|
Úkol 1 V následujících úryvcích z vyprávění dívky nemocné schizofrenií najděte pasáže, ve kterých se vyskytují pozitivní a negativní psychotické příznaky. „…Všechno bylo v naprostém pořádku až do roku 2007, kdy mi bylo 14 let. Najednou jsem posmutněla, všechno mě unavovalo, svět byl šedý a fádní. Bylo to jako padat do hluboké studny, volat o pomoc, ale nikdo mě neslyšel. Nemohl ani. Každý den jsem se tak nějak vykopala z postele, chodila po tom vzdělávacím ústavu, psala, co jsem slyšela a prostě vegetovala. Prospěch se zhoršil a bylo mi to fuk. Bylo to neúnosné utrpení. Jednoho dne mi ovšem ujel nůž a stalo se to, co se stane mnoha a nejen mladým lidem – začala jsem si ubližovat. Nejdříve to byly jen malé škrábance, ale postupně se to zhoršovalo. Ani nevím, jaký jsem k tomu měla důvod, prostě měla. Někdy jsem se chtěla trestat a jindy jsem chtěla něco cítit, mít nějaký důkaz, že vůbec ještě žiju. Pořád to ještě šlo, nějak jsem proplouvala, ale pak se objevil ten hlas (dále nazýván ON). Nejdříve jsem jen občas něco zaslechla, pak celá slova a nakonec i věty. Do všeho mi mluvil, všechno komentoval a hlavně přikazoval. Řval na mě, nadával mi, jaká jsem. Měl za to, že se o mě dobře stará a je mým průvodcem v životě a bez NĚJ bych si nevěděla rady. Nakonec se sebepoškozování stalo JEHO nástrojem. Všechno pak šlo od desíti k pěti. Naučila jsem se rány lépe skrývat, měla jsem výmluvy na všechno, ale nejtěžší byl život s NÍM. Někdy křičel tak nahlas, že jsem neslyšela lidi okolo…“ „...V jednu chvíli jsem byla přesvědčena o tom, že v nemocnici ze sprchy a celkově z kohoutků teče kyselina. Zkoušela jsem se vysprchovat, ale jakmile se tekutina dostala do kontaktu s pokožkou, pokožka zrudla, začala svědit a vytvářely se na ní obrovské boláky, které černaly, praskaly a tekla z nich směsice hnisu a krve. Odpadávaly mi kusy masa. Strašně to bolelo a smrdělo. Celou svou snahu jsem upřela k tomu, abych se nemusela sprchovat…“ „…Dál jsem chodila do školy a relativně normálně fungovala až do roku 2013. ON se pak objevil v plné síle a byl stále se mnou, křičel, nadával, shazoval mě, přesvědčoval… Smál se takovým hrubým, hrdelním smíchem. Ohlušovalo mě to. Též za mnou začal chodit můj mrtvý otec. S dírou v hlavě a pistolí v ruce. Nejdříve byl vždy jen tak v povzdálí, ale později se začal přibližovat i na více jak 2 metry a nakonec? Začal i mluvit. Přesvědčoval mě o tom, že je sám, že se mu po nás stýská a jestli ho mám ráda, že půjdu s ním. Naváděl mě k sebevraždě. Jak ON tak otec do mě stále něco hustili a přes ty dva jsem nedokázala vnímat reálný svět. Do té doby se mi běžně stávalo, že jsem šla po chodníku, na kterém se najednou udělaly barevné pruhy a ty se pak začaly vlnit, až vypadaly jako hadi, kteří syčeli a různě se mi vlnili pod nohama. Z toho ale člověk neměl takový strach. Když jsem usínala, přelud táty mi seděl na kraji postele a stále opakoval, ať jdu s ním. Tři týdny jsem spala zhruba 2 hodiny denně, což k mé psychické pohodě rozhodně nepřispělo. Byla jsem zmatená, přelétávala z myšlenky na myšlenku, zároveň se však nemohla vůbec na nic soustředit...“
|