G. Mahler

     Mahlerovi se ještě v r. 1860 přestěhovali kvůli živobytí do převážně německé Jihlavy, od které si otec sliboval rozmnožení svého jmění. Mladý Gustav se v ní hudebně vzdělával, v 15 letech se pak nechal zapsat na konzervatoř ve Vídni, kde studoval klavír a kompozici. Zároveň ale zůstal studentem jihlavského gymnázia, kde odmaturoval v r. 1878 (napodruhé). Ve Vídni na konzervatoři, jejíž studium G. Mahler ukončil po třech letech (rovněž v r. 1878), zaznamenal řadu významných úspěchů, mezi nimi zejména vznik své první závažné skladby, kterou se stala kantáta Žalobná píseň (Klagendes Lied, 1878–1880, premiéra v přepracované verzi v r. 1901 ve Vídni pod vedením skladatele) pro pěvecká sóla, sbor a 2 orchestry, z nichž jeden je za scénou. Tato hudba, vycházející z Wagnera, je již typickou ukázkou Mahlerova pozdějšího hudebního stylu, plného nápadných kontrastů.

     G. Mahler se stal po ukončení svých studií vyhledávaným dirigentem, především operním, ale také orchestrálním. Jednotlivé dlouhodobější zastávky v jeho dirigentské kariéře byly: Bad Hall (1880), Lublaň (1881–1882), Olomouc (1883), Kassel (1883–1885), Praha (1885–1886), Lipsko (1886–1888), Budapešť (ředitel Královské opery, 1888–1891), Hamburg (1. kapelník městského divadla, 1891–1897), Vídeň (1. kapelník a ředitel Císařsko-královské opery, 1897–1907), New York (dirigent Metropolitní opery a Newyorských filharmoniků, 1908–1911). Kromě toho Mahler absolvoval za svůj život mnoho významných pohostinských dirigentských vystoupení, často s vlastními skladbami na programu. Letní měsíce byly Mahlerem pravidelně využívány nejenom k obnovení fyzických a duševních sil, ale především ke komponování jeho vlastních skladeb, zejména symfonií. Příčinou Mahlerovy brzké smrti byla jeho vrozená srdeční choroba, zhoršená dlouholetým přepínáním sil. Skladatel po sobě zanechal ženu Almu (později napsala knihu vzpomínek, jejími dalšími manžely byl architekt Gropius a spisovatel Werfel) a dceru Annu Justinu, ze které se stala sochařka.

     Mahlerova hudba je velmi zvláštní, pokud ji posuzujeme v rámci celku, do kterého ji skladatel umístil: je prodchnuta myšlenkami vznešenými i záměrně triviálními, které jsou řazeny těsně k sobě a dosahují tak ve vzájemné kontrapozici nových významů. Mahler jakoby ve své hudbě shrnoval celou rozporuplnost své doby a zároveň předjímal obrovská nebezpečí a děsivé katastrofy, proto lidstvu hrozí (předzvěst 1. světové války?). Mahlerův styl je jednak výrazem dekadence Fin de siècle, jednak základem nové, moderní hudby 20. století (Mahlerovo dílo bylo bezvýhradně uznáváno všemi třemi hlavními členy tzv. druhé vídeňské školy – Schönberg, Berg, Webern). Spolu s Beethovenem, Čajkovským, Brahmsem, Dvořákem a Brucknerem patří Mahler mezi největší symfoniky 19. století, na rozdíl od nich však náleží též hudbě 20. století. Mahlerova hudba vyniká také svou neotřelou instrumentací.

Dílo (výběr):

Symfonie – celkem 9, desátá zůstala nedokončená. Symfonie č. 2–4 a 8 mají vokální účast.  Jako další Mahlerova symfonie by měla být vlastně posuzována jeho Píseň o Zemi, ta se však běžně počítá za samostatné dílo, na ostatních symfoniích skladatele naprosto nezávislé.

První symfonie D dur – původně nazvána Titan, název byl později skladatelem stažen z užívání. Symfonie vznikla v r. 1888 v Lipsku, tematicky je částečně příbuzná s dřívějším písňovým cyklem Mahlera Písně potulného tovaryše, především v hlavním motivu první věty symfonie, který je převzat z písně Ging heut morgen übers Feld.

 

Symfonie č. 1, D dur,  "Titan", představuje typickou ukázku myšlenkového světa skladatele Gustava Mahlera: 
1. věta má přírodní, jakoby pastorální charakter 
2. věta přináší lidovou rakouskou hudbu ve formě třídobého tance ländleru 
3. věta prezentuje typickou „mahlerovskou“ směs bizarního a vznešeného ve formě pohřebního pochodu, vytvořeného na známou evropskou písničku zdomácnělou v českém jazyce pod titule Bratře Kubo (Mahler ovšem užívá její mollovou variantu), potom následuje hudba, připomínající nám např. rozpustilou židovskou svatbu
4. větě hudební dění začíná příšerným disonantním akordem v tutti celého orchestru, přes tento šokující úvod se hudební vývoj věty postupně propracovává k očišťujícímu, jásavému závěru.

• Druhá symfonie c moll pro orchestr, sólový soprán a alt a smíšený sbor (1888–1894)
• Třetí symfonie d moll pro orchestr, sólový alt, chlapecký a ženský sbor (1892–1896)
• Čtvrtá symfonie G dur pro orchestr a sólový soprán (1899–1900). Posluchačsky nejpřístupnější, stylově nejtradičnější Mahlerova symfonie.
• Pátá symfonie cis moll (čistě instrumentální, tak jako symfonie šestá a sedmá), 1901–1904
• Šestá symfonie a moll (1903–1904)
• Sedmá symfonie e moll (1904–1905, premiéra 1908 za skladatelova řízení v Praze)
• Osmá symfonie Es dur pro orchestr a varhany, 3 sólové soprány, 2 sólové alty, sólový tenor, baryton a bas, 2 smíšené a jeden chlapecký sbor, zvaná „Symfonie tisíců“ (1906–1907, premiéra v září 1910 v Mnichově za řízení skladatele). Dvoudílné dílo, založené na středověkém katolickém hymnu Veni creator spiritus (1. díl) a závěrečné scéně Goethova Fausta (2. díl). Premiéra symfonie se stala největším Mahlerovým triumfem, kterého se tento skladatel během svého života dožil.
• Devátá symfonie D dur (1909–1910)
• Desátá symfonie Fis dur – nedokončená (1910) 
  

Písňové cykly

• Písně potulného tovaryše – cyklus 4 písní pro sólový hlas a klavír (1883–1885) nebo sólový hlas a orchestr (1893–1896), většinou na vlastní Mahlerův text.
• Písně ze sbírky Chlapcův kouzelný roh (Des Knaben Wunderhorn) – s doprovodem klavíru i orchestru. 9 písní (s klavírem) podle textů ze sbírky Des Knaben Wunderhorn vzniklo již v letech 1887–1891, dalších 12 písní (s orchestrem) skladatel složil v letech 1892–1898. Těchto 12 písní existuje i v klavírních verzích z pera skladatele, které jsou hudebně částečně rozdílné od svých orchestrálních variant.
• Písně o mrtvých dětech (Kindertotenlieder, 5 písní podle stejnojmenné sbírky básní F. Rückerta) – pro střední hlas (mezzosoprán/baryton) a orchestr, 1901–1904, premiéra 1905 ve Vídni.
• Rückertovy písně – 5 písní podle textů F. Rückerta (1788–1866) z let 1901–1902
• Píseň o Zemi (Das Lied von der Erde) – 6 kompozic pro orchestr a sólový hlas na slova čínské poezie (1908–1908)

       Dále kantáta Žalobná píseň (viz výše), písně.

H. Wolf

Spolužákem Gustava Mahlera na vídeňské konzervatoři byl stejně starý Hugo Wolf (1860–1903), který se proslavil hlavně jako skladatel písní, jichž napsal kolem tří set. Ve své hudební řeči se Wolf silně opřel o Schumanna, Liszta a Wagnera. Klavírnímu doprovodu dodal novou dimenzi obohacením Schumannových předloh o wagnerovské harmonické inovace. Wolf je hodnocen jako nejvýznamnější lyrik německé hudby po Schubertovi.

M. Reger

Současníkem Mahlera a Wolfa byl další zajímavý německy hovořící skladatel – Max Reger (1873–1916), který za svého života proslul především jako varhaník a varhanní skladatel. Zasáhl však skladatelsky také do hudby orchestrální, komorní, klavírní, vokální. Jestliže se Reger s oblibou vracel ke kontrapunktu a starým hudebním formám, používal v nich současně moderní hudbu plnou chromatiky a novoromantické zvukovosti. Z jeho varhanní tvorby je nejznámější Fantazie a fuga na B-A-C-H, z orchestrální tvorby Variace a fuga na Hillerovo téma a Variace a fuga na Mozartovo téma.

F. Schmidt

Franz Schmidt (1874–1939) byl vynikajícím rakouským pozdně romantickým hudebním skladatelem, dirigentem, violoncellistou, klavíristou a hudebním pedagogem. Narodil se v dnešní Bratislavě ve smíšené rakousko-maďarské rodině, matka byla jeho první klavírní učitelkou. Rodina se přestěhovala v r. 1888 do Vídně a Franz tam začal studovat hru na violocello, hudební teorii (u A. Brucknera) a skladbu. Stal se jako violocellista členem orchestru Dvorní opery, kde zažil dirigenta G. Mahlera. Byl též členem orchestru Vídeňských filharmoniků. Jeho klavírní umění nacházelo své uplatnění v komorní hudbě, byl však také vynikajícím sólovým klavíristou. V r. 1911 obdržel profesuru na vídeňské konzervatoři pro obory violoncello, klavír, kontrapunkt a skladbu. V témže roce zanechal hraní ve filharmonickém orchestru a věnoval se nadále pedagogické práci, koncertní činnosti a kompozici (hru v divadelním orchestru ukončil v sezóně 1913–1914). V letech 1925–1927 byl ředitelem Hudební akademie ve Vídni, v periodě 1927–1931 rektorem Vysoké odborné školy pro hudbu a dramatické umění tamtéž (dnešní Universität für Musik und darstellende Kunst).

Dílo (výběr): 2 opery (Notre Dame, 1902–1904, Fredigundis, 1916–1921). Vrcholným dílem je oratorium Das Buch mit sieben Siegeln (1935–1937). Dále 4 symfonie, koncertantní variace a kl. koncert pro levou ruku a orch., orch. a komorní skladby, skladby pro dechové nástroje, klavírní skladby. Schmidt vytvořil také kolem 20 vynikajících a technicky náročných varhanních kompozic.

---

Kontrolní otázky

V jaké situaci nastupoval pozdní romantismus? Jaká byla hlavní profese G. Mahlera? Jaký je styl hudby v symfoniích G. Mahlera? Čím je důležitý H. Wolf? Kdo byl Franz Schmidt?

---

Literatura

BEKKER, Paul. Gustav Mahlers Symfonien. Berlin: Schuster & Loeffler, 1920. MAHLER, Gustav. Dopisy. Praha, Státní hudební vydavatelství, 1962. KRALIK, Heinrich. Gustav Mahler. Wien: Verlag Elisabeth Lafite, Österreichischer Bundesverlag, 1968. ŠÍP, Ladislav. Gustav Mahler. Praha, Editio Supraphon, 1973. MAHLEROVÁ-WERFELOVÁ, Alma. Můj život. Praha: Panorama, Mladá fronta, 1993. BLAUKOPF, Kurt. Gustav Mahler: Současník budoucnosti. Jinočany: H&H, 1998. MAHLER, Zdeněk. Krajan. Praha: Slávka Kopecká, 2009. HASSE, Karl. Max Reger. Leipzig: Siegel, [1921]. STEIN, Fritz. Max Reger: 1873–1916: Sein Leben in Bildern. Leipzig: VEB Bibliographisches Institut, 1956. SCHNIERER, Miloš. Svět orchestru 20. století: I. Brno: M a M, 1995. TSCHULIK, Norbert. Franz Schmidt. Wien: Verlag Elisabeth Lafite, Österreichischer Bundesverlag, 1972.