je vytříbený způsob mluvy užívaný ve veřejných projevech (na veřejnosti vůbec), kdy mluvčí se snaží řadou jazykových a výrazových prostředků, které ovládá, upoutat pozornost posluchačů a přesvědčit je. Především se zde ukazuje potřeba jasnosti a zřetelnosti, dále pak potřeba expresivity.
Tento styl se vyznačuje velmi přesnou artikulací, kdy mluvčí rozlišuje optimálním způsobem jednotlivé fonémy a uplatňuje v nejvyšší míře ortoepická pravidla. Častěji než v jiných stylech se zde vyslovuje e-caduc, realizuje se větší počet liaison a dále se ukazuje nezřídka tzv. „magická" závislost na psaném textu, zejména pokud jde o výslovnost zdvojených konsonantů.
Značnou roli může hrát v tomto stylu rytmus, jehož specifičnost je vázána na zvolený typ projevu. U některých řečníků se objevuje až členění prakticky na jednotlivá slova (což upoutá posluchače tím, že tento typ členění je vlastně protichůdný běžné rytmické stavbě spontánní mluvené francouzštiny). Neméně významná bývá i intonace. V některých případech mluvčí přehání distinktivní funkci intonace zvětšováním melodických diferenciací, jindy může volit čisté a jednoduché kontrasty převážně s estetickou funkcí.