1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13

Dějiny hudby - romantismus


Kapitola 11

Pozdní romantismus v českých zemích – Foerster, Novák, Suk


Cíl Cíl: poznání tvorby tří českých skladatelů pozdního romantismu, kteří  vytýčili cestu české hudbě do 20. století  – J. B. Foerstera, V. Nováka a  J. Suka.
Anotace
 Anotace: Na počátku 20. století měla česká hudba tři mladé nadějné skladatele, z nichž dva prošli kompoziční Dvořákovou třídou na pražské konzervatoři (Novák, Suk). Zatímco J. B. Foerster se svou manželkou opustil teritorium  českých zemí, aby své ženě pomáhal v její kariéře operní zpěvačky, skládali V. Novák a J. Suk doma svá vynikající raná díla, na jejichž popularitu se jim přes jejich pozdější vyzrálé kompoziční mistrovství nedařilo navázat. Všichni tři autoři však byli nesmírně důležití pro výchovu a inspiraci dalších generací skladatelů české hudby. 
Klíčová slova
 Klíčová slova: pozdní romantismus, Josef Bohuslav Foerster, Vítězslav Novák, Josef Suk. 
Čas ke studiu Čas potřebný k prostudování kapitoly: 60 minut. 
Josef Bohuslav Foerster, Vítězslav Novák a Josef Suk byli současníky G. Mahlera, R. Strausse, C. Debussyho, A. Schönberga, I. Stravinského a dalších velikánů světové hudby. Navázali však především na odkaz první generace české národní školy (Smetana, Dvořák, Fibich) a přestože později svou hudební řeč obohatili a rozšířili o nové výrazové možnosti, typicky český lyrismus zůstal jejich poznávacím znamením. Přispěli tak k osobitému vkladu české hudby do tvorby evropského pozdního romantismu. 
K zamyšlení
Námět k zamyšlení: je zajímavé, jak se velikost země a počet jejích obyvatel odráží v její umělecké produkci. Malé české země neměly v umění nikdy ve větším měřítku sklony k patosu a monumentalitě ruského, německého nebo francouzského typu. Skladby Foerstera, Nováka a Suka jsou toho dokladem. Česká hudba pozdního romantismu se zaměřovala spíše na procítěný prožitek a jemnou kresbu, uměla ale také zabouřit. Vzniklo tak umění typicky české a národní., vyjadřující adekvátně českou mentalitu. 



Pozdní romantismus se projevil v české hudbě podobně rozmanitě jako např. v sousedním Německu a Rakousku. Nejlepší skladatelé z českých zemí na konci 19. a na počátku 20. století vynikali svou vysokou profesionální kvalitou, plně souměřitelnou s dalšími uznávanými evropskými hudebními tvůrci oněch let, v prvním desetiletí 20. století experimentovali rovněž s impresionistickými zvukovými plochami a v období mezi světovými válkami také s modernistickými postupy, kvůli kterým jsou Josef Bohuslav Foerster, Josef Suk a Vítězslav Novák občas nazýváni též „první generací české moderny“. Leoš Janáček, další vynikající domácí skladatel z přelomu 19. a 20. století, se svým osobitým, nekonvenčním a poněkud úsečným, zkratkovitým muzikálním stylem, založeným na nápěvcích lidové mluvy a pečlivě odpozorovaných projevech moravského hudebního folkloru, mezi pozdní romantiky již počítat nemůže.  Jeho tvorba z období po r. 1900, rezignující na (do té doby závaznou) tradiční tematicko-motivickou práci, a tím opouštějící pozdně romantický výraz, jej zařazuje mezi moderní skladatele 20. století, z dnešního úhlu pohledu dokonce mezi ty nejosobitější a nejoriginálnější.

J. B. Foersterr
Josef Bohuslav Foerster (1859–1851) byl synem Josefa Förstera, známého pražského varhaníka, regenschoriho a hudebního  pedagoga (syn si později změnil pravopis svého příjmení, aby se od svého otce odlišil). Josef Förster působil mj. jako ředitel kůru pražského chrámu sv. Vojtěcha, kde pod ním hrával jako varhaník mladý A. Dvořák (setkali se již dříve, jako učitel a žák pražské varhanické školy). J. Förster se stal také jednou z vůdčích osobností ceciliánského hnutí, které usilovalo o obnovu čistoty chrámové hudby, především na základě Palestrinovy vokální polyfonie a nové liturgické hudby, komponované v jejím duchu.

J. B. Foerster studoval gymnázium, byl ale také vzděláván ve hře na klavír, varhany a violoncello. V létech 1879–1882 vystudoval varhanickou školu, pak byl učitelem hudby, zpěvákem sboru Hlahol, varhaníkem a regenschorim, hudebním referentem Národních listů, zajímal se o literaturu, herectví a malířství, sám maloval. Znal se s B. Smetanou, A. Dvořákem, J. Nerudou, P. I. Čajkovským. Oženil se s vynikající operní pěvkyní Bertou Lautererovou a v r. 1893 ji následoval do Hamburku, kde jeho žena získala angažmá. V Hamburku se Foerster seznámil s Gustavem Mahlerem, psal hudební zprávy do novin a učil klavír na tamní konzervatoři. Když se stal Mahler hudebním ředitelem a dirigentem Dvorské opery ve Vídni, nabídl tam příležitost k účinkování i B. Lautererové-Foersterové. Manželé Foersterovi se tedy přestěhovali z Hamburku do Vídně, kde zůstali až do konce první světové války (1918). Ve Vídni byl Foerster činný opět jako hudební publicista a učitel, v Hamburku ani ve Vídni neztratil Foerster kontakt s českým hudebním životem. Po vzniku samostatného československého státu a po návratu do Prahy se Foerster stal profesorem skladby pražské konzervatoře, zprvu jen na středoškolském stupni, od r. 1922 už v mistrovské třídě (ta nahrazovala na tehdejší konzervatoři dnešní hudební akademii, spolu s Foersterem zde skladbu ještě vyučovali Suk, Novák, na brněnském pracovišti téhož ústavu, tzn. v mistrovské třídě pražské konzervatoře, Leoš Janáček), třikrát byl zvolen rektorem školy. Vedle toho přednášel na pražské filozofické fakultě, stal se prezidentem České akademie věd a umění (1931–1939). Po 2. sv. válce byl J. B. Foerster uctíván jako národní umělecká autorita, v r. 1945 obdržel titul národního umělce. J. B. Foerster zemřel v 91 letech ve Vestci u Mladé Boleslavi.

     Hudební styl J. B. Foerstera vychází z odkazu Smetany a Dvořáka, je ovlivněn  novoromantismem a impresionismem, vokální polyfonií a varhanní hudbou, z největší části ale její charakter určila lyrická, citlivá povaha skladatele, který byl nesmírně vzdělaný a měl obrovský rozhled nejenom v hudbě, ale i v ostatních druzích umění. Foersterovy skladby jsou však dnes přes svou nespornou zajímavost právě kvůli svému částečnému nedostatku většího temperamentu málo známé a hrané. Jedinou výjimkou je jeho sborová tvorba – obrovskou oblibu v českém koncertním životě si zajistily v minulých desetiletích Foersterovy mužské sbory, zvláště ty, psané na slova Josefa Václava Sládka, ale i jiné, s texty dalších autorů (velmi populární jsou např. mužské sbory Velké, širé, rodné lány, Oráč a Polní cestou z „Devíti mužských sborů“, psaných v Hamburku v létech 1894–1897). V poslední době bývá častěji hrána Foersterova 4. symfonie z r. 1905 (s přívlastkem „Veliká noc“), celkově však Foersterova hudba teprve čeká na svou renesanci. Skladatel je také významný svou literární činností, hojně čtené byly jeho knihy vzpomínek Poutník, Poutníkovy cesty, Poutník v Hamburku, Poutník v cizině aj.

Dílo (výběr):

Symfonická hudba
Nástrojové koncerty s orchestrem

Vokální hudba

Opery
Dále hudba komorní (mj. nonet, smyčcový, dechový a klavírní kvintet, 4 smyčcové kvartety), scénická (přes 10 opusů), pro housle a klavír, klavírní pro 2 a 4 ruce, varhanní, chrámová (např. Stabat mater z let 1891–1892 pro smíš. sbor, orchestr a varhany, Glagolská mše z r. 1923 pro smíš. sbor a varhany, Missa in honorem S. Francisci Assisiensis, Missa in honorem S. Adalberti, Missa in honorem Beatae Mariae Virginis, písně, žalmy, moteta, mužské sbory).

 
V. Novák
Vítězslav Novák (1870–1949) se narodil v jihočeské Kamenici nad Lipou, ale vyrůstal v malém městečku Počátky poblíž česko-moravské zemské hranice, po smrti svého otce potom v Jindřichově Hradci. Již v Počátkách se učil hrát na klavír (začal zde také studium houslí, ale kvůli zlému učiteli toho po třetí hodině zanechal). Po maturitě na jindřichohradeckém gymnáziu se spolu s matkou a dvěma sourozenci přestěhoval do Prahy, kde od podzimu 1889 navštěvoval přednášky na právnické a filozofické fakultě a současně začal studovat na pražské konzervatoři (bylo to vlastně na varhanické škole, která byla právě tehdy s konzervatoří organizačně spojena) skladbu (1889–1892, od podzimu 1891 ve třídě A. Dvořáka). Od r. 1896 se V. Novák často objevoval na východní Moravě a na Slovensku, kde poznával lidovou hudbu. V té době již několik let intenzívně komponoval a folklorní prvky proto mohl začít užívat ve své vlastní tvorbě (nejznámější a nejoblíbenější skladbou z tohoto období je Slovácká suita z r. 1903). V. Novák byl vášnivý cestovatel a turista, svou lásku k horám projevil ve velkolepé symfonické básni V Tatrách (1902, přepracována r. 1907). Velkého veřejného uznání dosáhl V. Novák provedením své kantáty – mořské fantazie pro sóla, smíšený sbor a orchestr Bouře (na báseň Sv. Čecha), po jejíž premiéře v r. 1910 začal být pokládán za vedoucí osobnost české hudby. Stejnou pověst mu zajišťovala i klavírní hudební báseň Pan z r. 1911. V r. 1912 obdržel nabídku na významné pedagogické místo do Vídně (mistrovská škola Státní akademie hudby), ale protože chtěl zůstat v Praze a navíc se právě v té době hodlal oženit se svou bývalou žačkou v harmonii, mladou dívkou Marií Práškovou, vídeňské angažmá nepřijal. V následujících létech se u skladatele ukázala jistá tvůrčí krize, jeho skladby začaly trpět komplikovaností a menší invenčností. Po vzniku samostatného Československa se pozice V. Nováka v české hudbě dále oslabila, zejména ve prospěch Leoše Janáčka, jehož hudba působila ve srovnání se západoevropským vývojem zřetelně progresívněji než Novákova. Jistý podíl na Novákově zvláštním postavení v mladé Československé republice, které bylo vnějškově dobré, ale neodpovídalo jeho představám o opravdové úspěšnosti, měla pravděpodobně jeho přímočará nátura, nenáchylná k pochlebování. Skladatel však každopádně požíval v novém československém státě odborného a společenského respektu, vedl zdárně svou mistrovskou skladatelskou třídu na pražské konzervatoři, jejímž rektorem ve 20. létech po několik let byl, stal se členem mnoha organizací doma i v cizině, dostával ceny, řády a další pocty. V době ohrožení republiky hitlerovským Německem a během okupace se V. Novák v novém vzepětí tvůrčího elánu, živeného nenávistí k těm, co chtěli Československo rozbít, postavil na jeho obranu řadou burcujících kompozic (Jihočeská suita, De profundis, Svatováclavský triptych, Májová symfonie).
 
V. Novák se stal spolu s J. Sukem a J. B. Foersterem významným představitelem českého pozdního romantismu, a také první generace české moderny. Pozdní romantismus, jakkoli myšlenkově, harmonicky a rytmicky náročný, zůstal přesto stále relativně zpěvným, pro posluchače proto sdělným a přehledným hudebním stylem, a i po r. 1918 (na rozdíl od pozdního Janáčka) spolehlivým stylotvorným základem Novákovy, Sukovy a Foersterovy tvorby. Pro V. Nováka je charakteristická jeho záliba v jisté složitosti, komplikovanosti hudební struktury, v polyfonii a kontrapunktu, a také v jakési intelektuální nadřazenosti, která občas působí v jeho hudbě poněkud učeně a odtažitě. Na druhé straně dokázal být skladatel ve svých nejšťastnějších skladbách velmi citový, zpěvný a spontánní. Vcelku je jeho hudební dílo neobyčejně bohaté a hodnotné, a to i v mezinárodním srovnání. Nesmírný význam měl V. Novák jako učitel budoucích skladatelů a dalších osobností hudebního a uměleckého života Československa a mnoha dalších zemí (jeho žáky byli např. E. Axman, V. Dobiáš, A. Hába, K. Janeček, O. Jeremiáš, J. Kunc, V. Petrželka, V. Kaprálová, J. Cikker, D. Kardoš, A. Moyzes, E. Suchoň, řada jihoslovanských skladatelů a další). Na podzim 1945 mu byl propůjčen titul národního umělce.

Dílo (výběr):

Orchestrální skladby

suity
 symfonické básně
předehry
serenády
Vokálně-instrumentální skladby
Opery

baletní pantomimy podle povídek Sv. Čecha

Písně
Sólová klavírní hudba
 Dále např. klavírní koncert e moll (1895), 3 smyčcové kvartety, klavírní kvintet a moll, klavírní kvartet c moll, 2 klavírní tria, sonáty pro housle a klavír a violoncello a klavír, Preludium na milostnou píseň valašskou pro varhany, četné sbory.

 V. Novák v roce 1949 dokončoval ve Skutči, odkud pocházela jeho žena Marie, druhý díl knihy svých životních vzpomínek s názvem O sobě a o jiných. První díl vyšel v Praze v r. 1946 u nakladatele Vilímka, svazek obsahující oba dva díly byl vydán rovněž v Praze, ovšem až v r. 1970, tentokrát v Editio Supraphon. Novákova autobiografická kniha vyniká břitkými postřehy a nepřikrášlenými úsudky svého autora o české hudební i všeobecně kulturní scéně, od jeho mládí až do doby osvobození od nacismu a obnovy národního kulturního života po 2. sv. válce. V závěru knížky tak např. čtenáře zaujme nelichotivý popis některých aspektů organizace prvního mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro v r. 1946 či kritika výroků tehdejšího ministra školství a osvěty, původně muzikologa a historika Zd. Nejedlého, kterého si Novák znepřátelil svým nesouhlasem s některými Nejedlého názory již za první československé republiky. Novákova kniha je svou upřímností jedním z nejcennějších dokumentů o české společnosti od posledních desetiletí existence Rakousko-Uherska až po přípravu nástupu komunismu před rokem 1948. Zároveň podává obraz Novákova smýšlení o světové hudbě a jejích nejvýznamnějších reprezentantech.

Josef Suk
Josef Suk (1874–1935)  byl spolužákem V. Nováka v kompoziční třídě A. Dvořáka (od r. 1891), se svým učitelem se však na rozdíl od Nováka plně umělecky ztotožnil a Dvořákův styl dokázal jako začínající skladatel napodobit až k nerozeznání. Patrně nejkrásnějším dokladem je Sukova smyčcová serenáda Es dur z r. 1892, kdy mu bylo teprve 18 let, právě ukončil svá studia na konzervatoři a o letních prázdninách navštěvoval Dvořáka a jeho rodinu, včetně dcery Otilky, na jejich letním sídle ve Vysoké u Příbrami (Dvořák zanedlouho poté – 15. září 1892 – odcestoval s rodinou do Ameriky).

Josef Suk pocházel z Křečovic nedaleko Benešova u Prahy. Jeho životním  hudebním nástrojem byly housle, které studoval od podzimu 1885 na pražské konzervatoři u Antonína Bennewitze, oblíbeného a dlouholetého ředitele ústavu. Suk byl na konzervatoři posléze také studentem skladby, před A. Dvořákem byl jeho učitelem kompozice (stejně jako v případě V. Nováka) Karel Stecker, který na konzervatoř přešel od šk. r. 1889–1890 s celou varhanickou školou (konzervatoř tak dostala k dosavadním interpretačním třídám také kompoziční a hudebně-teoretické oddělení a stala se kompletně vybaveným hudebním učilištěm). Od podzimu 1892 začal Suk veřejně vystupovat ve smyčcovém kvartetu se svými spolužáky z konzervatoře Hoffmannem, Nedbalem a Bergerem – soubor se brzy pojmenoval České kvarteto a na svých téměř 4000 koncertech dosáhl domácího uznání a mezinárodního věhlasu. Suk v tomto souboru účinkoval jako druhý houslista 40 let, až do posledního koncertu 20. 3. 1933 v Praze (České kvarteto tehdy mělo po několika předchozích změnách složení Hoffmann – Suk – Herold –Zelenka). Pro Suka, který v té době již několik let úspěšně koncertoval s Českým kvartetem doma a po Evropě a ve volných chvílích skládal, přišel (podle jeho vlastních slov) nejkrásnější čas tehdy, jakmile obdržel zakázku na vytvoření scénické hudby k dramatické pohádce J. Zeyera Radúz a Mahulena (1897–1898). Při skládání ho inspirovala nejenom literární předloha, ale také milostný cit k Otilce Dvořákové, se kterou se oženil v listopadu 1898.

Šťastné období Sukova života skončilo zcela náhle a nečekaně dvojitým úderem osudu, kdy nejprve v r. 1904 ztratil tchána A. Dvořáka, a o rok později svoji mladou ženu, matku jejich malého synka, která po nenadálé nemoci také nečekaně zemřela. Výrazem těchto událostí se stala Sukova pětidílná smuteční symfonie Asrael, věnovaná památce obou jeho milovaných nejbližších. Stíny těchto tragických událostí se rozprostřely nad dalším skladatelovým  životem i jeho tvorbou. Sukovy příští skladby zvážněly, ale též zvroucněly, stávaly se postupně  čím dál tím více hloubavější a prokomponovanější. Blahodárně působil čas a práce, Sukovo osamění se také zmírňovalo obnovováním starých a navazováním nových přátelství. To se projevilo projasňováním temných tónů Asraela v další velké orchestrální kompozici – rovněž pětidílné hudební básni Pohádka léta (1908–1909). Sukův hudební styl se v následujících létech ale komplikoval, zejména harmonicky a polyfonicky, a zvláště v dalších vrcholných symfonických kompozicích (Zrání, Epilog) se značně vzdálil vkusu a možnostem porozumění širokého publika. Na druhé straně Suk dovedl přihlédnout rovněž k jeho zájmům a potřebám a složit zcela populární hudbu, jakou je např. pochod V nový život.

V novém československém státě se stal Suk profesorem skladby mistrovské třídy pražské konzervatoře (1922) a několikrát jejím rektorem. Sukovo hudební dílo je cenným vkladem do pozdně romanticky koncipovaného směru evropské hudby počátku 20. století a tvoří spolu s odkazem Novákovým a Foersterovým důležitou spojnici mezi hudebním romantismem 19. století a českou moderní hudbou. Suk byl bytostným lyrikem, a jelikož publikum vždy v hudbě skladatele oceňuje zejména ryzí vklad citu a muzikality, Sukova hudba zaznamenala ve druhé polovině 20. století a po roce 2000 svou velkou renesanci, dokladovanou množstvím koncertních provedení a nahrávek. Sukovu dílu se věnovali významní dirigenti Talich, Ančerl, Neumann, Kubelík, Bělohlávek, Mackerras, a zvláště Libor Pešek. Klavírní hudbu Suka, velmi významnou, nahrál souborně Pavel Štěpán, syn klavíristy V. Štěpána, Sukova přítele, interpreta a vykladače. Proslulým českým houslistou světové úrovně a propagátorem hudby svého dědečka byl skladatelův vnuk, Josef Suk mladší (1929–2011).

Dílo (výběr):

Skladby pro orchestr, popř. s vokální a sólově-instrumentální účastí 
Klavírní hudba
 Komorní hudba
Vokální tvorba


Kontrolní otázky
Otázky
  1. Kdo napsal orchestrální dílo Enšpíglova šibalství a jaká je to hudební forma?
  2. Který skladatel symfonií pozdního romantismu v Rakousku byl současně skvělým varhaníkem a autorem duchovní hudby?
  3. Který je nejpopulárnější klavírní koncert S. Rachmaninova?
  4. Jaká skladba E. Elgara se hrává nejčastěji ?
  5. Jak se jmenuje nejvíce oblíbený soubor orchestrálních skladeb G. Holsta? Je to programní hudba či nikoli?

Literatura

Literatura
 BARTOŠ, Josef, Přemysl PRAŽÁK a Josef PLAVEC. J. B. Foerster: Jeho životní pouť a tvorba: 1859–1949. Praha: Orbis, 1949.
SPOUSTA, Vladimír. Josef Bohuslav Foerster a moravskobudějovická větev jeho rodu. Moravské Budějovice: Městské kulturní středisko BESEDA, 2006.
FOERSTER, Josef Bohuslav. Poutník. Praha: L. Mazáč, 1942.
FOERSTER, Josef Bohuslav. Poutník v Hamburku. Praha, Evropský literární klub, 1939.
FOERSTER, Josef Bohuslav. Co život dal: Essaye o umění. Praha: L. Mazáč, 1942.
SRBA, Antonín (ed.). Vítězslav Novák: Studie a vzpomínky. Praha: Osvětový klub, 1932.
NOVÁK, Vítězslav. O sobě a o jiných. Praha; Bratislava: Supraphon, 1970.  
HOFFMEISTER, Karel. 50 let s Vítězslavem Novákem. Praha: Hudební matice Umělecké besedy, 1949.
HOFFMEISTER, Karel. Tvorba Vítězslava Nováka z let 1941–1948. Praha: Hudební matice Umělecké besedy, 1949.
ŠTĚPÁN, Václav. Novák a Suk. Praha: Hudební matice Umělecké besedy, 1945.
BERKOVEC, Jiří. Josef Suk: (1874–1935): Život a dílo. Praha: SNKLHU, 1956.
FILIPOVSKÝ, Oldřich. Klavírní tvorba Josefa Suka: Rozbory a výklad. Plzeň: Theodor Mareš, 1947.
SÁDECKÝ, Zdeněk. Lyrismus v tvorbě Josefa Suka. Praha: Academia, 1966.
NOUZA, Zdeněk a Miroslav NOVÝ. Josef Suk: Tematický katalog skladeb. Praha: Bärenreiter, 2005.
HELFERT, Vladimír. Česká moderní hudba. In: Vybrané studie I.: O hudební tvořivosti. Praha: Supraphon, 1970, zvláště s. 217–234.
Dějiny české hudební kultury: 1890/1945. Praha: Academia, 1972–1981. 2 sv.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13