Studiem řeckého jazyka se zabývají různé vědní disciplíny: klasická filologie se zaměřuje na starověkou řečtinu, byzantologie se mimo jiné zabývá studiem středověké řečtiny a neogrecistika studiem řečtiny nové. Na Filozofické fakultě MU mají studenti na výběr z oborů Klasická řečtina a literatura, který se zaměřuje zejména na řečtinu tzv. klasického období, a Novořecký jazyk a literatura, kde hlavním předmětem studia je v bakalářském cyklu řečtina nová, tedy obecná novořečtina. V magisterském cyklu tohoto oboru získávají studenti znalosti z vývoje řečtiny středověké a setkají se i s tzv. katharevusou, archaizující formou řečtiny, která byla oficiálním jazykem řeckého státu až do r. 1976. Mluvíme tedy o řečtině staré ×Termín „klasická řečtina“ značí jen určité období ve vývoji staré řečtiny – řečtinu klasického období, tedy 5. a 4. st. př. n. l., středověké neboli byzantské a novořečtině, jejíž současná podoba je označována termíny obecná nebo standardní novořečtina, ale jde stále o jeden jazyk v různých vývojových fázích.
Řeckým jazykem se v různých obdobích mluvilo v různých částech světa, např. starověké dialekty iónský, aiolský a dórský užívali Řekové usazení na západním pobřeží Malé Asie, řečtina doby helénistické a římské se používala kromě vlastního Řecka po celém Blízkém východě. Řecky se od starověku mluvilo i v některých oblastech jižní Itálie, kde Řekové založili kolonie během velké řecké kolonizace. Dodnes se v Apulii a Kalábrii můžeme se zbytky řeckých dialektů setkat. Dialektem pontským, který se začal formovat v době byzantské a je řazen mezi novořecké dialekty, pak mluvili Řekové obývající oblast Pontu, tedy jižního pobřeží Černého moře. Přesto se řečtina nikdy „nerozpadla“ na samostatné jazyky, jak tomu bylo např. u latiny, mluvíme vždy jen o různých dialektech jednoho jazyka.
Z hlediska typologické klasifikace je řečtina řazena k typům syntetickým – gramatické funkce jsou vyjadřovány převážně afixy (sem patří např. také slovanské jazyky) – konkrétně k flexivnímu typu (jeden morfém má více funkcí – např. gramatická kategorie pádu a čísla novořeckého substantiva, stejně jako starořeckého, je vyjadřována pomocí jedné koncovky: ανθρώπων). Již ve starověké řečtině se však začínají objevovat prvky charakteristické pro analytický typ jazyků (izolační typ). Jazyky řazené k analytickému typu pracují s volnými morfémy, gramatické funkce jsou vyjadřovány pomocí slovosledu nebo pomocných slov, např. předložek (k analytickému typu je řazena např. angličtina). K jevům charakteristickým pro vývoj jazyka od flexivního (syntetického) typu k analytickému patří např. ústup až vymizení některých pádů a jejich nahrazení předložkovými vazbami: již ve staré řečtině zaznamenáváme ústup dativu, v novořečtině je dativ nahrazován předložkovou vazbou σε + akuzativ nebo genitivem, užívání genitivu se ale také částečně omezuje.
Z hlediska genealogické (genetické) klasifikace je řečtina řazena mezi jazyky indoevropské, v jejichž rámci tvoří samostatnou větev, nepatří tedy do žádné jazykové skupiny, jako tomu je např. u jazyků slovanských či románských. Podle staršího členění, od kterého se však v současnosti upouští, byla řečtina řazena mezi jazyky tzv. kentumového typu (na základě označení číslovky 100: řecky hekaton, lat. centum, germ. hund-, oproti jazykům tzv. satemového typu: írán. satəm, stsl. sъto). Nejblíže má řečtina k indoíránským jazykům a k arménštině a bývá řazena mezi východoindoevropské jazyky.
Existují různé způsoby periodizace vývoje řeckého jazyka. Pro potřeby našeho kurzu je dostatečná následující:
protořečtina – nejstarší podoba řečtiny (oddělení od ide. prajazyka – 1400 př. n. l.)
stará řečtina (1400–300 n. l.; klasická řečtina 5., 4. st. př. n. l., helénistická koiné 300 př. n. l. – 300 n. l.)
středověká (byzantská) řečtina – období Byzance (300 n. l. – poslední staletí Byzance, 1453)
nová řečtina
Veškeré způsoby členění vývoje řeckého jazyka mají své nedostatky a slouží pouze pro základní orientaci v dlouhodobém vývoji řečtiny. Vždyť řada prvků charakteristických pro moderní řečtinu se stabilizuje již v období od 3. do 10. st. n. l. Náš výklad a členění materiálů přizpůsobujeme kapitolám týkajícím se literatury, neboť historický, literární a jazykový vývoj jsou neoddělitelně propojeny.
Prvními památkami antické řecké literatury jsou eposy Ilias a Odysseia, jejichž autorství je tradičně připisováno legendárnímu Homérovi a dobou vzniku je s největší pravděpodobností 8. stol. př. n. l. Konec starověku a počátek středověku bývá pro oblast literatury kladen někdy do 4. století, jindy až do poloviny století 7. Zatímco pro historiky tvoří významný předěl třeba založení Konstantinpole a přenesení císařského sídla do tohoto města (330), zrovnoprávnění křesťanství s ostatními náboženstvími milánským ediktem (313), jeho vyhlášení za státní náboženství (380), nebo definitivní rozdělení římské říše na říši západní a východní (395) a například pro dějiny kultury obecně je významným, i když spíše psychologickým mezníkem zrušení pohanských filozofických škol v Aténách císařem Justiniánem I. (529), pro literaturu lze nějaké konkrétní datum najít jen těžko. Již ve 4. století se etablují některé zásadní žánry středověku (hagiografie a monastická literatura), ale o literatuře, v níž obecně převažují rysy středověké nad těmi antickými, tedy o literatuře byzantské, můžeme obecně hovořit spíše až po polovině století 6., podle některých literárních historiků ještě později.
Byzantská říše zaniká dobytím Konstantinopole tureckým sultánem Mehmedem II. v roce 1453, ale u literatury opět zaznamenáváme delší přechodové období, kdy již vznikají díla, která bychom spíše zařadili do literatury novořecké, a zároveň stále ještě taková, která jazykově i myšlenkově patří jednoznačně ke středověku. Vyskytují se sice i názory datující počátky novořecké literatury do 10. století (pravděpodobný vznik hrdinského eposu Digenis Akritis), ale zde jde spíše o zárodky ohlašující budoucí vývoj a za opravdu přechodové období mezi byzantskou a novořeckou literaturou považujeme 14.–16. století.
Každý neogrecista, ať sebevíce synchronně orientován, tak má co do činění s kulturou, jazykem a literaturou, která se ve své písemné formě kontinuálně vyvíjí již téměř po tři tisíciletí. Jen málokterý – pokud vůbec nějaký – projev této kultury lze správně pochopit a interpretovat bez alespoň základních znalostí toho, co mu předcházelo. Bez povědomí o antické literatuře je vyloučeno, abychom pochopili literaturu byzantskou, jejímž základním tvůrčím principem nebyla v moderní době oceňovaná originalita, ale naopak imitace, snaha napodobovat klasiky, která se pod heslem mimésis tón archaión (μίμησις τῶν ἀρχαίων) etabluje již v období helénismu.
V jiné formě stálo vyrovnávání se s antikou u počátků novořecké moderní literatury v 1. polovině 19. století. Konec tohoto století je v politice i v literatuře zase více ovlivněn obdivem k Byzanci a pocitem kontinuity v podobě tzv. Velké myšlenky (Μεγάλη Ιδέα), záměru obnovit řeckou nadvládu nad územím byzantské říše ve vrcholném středověku. Dalším prastarým, hluboko ve středověku zakotveným fenoménem, který má silný vliv na moderní řeckou literaturu, je lidová slovesnost, a především lidová píseň, jejíž nejčastější rozměr, patnáctislabičný jambický verš, používali i eponymní básníci od 10. do poloviny 20. století.
Rovněž tematicky jsou starověk a Byzanc soustavnou inspirací pro moderní literáty. Jazykově převažuje až do první třetiny 20. století archaizující stylistická rovina katharevusa. Té mnohdy rozumí daleko lépe paleogrecista, který na dovolené v Řecku je nucen se domlouvat anglicky, než absolvent kurzu současné řečtiny, který se sice bez problému zorientuje v jídelním lístku a s číšníkem si i nonšalantně popovídá, ale dostane-li do rukou v originále na příklad jeden z nejzajímavějších románů novořecké literatury, vydaný v roce 1866, nepřeloží zřejmě ani první větu:
Η Πάπισσα Ιωάννα. Mέρος A΄ Ροΐδης Εμμανουήλ
Bez dobré znalosti starších jazykových vrstev a kulturního a literárněhistorického kontextu však nelze správně porozumět ani mnoha autorům zcela současným.