Končí-li uvnitř rytmické skupiny jedno slovo vyslovené souhláskou a následující slovo začíná samohláskou, pak se podle slabičného dělení koncová souhláska prvního slova prakticky stává počáteční souhláskou druhého slova:
votre ami [vɔ-tɹa-mi] | il y pense [i-li-pɑ̃s] |
il attend [i-la-tɑ̃] | quel âge as-tu [kɛ-la-ʒa-ty] |
Končí-li uvnitř rytmické skupiny jedno slovo souhláskou, která je v izolovaném postavení pouhým grafickým znakem, a svážeme-li tuto souhlásku s počáteční samohláskou následujícího slova, nastává liaison.
V současné hovorové francouzštině se liaison příliš často neuplatňuje. Jakési nepsané pravidlo pro zachování liaison: koncové souhlásky, které existují jen jako pouhý grafický znak, se vyslovují jen tehdy, cítíme-li výrazně těsné spojení dvou sousedních slov
les Nations-Unies [nasjɔ̃zyni], ale
les nations unies [nasjɔ̃yni].
Liaison je třeba dodržet tam, kde má svůj funkční význam z hlediska morfologického, např.: il apporte [ilapoɹt] a naproti tomu ils apportent [ilzapoɹt]. V tomto případě je [z] jediným elementem, který označuje množné číslo. U substantiv může naznačit liaison obdobným způsobem množné číslo, např. routes étroites [ɹutzetɹwat], ale živých dokladů tohoto spojení je velmi málo.
Liaison může dále zdůraznit významový protiklad adjektiva a substantiva:
un savant | | atomiste | – | un savant̮ ̮̮ ̮ | atomiste |
subst. | adj. | adj. | subst. |
Konečně je třeba upozornit na rozlišení vazby slov s h-aspiré od slov, která na začátku h-aspiré nemají:
en haut — en eau | les Huns — les uns |
des héros — des éros | les hauteurs — les auteurs |
Nejčastější souhláskou, která se vyskytuje při liaison je [z], dále pak [t] a [n]. Souhlásku [ɹ] prakticky nevážeme, s výjimkou slov léger (accent), premier (enfant), dernier (an). Souhláska [p] se váže v pečlivé výslovnosti pouze ve slovech trop a beaucoup.
V kultivované výslovnosti se liaison uplatňuje častěji než v běžné hovorové francouzštině. V klasické jevištní výslovnosti a při přednesu slavnostních projevů je obvykle zachovávána ve všech případech, které jsou běžně označovány jako liaison fakultativní.
„Liaison est une des marques phonostylistiques les plus voyantes. "
Ve fonetických pracích se obvykle liaison dělí na povinnou, fakultativní a zakázanou. Skutečný stav je takový, že se v běžném mluvním stylu «français standard», zejména však ve stylech nižších, jako je «français familier» a další) dodržují pouze případy povinné liaison, které mohou mít, jak jsme ukázali, funkční platnost. Případy fakultativní liaison se zde vyskytují jen ojediněle.
Základní pravidlo liaison zní:
můžeme vázat pouze nepřízvučné slovo s následujícím přízvučným, a to uvnitř rytmické skupiny.