syntézy – Petrem Iljičem Čajkovským, Antonínem Dvořákem a Camillem Saint-Saënsem.
	Anotace: Klasicko-romantická syntéza přinesla do evropské hudby druhé poloviny 19. století návrat k pevným hudebním formám a protiváhu k programní hudbě novoromantiků (Berlioz, Liszt, Wagner, částečně Smetana aj.).  Oba kompoziční směry se v této době vyvíjely paralelně, kombinovány ještě hudbou realismu a národních škol. V této kapitole bude bližší pozornost věnována dalším klíčovým postavám klasicko-romantické syntézy, kterými byli P. I. Čajkovskij, A. Dvořák, C. Saint-Saëns.
	Klíčová slova: klasicko-romantická syntéza, novoromantismus, programní a absolutní hudba, P. I. Čajkovskij, A. Dvořák, C. Saint-Saëns
	Čas potřebný k prostudování kapitoly: 45 minut.

Námět k zamyšlení: pozorujte mnohost stylových směrů, které se hudebním tvůrcům ve 2. polovině 19. století otevřely a všimněte si, že ti z nich, kteří měli největší posluchačský ohlas – A. Dvořák a P. I. Čajkovskij, ve své době ve Framcii také C. Saint-Saëns – šli tzv. "zlatou střední cestou". Nebyli ani zarytými novoromantiky ani ortodoxními tradicionalisty ani drsnými realisty ani zuřivýmii folkloristy. Na jedné straně v sobě taková stylová všehochuť skrývala určité nebezpečí povrchnosti a průměrnosti či eklekticismu (malé originality, nepůvodnosti), kterému se ani jeden z oněch tří autorů skutečně v některých svých dílech nevyhnul (u Saint-Saënse to platí na značnou část jeho tvorby). Na druhé straně se jim – především Čajkovskému a Dvořákovi v symfonické tvorbě – v nejlepších dílech povedlo ideální spojení zajímavých a hodnotných hudebních elementů všech jmenovaných směrů kromě realismu, což potom takové skladby povyšuje právem do nejvyšších sfér světové hudby.

Klasicko-romantická syntéza – P. I. Čajkovskij, A. Dvořák, C. Saint-Saëns
                                                                                                        

Ve třetí čtvrtině 19. století byla evropské hudba rozdělena na čtyři stylové linie, přičemž do té čtvrté (národní školy)  mohli náležet zástupci kteréhokoli ze třech předchozích směrů (národní školy tedy nebývají v pravém slova smyslu vyhraněným stylovým proudem). Rovněž ostatní směry bylo možno ve tvorbě jednotlivých skladatelů navzájem kombinovat a také se to dělo – mnoho z nich píše např. hudbu absolutní i programní. Jednotlivými směry byly: 

• programní hudba (novoromantikové H. Berlioz, F. Liszt, R. Wagner, B. Smetana, A. Bruckner, H. Wolf, částečně Z. Fibich a další)
• neprogramní (absolutní) hudba, kterou však kromě J. Brahmse skládali autoři, pro něž tento směr tvořil jenom část jejich tvorby (P. I. Čajkovskij, C. Franck, A. Dvořák, C. Saint-Saëns a další). To je typický způsob práce skladatelů tzv. klasicko-romantické syntézy, tvořících jakýsi střední, kompromisní vývojový proud evropské hudby v této době.
•  hudební realismus ­– ten odmítá tradiční skladatelskou práci, spočívající v nadnesené, umělecké hudební stylizaci, a chce místo toho vyjadřovat hudbou pravdivý život. Reprezentují ho především skladatelé tzv. Mocné hrstky v Rusku, mezi nimi na prvním místě M. P. Musorgskij. Do této skupiny patří rovněž G. Bizet ve Francii, hlavně operou Carmen. Bylo by sem možno zařadit i L. Janáčka, ten však svou dobu výrazně předešel a svými hlavními kompozicemi již stylově i časově spadá do moderny 20. století (výchozí hudebním stylem mladého Janáčka však byl romantismus, radikální obrat směrem k hudební moderně u něj nastává až kolem jeho 50. roku života, na přelomu 19. a 20. století). Spadá sem také G. Verdi, a to nejenom takovým dílem, jako je opera La Traviata, kde zpracovává  příběh kurtizány, ale protože své operní postavy vykresluje na základě skutečných lidských charakterů, věrohodně a psychologicky pravdivě, velmi silně např. v opeře Othello. Z čistě hudebního hlediska patří Bizet i Verdi na základě své přehledně stavěné melodie do klasicko-romantické syntézy.    
• národní školy – nejsou omezeny na některý z výše vyjmenovaných stylů, hlediskem určujícím příslušnost jednotlivých skladatelů k národním školám je spíše míra zohlednění hudebních prvků lidové hudby národnostní skupiny, z níž vyšli nebo ke které se přimkli, v jejich vlastních originálních kompozicích.

P. I. Čajkovskij

Petr Iljič Čajkovskij (1840–1893) je vynikajícím zástupcem klasicko-romantické syntézy. Vstřebal do svých hudebních představ a zkušeností jak evropský hudební vývoj od renesance až po Beethovena a raný romantismus, tak následné experimenty novoromantiků s programní hudbou, a nezůstal stranou ani od snah skladatelů Mocné hrstky (Balakirev, Borodin, Musorgskij, Rimskij-Korsakov) o začlenění národní hudby ruského lidu do ruské hudby umělé. Čajkovskij však členem Mocné hrstky nikdy nebyl a nemůžeme ho k jejím skladatelům paušálně přiřadit ani jeho tvorbou, na to je příliš "západnicky" orientovaná. Můžeme ho však počítat do ruské národní školy, s výhradou, že do ní spadá jen částečně.  

     P. I. Čajkovskij vyrůstal uprostřed ruské přírody, v malém městečku Votkinsk na západním Uralu, kde jeho otec řídil důlní podnik. Měl francouzskou guvernantku, učil se hrát na klavír, rodina však nechtěla, aby se stal profesionálním hudebníkem. Od r. 1850 studoval v Petrohradě práva, v r. 1854 mu zemřela matka. Hru na klavír Čajkovskij studoval soukromě. V r. 1859 skončil svá studia na právnické škole a nastoupil jako úředník na ministerstvo spravedlnosti, administrativní práce ho však nebavila. V r. 1861 zahájil v Petrohradě studium hudební teorie u polského skladatele N. Zaremby ve třídě Ruské hudební společnosti, a v r. 1862 vstoupil na právě založenou petrohradskou konzervatoř, k N. Zarembovi a Antonu Rubinsteinovi. V r. 1863 rezignoval na zaměstnání na ministerstvu. V r. 1865 úspěšně ukončil svá studia na petrohradské konzervatoři a v následujícím roce byl povolán Nikolajem Rubinsteinem, bratrem Antona Runinsteina, na nově založenou konzervatoř v Moskvě jako profesor hudební teorie. Během 11 let svého učitelského působení na moskevské konzervatoři tvořil Čajkovskij se střídavým úspěchem řadu svých velkých kompozic (např. první tři symfonie, opery Pan vojevoda a Opričnik, první a druhou verzi Ouvertury-fantazie Romeo a Julie, balet Labutí jezero), včetně dnes slavného 1. klavírního koncertu b moll. V prosinci r. 1874 ho skladatel na klavíru předehrál svému příteli Nikolaji Rubinsteinovi, ten však dílo ostře zkritizoval a dokonce Čajkovskému řekl, že koncert je špatný, triviální, vulgární, málo původní a nejlepší by ho bylo až na několik míst úplně zničit nebo zcela přepsat. Jemný a citlivý Čajkovskij byl tak zničujícím soudem do té míry poraněn, že to v něm vzbudilo rozhodný odpor. N. Rubinsteina neposlechl, koncert nepřepsal a poslal ho do zahraničí proslulému německému pianistovi a dirigentovi H. von Bülowovi, který ho v říjnu 1874 v Bostonu jako klavírista úspěšně premiéroval. Jen o několik týdnů později následovalo první uvedení tohoto díla v Petrohradě a ještě tentýž rok v Moskvě, za řízení poraženého a Čajkovského skladbu nyní již uznávajícího Nikolaje Rubinsteina. 

Od roku 1871 Čajkovskij uveřejňoval v tisku své hudební recenze, ve kterých často projevoval osobité názory. V létě 1876 zajel Čajkovskij do Bayreuthu, aby slyšel Wagnerův Prsten Nibelungův, a setkal se tam kromě Wagnera také s Lisztem.  Rok 1877 měl pro Čajkovského dalekosáhlé důsledky, protože v něm jednak navázal kontakt s bohatou vdovou Naděždou von Meck, která ho od té doby výrazně finančně podporovala, jednak vstoupil do manželství s dvacetiosmiletou Antoninou Miljukovou, studentkou konzervatoře, kterou do té doby neznal a jež ho v dopise sama oslovila se žádostí o setkání. Skladatel patrně doufal, že by manželstvím, uzavíraným v létě 1877, mohl zakrýt svou homosexualitu, jíž se trápil. Přestože bylo mezi novomanžely domluveno, že manželství bude jen „naoko“, ani tak nevydrželo déle než několik týdnů, protože plachý a psychicky nevyrovnaný Čajkovskij nebyl takového soužití schopen. 

Skladatel i nadále pilně komponoval, a hned v příštím roce (1878) měla premiéru první z jeho tří posledních symfonií (č. 4 f moll), které jsou dodnes trvalou a nadšeně přijímanou součástí koncertního světového repertoáru. Od 80. let se postupně zvětšovala Čajkovského domácí a zahraniční sláva, nyní již také jako dirigenta svých děl, a jeho cesty ho vedly nejenom do Evropy, kterou již dříve několikrát navštívil, ale dokonce do USA (1891). Třikrát byl oficiálním hostem v Praze (dvakrát v r. 1888, potřetí v r. 1892), mimo jeho jiných skladeb v ní zazněly pod jeho taktovkou rovněž opery Evžen Oněgin (1888, druhá návštěva) a Piková dáma (1892). Čajkovský zemřel za mysteriózních okolností 9 dnů poté, co 16. října 1893 oddirigoval v Petrohradě premiéru své šesté symfonie. 29. října byl v Petrohradě pohřben.

     Ačkoliv se z bohatého hudebního odkazu P. I. Čajkovského běžně hrává jenom jeho menší část, i ta tomuto velkému ruskému romantikovi stačila zajistit nesmrtelnost. V jeho nejlepších skladbách obdivujeme bohatství podmanivých melodických nápadů a vynalézavou harmonii, zvroucněnou mnohými průtažnými tóny. Nálada hudby je nezřídka melancholická, ale také jásavá či zasněná, s proměnlivým rytmem, někdy rázným, jindy houpavým a uklidňujícím. Proslulá je skladatelova skvělá instrumentace. Celkově při poslechu Čajkovského hudby posluchače nejvíce uchvacuje a dojímá její citovost, i když ji někdo může kritizovat jako přehnanou, občas snad i lacinou nebo povrchní. Čajkovskij mnohdy přináší ve své hudbě zvukomalebné obrazy ruské krajiny s jejími břízkami a roubenými chaloupkami. Jeho hudební řeč je poetická, podobně jako jeho nejslavnější opera Evžen Oněgin, která vlastně ani není pravým hudebním dramatem, ale sledem lyrických scén. 

Nesmírně oblíbené jsou Čajkovského balety, jejichž hudba je přehledná, melodická a rytmická, přitom však ne triviální. Z velkého množství Čajkovského klavírní hudby je populární zvláště cyklus 12 skladeb věnovaných 12 měsícům kalendářního roku – Roční doby. Někdy bývá pod širým nebem uváděna orchestrální Slavnostní předehra 1812, v jejímž závěru zaznívají výstřely z děla a zvony na oslavu ruského vítězství nad Napoleonem v r. 1812. Občas Čajkovskij zpracovává lidové melodie, např. ve čtvrté větě 4. symfonie (píseň V poli břízka stála). Hudba však i v takovém okamžiku zůstává stylizovaná po vzoru západoevropské tradice a chvílemi má až pouťový charakter. Tomuto lehčímu tónu se již ovšem vyhýbají 5. a 6. symfonie, které jsou vrcholnými uměleckými kreacemi zralého a zkušeného mistra. 

Čajkovského hudba silně ovlivnila následující generace především ruských skladatelů – za přímého pokračovatele Čajkovského je považován pianista a skladatel Sergej Rachmaninov, byl jím ovlivněn také Šostakovič a mnozí další. Čajkovskij se v Praze v r. 1888 seznámil s Antonínem Dvořákem. Jejich hudba má společné znaky v líbivé melodičnosti, stavebné přehlednosti a živému a citovému výrazu. Oba dva skladatelé se na rozdíl od mnoha jiných výborných skladatelů minulosti dožili světového uznání.

Dílo (výběr):

Orchestrální skladby

• 7 symfonií (4. f moll, 5. e moll, 6. h moll „Patetická“), programní symfonie Manfred
• Předehra-fantazie Romeo a Julie
• Symfonická fantazie Francesca da Rimini
• Italské capriccio
• Slavnostní předehra 1812
• Symfonická fantazie Bouře
• 4 suity

 Orchestrální skladby se sólovým nástrojem

• 3 klavírní koncerty (1. b moll)
• Houslový koncert D dur
• Rokokové variace A dur pro violoncello a orchestr

Komorní hudba

• 3 smyčcové kvartety

• 2 sonáty
• Roční doby
•  Album pro mládež – má instruktivní charakter, ale značnou hudební hodnotu
• mnoho dalších menších skladeb včetně kompozic s programními názvy. Čajkovského skladby pro klavír jsou vesměs technicky náročné. 

Vokální skladby

• sbory, písně (romansy), duety, kantáty

Opery

• Pan Vojevoda (1868)
• Opričnik (1872)
• Evžen Oněgin (1878)
• Panna Orleánská (1879)
• Mazepa 1883)
• Čarodějka (1887)
• Piková dáma (1890)
• Jolanta (1891)

Balety

• Labutí jezero (1876)
• Šípková Růženka (1889)
• Louskáček (1892)

A. Dvořák

Antonín Dvořák (1841–1904) se narodil poblíž Prahy, v Nelahozevsi u Kralup nad Vltavou, v rodině řezníka. Malý Antonín se učil hrát na housle, jeho prvním pedagogem hudby byl varhaník Josef Spitz, který zastával místo učitele v nelahozevské jednotřídní škole. Otec plánoval, že svému nejstaršímu synovi Antonínovi jednou předá svou živnost. Protože Nelahozeves se nacházela poblíž jazykové česko-německé hranice a němčina tehdy byla rozšířena také v Praze a v celých Čechách, stejně jako na Moravě, byl mladý A. Dvořák v r. 1853 poslán k příbuzným do Zlonic, kde se měl naučit německy. Ve Zlonicích se stal jeho učitelem kantor Anton Liehmann, který měl kapelu složenou z místních hudebníků a mladého Dvořáka vzdělával ve hře na housle, violu, klavír, varhany a v generálbasu. Mezitím se do Zlonic za Antonínem přistěhoval zbytek rodiny a otec Dvořák si tam pronajal hostinec. Protože se mu zdálo, že Antonín v němčině příliš nepokročil, poslal ho v r. 1854 do České Kamenice, která navzdory svému jménu ležela již na převážně Němci obydleném území Čech nedaleko Děčína. Tam chlapec nalezl dalšího dobrého hudebního učitele, místního regenschoriho F. Hanckeho. 

V létě 1855 se však A. Dvořák vrací do Zlonic, kde se jeho rodině příliš nedaří a zdá se proto, že povolání řezníka chlapce nemine. Antonín ale mezitím opět dochází k Liehmannovi, zastupuje ho v kostele u varhan a hrává v jeho kapele. A právě A. Liehmann nakonec přesvědčuje Dvořákova otce, spolu s Antonínovým strýcem Zdeňkem, aby svému hudebně nadanému potomku nebránil a umožnil mu odejít do Prahy, kde by mohl hudbu studovat pod odborným vedením. Tak se A. Dvořák v r. 1857 dostává na pražskou varhanickou školu, kde vyučovali např. Fr. Blažek hudební teorii, Jos. Förster (otec pozdějšího slavného skladatele Jos. Bohuslava Foerstra) hru na varhany a Jos. Leopold Zvonař zpěv. Při školních studiích A. Dvořák jednou týdně hrával na violu v orchestru Jednoty sv. Cecílie, kde poznal hudbu R. Schumanna a R. Wagnera, a díky svému spolužáku ze školy, Karlu Bendlovi, mohl u klavíru zkoumat orchestrální partitury pocházející z Bendlova hudebního archívu. Protože Dvořákův otec již nemohl syna finančně podporovat, musel si Dvořák syn přivydělávat na chudé živobytí soukromými hodinami. V r. 1859 ukončil varhanickou školu s výborným vysvědčením a připojená poznámka ředitele školy Josefa Krejčího dodává: „Výborný, ale spíše praktický talent. Praktické vědomosti a znalosti zdají se býti jeho snahou. V theorii jest slabší.“

V následujících letech bylo Dvořákovým hlavním zaměstnáním hraní na violu v kapele Karla Komzáka, jejíž repertoár se skládal z taneční a zábavné hudby, vedle toho také soukromě vyučoval hru na klavír. Jeho žačkami se staly i sestry Čermákovy, dcery úspěšného pražského zlatníka – starší Josefína, pozdější známá divadelní herečka, a mladší Anna, která výborně zpívala. Přestože se Dvořák nejprve zamiloval do Josefíny, nakonec se v r. 1873 oženil s Annou. Josefína se v r. 1877 vdala za pokrokového hraběte Václava Roberta z Kounic, který se tak stal Dvořákovým švagrem.[1] Na Kounicově zámečku ve Vysoké u Příbrami později Dvořákova rodina trávila své dny odpočinku, A. Dvořák zde ale také rád komponoval. Skladatel od hraběte posléze odkoupil na Vysoké nemovitost a pořídil si tam vlastní bydlení.

Od r. 1862 začala Komzákova kapela hostovat v nově otevřeném Prozatímním divadle, do něhož později přešla. Kapelníkem orchestru Prozatímního divadla se stal v r. 1866 Bedřich Smetana a Dvořák tedy hrál následujících 5 let jako operní violista pod jeho dirigentským gestem. Účinkování v orchestru Prozatímního divadla Dvořák ukončil v r. 1871, aby se mohl naplno věnovat komponování. To sice zahájil již zhruba o deset let dříve, jako dvacetiletý, ale své skladby zatím veřejně neuváděl. Jejich tvorbou se zatím spíše zdokonaloval a připravoval na své příští skladatelské úkoly. Stylově se v onom období vyrovnával s novoromantismem F. Liszta a R. Wagnera. Mezi těmito ranými kompozičními pokusy byly komorní skladby, první dvě symfonie, opera Alfréd (psána na něm. libreto básníka Th. Körnera, za Dvořákova života neprovedena), první verze opery Král a uhlíř (dokončena 1871, na podzim 1873 studována pod Smetanou v Prozatímním divadle, pro obtíže vokální složky ale odložena) a písňový cyklus Cypřiše, inspirovaný láskou k Josefíně Čermákové. Vedle komponování se A. Dvořák v létech 1874–1877 věnoval také varhaničení v pražském kostele u sv. Vojtěcha.  V této době se na mladého českého skladatele neusmálo  štěstí pouze v lásce, ale také ve hmotné oblasti, při udělení rakouského státního stipendia 400 zl., které Dvořák obdržel pětkrát za sebou, pro léta 1875–1879. Stalo se tak zásluhou komise, v níž zasedal v r. 1874 (při rozhodování o prvním stipendiu) mj. hudební kritik, estetik a publicista E. Hanslick, v r. 1875 již také Johannes Brahms.

Průlomovým skladatelským dílem Antonína Dvořáka se stala kantáta Hymnus pro smíšený sbor a orchestr, psaná na text části básně V. Hálka Dědicové Bílé hory a poprvé uvedená 9. 3. 1873 v pražském Novoměstském divadle. Při premiéře zpívali a hráli členové pražského českého a německého divadla. Od tohoto okamžiku se datuje Dvořákův neustálý společenský a s ním související hmotný vzestup, vyvolaný vysokou kvalitou jeho neustále přibývajících kompozic a jejich veřejným úspěchem. V prosinci 1887 zaslal J. Brahms dopis svému nakladateli Simrockovi do Berlína a doporučil mu Dvořákovy Moravské dvojzpěvy, které Dvořák předtím zaslal do Vídně jako přílohu ke své žádosti o státní stipendium a u Brahmse vzbudily zájem. Tím byl položen základ k příští spolupráci Dvořáka a Simrocka a také k přátelství Dvořáka s Brahmsem. 

V roce 1884 se Dvořák vydal na svou první z celkově devíti cest do Anglie, aby v londýnském Royal Albert Hall dirigoval oratorium Stabat mater (poprvé v Anglii zaznělo ve stejném koncertním domě již o velikonocích předchozího roku). V roce 1885 Angličané uslyšeli na hudebním festivalu v Birminghamu jeho kantátu Svatební košile a v londýnské premiéře sedmou Symfonii d moll, psanou na zakázku londýnské Filharmonické společnosti, která v červnu 1884 jmenovala Dvořáka svým čestným členem. Další velké dílo, premiérované v Anglii, napsal Dvořák pro hudební festival v Leedsu, kde bylo v říjnu 1886 uvedeno za řízení skladatele oratorium Svatá Ludmila (Dvořák pak kompozici na témže zájezdu dirigoval ještě dvakrát v Londýně). Rovněž v Anglii měla premiéru Dvořákova duchovní díla Requiem (1891 v Birminghamu za řízení skladatele) a Mše D dur (1893 v Londýně). Dvořákovy skladby se po anglických úspěších hrály i ve Vídni a v Německu s těmi nejlepšími dirigenty (H. v. Bülow, H. Richter, A. Nikisch). Dvořák sám byl zván na různá místa v Čechách a na Moravě a za hranice Rakouska-Uherska (Německo, Rusko). V roce 1889 obdržel vysoké rakouské vyznamenání (rytířský řád železné koruny třetí třídy) a v prosinci téhož roku byl na svou žádost o audienci přijat ve Vídni císařem. 

V r. 1890 přijal Dvořák po prvotním odmítnutí a následném několikaměsíčním váhání profesuru skladby na pražské konzervatoři, kde byl mezi jeho žáky jeho budoucí zeť Josef Suk, později také V. Novák. V témže roce se stal Dvořák řádným členem České akademie věd a umění, o rok později mu byly předány čestné doktoráty univerzit v Praze a Cambridge.

V letech 1892–1895 byl A. Dvořák ředitelem konzervatoře v New Yorku, v Americe také vznikly některé jeho nejznámější skladby – devátá symfonie e moll „Z Nového světa“, „Americký“ smyčcový kvartet, violoncellový koncert h moll, Te Deum, Biblické písně. Hudba komponovaná v Americe má zvláštní melodiku a harmonizaci, ovlivněné Dvořákovou snahou o absorbování prvků domácí černošské a indiánské hudby. Výrazný je přitom podíl tzv. anhemitonické (tj. bezpůltónové  pentatoniky. Po definitivním návratu z USA Dvořák vyučoval opět na pražské konzervatoři, ve skladbě se začal překvapivě věnovat programní hudbě a vytvořil soubor čtyř symfonických básní podle K. J. Erbena. V posledním období Dvořákovy tvorby vznikly opery Čert a Káča, Rusalka a Armida. Antonín Dvořák zemřel po několikatýdenní nemoci dne 1. 5. 1904.

Dvořákovo dílo pozvedlo českou hudbu na mezinárodní úroveň především v symfonickém žánru a v duchovní, také v komorní hudbě. A. Dvořák je spolu se Smetanou a Fibichem zakladatelem české národní hudby. Jeho síla je ve spontánním, bezprostředním českém muzikantství a v bohaté invenci, srovnávané s nápaditostí F. Schuberta. Bohatství Dvořákovy invence je ohromující, zarážející je také jeho odvaha, sebevědomí, mnohotvárnost myšlenek a instrumentační nápaditost, se kterými se projevuje již od svých prvních dochovaných skladeb, např. v první symfonii c moll "Zlonické znony" (1865).  

Dvořákova geniální schopnost barvitě rozepsat orchestrální hlasy ho řadí po bok Berliozovi, Rimskému-Korsakovovi, R. Straussovi a G. Puccinimu, kteří prosluli jako skvělí evropští romantičtí skladatelé-instrumentátoři. Přestože Dvořákovy opery většinou nedosahují té nejvyšší úrovně, na které stojí jeho nástrojová hudba, vše vynahrazuje světová úroveň Rusalky, vynikající je též Jakobín a Čert a Káča. Paradoxem zůstává bouřlivé přijetí Dvořáka v Anglii a USA a menší, i když také značný (zčásti anglickými úspěchy vynucený) ohlas v Rakousko-Uhersku a v Německu, do kterého se negativně promítl zostřující se národnostní zápas mezi Němci a Čechy v českých zemích ke konci 19. století. 

A. Dvořák mnohokrát ve svém životě dokázal, že přes veškeré mezinárodní uznání, které získal, mu osud českého národa a jeho kultura nebyly cizí a cítil se být nikoli Rakušanem, ale Čechem. Ve 20. století však historik a muzikolog Zdeněk Nejedlý, s přitakáváním některých dalších osobností české hudební vědy (Otakar Zich, Josef Bartoš, kupodivu i skvělý Vladimír Helfert), u Smetany vynášel umění tvořit českou národní a přitom moderní hudbu, zatímco u Dvořáka kritizoval nedostatek těchto schopností. Ve svých Dějinách české hudby (1903), věnovaných "Památce Bedřicha Smetany a Zdeňka Fibicha", Nejedlý na Dvořáka mezi častými  pochvalami (např. za Stabat mater, Biblické písně, výbornou instrumentaci či šťastnou rytmickou živelnost, kterou však prý Dvořák mnohdy používá ve špatné chvíli) zároveň neustále útočí, třeba takto (s. 204–205):

"Chudý varhaník od sv. Vojtěcha zažádal o státní stipendium, jež skutečně dostal po několik roků. Mohl se tedy volně věnovat komposici. Tato šťastná událost měla svůj rub: k žádosti na ministerstvo vyučování musil přiložit některé své komposice, jež dány k posouzení dvěma náčelníkům reakcionářského tábora té doby: skladateli B r a h m s o v i  a kritikovi  H a n s l i c k o v i. Síla Dvořákovy originality nemohla na ně nepůsobit, avšak bystrý Hanslick poznal více: konservativnost Dvořákovy potence umělecké. A to rozhodlo. Dvořákovi dáno stipendium, Brahms vymohl u Simrocka v Berlíně vydání "Moravských dvojzpěvů", jiný konservativní kritik Ehlert je nadšeně vychválil (ovšem právem), Simrock objednal si hned u Dvořáka "Slovanské tance" (1878), jež v čtyřruční úpravě rozšířily rázem Dvořákovo jméno po Německu. Nakladatelé sami se ucházeli o jeho skladby, i ze starší doby jeho tvoření. Dvořák není pevný umělecký karakter, jejž by vděčnost za taková dobrodiní nesvedla s pravé cesty. Oddal se úplně vedení svých vídeňských přátel. Úctou a oddaností k Brahmsovi veden byl k horlivé tvorbě na poli  h u d b y  a b s o l u t n í  (symfonie, komorní hudba), z vděčnosti Hanslickovi zřekl se i dosavadních, třeba skrovných náběhů k přilnutí k reformě Wagnerově a vrhl se v reakci  "v e l k é  o p e r y" , čímž však dostal se i na umělecký protipól snažení Smetanova."  

A ještě alespoň jedna ukázka Nejedlého jízlivých poznámek, tentokrát na stránce 239: "Absolutní, a z té opět komorní hudba jest jediná půda, na níž se Dvořák pohybuje se zdarem. Ovšem pokoušel se ve všech oborech hudební tvorby, ale v tom všestrannost nespočívá, nýbrž v dokonalosti, s níž umělec se kteréhokoli oboru chápe. Mimo to vše vadí Dvořákovi nedostatek vlastnosti, jíž byli Smetana a Fibich "fenomenální": Dvořák jest pověstný svou nedostatečnou pamětí i hudební, což ho vystavuje nebezpečenství cizích vlivů velmi mocně i po stránce čistě hudební."

Smetana i Dvořák se ve skutečnosti svým hudebním dílem skvěle doplnili a dokázali spolu s Fibichem, J. B. Foersterem, J. Sukem a V. Novákem navrátit české hudbě v rozvinutém romantismu tu nejvyšší kvalitu, která se z ní po slavné éře 18. století během následující první poloviny 19. stol. pomalu vytrácela. Antonín Dvořák jedinečným způsobem navázal na své předchůdce, hudebníky z českých zemí dřívějších staletí, kteří často hledali svůj chléb v cizině a byli jí pozitivně hodnoceni pro své plnokrevné hudební nadání, zápal pro hudbu a vysokou míru řemeslné zdatnosti, ať již kompoziční nebo interpretační. Také Dvořák prorazil do světa hlavně díky ohlasům ze zahraničí, i když by i bez přímluv z Vídně a potlesku v Anglii nebylo možno v Praze jeho živelný skladatelský talent trvale ignorovat. Zatímco B. Smetana se dnes ve svých skladbách jeví jako uvážlivý hudební projektant, zastupuje A. Dvořák v české hudbě zemitého, přímočaře a prakticky myslícího umělce, jenž svou optimistickou a srozumitelnou hudbou dokázal promluvit k hudebním posluchačům celého světa. Díky křesťansky smýšlejícímu A. Dvořákovi, který byl upřímným katolíkem lidové zbožnosti, získal národ "husitských kacířů", jak bývali Češi v dějinách často vnímání (převažující ideové zaměření Československa bylo po celou dobu jeho trvání, tedy v letech 1918–1991, více či méně antiklerikální resp. protináboženské), důležitá romantická duchovní hudební díla, schopná obstát v tomto žánru ve světové konkurenci. 

Dílo (výběr):

V tvůrčím vývoji Antonína Dvořáka bývají rozlišovány různé etapy podle inspirace a charakteru skladeb příslušného období:

• 60. a 70. léta 19. století, období přípravné a kompozičně-technického dozrávání, hledání vlastní hudební řeči, inspirací Beethoven, Schubert, Schumann, Liszt, Wagner, Smetana. Patří sem prvních 5 symfonií, rané opery (Alfred, Král a uhlíř – 1. verze, Tvrdé palice, Wanda, Šelma sedlák), kantáta Hymnus, oratorium Stabat mater, koncert pro klavír g moll ad.
• 1875–1880, „moravské období“ (Moravské dvojzpěvy)
• 1878–1890, „slovanské období“, vrcholné skladby – symfonie č. 6, 7, 8, předehra Můj domov, opery Dimitrij, Král a uhlíř (2. verze), Jakobín, Slovanské tance op. 46 a 72, orchestrální Slovanské rapsodie, kantáta Svatební košile, oratorium Svatá Ludmila, klavírní cykly pro 4 ruce Legendy a Ze Šumavy, houslový koncert a moll, komorní hudba ad.
• 1892–1895, „americké období“, charakteristické pentatonikou a zhutnělou, jasnou hudební řečí s výraznými melodickými obrysy a pevnou formální výstavbou – 9. symfonie „Z Nového světa“, druhý violoncellový koncert h moll, „Americký“ kvartet, Biblické písně Patří sem i kantáta Te Deum, i když vznikla ještě v Čechách, byla  však komponována pro Ameriku před Dvořákovým odjezdem do New Yorku.
• 1896–1904, lyrické, pohádkové a impresionistické období, zároveň završení Dvořákova hudebního vývoje –  symfonické básně podle sbírky balad Kytice K. J. Erbena, pohádkové opery Čert a Káča a Rusalka a fantazijně exotická opera Armida     

Orchestrální skladby

Symfonie – celkem devět, první dvě složil Dvořák již v 24 letech. Světovou pověst si získaly hlavně tři poslední symfonie.

• 1. c moll, op. 3, „Zlonické zvony“, 1865, byla dlouhá desetiletí považována za ztracenou, A. Dvořák ji nikdy neslyšel, protože její partituru zaslal po dokončení díla do Německa a ta už se mu nevrátila zpět. Symfonie poprvé zazněla v r. 1936 v Brně. Její partitura sice název „Zlonické zvony“ nenese, ale později ho připomínal sám skladatel, když o ztracené symfonii hovořil. Zvony v její hudbě evokují orchestrální akordy v úvodu první věty.
• 5. F dur, op. 76 (podle Dvořákova značení op. 24, vysoké opusové číslo zavedl Dvořákův nakladatel Simrock z komerčních důvodů), 1875, revize 1887 (tehdy věnována H. v. Bülowovi), zakončuje řadu Dvořákových raných symfonií, je již značně vyspělá a kvalitativně srovnatelná se symfonickou produkcí významných skladatelových současníků (Čajkovskij, Brahms), především ve čtvrté větě
• 6. D dur, op. 60, 1880, psána pro Vídeňské filharmoniky, ti ji však nakonec neuvedli a premiéru měla r. 1881 v Praze. Skladba proslavila Dvořáka na zahraničních pódiích.
• 7. d moll (1884–1885, premiéra 22. 4. 1885 v Londýně, dir. A. Dvořák), hudba psána po návštěvě A. Dvořáka u J. Brahmse s myšlenkou na Brahmsovu 3. symfonii F dur. Hudba 7. symfonie je na Dvořáka nezvykle patetická a zpočátku chmurná, neobsahuje slovanské názvuky a působí spíše jako kongeniální pokračování symfonického stylu Brahmsova a tím vlastně Beethovenova. Důvodem bylo zcela jistě také Brahmsovo vybídnutí, aby Dvořák napsal po své 6. symfonii další dílo stejné formy, ale zcela jiného charakteru.
•  8. G dur  (1889, premiéra 2. 2. 1890 v Praze, dir. A. Dvořák), zvaná někdy „Anglická“, protože ji po Dvořákově nedorozumění se Simrockem ohledně výše honoráře vydalo britské nakladatelství Novello. Symfonie G dur je jedinečným vyvrcholením Dvořákova umění, v hudební poetice pravděpodobně ještě převyšujícím pozdější 9. symfonii e moll. Hudba se zdá zvukově ilustrovat všechny krásy a odstíny české přírody a krajiny (skladatel symfonii psal od konce srpna do počátku listopadu, převážně ve svém letním sídle na Vysoké u Příbrami). Zajímavé je v ní neustálé střídání pomalých a rychlých temp.
• 9. e moll „Z Nového světa“ (premiéra 15. 12. 1893 v Carnegie Hall v New Yorku, dir. A. Seidl). Symfonie se stála triumfálním úspěchem Dvořáka hned při svém prvním provedení. Nehledě na vynikající hudbu všech čtyř částí symfonie je zvlášť oblíbená její pomalá druhá věta – Largo. V melodických motivech 9. symfonie se vyskytuje hojně pentatonika jako výraz sounáležitosti hudby k severoamerickému kontinentu a k hudbě jeho původních obyvatel. Symfonie již nezní tak „česky“ jako např. předchozí 8. symfonie, zato je stylově univerzálnější a méně subjektivní, což jí zaručuje bezproblémové přijímání po celém světě. Přesto je to hudba s typickými rysy Dvořákova kompozičního stylu (krásné melodie, bohatá harmonie, nápadité a variabilní metrické členění, kontrastní nálady, instrumentační mistrovství).  

Orchestrální předehry

• Můj domov (1882) – uváděna běžně samostatně, tvoří však součást scénické hudby k divadelní hře J. K. Tyl F. Šamberka. Na dramatikovo přání je základem hudby píseň Kde domov můj. Dvořák se však úskalím takového svazujícího zadání mistrně vyhýbá a tvoří vlastně jakousi fantazii obsahující mistrovské variace a parafráze na melodii pozdější české hymny a motivy z ní odvozené.
• Husitská (1883)
• cyklus tří předeher s názvem Příroda, Život a Láska (1891–1892). Jednotlivé předehry nesou pojmenování: 1. V přírodě 2. Karneval 3. Othello

• Slovanské tance – 2 řady po 8 tancích, obě dvě řady původně pro čtyřruční klavír. Klavírní verze – 1. řada 1878, 2. řada 1886, orch. verze – 1. řada 1878, 2. řada 1886–1887.
• Slovanské rapsodie – D dur, g moll, As dur
• Serenády – E dur, d moll
• suity – Česká suita, Suita A dur
• Legendy – 10 skladeb, původně pro čtyřruční klavír
• 4 symfonické básně podle balad z Erbenovy Kytice, premiéry v létech 1896 (Londýn – Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat) a 1898 (Brno, dir. L. Janáček – Holoubek)

  Nástrojové koncerty a další skladby pro sólový nástroj s doprovodem orchestru

• klavírní koncert g moll (1876, premiéra 1878 v Praze)
• houslový koncert a moll (1879, 2. verze 1880, premiéra 1883 Praha)
• 2 violoncellové koncerty – A dur (1865), h moll (z amerického období, 1894–1895, premiéra v r. 1896 v Londýně)
• Mazurek pro housle a orchestr
• Romance  f moll pro housle a orchestr (původně pro housle a klavír)
• Rondo g moll pro violoncello a malý orchestr (pův. pro violoncello a klavír)

Komorní hudba

Klavírní oktet, smyčcový sextet, smyčcové a klavírní kvintety, klavírní kvartety, klavírní tria (mezi nimi Dumky, 1890–1891), smyčcové kvartety (14), sonáty pro housle a klavír, Sonatina G dur pro housle a klavír (1893, vynikající, velmi hraná), sonáta pro violoncello a klavír ad.

Skladby pro klavír sólo

Cykly Silhouety, Poetické nálady (13 skladeb s programními názvy), Humoresky, Valčíky, Eklogy, polky, menuety, mazurky ad.

Skladby pro klavír na 4 ruce

• Slovanské tance op. 46 a 72 – velmi populární kompozice, 2 série po 8 tancích několika slovanských národů s naprostou převahou tanců českých (v 1. sérii je z cizích tanců jenom ukrajinská dumka). Jejich vznik podnítil nakladatel Simrock, vzorem mu byly Brahmsovy Uherské tance, Dvořák je však po všech stránkách překonal. Orchestrální verze Slovanských tanců dokazuje Dvořákovo úžasné instrumentační mistrovství. 
• Legendy (10 skladeb)
• Ze Šumavy (6 skladeb s programními názvy) 

Vokální tvorba

• Písně – cykly Cypřiše, Moravské dvojzpěvy, Cigánské melodie, Večerní písně, Biblické písně (1894, 10 písní na slova biblických žalmů) ad.
• Sbory – Moravské dvojzpěvy, cyklus sborů V přírodě ad.
• Kantáty – Hymnus. Dědicové Bílé hory (na slova V. Hálka), 1872 (1. verze), Svatební košile (podle K. J. Erbena), 1884, Te Deum (1892), Americký prapor, 1892–93, Slavnostní zpěv, 1900
• Oratoria – Stabat mater (1876–77), Svatá Ludmila (1885–86)
• Mše – D dur (varhanní verze 1887, orchestrální verze 1992), Requiem (1890)

• Alfred (1870)
• Král a uhlíř (1871 první zhudebnění, 1874 druhé zhudebnění a jeho první verze, 1874 druhé zhudebnění a jeho druhá, přepracovaná verze)
• Tvrdé palice (1874)
• Wanda (1875)
• Šelma sedlák (1877)
• Dimitrij (1881–82 první. verze, 1894 druhá verze)
• Jakobín (1887–88 první verze, 1897 druhá verze)
• Čert a Káča (1898–99)
• Rusalka (1900)
• Armida (1902–03)

C. Saint-Saëns

Úvod a královský pochod lva (Introduction et marche royale du Lion)
2 - Slepice a kohouti (Poules et Coqs)
3 - Divocí osli - rychlá zvířata (Hémiones - animaux véloces)
4 - Želvy (Tortues)
5 - Slon (L'Éléphant)
6 - Klokani (Kangourous)
7 - Akvárium (Aquarium)
8 - Osobnosti s dlouhýma ušima (Personnages à longues oreilles)
9 - Kukačka v hlubokém lese (Le coucou au fond des bois)
10 - Voliéra (Volière)
11 - Klavíristé (Pianistes)
12 - Zkameněliny (Fossiles)
13 - Labuť (Le Cygne)
14 - Finále (Finale)

Do jakého kompozičného směru 2. poloviny 19. století byste zařadili P. I. Čajkovského? Byl Čajkovskij členem "Mocné hrstky"? Do jakého kompozičného směru 2. poloviny 19. století byste zařadili A. Dvořáka a C. Saint-Saënse? V jaké zemi získal Dvořák největší úspěchy svými vokálně-instrumentálními díly? Které skladby A. Dvořáka můžeme pokládat za duchovní?

---

Literatura

BERBEROVÁ, Nina. Čajkovskij. Praha: Humanitarian technologies a Klub přátel ruské písemnosti, 2000. HONS, Miloš. Boj o českou moderní hudbu: (1860–1900). Praha: TOGGA, 2012. HONS, Miloš. Boj o českou moderní hudbu: (1900–1939). Praha: TOGGA, 2013. ČAJKOVSKIJ, Petr Iljič. Dopisy. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1965. KUNA, Milan. Čajkovskij a Praha. Praha: Supraphon, 1980. ŠOUREK, Otakar. Život a dílo Antonína Dvořáka. 2. vyd. Praha: Hudební matice Umělecké besedy, 1922-1930. 2 sv. ŠOUREK, Otakar. Dvořák ve vzpomínkách a dopisech. Šesté rozmnožené vydání. Praha: Topičova edice, 1941. ŠOUREK, Otakar. Dvořákovy symfonie: Charakteristika a rozbory. 2., doplněné vydání s 8 přílohami. Praha: Hudební matice Umělecké besedy, 1943. ŠOUREK, Otakar. Dvořákovy skladby komorní: Charakteristika a rozbory. S devíti přílohami. Praha: Hudební matice Umělecké besedy, 1943. ŠOUREK, Otakar. Dvořákovy skladby orchestrální: Charakteristika a rozbory. Praha: Hudební matice Umělecké besedy, 1944. ŠOUREK, Otakar. Dvořákovy skladby orchestrální: Druhý díl: Charakteristika a rozbory. S devíti přílohami. Praha: Hudební matice Umělecké besedy, 1946. KVĚT, J. M. Mládí Antonína Dvořáka. Praha: Orbis, 1943. BURGHAUSER, Jarmil. Antonín Dvořák. Praha: Horizont, 1985. BERKOVEC, Jiří. Život plný hudby: Vyprávění o Antonínu Dvořákovi. 2. vyd. Praha: Academia, 1996. MAHLER, Zdeněk. Spirituál bílého muže aneb Dvořák v Americe. Praha: Primus, 1998. DVOŘÁK, Otakar. Můj otec Antonín Dvořák. Příbram: Knihovna Jana Drdy, 2004. LUDVOVÁ, Jitka a kolektiv. Hudební divadlo v českých zemích: Osobnosti 19. století. Praha: Academia, 2006, s. 119–128. Projekt Česká divadelní encyklopedie. DOLANSKÝ, Ladislav. Hudební paměti. Praha: Hudební matice Umělecké besedy, 1949.   HELFERT, Vladimír. Česká moderní hudba In: Vybrané studie I.: O hudební tvořivosti. Praha: Supraphon, 1970, s. 200–204. NEJEDLÝ, Zdeněk. Dějiny české hudby. Praha: Hejda & Tuček, [1903]. PEČMAN, Rudolf. Útok na Antonína Dvořáka. Brno: FF MU, 1992. Antonín Dvořák: Bibliografický katalog. Praha: Městská knihovna, 1991. BURGHAUSER, Jarmil. Antonín Dvořák: Thematický katalog. 2., rev. a doplněné vyd. Praha: Bärenreiter Editio Supraphon, 1996. KUNA, Milan a kol. Antonín Dvořák: Korespondence a dokumenty: 1–10. Praha: Bärenreiter, 1987–2004. 10 sv. RACEK, Jan. Antonín Dvořák a Morava: Vzpomínková črta k stému výročí Mistrova narození. Praha: Topičova edice, 1941.