VI Řecká literatura a jazyk ve 20. století

VI.1 Historický vývoj

Roku 1910 se ministerským předsedou stává jeden z nejvýznamnějších politiků řecké historie Eleftherios Venizelos, označovaný za „tvůrce moderního Řecka“. Zavedl řadu liberálních reforem, včetně reformy vzdělávacího systému, v zahraničněpolitických otázkách patřil k zastáncům Velké myšlenky. Kromě orientace na dohodové mocnosti (Velká Británie, Francie, Rusko) prosazoval zapojení Řecka do vznikající protiturecké koalice na Balkáně. Spojenectví s ostatními balkánskými státy, Srbskem, Bulharskem a Černou Horou vedlo r. 1912 k vyhlášení války Turecku, nejdříve Černou Horou, vzápětí následovaly další tři balkánské státy. To je začátek tzv. balkánských válek, které znamenají konec osmanské nadvlády na Balkáně. První balkánská válka měla rychlý a jednoznačný průběh, turecká vojska byla rychle poražena, Řekové obsadili Epirus, pronikli do Makedonie a obsadili Soluň, po uzavření mírové smlouvy získali od osmanské říše Krétu. V 2. balkánské válce proti sobě stanuli bývalí spojenci: Bulharsko, nespokojené s novým uspořádáním na Balkáně, proti Srbsku a Řecku. Tento válečný konflikt skončil porážkou Bulharska. Řecko se díky balkánským válkám významně teritoriálně rozrůstá (o 68 %), získává značnou část Epiru, jižní Makedonii, část západní Thrákie, Krétu a většinu egejských ostrovů. Počet obyvatelstva řeckého království se téměř zdvojnásobuje (z 2,7 mil. na 4,4 mil.).

Roku 1913, po téměř půl století vlády, byl v již řecké Soluni zavražděn král Jiří I. Na trůn nastoupil jeho syn Konstantin, jehož proněmecká orientace byla příčinou řecké neutrality během 1. světové války. Po králově kapitulaci a odchodu ze země r. 1917 se Řecko zapojilo do válečného konfliktu na straně Dohody a díky této změně v zahraničněpolitické orientaci patřilo k vítězům 1. světové války. Získalo východní Thrákii a r. 1920 mu byla svěřena do správy maloasijská Smyrna (Izmir). Zdánlivě se začala naplňovat Velká myšlenka, výsledkem však nebylo sjednocení území obývaných řeckou populací, ale naopak tzv. maloasijská katastrofa. Král Konstantin, který se r. 1920 vrátil na trůn, dal v následujícím roce příkaz k zahájení vojenské operace v severní Anatolii. Zpočátku úspěšné tažení se brzy změnilo v naprostou vojenskou katastrofu, tragické následky mělo zejména pro civilní křesťanské obyvatelstvo Smyrny i jiných maloasijských oblastí. Části obyvatelstva se podařilo přes moře uprchnout do Řecka, avšak tisíce Řeků a Arménů byly ve Smyrně zavražděny či odvlečeny do zajetí. Maloasijská katastrofa znamenala definitivní konec ideologie Velké myšlenky a také téměř tři tisíce let trvající maloasijské řecké civilizace. Řecko ztratilo východní Thrákii, r. 1923 byla na základě lausannské konvence zahájena výměna křesťanského a muslimského obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem, Řecko přijalo 1,5 mil. uprchlíků, do Turecka odešlo asi 500 000 muslimů.

V polovině 30. let, po odchodu E. Venizelose do exilu, se do čela Řecka dostává extrémně pravicový politik Ioannis Metaxas, který vojenským pučem ze 4. srpna 1936 nastoluje v zemi, s vědomím krále Jiřího II., pravicový diktátorský režim. 1. září 1939 je německou invazí do Polska zahájena 2. světová válka, o rok později se italský fašistický vůdce Mussolini rozhodne předejít německá vojska a obsadit Řecko. Metaxas 28. října 1940 odmítá Mussoliniho ponižující ultimátum, které mimo jiné požaduje umístění italských vojenských jednotek na řeckém území, a Řecko je tak vtaženo do bojů světové války. Italské jednotky, které zaútočily v řeckém Epiru, jsou brzy vytlačeny zpět za albánské hranice a Řeci dobývají i část albánského území. Avšak v lednu 1941 Metaxas náhle umírá a o několik měsíců později obsazují Řecko německá, italská a bulharská vojska.

Okupace trvala do přelomu října a listopadu 1944 a během ní Řecko zažilo kruté hladomory, jimž padly za oběť statisíce Řeků, zejména obyvatel velkých měst, ale také „první kolo“ občanské války (říjen 1943 až únor 1944) mezi levicovými a pravicovými složkami domácího odboje. Občanská válka pokračovala i po osvobození Řecka, v prosinci r. 1944 došlo k tzv. bitvě o Atény, kdy byly vojenské jednotky levice (ELAS – Řecká lidová osvobozenecká armáda) poraženy a vytlačeny z Atén britskými jednotkami a řeckým vládním vojskem. Občanská válka se rozhořela naplno v r. 1946, v r. 1947 mělo Demokratické vojsko Řecka (DSE), vojenské jednotky podléhající Komunistické straně Řecka, pod svou kontrolou téměř polovinu řeckého území, zejména horské oblasti Epiru a Makedonie, kde uplatňovaly taktiku partyzánského boje.

Krvavý konflikt pokračoval až do r. 1949 a byl v mezinárodním měřítku považován za jedno z prvních bojišť tzv. studené války. Levice očekávala podporu ze strany Sovětského svazu, té se jí však nakonec nedostalo, naopak aténský režim byl podporován ze strany Velké Británie a následně USA. Po konečné porážce DSE v srpnu r. 1949 odešly tisíce jeho členů a jejich rodinných příslušníků, ale také zajatci a rukojmí, do zahraničí, do zemí sovětského bloku. Asi 13 000 řeckých politických uprchlíků se usadilo v tehdejším Československu.

R. 1951 vyhrává volby v Řecku krajní pravice pod vedením maršála Alexandra Papagose, následují tvrdé represe vůči politickým odpůrcům, kontrola obyvatelstva prostřednictvím tajné policie, ale také úspěšné hospodářské reformy. V politice represí a současně hospodářských reforem pokračoval další pravicový politik v čele řecké vlády, Konstantinos Karamanlis. Z hospodářského rozvoje těžila zejména střední třída, naopak chudší venkovské obyvatelstvo reformy postihly negativně. Tato ekonomická situace vyvolala přesuny obyvatelstva do velkých městských aglomerací, zejména Atén a Soluně, a také ekonomickou emigraci. Cílem řeckých emigrantů byla Austrálie, USA a Jižní Amerika, od konce 50. let pak zejména Německo.

V r. 1963 se mění politická situace v Řecku, volby vyhrává liberální Svaz středu, v jehož čele stojí Georgios Papandreu. Jedním z nejvýznamnějších kroků nového premiéra byla rozsáhlá reforma vzdělávacího systému, která mimo jiné zavedla bezplatné vzdělávání, devítiletou povinnou školní docházku (šest let na obecné škole – dimotiko scholio – a tři roky na tzv. gymnáziu, tento stav v podstatě platí i v současnosti, do té doby byla povinná pouze docházka na obecné škole) a dimotiki jako vyučovací jazyk na obecné škole. Již r. 1965 však byla reforma zrušena.

Vnitropolitická krize v polovině 60. let umožnila r. 1967 vojenský převrat, který provedla plukovnická junta v čele s Georgiem Papadopulosem. Byl vyhlášen výjimečný stav, rozpuštěn parlament a politické strany, zavedena přísná cenzura, na základě rozhodnutí zvláštních soudních tribunálů bylo zatčeno, vězněno nebo posláno do vyhnanství velké množství občanů. V červnu r. 1973 vyhlásila junta zrušení monarchie, prezidentem nově ustavené republiky se stává G. Papadopulos. V listopadu téhož roku došlo k nejvýznamnějšímu projevu odporu obyvatelstva vůči juntě, studenti obsadili aténskou technickou univerzitu (Polytechnio) a požadovali svržení plukovníka Papadopulose. Protest studentů byl násilně ukončen, Papdopulos neváhal použít tanky při jeho potlačení, řada studentů byla zabita. 17. listopad patří v současnosti k významným státním svátkům Řecké republiky. Osm dní po těchto nepokojích došlo k převratu uvnitř junty, moci se chopil generál Ioannidis. Vojenská diktatura však již neměla dlouhého trvání, k jejímu konci zásadně přispěl neúspěšný zásah do vývoje na Kypru.

Kypr se nacházel od r. 1878 pod britskou správou, r. 1960 byla vyhlášena nezávislost ostrovního státu, v jeho čele stanul arcibiskup Makarios. Makariova nezávislá zahraniční politika nevyhovovala řecké vojenské juntě, která se po celou dobu své existence snažila o jeho svržení či odstranění. V červenci r. 1974 došlo na Kypru ke státnímu převratu, na němž se zásadně podílel Ioannidisův režim, Makarios byl nucen uprchnout do exilu. S odůvodněním, že Turecko musí bránit bezpečí tureckého obyvatelstva ostrova, se o pár dní později vylodily na severovýchodě ostrova turecké jednotky, které v následujícím měsíci obsadily severní část Kypru. Pod tlakem OSN bylo vyhlášeno příměří, severní část ostrova osídlenou obyvatelstvem tureckého původu od jižní řecké části nadále oddělovala tzv. Atillova linie, která v současnosti odděluje Severokyperskou tureckou republiku (stát uznávaný pouze Tureckem) a Kyperskou republiku a protíná i hlavní město ostrova Nikósii.

Kyperská krize odhalila neudržitelnost vojenské diktatury. Zástupci dříve rozpuštěných politických stran povolali z exilu Konstantina Karamanlise a pověřili ho sestavením nové vlády. Bylo veřejně vyhlášeno, že „ozbrojené síly se rozhodly vrátit moc v zemi civilní vládě“.

Po pádu junty byly v Řecku založeny dvě nové politické strany: pravicově orientovaná Nea Dimokratia (Nová demokracie) v čele s K. Karamanlisem a PASOK (Panhelénské socialistické hnutí), jehož zakladatelem byl Andreas Papandreu. Tyto dvě politické strany byly po následujících téměř čtyřicet let hlavními hráči na řecké politické scéně. Parlamentní volby z listopadu 1974 vyhrála Nea Dimokratia, v prosinci 1974 proběhlo celonárodní referendum, ve kterém se dvě třetiny Řeků vyslovily proti obnovení monarchie. R. 1975 byla schválena nová ústava, která mimo jiné uzákoňovala dimotiki jako jazyk řeckého vzdělávacího systému.

V r. 1981 zvítězil v parlamentních volbách PASOK, v tomtéž roce vstoupilo Řecko do EHS. Řečtí socialisté zůstali u moci s krátkou přestávkou více než dvě desetiletí, zahájili řadu reforem, jejich nerozvážná ekonomická politika však přivedla Řecko na počátku 3. tisíciletí na práh finančního bankrotu. Z obavy, že by státní bankrot Řecka mohl ohrozit celou eurozónu (Řecko je její součástí od r. 2001) se Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond (tzv. trojka) rozhodly poskytnout Řecku 1. záchranný úvěr podmíněný fiskální konsolidací a strukturálními reformami obsaženými v tzv. Memorandu o finanční a úvěrové politice. Řecká vláda byla nucena přijmout řadu nepopulárních úsporných opatření, která vyvolávala (a vyvolávají) masivní protesty veřejnosti. V říjnu 2011 byl Evropskou radou schválen 2. úvěr pro Řecko (Memorandum II). Přestože se zdá, že propad hospodářského růstu se zastavil, některá průmyslová odvětví zaznamenala mírný růst, zejména turistický ruch a s ním související obory a profese, je ekonomická situace Řecka stále kritická, alarmující je zejména vysoká nezaměstnanost (v r. 2014 kolem 26 %, mezi mladými lidmi pak přes 50 %).

V posledních parlamentních volbách konaných r. 2012 zvítězila Nea Dimokratia, premiérem se stal Antonis Samaras. PASOK, v jehož čele v současnosti (2014) stojí Evangelos Venizelos, se poprvé ve své historii umístil až na 3. místě, za Koalicí radikální levice (SYRIZA) v čele s Alexisem Tsiprasem. Prezidentem Helénské republiky byl v únoru 2010 podruhé zvolen Karolos Papulias, v prosinci 2014 proběhly neúspěšné prezidentské volby, ve kterých nebyla zvolena nová hlava státu, a proto byly na leden 2015 vypsány předčasné parlamentní volby. V nich s převahou zvítězilo levicové hnutí SYRIZA (Συνασπισμός ριζοσπαστικής Αριστεράς, Koalice radikální levice), odmítající drakonické škrty a neúměrné daňové zatížení obyvatelstva, a zahájilo mezinárodní jednání s cílem najít novou cestu z dluhové krize.